se v 80. letech vydělila z terapie systémové. Dle V. Strnada (1990) jde o výrazně kognitivní, krátkodobou terapii, která počítá se spoluprací pacienta. Je výrazně zaměřena na současnost a spoléhá se na rozumové zpracování terapeutického materiálu do té míry, že provokuje vlastní sebeozdravné zdroje pacienta nebo klienta. Terapeutický důraz je kladen na změnu způsobu komunikace, zpravidla rodinné. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)