EDUPROB veřejnost

porucha pozornosti bez hyperaktivity. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Doplňuící informace 

deficit/porucha pozornosti s hyperaktivitou. Někdy uváděn též jako ADHD/ADD. U nás se užívá v obdobném významu dosud starší termín lehká mozková dysfunkce (LMD), která však na rozdíl od ADD nepopisuje projevy chování, ale (někdy bez důkazů) příčinu poruchy. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Doplňující informace

útočné či výbojné jednání, projev nepřátelství vůči konkrétní osobě či objektu, úmyslný útok na překážku, osobu, předmět stojící v cestě k uspokojení potřeby (reakce na frustraci). Agrese může být buď potlačena a projevit se krátkodobě podrážděností nebo dlouhodobě psychosomatickými důsledky (ritualizována nebo symbolizována), anebo se může projevit otevřeně. Jednotlivé psychologické školy zaujímají k agresi rozdílné výklady: dle psychoanalytiků jde o pud, dle etologů součást instinktivní výbavy umožňující přežití, dle zastánců sociálního učení jde naopak o naučenou odpověď. U člověka jsou rozlišovány čtyři stupně agrese: afekt katarzní, agresivita, chování agresivní a imitace agrese (viz slovník). (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Doplňující informace

útočnost, u člověka může jít

1. o reakci na pocit osobního ohrožení,
2. o trvalejší osobnostní rys,
3. o symptom duševní poruchy nebo choroby.

Příčinou často bývá frustrace, úzkost, vnitřní napětí. Psychoanalýza pokládá obranné a útočné reakce za projevy primárního pudu. Agresivita se může projevovat skrytě, ve fantazii a myšlení, otevřeně sociálně tolerovanými formami, k nimž patří např. vyhrocené a sportovní fandovství, posměch. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. původně nedostatek snaživosti
2. především nechutenství. Důvodem mohou být choroby zažívacího traktu, případně jiná onemocnění.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Doplňující informace

1. předjímání, předjetí, předvídání, předzvěst. Myšlenkové předjímání budoucího dění.
2. předčasné uplatnění něčeho dříve, než je obvyklé, pravidelné.
   (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

přisuzování, připisování

1. připsání určité práce, resp. určení autorství
2. přiznaná kvalita, rys, znak, právo.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

samořízení, samoregulace. Řízení vlastního stavu organizmu nebo jiného systému zpravidla zaměřené na optimalizaci tohoto stavu. U člověka autoregulace probíhá na úrovni biologické, psychické i sociální. Průběh může být

1. nevědomý, jako při metabolických pochodech nebo
2. vědomý, jako při psych. zaměřené činnosti.

Jde o jednu ze základních schopností člověka řídit své volní jednání a vědomě usilovat o dosažení stanoveného cíle. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

(z angl. behaviour – chování) Americký psychologický směr, který definoval psychologii jako vědu o chování (zakladatelem J. B. Watson, další stoupenci např. E.L. Thorndike, B.F. Skinner a další). Chování bylo vysvětleno jako souhrn reakcí na určité podněty, spojením podnětu a reakce dochází k učení. Prožívání a vnitřní duševní procesy byly behaviorismem opomíjeny, byly považovány za málo přístupné objektivnímu vědeckému zkoumání. Kvůli redukcionismu byl tento směr později kritizován interakcionisty, především humanistickou psychologií. Přispěl však k rozvoji metod pozorování a experimentu. Později se zaměřil též na analýzu vnitřních podmínek vnějšího chování.

Doplňující informace/span>

porucha tempa řeči. Projevuje se rychlou, překotnou až nesrozumitelnou řečí, obvykle časté přeříkávání, chybné vyjadřování, neodpovídající gramatické vazby. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Doplňující informace 

1. termín tvarové psychol., soustředění jednoho nebo více analyzátorů na jednu část zorného pole, která vytváří figuru (tvar). To co je vnímáno nejasně, tvoří pozadí.
2. hodnocení situace beroucí v úvahu jen jeden faktor, sledující jediné hledisko, vázané na nejzjevnější charakteristiku. Např. když dítě po přelití vody z konvice do úzké sklenice usuzuje, že vody přibylo, protože je hladina výše než byla v konvici.
3. tendence dítěte hodnotit situaci ze subjektivního hlediska, vztahovat jevy okolního světa k sobě.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

strádání

Doplňující informace

1. rozdělování, rozdělení, rozložení, např. distribuce pozornosti.
2. statistické rozdělení náhodného jevu.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

porucha poznávacích funkcí, neschopnost spojovat vnímané s představami, příp. vybavovat nebo tvořit asociace ani chápat vztahy a závislosti. Podle podnětů se rozeznává

1. sluchová, akustická –duševní hluchota, neschopnost rozumět slyšené řeči,
2. zraková, vizuální – duševní slepota, neschopnost naučit se číst,
3. hmatová, taktilní – neschopnost poznat předměty hmatem,
4. pohybová, kinetická – neschopnost opakovat dříve naučené pohyby.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. zrovnoprávnění, osvobození z podřízeného postavení
2. úsilí o rovnoprávné postavení žen
3. dle W. Leirmana proces, jehož prostřednictvím člověk rozvíjí kritické vědomí, vypracovává emocionální reakce na skryté, sociálně dané závislosti a snaží se nalézt osvobozující alternativy, resp. lepší životní orientaci.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. chorobný strach před někým nebo něčím anebo před určitou činností
2. nenávist, odpor k něčemu, k někomu. Strach je u fobie někdy natolik, silný, že zasahuje do každodenního života. Jedinec si obvykle uvědomuje, že jeho strach je iracionální, ale přesto prožívá úzkost kterou lze zmírnit pouze tím, že se vyhýbá objektům a situacím, ze kterých má strach. Terapeutický účinek má přesunutí nevědomého konfliktu do vědomí. Tím lze docílit získání náhledu na strach, který byl přesunut na objekt fobie.
   (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001; Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

termín v poslední době hojně užívaný při diskusích o mužských/ženských odlišnostech, identitě, soc. rolích apod.

1. soubor sociokulturně vytvořených sociálních rolí spojených s příslušností k biologickému pohlaví
2. méně často vnitřní identita jedince oproti jeho anatomickému pohlaví  "identita pohlaví"
   Hartl P. - Hartlová H. Psychologický slovník. Praha: Portál 2000

1. celkový vnější vzhled: vzhled charakteristický pro určitý typ člověka nebo pro určité chorobné stavy. Souhrn zevních znaků, podmíněných přizpůsobením k prostředí a dědičnými vlohami.
2. souhrn vlastností pokládaných za návyk
3. mravní postoj založený na dispozici.
   (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

porucha vnímání spočívající ve vytváření zdánlivých vjemů bez reálného podnětu, o jejichž existenci je člověk přesvědčen a jež nejsou ovlivnitelné vůlí. Přelud, vidinu, halucinaci lze dělit na:

1. smyslové – zrakové, sluchové aj.,
2. elementární – jiskry, blesky, hluky aj.,
3. komplexní – situace, hovor, příkaz aj.
   (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001; Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. odolný proti nákaze, odolný vůbec, netečný
2. vyňatý z trestné pravomoci státu, z moci zákona, požívající zvláštní právní ochrany.
   (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

1. navození, vyvolání; vyvozování obecného závěru na základě znalostí jednotlivých faktů; opak dedukce.
2. ve fyziol. zákonité vztahy mezi dvěma zákl. nervovými procesy, vzruchem a útlumem, kt. spočívají v zesilování vzruchu po předchozím útlumu a zesilování útlumu po předchozím vzruchu; zde dělena na:
   1. časovou, následnou – je totéž místo v následném okamžiku v útlumu, a naopak,
   2. prostorovou – je-li určité místo v kůře mozkové ve vzruchu, je jeho nejbližší okolí v útlumu, a naopak,
   3. kladnou – jejím výsledkem je vzruch,
   4. zápornou – jejím výsledkem je útlum.
      (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. obecně zpomalení, přibrždění nebo zastavení určitého procesu nebo procesů, např. v organizmu, např. na biochemické úrovni zpomalení nebo zastavení metabolických procesů
2. útlum.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. spojení, vytvoření jednoho celku, sjednocení
2. v psychologii jednotné neoddělitelné spolupůsobení, součinnost různých psychických procesů. Vzájemné slučování činnosti jednotlivých částí jednoho systému nebo několika systémů dohromady.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. systém vyjadřovacích a dorozumívacích prostředků znakové povahy, užíván k ústnímu a písemnému sdělování
2. sociálně strukturovaný systém zvukových vzorců se standardizovaným významem.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

případová studie.

1. popis jednotlivých případů, např. vznik, průběh a vyléčení duševní choroby či odstranění povahové vlastnosti apod. Stejně jako jedince se může týkat i skupiny lidí či instituce. Kazuistika slouží jako pomoc a srovnání pro podobné případy. Často se sestavuje prostřednictvím rekonstrukce životopisu sledované osoby.
2. didaktický postup užívaný zejména při profesní přípravě dospělých, kteří se raději učí rozborem případů než systematickým studiem teorie.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Jak psát kazuistiku

zadrhávání v řeči, vzácněji v písmu. Vzniká u dítěte v období rozvoje řeč, nejčastěji posuzována jako dětská neuróza. Projevuje se častým opakováním nebo protahováním zvuků nebo slabik a slov, váháním a přestávkami, které narušují rytmický tok řeči. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Doplňující informace

1. celkový, souhrnný, souborný
2. též složitý, komplikovaný spletitý
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. přenos nejrůznějších informačních obsahů v rámci různých komunikačních systémů. Dorozumívání, sdělování, přičemž obecně komunikace není specificky lidským jevem, existuje i u živočichů
2. v psychologii především přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004; kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

1. vědomé, úmyslné a trvalé soustředění pozornosti na určitý předmět, jev nebo obsah
2. soustředění vzruchu nebo útlumu do jednoho místa

Koncentrace je nervový proces umožňující přizpůsobení podmínkám prostředí a mění se s věkem. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. Výmysly a bájná tvrzení u dětí projevující se nejčastěji do 6ti let věku. Je neprožitá, neodpovídá skutečnosti, dítě si ale není vědomo toho, že jde o smyšlenku, nelze ji proto považovat za pravou lež.
2. U duševních poruch většinou souvisí s narušenou funkcí paměti, ale může být i projevem vědomé strategie směřující k zakrytí nedostatků především intelektových schopností. Někdy je nalézána u pacientů v ranných stádiích demence.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. souvislost, spojitost
2. situace či psychický stav, v němž došlo k jevu či konání.

K lepšímu vybavení údaje nebo situace dochází, když jsou zařazeny do určitých souvislostí případě vztahů příčina-následek. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

nevyváženost, nestálost, kolísavost;

1. emoční – náhlé, nepředvídatelné a časté změny nálad. Různé podněty vyvolávají kvalitativně vhodné emoční reakce, ale nadměrné intenzity.
2. emoční organická – projevuje se střídáním nálad, únavností, nezdrženlivostí, na organickém základě, např. jako důsledek mozkového onemocnění nebo při vysokém krevním tlaku.
3. vegetativní nebo neurovegetativní – chorobný příznak při neurózách, která se přechodně objevuje v pubertě a klimaktériu.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. doba od infekce po objevení se prvních příznaků nemoci
2. v psychologii nejčastěji doba od okamžiku působení podnětu ke zjevné odpovědi, např. u reflexů, reakcí, asociací (C. L. Hull). Využívá se v psychologické diagnostice.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

(= pseudologia fantastica)

1. obsedantně-kompulzivní sklon vymýšlet a sdělovat nepravdivé, neskutečné události, které jsou účelové, zaměřené k upoutávání pozornosti. Nejčastěji se projevuje u hysterií, příp. jiných duševních chorob. V dětství sama odeznívá.
2. patologický jev, na kterém se výrazně podílí fantazie. Vymyšlené příběhy se vyprávějí jako skutečně prožité, přičemž subjekt jim začne postupně věřit, že se skutečně udály. Ztrácí kritický postoj k výtvorům fantazie. Tomuto jevu nejčastěji podléhají děvčata v období dospívání, hysterické nebo psychopatické osoby, popř. osoby citově strádající.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004; Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001)

1. l. afektivní = logika citová. Logické myšlení je ovlivněno silným afektem, jedinci mají tendenci spojit cítění a myšlení. Porucha myšlení.
2. l. mentální = přirozená logika. Systém většinou implicitně obsažených pravidel, které se uplatňují v lidském usuzování, uvažování a myšlení. Stoupenci uvedené teorie předpokládají, že lidé mají vrozený systém pravidel, které se uplatňuje v jejich myšlení.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

neschopnost nebo špatná adaptace organizmu. Narušení přirozené interakce mezi člověkem a prostředím. Vzniká zpravidla na podkladě deprivace v raném vývoji nebo vlivem narušeného soc. okolí dítěte a většinou se projevuje poruchami chování různého stupně. (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001; Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Doplňující informace 

1. myšlenkový, rozumový
2. duševní, psychický
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. každý způsob posouzení obsahu daného soudu, např. jako něčeho možného, nutného, povinného, pochybného apod.
2. stavba výpovědi vyjadřující postoj mluvčího k obsahu výpovědi.
   (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

je možné definovat jako proces řešení problémů. To předpokládá pochopení vztahů mezi objekty na různé úrovni (reálné i symbolické), schopnost operací s informacemi a s jejich vztahy. Myšlení je poznávací proces probíhající mezi člověkem a okolím – proces analýzy, syntézy a odvozených myšlenkových operací. Je sociálně podmíněn a nerozlučně svázán s řečí. Základním krokem při řešení jakéhokoliv problému je volba principu jeho řešení. Myšlení je stěžejní součástí inteligence.

1. Existuje dělení myšlení na
   vědomé, kontrolované člověkem a probíhající v představách, obrazech, symbolech a znacích, tj. slovech;
2. neuvědomované, nekontrolované vědomím, probíhající sice též na neurofyziologické úrovni, avšak jinými mozkovými mechanizmy.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004; Vágnerová, M.: Úvod do psychologie; ÚMV pro UK HTF; Praha 1996)

1. jakýkoli vnější nebo vnitřní činitel, který vyvolá v živém organizmu aktivitu.
2. elektrochemický impulz, šířící se od dendritů k jejich axonálnímu zakončení.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. dbající příčinného vztahu, příčinné, vnitřní souvislosti: sledující příčiny událostí, zejména psychologické
2. vztahující se k pragmatizmu; dbající užitečnosti.
   (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

Rozlišují se: obecné vlastnosti (např. vlastnosti paměti, myšlení a vnímání) a vlastnosti osobnosti (vyjadřují psychické rozdíly mezi lidmi, např. temperamentové, charakterové, vlastnosti schopností, apod.).Základní kategorie vlastností jsou: aktivačně motivační (vyjadřují, proč člověk provádí určitou činnost, chová se určitým způsobem, vedou jak k činnosti, tak i k nečinnosti), vztahově postojové (souvisí s hodnotami, které člověk uznává - charakterové vlastnosti), výkonové (předpoklady pro určitou činnost - zejména schopnosti), seberegulační (např. sebeuvědomění, sebehodnocení, sebekritika), dynamické (týkají se intenzity a dynamiky prožívání a chování - vlastnosti temperamentové).

zabývá se vznikem, průběhem, příčinami, projevy, popisem a tříděním duševních poruch nebo nemocí, úzce souvisí s klinickou psychologií a psychiatrií. (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001)

1. založený na rozumu, rozumem pochopitelný, rozumový
2. účelný, hospodárný.
   (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

1. schopnost člověka vyjádřit členěnými zvuky obsah vědomí
2. schopnost používat výrazové prostředky
   1. verbální – mluva, písmo,
   2. neverbální – posunky, mimika, gesta. Ve vnější řeči se rozlišuje tzv. složka expresivní (psaní) a impresivní (čtení).
      (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

1. biologicky jakékoli jednání vedoucí k dosažení ekvilibria a homeostáze, založené na vzájemně propojené činnosti nervové a humorální
2. všechny složky psychické činnosti, které každodenními rituály, návyky a strukturací času pomáhají člověku dosahovat emocionální vyrovnanosti.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)