4. Mezilidská komunikace

4.3. Sociální vlivy v komunikaci

Způsob komunikace je závislý na tom s kým a v jaké situaci komunikace probíhá. Komunikace sociální vztahy odráží, zároveň je rovněž utváří, protože sociální situaci lze způsobem komunikace ovlivnit.

Ve verbální komunikaci existují variace jazykového stylu, které navozují různé sociální konotace, např. standardní spisovná čeština a čeština nestandardní, nespisovná jak ve výslovnosti tak i ve slovníku.

Standardní řeč je formálnější a kultivovanější, charakteristický je pro ni rozvinutý slovník, správná výslovnost a správná gramatika. Tento řečový styl je spojován s vysokým socioekonomický statusem, odborností a vlivem mluvčího.

Pro nestandardní řeč je charakteristický omezený slovník, nedbalá výslovnost a nesprávná gramatika. Mluvčím připisujeme nevzdělanost, nízký socioekonomický status a nízký vliv.

Standardní řeč je používána především ve formálních situacích, zatímco v intimnějších situacích, neformálních konverzacích či ve skupině lidí stejného statusu je používána řeč nestandardní.

Podobně neverbální komunikace je ve formálních situacích více kontrolovaná, v neformálních jsou projevy komunikujících uvolněnější. Posluchač takto dostává informaci, jak mluvčí situaci chápe, za jakou ji považuje. Přechodem z jednoho řečového stylu do druhého lze interakci ovlivnit, navodit větší či menší odstup od druhého člověka.

Styl komunikace vyjadřuje a udržuje úroveň afiliace - blízkosti komunikujících a jejich relativní sociální status.

Blízkost mezi komunikujícími se ve stylu komunikace projevuje především tykáním a používáním křestního jména mezi blízkými lidmi a naopak vykáním a používáním titulu při oslovení. Vzájemný sociální status je zřetelně vyjádřen způsobem oslovování (učitel oslovuje žáka jménem, žák jeho titulem). Při vzájemné rovnosti používají obě strany stejný způsob oslovení. V situaci, kdy je vzájemný status nejasný, pozorujeme, že mluvčí se oslovení vyhýbá.

Afiliaci vyjadřuje rovněž výrazné zapojení neverbálních prvků - pohledů, dotyků, fyzické blízkosti, které posilují pozitivní vyznění komunikace. Pokud však komunikace nemá pozitivní obsah, jsou tyto prvky vnímány negativně (např. upřený pohled vnímaný jako narušení osobního prostoru). Vzájemnou blízkost členů skupiny vyjadřuje také používání specifického jazyka, ať jde o odborný žargon či skupinový slang. Z hlediska obsahu vypovídá o blízkosti komunikujících také více osobních sdělení.

Ve vzájemném styku má iniciativu osoba s vyšším statusem, která určuje, jaký řečový styl bude zvolen i jeho případné změny. Přesun do neformálnějšího stylu většinou posluchače uvolňuje a povzbuzuje. Mnozí nadřízení používají tyto přesuny v komunikaci podle aktuální potřeby zcela vědomě. Rovněž můžeme pozorovat přesuny stylu a změny v průběhu konverzace, kde se promítá přibližování a oddalování komunikujících. Nesouhlas s obsahem sdělení lze například vyjádřit přesunem do stylu řeči, který se liší od stylu partnera (například šéf, který po humorné mezihře v diskusi přejde do formálního stylu, aby naznačil, že okamžik uvolnění skončil).