EDUPROB veřejnost

výjimečnost

chápeme určitou otázku nebo situaci, k jejímuž vyřešení nestačí dosud naučená řešení, ale vyžadují nový způsob řešení. Jde o rozpor mezi aktuální situací a cílem. Sporná otázka, situace vyžadující řešení. Cíl, k jehož splnění se cesty teprve musí hledat, na rozdíl od úkolu, k jehož splnění jsou cesty již známé. (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001; Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Odraz vnitřních duševních obsahů jedince ve vnímání a chápání vnějšího světa (např. vnímání vlastního rozpoložení jedince na ostatních lidech). V psychoanalýze jde o obranný mechanismus, který chrání jedince před poznáním vlastních nežádoucích vlastností tím, že je spatřuje u druhých lidí.

veřejné (slavnostní) prohlášení, provolání. (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

prohlašovaný

V klasickém podmiňování se jedná o vnější stimul neboli podnět, který je přítomen při učení. Z hlediska experimentu je dopředu dána a v průběhu experimentu se nemění.

V klasickém podmiňování se jedná o reakci učícího se jedince na vnější podnět (nezávislou proměnnou). V experimentu bývá závislá proměnná většinou nějaký měřitelný rys pokusné osoby. Závislá proměnná je funkcí nezávislé proměnné, např. schopnost naučit se co největší počet slov závisí na délce času, který má pokusná osoba k učení.

Receptory podávající informace o počitcích pohybu (kinestetické, proprioceptivní počitky) a o počitcích polohy, její změny a rovnováhy (statické) - informují ústředí o změnách ve šlachách, kloubech a svalech.

ochrana

momentální uvědomování si vnitřního života, který je přístupný sebepozorováním (co člověk vnímá, nač myslí, co cítí, co chce, apod.). Prožívání se týká oblasti psychických procesů, stavů a vlastností. Pro prožívání je charakteristická jeho subjektivnost, jedinečnost (neopakovatelnost) a neustálá proměnlivost v průběhu času. Obsahuje složky poznávací (přijímání podnětů smysly a jejich zpracování, rozumové uvažování), citovou (prožívání je příjemné či nepříjemné) a snahovou (něco chceme, nějak jednáme). (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001; Říčan, Psychologie náboženství; Portál; Praha 2002)

neverbální stránka řeči

společné označení pro melodii hlasu, intonaci, přestávky, důraz a další stránky řeči (neverbální aspekty mluvené řeči), které pomáhají pochopit nejednoznačnou syntaxi a vyjádřit postoje a citové stavy mluvčího. Schopnost prozodie je vázána dle F. Koukolíka převážně nebo výlučně na pravou hemisféru (při standardní dominaci). Poškození schopnosti prozodie se označuje aprozodie. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

viz. lhavost bájivá

je jeden z medicínských (lékařských) oborů. Zabývá se stejně jako klinická psychologie prevencí, diagnostikou a terapií duševních poruch a nemocí. V diagnostice využívá především klinických metod. Základním léčebným prostředkem je medikamentózní léčba (psychofarmaka). Termín prvně použil něm. lékař Johann Christian Reil (1803) v pojednání o projevech šílenství „Rapsodie o duševních nemocech“. (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001; Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Jsou obecným předpokladem pro vykonávání lidských činností a ovlivňují chování; jsou tou stránkou osobnosti, která je jedinci přisuzována na základě jeho poměrně stálého chování; formují se v průběhu ontogenetického vývoje.

Rozlišují se: obecné vlastnosti (např. vlastnosti paměti, myšlení a vnímání) a vlastnosti osobnosti (vyjadřují psychické rozdíly mezi lidmi, např. temperamentové, charakterové, vlastnosti schopností, apod.).Základní kategorie vlastností jsou: aktivačně motivační (vyjadřují, proč člověk provádí určitou činnost, chová se určitým způsobem, vedou jak k činnosti, tak i k nečinnosti), vztahově postojové (souvisí s hodnotami, které člověk uznává - charakterové vlastnosti), výkonové (předpoklady pro určitou činnost - zejména schopnosti), seberegulační (např. sebeuvědomění, sebehodnocení, sebekritika), dynamické (týkají se intenzity a dynamiky prožívání a chování - vlastnosti temperamentové).

Psychologický směr z poč. 20. stol. založený na přesvědčení, že rozhodující význam na vývoji a chování jedince má sexuální pud. Psychoanalytická psychoterapie je založená na rozboru a interpretaci snů a volných asociací. V nich jsou odhalovány nevědomé konflikty a potlačovaná přání, jsou převáděny na úroveň vědomou spolu s odreagováním emocionálních problémů. Autorem teorie i metody léčby je Sigmund Freud.

též Hlubinná psychologie. Částečně navazuje na psychoanalytickou teorii. Zdůrazňuje však vedle individuálního vědomí (a nevědomí) i existenci vědomí (a nevědomí) kolektivního, utvořeného historicky, přejatého od předků. Jeho obsahem jsou archetypy, nejstarší typické zkušenosti lidstva.

souhrnné označení těch psychologických disciplín, které využívají psychologické teorie, objevy a principy v takových oblastech, jako je vzdělávání, průmysl, obchod, sport, apod. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

speciální psychologický obor, který zjišťuje a vysvětluje interindividuální psychické rozdíly mezi lidmi (např. podle pohlaví, stáří, profese, sociálního zařazení, apod.). (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium, Liberec 2001; Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

Vychází z poznatků získaných na základě experimentů, zkoumá procesy společné člověku i některým subhumánním živočichům - především vnímání, učení, paměť, řešení problému a motivaci. V Čechách byla zal. 1. experimentální laboratoř v r. 1911-1912 (M. Rostohar). Základy tomuto směru položil W. Wundt.