Aktugram - veřejnost

Vedoucí pracoviště Halík potřeboval, aby někdo vypracoval určitý projekt, zpracoval veškerou související agendu a související akce (obhajobu apod.), v případě úspěchu získání dotace také realizaci celé věci po stránce organizační. Usmyslel si, že na svém pracovišti vytvoří tým, který všechno dostane za úkol. Týmová práce je přece je tak moderní a všude se říká, že je také efektivní. Vlastně jen chtěl, aby se té práce pár lidí ujalo.

Halík zašel za podřízeným Bílkem. Rozumí si s ním, Bílek ho podporuje a nejsou s ním žádné problémy. Nestěžuje si pořád na něco jako ostatní, nevrtá do všech rozhodnutí, nechová se jako opozice. Rád by, aby se Bílek té věci ujal. Ale koho mu dát k ruce? Snad by to šlo s Mikešem a Polákovou. Proti další práci většinou neprotestují.

Vedoucí se domluvil s Bílkem a rozhodl se pověřit prací na projektu také Mikeše a Polákovou. Všichni tři dostali také stejné písemné pověření. Bílek si domluvil s Mikešem a Polákovou první pracovní setkání. Sešli se, formulovali zadání, rozdělili úkoly a domluvili termíny.

Bílek byl nadmíru spokojený a tak nelenil a poinformoval vedoucího. Popovídali si o všem a přitom je ledacos napadlo. Bílek to bral trochu jako pokyn – představa vedoucího je rozhodující.

Na další schůzce týmu se Bílek vytasil s novou vizí. Mikeš a Prokešová byli překvapeni. Začínali zase od začátku a jejich týdenní práce byla zbytečná. „To použijeme, uklidňoval je Bílek. Teď ale musíme vyjít z toho, co se žádá v centru. To víte, tyhle zprávy nejsou oficiální.“

Všechno se opakovalo. Každý měl své úkoly, ale Bílek vždycky udělal další rozhodnutí mimo společnou schůzku, často při neformálních rozhovorech s vedoucím. Svoje kolegy občas informoval, často jim neřekl všechno. Něco zapomněl, něčím si nebyl jist, některé informace od vedoucího si chtěl nechat pro sebe. Dávalo mu to pocit důležitosti.
Mikeš a Poláková začali být nervózní. Na čem vlastně pracujeme? Ptali se sami sebe nebo jeden druhého. Občas měli dilema: věnovat čas standardním pracovním úkolům nebo projektu, o jehož směřování neměli jasno. Dělat zbytečnou práci se jim nechtělo. Ztráceli také pocit spoluúčasti. Jejich názor se jim nedařilo uplatnit.

Mikeš byl se vším hotov rychleji. Přestal si se vším dělat hlavu, dílčí úkoly nechával plavat a vlastně se nic nedělo.Občas něco přinesl nebo řekl, měl nějaké návrhy, ale tím to končilo. Zodpovědnost měl podle něj výhradně Bílek, takže si nehodlal dělat starosti.

Poláková byla také zneklidněná, ale stále cítila kus zodpovědnosti za výsledek a opakovaně se snažila práce posunout dopředu. Byla stále frustrovanější, nespokojená, podrážděná. Spolupráce byla pro ni už spíš utrpením. Musela trochu ubrat ve svých vlastních úkolech, už nebyla tak pečlivá.

Kolegové na pracovišti začali trojici považovat tak trochu za spiklence bez výsledků práce. Často rokovali, dohadovali si o formálních postupech, kopírovali, stahovali, konzultovali... Výsledky však žádné a některé jejich úkoly museli převzít jiní. Atmosféra houstla. Kdo za co bere peníze? Kdo je za co odpovědný?

Mikeš s Polákovou se začali domlouvat také s vedoucím. Chtěli se ujistit o jeho záměrech, o jeho rozhodnutích a o některých informacích. Obvykle však dostali jen neurčitá ujištění, obecná tvrzení, ale žádné konkrétní direktivy, parametry... Brzy zjistili, že vedoucí vše hned také probírá s Bílkem. Kterým směrem mají putovat informace nebylo vůbec jasné. Samozřejmě docházelo k nedorozumění vinou zkreslení nebo zatajování.

Mikeš i Poláková nakonec docela rezignovali. Vedoucímu to ani nevadilo, Bílek s ním dál neformálně konzultoval a obvykle našli společnou řeč. Bylo to nejsnazší. Vedoucí nakonec dospěl k názoru, že nejlepší je všechno si udělat sám, protože na druhé se nedá spoléhat a jsou s nimi jen potíže.

Chyby