Lepší varianta

Paní Jana je pozvaná na pohovor.
Vstupuje do kanceláře. Od stolu zvedá oči mladší muž. Vstává.

M: Dobrý den, vy jdete na pohovor?

J: Dobrý den, já jsem Drhová.

Vyslovuje co nejlépe. Ví, že se její jméno občas plete.

M: Já jsem Makovec. Paní Drhová, tady si můžete odložit kabát.

J: Děkuji, venku je dnes pěkná zima, co?

M: To máte pravdu, profukuje to. Pojďte prosím dál.

Vcházejí do další místnosti. Je to malá zasedačka. Kolem delšího stolu je šest židlí. V čele sedí starší muž, vedle něj asi stejně stará žena a napravo od ní je odsunutá židle.

M: Tak tady vedu další uchazečku, paní Drhovou.

J: Jana Drhová, dobrý den.

SM: Paní Drhová, já jsem Modrý a tohle je naše personalistka paní Berková.

Podávají si ruce a sedají si. Jana se podívá na židli vedle Modrého.

J: Mohu?

SM: Jistě, jistě, prosím.

Paní Jana se posadí proti paní Berkové, jen si židli přisune trochu šikmo, takže dobře vidí i na Modrého. K rohu stolu vedle Modrého si přisune židli ještě Makovec.

SM: Tady máme váš dotazník. Životopis tu také máme, hm, hm… V základním výběru jste prošla do dalšího kola. Vzdělání máte celkem přiměřené, zkušenosti … no… A koukám tady, vy bydlíte v Malinové, tam je hezky, že?

J: Velmi, znáte to tam? Je tam klid a ten výhled, to nám všichni závidí…

SM: A jak dlouho už tam bydlíte?

J: Už asi dvacet let.

SM: Odtamtud je také všude blízko, to je výhoda, že?

J: To je praktické.

SM: A kde jste naposled pracovala?

J: V Rotaně, ale to bylo docela daleko.

SM: Aha, tak kvůli tomu jste odešla?

J: Kdepak, to bylo z jiných důvodů.

Všichni mlčí. Personalistka se dívá Janě do očí. Modrý pokyvuje hlavou. Jana je trochu na rozpacích, upřený pohled ji přinutí rozpovídat se.

J: Chci odejít, protože se tam velmi zhoršily vztahy. To se moc těžko pracuje. Člověk je závislý i na těch druhých, a když nefunguje spolupráce…

Berková: Nesedla jste si s lidmi? Někdy to prostě nevyjde, že?

J: To víte, jak s kým. Ale já nemám s lidmi problémy, s většinou normálně vyjdu.

B: A jakého jste měla šéfa?

J: No, mladší člověk, inženýr, má rád kolem sebe mladé.

B: Vy jste přece také mladá…

J: Hm, ale jak na co.

B: To mi povídejte, to jsou pořád nějaké novinky, třeba s počítači, že?

J: Člověk se musí pořád učit, to jinak nejde. Já se snažím držet krok a myslím, že mi to docela jde.

SM: No a co byste nám řekla o sobě?

J: Je mi 38 let, mám průmyslovku a kurz na obchodní akademii, pracovala jsem zatím na místě sekretářky a jako administrativní pracovnice. Dobře se domluvím německy. Jsem vdaná, dětem je 13 a 15 let. Strašně ráda vařím a taky bych se chtěla naučit dobře fotografovat. Rádi chodíme přírodou…

Odmlčí se a tázavě hledí z jednoho na druhého.

J: Co by vás zajímalo podrobněji?

B: Zajímalo by nás, proč bychom měli chtít právě vás? Zkuste nás přesvědčit, že jste ta pravá…

J: Pokud hledáte někoho spolehlivého, pracovitého, nekuřáka, s velkými dětmi, vzděláním a dlouhou praxí, tak to jsem já. Nemarodím, nestěhuju se, ráda pracuji s lidmi.

B: A s jakými lidmi ráda pracujete?

J: Samozřejmě nejraději se slušnými lidmi, se kterými se dají udržovat korektní vztahy.

B: Nevadilo by vám, kdybyste musela jednat také s klienty? Sem chodí také zákazníci…

J: Proč ne? To nebude problém. A co se tady s nimi řeší? Já myslela, že jde o takovou tu běžnou administrativu.

SM: Tady je to docela pestré. Co víte o naší firmě, máte nějakou představu o naší činnosti?

J: Dívala jsem se pochopitelně na vaše stránky, ale to je spíš pro veřejnost, pro partnery a tak, že?

Berková se dívá na hodinky.

B: Ach ten čas, tak víte, co? Pokuste se na závěr ještě o tohle: řekněte tři slova, která vás nejvíc charakterizují…

Jana přemýšlí.

J: Tři slova… Třeba: práce, rodina, klid.

Mlčí. Berková a Modrý pokyvují hlavami. Pak se začnou zvedat.

SM: Takže děkujeme, už vás nebudeme trápit. Uvidíme, dáme vám v každém případě vědět. Možná bude další kolo, to byste se dozvěděla. Kontakt na vás máme…

Podávají si ruce, loučí se, Jana se usmívá a beze spěchu odchází.

klukCo se zlepšilo?