Volný pohyb lidí
Requisitos de finalización
VOLNÝ POHYB LIDÍ
Historie
Dnešní mladá generace si pod pojmem „volný pohyb lidí“ představí něco naprosto samozřejmého a něco, co neodmyslitelně patří k běžnému životu každého občana žijícího v Evropě.
Nutno však dodat a především uvědomit si, že ne vždy tomu tak bylo a že od zlomové události, která rozhodla o našem „svobodném cestování“, uplynulo něco málo přes 20 let, což v celkových dějinách našeho státu není žádná dlouhá doba. Daným zlomem byla bezpochyby Sametová Revoluce v listopadu 1989, která rozhodla o pádu Komunismu na území tehdejší ČSSR.
Před sametovou revolucí bylo možné cestování pouze po tzv. Východním bloku, tedy po zemích, které patřily do Varšavské smlouvy. Tyto zahraniční cesty byly na „zvláštní povolení“ od ÚV KSČ povoleny pouze velmi malému procentu z tehdejších občanů ČSSR.
Vycestovat do zemí směrem na západ, kde již kvetla demokracie v plném proudu, bylo prakticky nemožné. Jediným východiskem, jak se dostat na západ, byla emigrace nesoucí velké riziko při případném zatčení a způsobení velkých problémů členům rodiny emigranta, kteří zůstali v ČSSR.
Po pádu komunismu v listopadu 1989 se stává pomyslná hranice mezi východním a západním blokem již minulostí, následují revoluce v okolních státech postižených východním blokem, Německo je znovusjednoceno a tak je od tohoto okamžiku možné opět svobodně cestovat na platný pas, v některých zemích doplněný vízem.
Schengenský prostor
Schengenský prostor vznikl na základě tzv. Schengenské dohoda, která byla podepsáná v roce 1985 v Lucemburském městečku Schengen, proto tedy název Schengenský prostor.
Schengenský prostor je území, v jehož rámci nejsou na společných státních hranicích provázeny celní ani pasové kontroly a překročení z členského státu do jiného členského státu je tak možné bez cestovního pasu a na kterémkoliv místě, pokud není výslovně zakázáno.
V článku 6 Schengenské smlouvy z roku 1985 je uvedeno, že občané mohou přecházet hranice dvou členských států, pokud jsou občany členského státu, i mimo vyznačené hraniční přechody(např. v krajinných oblastech či po malých silnicích v přírodě). Ostatní právní předpisy a zákony daného státu však musí být dodrženy. V České republice je nutné dodržovat především zákony související s ochranou přírody a krajiny.
K danému pobytu na území jiného členského státu pak stačí cestujícímu mít u sebe pouze občanský průkaz, popřípadě může být nahrazen platným cestovním pasem.
Vlastním předchůdcem Schengenské dohody byla tzv. Saarbrückenská dohoda z roku 1984 mezi tehdejším Západním Německem a Francií.
Samotné fungování Schengenského prostoru byl běh na dlouhou trať, a tak až v roce 1990 byl vytvořen tzv. Schengenský informační systém a až od roku 1995 byly zrušeny mezi zakládajícími 5 státy(Německo, Francie, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko) pohraniční kontroly.
Podmínkou pro členství v Schengenském prostoru není členství v Evropské Unii, jak si široká veřejnost mylně myslí. Ostatně to dokládá i členství zemí, které nepatří do EU, jimiž jsou Švýcarsko, Norsko a Island. V současné době je v Schengenském prostoru 28 Evropských států, přičemž je plánováno v r. 2010 přijmout ještě Kypr, který podepsal Schengenskou dohodu, ale požádal o odložení přijetí do r. 2010 a dále pak v roce 2011 plánuje tato unie přijmout nově také Bulharsko a Rumunsko.
Historie vstupu států do Schengenského prostoru
Následující tabulka uvádí rok podepsání Schengenské dohody jednotlivými státy, v závorce je uveden rok samotné implementace.
1985 – Belgie, Francie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko (všichni 1995)
1990 – Itálie (1997)
1992 – Portugalsko (1995), Španělsko (1995) a Řecko (2000)
1995 – Rakousko (1997)
1996 – Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko (všichni 2001)
1999 – Spojené království (jen částečně 2000)
2000 – Irsko (jen částečně 2002)
2004 – Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko (všichni 2007), Kypr (plánováno 2010) a Švýcarsko (2008)
2007 – Bulharsko, Rumunsko (u obou plánováno 2011)
2008 – Lichtenštejnsko (plánováno listopad 2009)
Volný pracovní trh v Evropské Unii
Volný pracovní trh v Evropské Unii, patří zrovna jako volný pohyb osob v rámci EU mezi 4 nejzákladnější svobody vnitřního trhu, které jsou zakotveny v samotných zakládajících smlouvách EU a zejména v Nařízení rady (EHS) o volném pracovním trhu uvnitř společenství. Logicky vzato, člověk pohybující se v rámci celé EU v dlouhodobém časovém horizontu mimo svůj domov si na své živobytí musí také nějakým způsobem vydělat, tudíž je již dnes „pravidlo otevřeného pracovního trhu“ v rámci EU až na pár vyjímek naprostou samozřejmostí.
V rámci celé Evropské Unie již mají do tohoto pracovního trhu unie právo vstoupit také rodinní příslušníci občanů, kteří jsou členem některého z členských států.
Rodinný příslušník je v rámci EU definován takto:
manžel/ka, registrovaný partner
dítě mladší 21 let
dítě manžela občana EU, pokud je toto dítě mladší 21 let
rodič občana EU, je-li tento občan EU mladší 21 let
nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii
nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii manžela občana EU
osoba žijící s občanem EU ve společné domácnosti
osoba, která se není sama o sebe schopna postarat ze zdravotních důvodů bez osobní péče občana EU.
Zvláštností volného pracovního trhu EU je tzv. Dohoda mezi státy Evropského hospodářského prostoru (EHP), jimiž jsou mimo členských zemí EU také Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Touto dohodou bylo rozšířeno území volného evropského pracovního trhu, aniž by museli tři zbývající státy vstupovat do EU, čemuž se prozatím brání a nemají zájem stát se členy EU.
Přechodné období pro volný pohyb pracovníků
Jediným omezením v oblasti volného pracovního trhu v rámci Evropské Unie je tzv. přechodné období. Smyslem přechodného období je na nějakou dobu zabránit nově přistupujícím členům EU tomu, aby jejich obyvatelé mohli ihned od přistoupení do EU pracovat v dané zemi bez pracovního povolení.Dané země využívající přechodného období se tím tak trochu „chrání“ před přílivem pracovní síly především z východních zemí a tím pádem i zvýšené nezaměstnanosti mezi občany daného státu. Přechodného období může využít prvních 15 zakládajících členů EU a toto období může trvat dobu nejdéle 7 let, poté co je rozděleno do etap po 2+3+2 letech. Nutno dodat, že přechodného období drží v platnost vůči České republice z Evropské Unie pouze dva státy, jimiž jsou Rakousko a Německo. Ostatní již toto přechodné období zrušili po prvních dvou letech, popřípadě po následujících třech letech, kdyby byly splněny určité podmínky ze strany ČR. Posledním velkým evropským gigantem, který zcela otevřel pracovní trh pro Českou republika byla Francie v roce 2008. Německo již pomalu svůj trh otevřelo vysokoškolsky vzdělaným lidem a také řemeslníkům, kterých je v Německu nedostatek a Rakousko zveřejnilo na svých oficiálních internetových stránkách ministerstva zahraničí seznam s profesemi, při kterých je velmi jednoduché získat pracovní povolení pro daný druh nedostatkové práce. Vzhledem k tomu, že je Česká republika členem EU od 1. dubna 2004, budou mít tedy občané ČR nejpozději od 1.dubna 2011 možnost pracovat ve všech členských zemích EU, bez pracovního povolení, které je aktuálně právě v Německu a v Rakousku ještě vyžadováno.
Zdroje:
http://www.euroskop.cz
http://www.mpsv.cz
http://www.wikipedia.cz
Historie
Dnešní mladá generace si pod pojmem „volný pohyb lidí“ představí něco naprosto samozřejmého a něco, co neodmyslitelně patří k běžnému životu každého občana žijícího v Evropě.
Nutno však dodat a především uvědomit si, že ne vždy tomu tak bylo a že od zlomové události, která rozhodla o našem „svobodném cestování“, uplynulo něco málo přes 20 let, což v celkových dějinách našeho státu není žádná dlouhá doba. Daným zlomem byla bezpochyby Sametová Revoluce v listopadu 1989, která rozhodla o pádu Komunismu na území tehdejší ČSSR.
Před sametovou revolucí bylo možné cestování pouze po tzv. Východním bloku, tedy po zemích, které patřily do Varšavské smlouvy. Tyto zahraniční cesty byly na „zvláštní povolení“ od ÚV KSČ povoleny pouze velmi malému procentu z tehdejších občanů ČSSR.
Vycestovat do zemí směrem na západ, kde již kvetla demokracie v plném proudu, bylo prakticky nemožné. Jediným východiskem, jak se dostat na západ, byla emigrace nesoucí velké riziko při případném zatčení a způsobení velkých problémů členům rodiny emigranta, kteří zůstali v ČSSR.
Po pádu komunismu v listopadu 1989 se stává pomyslná hranice mezi východním a západním blokem již minulostí, následují revoluce v okolních státech postižených východním blokem, Německo je znovusjednoceno a tak je od tohoto okamžiku možné opět svobodně cestovat na platný pas, v některých zemích doplněný vízem.
Schengenský prostor
Schengenský prostor vznikl na základě tzv. Schengenské dohoda, která byla podepsáná v roce 1985 v Lucemburském městečku Schengen, proto tedy název Schengenský prostor.
Schengenský prostor je území, v jehož rámci nejsou na společných státních hranicích provázeny celní ani pasové kontroly a překročení z členského státu do jiného členského státu je tak možné bez cestovního pasu a na kterémkoliv místě, pokud není výslovně zakázáno.
V článku 6 Schengenské smlouvy z roku 1985 je uvedeno, že občané mohou přecházet hranice dvou členských států, pokud jsou občany členského státu, i mimo vyznačené hraniční přechody(např. v krajinných oblastech či po malých silnicích v přírodě). Ostatní právní předpisy a zákony daného státu však musí být dodrženy. V České republice je nutné dodržovat především zákony související s ochranou přírody a krajiny.
K danému pobytu na území jiného členského státu pak stačí cestujícímu mít u sebe pouze občanský průkaz, popřípadě může být nahrazen platným cestovním pasem.
Vlastním předchůdcem Schengenské dohody byla tzv. Saarbrückenská dohoda z roku 1984 mezi tehdejším Západním Německem a Francií.
Samotné fungování Schengenského prostoru byl běh na dlouhou trať, a tak až v roce 1990 byl vytvořen tzv. Schengenský informační systém a až od roku 1995 byly zrušeny mezi zakládajícími 5 státy(Německo, Francie, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko) pohraniční kontroly.
Podmínkou pro členství v Schengenském prostoru není členství v Evropské Unii, jak si široká veřejnost mylně myslí. Ostatně to dokládá i členství zemí, které nepatří do EU, jimiž jsou Švýcarsko, Norsko a Island. V současné době je v Schengenském prostoru 28 Evropských států, přičemž je plánováno v r. 2010 přijmout ještě Kypr, který podepsal Schengenskou dohodu, ale požádal o odložení přijetí do r. 2010 a dále pak v roce 2011 plánuje tato unie přijmout nově také Bulharsko a Rumunsko.
Historie vstupu států do Schengenského prostoru
Následující tabulka uvádí rok podepsání Schengenské dohody jednotlivými státy, v závorce je uveden rok samotné implementace.
1985 – Belgie, Francie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko (všichni 1995)
1990 – Itálie (1997)
1992 – Portugalsko (1995), Španělsko (1995) a Řecko (2000)
1995 – Rakousko (1997)
1996 – Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko (všichni 2001)
1999 – Spojené království (jen částečně 2000)
2000 – Irsko (jen částečně 2002)
2004 – Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko (všichni 2007), Kypr (plánováno 2010) a Švýcarsko (2008)
2007 – Bulharsko, Rumunsko (u obou plánováno 2011)
2008 – Lichtenštejnsko (plánováno listopad 2009)
Volný pracovní trh v Evropské Unii
Volný pracovní trh v Evropské Unii, patří zrovna jako volný pohyb osob v rámci EU mezi 4 nejzákladnější svobody vnitřního trhu, které jsou zakotveny v samotných zakládajících smlouvách EU a zejména v Nařízení rady (EHS) o volném pracovním trhu uvnitř společenství. Logicky vzato, člověk pohybující se v rámci celé EU v dlouhodobém časovém horizontu mimo svůj domov si na své živobytí musí také nějakým způsobem vydělat, tudíž je již dnes „pravidlo otevřeného pracovního trhu“ v rámci EU až na pár vyjímek naprostou samozřejmostí.
V rámci celé Evropské Unie již mají do tohoto pracovního trhu unie právo vstoupit také rodinní příslušníci občanů, kteří jsou členem některého z členských států.
Rodinný příslušník je v rámci EU definován takto:
manžel/ka, registrovaný partner
dítě mladší 21 let
dítě manžela občana EU, pokud je toto dítě mladší 21 let
rodič občana EU, je-li tento občan EU mladší 21 let
nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii
nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii manžela občana EU
osoba žijící s občanem EU ve společné domácnosti
osoba, která se není sama o sebe schopna postarat ze zdravotních důvodů bez osobní péče občana EU.
Zvláštností volného pracovního trhu EU je tzv. Dohoda mezi státy Evropského hospodářského prostoru (EHP), jimiž jsou mimo členských zemí EU také Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Touto dohodou bylo rozšířeno území volného evropského pracovního trhu, aniž by museli tři zbývající státy vstupovat do EU, čemuž se prozatím brání a nemají zájem stát se členy EU.
Přechodné období pro volný pohyb pracovníků
Jediným omezením v oblasti volného pracovního trhu v rámci Evropské Unie je tzv. přechodné období. Smyslem přechodného období je na nějakou dobu zabránit nově přistupujícím členům EU tomu, aby jejich obyvatelé mohli ihned od přistoupení do EU pracovat v dané zemi bez pracovního povolení.Dané země využívající přechodného období se tím tak trochu „chrání“ před přílivem pracovní síly především z východních zemí a tím pádem i zvýšené nezaměstnanosti mezi občany daného státu. Přechodného období může využít prvních 15 zakládajících členů EU a toto období může trvat dobu nejdéle 7 let, poté co je rozděleno do etap po 2+3+2 letech. Nutno dodat, že přechodného období drží v platnost vůči České republice z Evropské Unie pouze dva státy, jimiž jsou Rakousko a Německo. Ostatní již toto přechodné období zrušili po prvních dvou letech, popřípadě po následujících třech letech, kdyby byly splněny určité podmínky ze strany ČR. Posledním velkým evropským gigantem, který zcela otevřel pracovní trh pro Českou republika byla Francie v roce 2008. Německo již pomalu svůj trh otevřelo vysokoškolsky vzdělaným lidem a také řemeslníkům, kterých je v Německu nedostatek a Rakousko zveřejnilo na svých oficiálních internetových stránkách ministerstva zahraničí seznam s profesemi, při kterých je velmi jednoduché získat pracovní povolení pro daný druh nedostatkové práce. Vzhledem k tomu, že je Česká republika členem EU od 1. dubna 2004, budou mít tedy občané ČR nejpozději od 1.dubna 2011 možnost pracovat ve všech členských zemích EU, bez pracovního povolení, které je aktuálně právě v Německu a v Rakousku ještě vyžadováno.
Zdroje:
http://www.euroskop.cz
http://www.mpsv.cz
http://www.wikipedia.cz
Última modificación: lunes, 27 de enero de 2014, 11:57