Případová studie: Pohovor – nepříjemné otázky
Lepší varianta
Jan je pozván na pracovní pohovor. Zajímá se o místo v malém podniku. Sekretářka ho vede do malé zasedačky. Sedí tu starší muž a o něco mladší žena.
S: Pane Bílý, prosím, můžete dál.
J: Dobrý den, já jsem Bílý.
M: Dobrý den, už na vás čekáme. Já jsem Modrý a to je paní Berková.
Berková zdraví a podává Janovi ruku. Jan pak podává ruku ještě Modrému, ale ten se dívá už do papírů.
J: Byl jsem pozván na desátou.
Dívá se na hodinky; je deset a dvě minuty.
M: Ano, víme. Na desátou.
Také se dívá na hodinky a pak na Jana. Jan se snaží vypadat klidně.
M: Tak začneme tím, že nám řeknete něco o sobě. Jak byste se charakterizoval?
J: Jsem ve středním věku, mám odpovídající vzdělání a dostatek praxe a zkušeností. Jsem spolehlivý, nemám problémy něco nového se naučit.
B: A co je podle vás odpovídající vzdělání?
J: Já myslím, že maturita a celá řada speciálních kurzů zaměřených na mzdové záležitosti, personalistiku a účetnictví – to je velmi dobré. Možná lepší než vysoká škola. To je samá teorie, že? A mám navíc zkušenosti. To se zhodnotí.
M: No prosím, to je možné. Proč tedy odcházíte z místa? V čem je problém?
J: Reorganizace samozřejmě. Myslím, že takhle se efektivně ušetřit ale nedá. Tu práci si tam chce dělat majitel vlastně sám.
M: To jsou nutné procesy, my také nechceme nadbytečné lidi. Byl jste nadbytečný?
J: Určitě ne, ale ta firma chce za každou cenu šetřit.
M: Proč myslíte? Třeba jste byl slabý článek?
J: To už nezáleželo na mých kvalitách.
B: Dobře. Jak byste chtěl být přínosem pro nás?
J: Rozhodně mám docela široký záběr, poradím si s různou prací, na kterou nemusíte shánět lidi. To je ideální, ne?
B: A jak se vidíte asi tak za pět, za deset let?
J: Člověk musí růst, že? Já mám realistické ambice. Chtěl bych být na místě, které mi dovoluje samostatné rozhodování a růst.
M: To je v pořádku, ale byl by u nás na to prostor?
J: To se uvidí. Jistě máte potenciál se dál rozvíjet.
B: Jakou máte představu o naší firmě? Co o ní víte?
J: Prohlížel jsem si vaše webové stránky. Rád bych pracoval pro perspektivní firmu. V tomhle segmentu je to teď dobré, ne?
M přikyvuje.
SM: Jak jste na tom se zdravím?
J: Dobře.
M: Léčíte se s něčím? Kolik dní jste byl letos v neschopnosti?
J: Nic neobvyklého. Ale ta otázka je trochu nestandardní!
M: Mohl bych se zeptat, jestli jste věřící?
J: Myslím, že tohle prostě vynecháme.
Odmlčí se a přemýšlí.
M: Máte nějaké tajnosti? Já chci o svých zaměstnancích vědět všechno.
J: Tomu rozumím. Třeba se to časem navzájem dozvíme.
Usmívá se.
M: Tak něco jiného: kolik hodin týdně by měli zaměstnanci strávit v zaměstnání?
J: Člověk by řekl, aby odvedli svoji práci, ale má to své úskalí…
M: Tak třeba vy, měl jste často časovou rezervu, nebo jste musel práci ještě nějak dohánět?
J: Práci jsem si odvedl a zvládal všechno. Času není nikdy nazbyt a pokud zbývá, vždycky si člověk ještě nějakou najde. Pořád je co řešit, že?
B: Byl byste ochoten věnovat práci i nějaký čas navíc?
J: Jistě, ale záleží také na tom, kolik a jak často. Rodina je pro mě také důležitá.
M: Myslím, že pro dnešek nám to stačí. Tak už jen poslední otázku: co považujete za nejhorší při tomto pohovoru?
J: Proč nejhorší? Já jsem spokojen.
B: To jsme rádi. Nám to pro dnešek stačí, vy všechno víte, že se vám ozve asistentka a tak…
Jan se usměje.
J: No, to znám… vím, jaký je postup. Takže doufám, že to vyjde!
Tentokrát si všichni podají ruce a loučí. Jan odchází.
