Kurz pro výchovné poradce veřejnost

způsobující poškození lidského zárodku

Podle psychoanalytické teorie pud smrti a destrukce, směřující k nebytí. Jeden ze dvou základních pudů ovlivňujících vývoj lidské osobnosti (viz též Eros)

odolnost k zátěži

Čtvrtý směr psychologie, který vznikl v roce 1968 vedle psychoanalýzy, behaviorismu a humanistické psychologie. Transpersonální psychologie je výsledkem diskusí mezi humanisticky orientovanými psychology, psychiatry (např. V. Frankl, S. Grof) a dalšími vědci z různých oborů. Navazuje na vývoj humanistické psychologie. Jejím předmětem je oživení a rozpracování pojmu rozšířené vědomí (tj. vědomí rozšířené za navyklé hranice já a za prostor a čas, viz slovník). Pojetí rozšířeného vědomí je v podstatě založeno na propojení vědy a mystiky. Transpersonální psychologie podnítila zájem o ty stránky osobnosti, které dosud nebyly podrobeny psychologickému zkoumání. K představitelům transpersonální psychologie patří např. S. Grof, A. J. Sutich a další.

zranění (somatické či psychické)

též gestaltpsychologie. Rozvinula se ve 20. letech 20. stol. v Berlíně. Podrobila kritice elementarismus, jenž rozkládá jevy na prvky. Základním postojem tvarové psychologie je, že psychiku reprezentují celky. Celek je podle ní víc než jen souhrn jeho částí; důležité je též jejich uspořádání a specifický vztah mezi celkem a částmi. Tento vztah byl nazýván strukturou. Největším přínosem tohoto směru byly poznatky z oboru psychologie vnímání (zákony gestaltu) a myšlení (vhled, aj.). K představitelům patří W. Köhler, K. Koffka, M. Wertheimer a K. Lewin.