viz. syndrom vyhoření. Ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí, zejména u příslušníka některé z pomáhajících profesí. Nejčastěji je spojen se ztrátou činorodosti a poslání. Projevuje se pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Postižený ztrácí zájem o svou práci, spokojí se s každodenním stereotypem, rutinou, nevidí důvod pro další sebevzdělávání a osobní růst; snaží se pouze přežít, nemít problémy. Většinou jde o stav konečný, ačkoliv vývoj je plíživý, a tím nebezpečný. Vývoj lze rozdělit do předchorobí: jedinec by chtěl pracovat co nejlépe, touží po úspěchu, ale ten nepřichází. Následují tři stadia; symptomy prvního stadia: nic nestíhá, stále v časové nouzi, jeho práce začíná ztrácet systém. Symptomy druhého stadia: výskyt běžných symptomů neurózy provázený pocitem, že pořád musí něco dělat, výsledkem je chaos. Symptomy třetího stadia: pocit, že „musí“, se ztrácí a obrací ve vzdor, že „nemusí“ nic, kolegové jej obtěžují už jen svoji přítomností, pryč jsou zbytky zájmu, nadšení, zůstala jen únava a zklamání. Obranou proti vyhoření je víra ve smysl poslání a vědomí potřebnosti i toho, že je vždy možné nalézt něco, na co se lze těšit, že je vždy možný další rozvoj. Pomáhá též duševní hygiena, relaxace. K vyhoření může zvlášť rychle dojít u personálu na jednotkách intenzivní péče a v zařízeních typu hospic, kde už neexistuje naděje na vyléčení a je pociťována jen malá satisfakce z práce. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)