EDUPROB veřejnost

závislé na mnoha různých vlivech

nemluvnost

nemluvnost, němota, oněmění. Buď jako příznak duševní choroby (např. katatonie), nebo choroby infekční apod., nebo ztráta řeči jako následek duševního traumatu, nebo plynoucí z negativizmu (hysterie), případně jako projev krajního autizmu. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

léčení hudbou; psychoterapeutická technika, která navozuje pomocí hudby zážitky, jenž pacienta nebo klienta přelaďují do lepšího stavu. Je též využívána k odkrývání pacientova či klientova nevědomí a je používána především u léčby neuróz, řidčeji u psychóz po odeznění. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

je možné definovat jako proces řešení problémů. To předpokládá pochopení vztahů mezi objekty na různé úrovni (reálné i symbolické), schopnost operací s informacemi a s jejich vztahy. Myšlení je poznávací proces probíhající mezi člověkem a okolím – proces analýzy, syntézy a odvozených myšlenkových operací. Je sociálně podmíněn a nerozlučně svázán s řečí. Základním krokem při řešení jakéhokoliv problému je volba principu jeho řešení. Myšlení je stěžejní součástí inteligence.

1. Existuje dělení myšlení na
   vědomé, kontrolované člověkem a probíhající v představách, obrazech, symbolech a znacích, tj. slovech;
2. neuvědomované, nekontrolované vědomím, probíhající sice též na neurofyziologické úrovni, avšak jinými mozkovými mechanizmy.
   (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004; Vágnerová, M.: Úvod do psychologie; ÚMV pro UK HTF; Praha 1996)

kognitivní funkce založená na umění přesouvat podle potřeby myšlenkovou pozornost od konkrétních jevů k abstraktním, od celku k jeho částem; dle J. Piageta 3. vývojové stádium myšlení začínající před nástupem adolescence. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004)

uplatňuje se při řešení úloh, které mohou mít více řešení. Hledají se všechna možná řešení, resp. postupy řešení a vybírají se z nich ta nejvhodnější. Toto myšlení má tvořivý charakter. (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001)

navazující fáze na myšlení autistické. Specifickým rysem je alespoň částečné respektování reality a adaptace na skutečnost. V této fázi myšlení jde stále především o uspokojování vlastních přání a potřeb. V období egocentrického myšlení dítě ještě mnohé dění nechápe a tudíž pro ně neznamená ani přínosnou zkušenost. Egocentrický přístup funguje jako zdroj jistoty. (Vágnerová, M.: Úvod do psychologie; ÚMV pro UK HTF; Praha 1996)

základní, nejjednodušší. (kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

(Vágnerová 1997) nastupuje od 11. - 12. roku a jde o nejvyšší dosaženou úroveň myšlení, které jsou předpokladem hypotetického uvažování, projevuje se zde další decentrace v poznávání – člověk již není vázán na svůj subjektivní pohled ani na aktuální skutečnost – umí uvažovat o pouhých možnostech, které ještě nenastaly, ale nastat by v budoucnosti mohly. (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001)

problém nebo úlohu řešíme s využitím názorných představ, tento druh myšlení je charakteristický zejména pro období mladšího školního věku (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001)

uplatňuje se v takových úlohách, které mají jen jediné možné řešení a jediný postup řešení (řešení matematických úloh), myšlení se ubírá jediným směrem (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001)

vztahující se k logice a je založené na bezchybných rozumových operacích, vyplývajících z rozumového uvažování. (Hartl, P.; Hartlová, H.: Psychologický slovník; Portál; Praha 2004; kol.: Akademický slovník cizích slov; Academia; Praha 2001)

myšlení které předchází vývoji logického myšlení, ve smyslu psychického vývoje. Zahrnuje myšlení autistické (viz slovník), paleologické, paralogické, primitivní a egocentrické uvažování (viz slovník). Vágnerová (1997) shrnuje významné mezníky v myšlení takto: 1. fáze-prelogické myšlení: předškolní dítě plně nerespektuje realitu ani zákony logiky; 2. fáze logické myšlení; 3. fáze formálně logické myšlení. (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001)

teoretické myšlení se uplatňuje spíše při řešení abstraktních teoretických úloh, které jsou s praxí spojeny jen zprostředkovaně, vzhledem k tomu, že teoretické myšlení operuje s abstraktním materiálem (pojmy, symboly), vyžaduje již vyšší stupeň vývoje myšlení (Švingalová, D.: Kapitoly z psychologie. I.díl, studijní texty pro distanční studium; Liberec 2001)

Jedná se o podnět, který má vyšší intenzitu, než jakou je jedinec schopen si uvědomovat. Takový podnět nevyvolá počitek (nebo vyvolá počitek zcela jiné kvality, např. ostré světlo bolest očí), přesto však na psychiku a organismus jedince působí. Maximální intenzita podnětu, která je ještě schopna vyvolat počitek, se nazývá horní počitkový práh.

Opakování získaných sklonů k vykonávání určité činnosti. Jde o zautomatizovanou činnost osvojenou v průběhu sociálního učení. Existují návyky žádoucí (např. hygienické) a nežádoucí (např. kouření). Některé návyky jsou kulturně a historicky podmíněny a mají formu např. obyčejů, tradic, konvencí.

odmítání všeho a prosazování opaku

Psychologický směr navazující na původní teoreticko- metodologickou základnu behaviorismu. Snažil se překonat mechanistické chápání psychiky. Neobehaviorismus se oproti behaviorismu snažil postihnout složitější souvislosti a vztahy mezi závislými a nezávislými proměnnými. Definoval tzv. intervenující (vmezeřené) proměnné, které se nacházejí mezi podnětem a reakcí. Patří k nim např. pudy. Představiteli byli např. E. Ch. Tolman, C. L. Hull, B. F. Skinner, K. W. Spencer a další.

Psychoanalytický směr navazující na původní Freudovu teorii. Neofreudiáni na rozdíl od neopsychoanalytiků Freudovu teorii obměnili a doplnili jen nepatrně. Ortodoxních přívrženců Freudova směru je poměrně málo.