EDUPROB veřejnost

se v 80. letech vydělila z terapie systémové. Dle V. Strnada (1990) jde o výrazně kognitivní, krátkodobou terapii, která počítá se spoluprací pacienta. Je výrazně zaměřena na současnost a spoléhá se na rozumové zpracování terapeutického materiálu do té míry, že provokuje vlastní sebeozdravné zdroje pacienta nebo klienta. Terapeutický důraz je kladen na změnu způsobu komunikace, zpravidla rodinné. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

vztahující se k systemické terapii. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

léčení tělesných nebo duševních poruch a poruch chování. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

látka, činitel způsobující chorobnou změnu (malformaci) zárodku (teratogenita). Např. lék, chemická látka, virové onemocnění aj. (kol.: Akademický slovník cizích slov; Praha: Academia 2001)

viz. teratogen

Podle psychoanalytické teorie pud smrti a destrukce, směřující k nebytí. Jeden ze dvou základních pudů ovlivňujících vývoj lidské osobnosti (viz též Eros)

termín S. Rosenzweiga (1944). Odolnost především vůči frustraci, ale šířeji též konfliktům, stresu a psychické zátěží vůbec. Hladina tolerance je inter- a intraindividuální, závislá na konstituci a výchově. Je ovlivnitelná též životní zkušeností, emocionální podporou (partner-skupina), psychoterapií. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

v učení se chápe jako proces, jehož podstata spočívá v tom, že naučené formy chování (např. vědomosti nebo dovednosti) mají pozitivní vliv na učení se jiným formám chování. Transfer se uplatňuje tehdy, jestliže se člověk naučí úlohu A a potom přistoupí k naučení úlohy B, přičemž naučená úloha A urychlí učení se úlohy B. V tomto případě jde o pozitivní účinek transferu. Jestliže nám učení v úloze A překáží při učení se úloze B, pak se jedná o negativní účinek transferu neboli o interferenci. (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001)

Čtvrtý směr psychologie, který vznikl v roce 1968 vedle psychoanalýzy, behaviorismu a humanistické psychologie. Transpersonální psychologie je výsledkem diskusí mezi humanisticky orientovanými psychology, psychiatry (např. V. Frankl, S. Grof) a dalšími vědci z různých oborů. Navazuje na vývoj humanistické psychologie. Jejím předmětem je oživení a rozpracování pojmu rozšířené vědomí (tj. vědomí rozšířené za navyklé hranice já a za prostor a čas, viz slovník). Pojetí rozšířeného vědomí je v podstatě založeno na propojení vědy a mystiky. Transpersonální psychologie podnítila zájem o ty stránky osobnosti, které dosud nebyly podrobeny psychologickému zkoumání. K představitelům transpersonální psychologie patří např. S. Grof, A. J. Sutich a další.

úraz, poškození. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

též gestaltpsychologie. Rozvinula se ve 20. letech 20. stol. v Berlíně. Podrobila kritice elementarismus, jenž rozkládá jevy na prvky. Základním postojem tvarové psychologie je, že psychiku reprezentují celky. Celek je podle ní víc než jen souhrn jeho částí; důležité je též jejich uspořádání a specifický vztah mezi celkem a částmi. Tento vztah byl nazýván strukturou. Největším přínosem tohoto směru byly poznatky z oboru psychologie vnímání (zákony gestaltu) a myšlení (vhled, aj.). K představitelům patří W. Köhler, K. Koffka, M. Wertheimer a K. Lewin.

jeden z oborů speciální pedagogiky (viz slovník), zabývá se výchovou a vzděláváním zrakově postižených. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

úsilí jedince chovat se jinak než tak, jak myslí a cítí. Jeho chování a prožívání je v protikladu. Může své prožitky v chování úmyslně předstírat (simulovat), zastírat (disimilovat), popř. zveličovat (agravovat). (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium, Liberec 2001)

je aktivní a tvořivý proces, který rozšiřuje vrozený genetický program a rozšiřuje možnosti jedince, jeho smyslem je přizpůsobování se novým situacím. Učení tedy není totéž co memorování či biflování, učení je schopnost a jako schopnost je lze přiměřenou zátěží rozvíjet, jinak zakrní nebo ustrne. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

jedná se o záměrné, cílevědomé chování, vedené vědomým úmyslem (jednání). Opakem je bezděčné chování. (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium, Liberec 2001)

zákl. myšlenkový proces, rozumová operace, při které se z daných soudů vyvozuje soud nový. Závěr se vyvozuje z předcházejících výroků, tzv. premis. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

inhibice, tlumení

1. útlum činnosti celého organizmu nebo jeho části, únavou, farmakologicky aj.
2. psychický stav, který snižuje nebo zcela blokuje pohnutky, motivaci k činnosti nebo činnost samotnou, např. zákazem, zábranou, při strachu, úzkosti, pocitech viny, méněcennosti. Útlum umožňuje obnovu energie, obnovuje funkční pohotovost, zdokonaluje komunikační činnost, zlepšuje udržování rovnováhy.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

ochranný; vyvolaný nadměrně silnou stimulací. Vzniká, když působení určitého podnětu je příliš silné nebo působí příliš dlouho. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)

porucha vybavování později naučeného ze dvou po sobě následujících obsahů. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník. Praha: Portál 2004)