Společná obchodní politika v EU
Abschlussbedingungen
SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA V EU
CÍLE a PRINCIPY společné obchodní politiky EU
Společná obchodní politika patří k nejstarším politikám Evropských společenství. Základní princip společné obchodní politiky je v současnosti definován v článku 133 Amsterodamské smlouvy následovně:
“Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou například opatření pro případ dumpingu nebo subvencování.” S určitými výjimkami se výlučná pravomoc Společenství vztahuje i na problematiku mezinárodních dohod o službách a komerčních aspektech práv k duševnímu vlastnictví.
Hlavním cílem SOP je přispívat k:
- harmonickému rozvoji světového obchodu
- odstraňování překážek obchodu a snižování celních bariér
- růstu konkurenceschopnosti EU na světovém trhu
- podpoře evropských zájmů a obhajobě evropských hodnot
v rozměru:
mnohostranném (WTO)
dvoustranném a regionálním
jednostranném
ROZHODOVACÍ PROCES a ZODPOVĚDNÉ INSTITUCE EU
Rada: - je hlavním orgánem pro provádění společné obchodní politiky
- rozhoduje na základě návrhů předložených Evropskou komisí.
- v případě sjednávání dohod se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi zmocňuje Komisi k zahájení jednání a stanoví jí mandát pro jednání.
V Evropské komisi zodpovídá za obchodní politiku Generální ředitelství pro obchod a za celní oblast DG TAXUD.
Výbor pro otázky článku 133: - mezi orgány Rady hraje nejvýznamnější roli (název výboru je odvozen od čísla článku Smlouvy o založení Evropského společenství, kterým je společná obchodní politika ustavena)
na jeho zasedáních diskutují každý pátek zástupci všech členských států s Evropskou komisí o celém spektru mnohostranných i bilaterálních obchodně politických témat, od strategických záměrů až k jednotlivým opatřením a potížím při vývozu či dovozu konkrétního zboží
dalšími fóry pro obhajobu a prosazování národních zájmů členských států jsou samostatné expertní formace Výboru 133 (v současné době se pravidelně scházejí formace pro oblast služeb, textilu a oceli) a teritoriálně i zbožově zaměřené pracovní skupiny Rady. V oblasti cel je to pracovní skupina pro celní unii - politika a legislativa (1. pilíř), či pracovní skupina pro celní spolupráci (3.pilíř)
zástupci členských států se scházejí rovněž v řadě poradních a asistenčních výborů pro obchodní otázky, které napomáhají Evropské komisi při výkonu jejích pravomocí
Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost počátkem roku 2010, zavedla v oblasti společné obchodní politiky některé zásadní změny, jako například rozšíření působnosti této politiky o aspekty přímých zahraničních investic či plné zapojení Evropského parlamentu do rozhodovacího procesu.
Jedním z nejdůležitějších nástrojů Evropské unie při realizaci strategie vstupů na zahraniční trhy je Databáze pro přístup na trh (Market Access Database). Shrnuje dostupné informace o vstupních podmínkách na trhy nečlenských zemí EU - databáze aplikovaných celních sazeb, databáze překážek obchodu, průvodce exportéra dovozními formalitami, statistiky obchodu databáze sanitárních a fytosanitárních opatření. Databáze slouží především jako informační zdroj, kde výměna informací probíhá ve třech základních směrech: mezi institucemi EU, členskými státy EU a evropským trhem.
NÁSTROJE SPOLEČNÉ OBCHODNÍ POLITIKY
Společná obchodní politika je realizována ve dvou směrech – jako autonomní a smluvní obchodní politika.
Hlavní nástroje autonomní obchodní politiky:
- Společný celní sazebník EU /Common Customs Tarif – je základním pilířem společné obchodní politiky, poněvadž jeho prostřednictvím se na vnějších hranicích Evropské unie vytváří jednotná bariéra pro vstup zahraničního zboží na vnitřní trh Evropské unie. Obsahuje seznam několika tisíc druhů zboží, rozčleněných dle v Evropské unii používané nomenklatury, s uvedením celních sazeb uvalených na jejich dovoz do Evropské unie. Konkrétní podoba celního sazebníku je každoročně schvalována Radou Evropské unie, kvalifikovanou většinou.
- Netarifní překážky obchodu – mají nejčastěji podobu dovozního dohledu a množstevních omezení importu. Evropská unie je používá v případě, kdy je zjištěno závažné poškození určitého hospodářského odvětví v důsledku výrazného zvýšení importu z nečlenských zemí Evropské unie.
- Ochrana proti nekalým obchodním praktikám – realizace tohoto nástroje společné obchodní politiky se odvíjí od Nařízení Rady ministrů o ochraně proti dumpingovým a subvencovaným importům z nečlenských zemí do Evropské unie. Podle tohoto nařízení může Evropská komise, na žádost členské země, fyzické či právnické osoby nebo z vlastní iniciativy, uvalit provizorní antidumpingové clo na dovážené zboží a to až do výše, která vyrovná rozdíl mezi cenou, kterou vývozce (do EU) nabízí na vnitřním trhu EU a cenou, kterou by požadoval na domácím trhu. Rada Evropské unie může takto zavedené clo, prostou většinou hlasů, změnit na definitivní antidumpingové clo.
- Opatření v oblasti vývozu – článek 132 Smlouvy o ES zakotvuje komunitární harmonizaci systému podpor vývozu poskytovaných členskými státy, a to v míře nutné k tomu, aby nebyla narušována soutěž mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty z Evropské unie. Protože si však některé státy, jmenovitě Francie a Německo, přály zachovat svou nezávislost, nemohla být harmonizace těchto systémů dodnes zcela uplatněna. Od roku 1984 zároveň Evropská komise reprezentuje a zastupuje členské státy na mezinárodních výstavách, fórech, konferencích a seminářích, což lze také chápat jako určitou formu podpory exportu.
- Bezpečnostní opatření:
- kontrola vývozu zboží a technologií dvojího užití
u komodit problémových (např. jaderné technologie, zbraně, chemikálie, některé léčiva) – snaha vědět o tom, kam firmy vyvážejí (dnes Irán).
Také obchodování s historickými, výtvarnými památkami, sochami, umělecké díla..
- Obchodní embargo
- specifické opatření v obchodní politice – zákaz obchodování s určitými zeměmi. EU k němu přistupuje opatrně, protože si chce být jistá, že nebude nikoho diskriminovat bezdůvodně. EU k němu nepřistupuje pokud to není podloženo rozhodnutím OSN.
Smluvní část společné obchodní politiky zahrnuje veškeré smluvní závazky Evropské unie ve vztahu k nečlenským státům v oblasti obchodu a hospodářské spolupráce. Tyto smluvní závazky mohou mít obecně buď charakter dohod s třetími státy nebo jejich seskupeními (bilaterální nebo trilaterální dohody) nebo charakter globální, například v rámci WTO (multilaterální dohody).
V rámci společné obchodní politiky rozlišuje Evropská unie následující konkrétní typy dohod se svými obchodními partnery:
Asociační dohody
Evropské dohody – původní asociační dohody byly uzavírány od 60. let - Řecko 1961, Turecko 1963, Malta 1970, Kypr 1972, jejich cílem bylo vytvořit určitou formu přidružení těchto zemí s ES. Nejprve v podobě zóny volného obchodu později ve formě vytvoření celní unie (dnes Turecko). Od počátku 90. let začala ES vytvářet nový typ dohod o přidružení, tzv. Evropské dohody, které jsou na kvalitativně vyšší úrovni a jsou uzavírány se zeměmi střední a východní Evropy. Cílem těchto komplexních dohod (netýkají se pouze obchodu) je vytvoření podmínek k tomu, aby se země střední a východní Evropy v budoucnosti staly plnohodnotnými členy Evropské unie.
Dohody, které jsou uzavírány se zeměmi mimo evropský kontinent – cílem je snaha o odbourání obchodních překážek v plné výší, zapojení partnerských zemí do obchodu ve velkém měřítku. Ale neslibuje jim členství v EU. Smlouvy se uzavírají se zeměmi, které dosáhli určitého ekonomického rozvoje, např. Mexiko, Chille, Maroko.
Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – platná od 1.1.1994. Dohoda umožňuje Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku zapojit se do fungování vnitřního trhu Evropské unie.
Jednostranné preferenční dohody s rozvojovými zeměmi – do této skupiny spadají tzv. Loméské dohody. Signatáři těchto dohod je Evropská unie na straně jedné a nejméně rozvinuté rozvojové země africko-karibsko-pacifické oblasti (ACP) na straně druhé. Evropská unie těmto zemím poskytuje úlevy, například ve formě snazšího přístupu na vnitřní trh EU při dovozu zemědělských výrobků či minerálních surovin
Dohody o obchodu a spolupráci - dohody uzavírány se zeměmi o zhruba stejné ekonomické síle. Obsahem dohod je poskytování výhody na recipročním principu. Jsou sjednány například s USA, Japonskem, Čínou, Kanadou a pod.
Obchodní úlevy, které nemusí mít smluvní podklad
GSP – všeobecný preferenční systém – umožňuje aplikovat snížené celní sazby oproti těm, které jsou v jednotném celním sazebníku. K tomu aby byly využívány vůči určitým státům, musí být určité důvody. Mohou být poskytovány krátkodobě, ale musí být k tomu politické důvody (zda země změní výrazně svou vnitrostátní nebo vnější politiku). Např. Československo přišlo ke změnám v měně (v době roztříštění). Vstřícnost – zavedení preferenčních sazeb.
Členství ve WTO – vůči zemím WTO musí EU vystupovat stejně.
ČR a SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA EU
Česká republika se vstupem do EU formálně vzdala práva uskutečňovat samostatnou obchodní politiku a připojila se k celní unii, která na dovozy a vývozy z/a do třetích zemí uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy EU. Toto neznamená, že by rezignovala na svoje zájmy, jež na třetích trzích má. Naopak. Jako člen EU Česká republika aktivně prosazuje svoje obchodně-politické zájmy prostřednictvím struktur EU, tj. prostřednictvím společné obchodní politiky.
ZDROJE:
www.businessinfo.cz
www.euroskop.cz
www.mpo.cz
CÍLE a PRINCIPY společné obchodní politiky EU
Společná obchodní politika patří k nejstarším politikám Evropských společenství. Základní princip společné obchodní politiky je v současnosti definován v článku 133 Amsterodamské smlouvy následovně:
“Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou například opatření pro případ dumpingu nebo subvencování.” S určitými výjimkami se výlučná pravomoc Společenství vztahuje i na problematiku mezinárodních dohod o službách a komerčních aspektech práv k duševnímu vlastnictví.
Hlavním cílem SOP je přispívat k:
- harmonickému rozvoji světového obchodu
- odstraňování překážek obchodu a snižování celních bariér
- růstu konkurenceschopnosti EU na světovém trhu
- podpoře evropských zájmů a obhajobě evropských hodnot
v rozměru:
mnohostranném (WTO)
dvoustranném a regionálním
jednostranném
ROZHODOVACÍ PROCES a ZODPOVĚDNÉ INSTITUCE EU
Rada: - je hlavním orgánem pro provádění společné obchodní politiky
- rozhoduje na základě návrhů předložených Evropskou komisí.
- v případě sjednávání dohod se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi zmocňuje Komisi k zahájení jednání a stanoví jí mandát pro jednání.
V Evropské komisi zodpovídá za obchodní politiku Generální ředitelství pro obchod a za celní oblast DG TAXUD.
Výbor pro otázky článku 133: - mezi orgány Rady hraje nejvýznamnější roli (název výboru je odvozen od čísla článku Smlouvy o založení Evropského společenství, kterým je společná obchodní politika ustavena)
na jeho zasedáních diskutují každý pátek zástupci všech členských států s Evropskou komisí o celém spektru mnohostranných i bilaterálních obchodně politických témat, od strategických záměrů až k jednotlivým opatřením a potížím při vývozu či dovozu konkrétního zboží
dalšími fóry pro obhajobu a prosazování národních zájmů členských států jsou samostatné expertní formace Výboru 133 (v současné době se pravidelně scházejí formace pro oblast služeb, textilu a oceli) a teritoriálně i zbožově zaměřené pracovní skupiny Rady. V oblasti cel je to pracovní skupina pro celní unii - politika a legislativa (1. pilíř), či pracovní skupina pro celní spolupráci (3.pilíř)
zástupci členských států se scházejí rovněž v řadě poradních a asistenčních výborů pro obchodní otázky, které napomáhají Evropské komisi při výkonu jejích pravomocí
Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost počátkem roku 2010, zavedla v oblasti společné obchodní politiky některé zásadní změny, jako například rozšíření působnosti této politiky o aspekty přímých zahraničních investic či plné zapojení Evropského parlamentu do rozhodovacího procesu.
Jedním z nejdůležitějších nástrojů Evropské unie při realizaci strategie vstupů na zahraniční trhy je Databáze pro přístup na trh (Market Access Database). Shrnuje dostupné informace o vstupních podmínkách na trhy nečlenských zemí EU - databáze aplikovaných celních sazeb, databáze překážek obchodu, průvodce exportéra dovozními formalitami, statistiky obchodu databáze sanitárních a fytosanitárních opatření. Databáze slouží především jako informační zdroj, kde výměna informací probíhá ve třech základních směrech: mezi institucemi EU, členskými státy EU a evropským trhem.
NÁSTROJE SPOLEČNÉ OBCHODNÍ POLITIKY
Společná obchodní politika je realizována ve dvou směrech – jako autonomní a smluvní obchodní politika.
Hlavní nástroje autonomní obchodní politiky:
- Společný celní sazebník EU /Common Customs Tarif – je základním pilířem společné obchodní politiky, poněvadž jeho prostřednictvím se na vnějších hranicích Evropské unie vytváří jednotná bariéra pro vstup zahraničního zboží na vnitřní trh Evropské unie. Obsahuje seznam několika tisíc druhů zboží, rozčleněných dle v Evropské unii používané nomenklatury, s uvedením celních sazeb uvalených na jejich dovoz do Evropské unie. Konkrétní podoba celního sazebníku je každoročně schvalována Radou Evropské unie, kvalifikovanou většinou.
- Netarifní překážky obchodu – mají nejčastěji podobu dovozního dohledu a množstevních omezení importu. Evropská unie je používá v případě, kdy je zjištěno závažné poškození určitého hospodářského odvětví v důsledku výrazného zvýšení importu z nečlenských zemí Evropské unie.
- Ochrana proti nekalým obchodním praktikám – realizace tohoto nástroje společné obchodní politiky se odvíjí od Nařízení Rady ministrů o ochraně proti dumpingovým a subvencovaným importům z nečlenských zemí do Evropské unie. Podle tohoto nařízení může Evropská komise, na žádost členské země, fyzické či právnické osoby nebo z vlastní iniciativy, uvalit provizorní antidumpingové clo na dovážené zboží a to až do výše, která vyrovná rozdíl mezi cenou, kterou vývozce (do EU) nabízí na vnitřním trhu EU a cenou, kterou by požadoval na domácím trhu. Rada Evropské unie může takto zavedené clo, prostou většinou hlasů, změnit na definitivní antidumpingové clo.
- Opatření v oblasti vývozu – článek 132 Smlouvy o ES zakotvuje komunitární harmonizaci systému podpor vývozu poskytovaných členskými státy, a to v míře nutné k tomu, aby nebyla narušována soutěž mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty z Evropské unie. Protože si však některé státy, jmenovitě Francie a Německo, přály zachovat svou nezávislost, nemohla být harmonizace těchto systémů dodnes zcela uplatněna. Od roku 1984 zároveň Evropská komise reprezentuje a zastupuje členské státy na mezinárodních výstavách, fórech, konferencích a seminářích, což lze také chápat jako určitou formu podpory exportu.
- Bezpečnostní opatření:
- kontrola vývozu zboží a technologií dvojího užití
u komodit problémových (např. jaderné technologie, zbraně, chemikálie, některé léčiva) – snaha vědět o tom, kam firmy vyvážejí (dnes Irán).
Také obchodování s historickými, výtvarnými památkami, sochami, umělecké díla..
- Obchodní embargo
- specifické opatření v obchodní politice – zákaz obchodování s určitými zeměmi. EU k němu přistupuje opatrně, protože si chce být jistá, že nebude nikoho diskriminovat bezdůvodně. EU k němu nepřistupuje pokud to není podloženo rozhodnutím OSN.
Smluvní část společné obchodní politiky zahrnuje veškeré smluvní závazky Evropské unie ve vztahu k nečlenským státům v oblasti obchodu a hospodářské spolupráce. Tyto smluvní závazky mohou mít obecně buď charakter dohod s třetími státy nebo jejich seskupeními (bilaterální nebo trilaterální dohody) nebo charakter globální, například v rámci WTO (multilaterální dohody).
V rámci společné obchodní politiky rozlišuje Evropská unie následující konkrétní typy dohod se svými obchodními partnery:
Asociační dohody
Evropské dohody – původní asociační dohody byly uzavírány od 60. let - Řecko 1961, Turecko 1963, Malta 1970, Kypr 1972, jejich cílem bylo vytvořit určitou formu přidružení těchto zemí s ES. Nejprve v podobě zóny volného obchodu později ve formě vytvoření celní unie (dnes Turecko). Od počátku 90. let začala ES vytvářet nový typ dohod o přidružení, tzv. Evropské dohody, které jsou na kvalitativně vyšší úrovni a jsou uzavírány se zeměmi střední a východní Evropy. Cílem těchto komplexních dohod (netýkají se pouze obchodu) je vytvoření podmínek k tomu, aby se země střední a východní Evropy v budoucnosti staly plnohodnotnými členy Evropské unie.
Dohody, které jsou uzavírány se zeměmi mimo evropský kontinent – cílem je snaha o odbourání obchodních překážek v plné výší, zapojení partnerských zemí do obchodu ve velkém měřítku. Ale neslibuje jim členství v EU. Smlouvy se uzavírají se zeměmi, které dosáhli určitého ekonomického rozvoje, např. Mexiko, Chille, Maroko.
Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – platná od 1.1.1994. Dohoda umožňuje Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku zapojit se do fungování vnitřního trhu Evropské unie.
Jednostranné preferenční dohody s rozvojovými zeměmi – do této skupiny spadají tzv. Loméské dohody. Signatáři těchto dohod je Evropská unie na straně jedné a nejméně rozvinuté rozvojové země africko-karibsko-pacifické oblasti (ACP) na straně druhé. Evropská unie těmto zemím poskytuje úlevy, například ve formě snazšího přístupu na vnitřní trh EU při dovozu zemědělských výrobků či minerálních surovin
Dohody o obchodu a spolupráci - dohody uzavírány se zeměmi o zhruba stejné ekonomické síle. Obsahem dohod je poskytování výhody na recipročním principu. Jsou sjednány například s USA, Japonskem, Čínou, Kanadou a pod.
Obchodní úlevy, které nemusí mít smluvní podklad
GSP – všeobecný preferenční systém – umožňuje aplikovat snížené celní sazby oproti těm, které jsou v jednotném celním sazebníku. K tomu aby byly využívány vůči určitým státům, musí být určité důvody. Mohou být poskytovány krátkodobě, ale musí být k tomu politické důvody (zda země změní výrazně svou vnitrostátní nebo vnější politiku). Např. Československo přišlo ke změnám v měně (v době roztříštění). Vstřícnost – zavedení preferenčních sazeb.
Členství ve WTO – vůči zemím WTO musí EU vystupovat stejně.
ČR a SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA EU
Česká republika se vstupem do EU formálně vzdala práva uskutečňovat samostatnou obchodní politiku a připojila se k celní unii, která na dovozy a vývozy z/a do třetích zemí uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy EU. Toto neznamená, že by rezignovala na svoje zájmy, jež na třetích trzích má. Naopak. Jako člen EU Česká republika aktivně prosazuje svoje obchodně-politické zájmy prostřednictvím struktur EU, tj. prostřednictvím společné obchodní politiky.
ZDROJE:
www.businessinfo.cz
www.euroskop.cz
www.mpo.cz
Zuletzt geändert: Montag, 27. Januar 2014, 11:57