HadjMoussová, Z. Doplňující text ze sociální psychologie

1. Předmět sociální psychologie

 Sociální psychologie je psychologická věda o prožívání a chování lidí. Jde o vědu, která zkoumá, jak se člověk v sociálních a kulturních situacích utváří a jak v nich působí. Sociální prostředí jedince ovlivňují a mění, on sám je v nich však aktivní, působení sociálního prostředí prožívá a reaguje na něj a také jej sám ovlivňuje a mění.

Předmět sociální psychologie lze rozčlenit do následujících dimenzí:

Intrapersonální dimenze: jakým způsobem ovlivňuje sociální prostředí jedince a jaké změny způsobuje

• dočasně: situační změny v aktuálním chování
• trvale: vznik a změna rysů osobnosti

Interpersonální dimenze: jak se vytvářejí, rozvíjejí a působí mezilidské vztahy

• mezi jednotlivci
• mezi skupinami

Společenská dimenze: jak na jedince působí produkty společenského života

• materiální (prostředí, kulturní artefakty)
• nemateriální (hodnoty, tradice, normy, způsoby chování)

Jedinec mezi lidmi
Porozumět chování i ostatním psychickým funkcím a procesům člověka není možné bez znalosti sociálního kontextu, v němž se odehrává i utváří. Psychika člověka jako sociální bytosti získává specificky lidské rysy v kontaktu s ostatními členy lidské společnosti. Dochází k tomu v procesu socializace. Jde především o postoje, hodnoty a vzorce chování. Výsledně se v procesu socializace utváří také osobnost člověka.

Vztahy k druhým lidem
Kontakty s druhými lidmi se odehrávají v interakci a komunikaci. V této oblasti zkoumáme, jak vznikají a rozvíjejí se vztahy

• mezi jednotlivci: vztahy přátelské, partnerské, pracovní, rodinné vazby.
• mezi skupinou a jedincem: jak ovlivňuje skupina jedince a naopak jedinec skupinu.
• mezi skupinami: jaké faktory zde působí a s jakými problémy se setkáváme.

Porozumění sociálnímu jednání
Chování a vztahy k druhým lidem závisí na tom, jak je vnímáme, rozumíme jim a v závislosti na tom také reagujeme. Druhé lidi vnímáme v procesu sociální percepce. Porozumění jejich chování je závislé na empatii vnímajícího, na jeho osobních zkušenostech a postojích. V hodnotícím procesu připisujeme příčiny pozorovaného chování a to řídí naše reakce (atribuční procesy).

2. Sociální percepce

Vnímání je poznávací proces, kterým získáváme informace o svém okolí a jevech, které nás obklopují. Nejde o pouhé zpracování smyslových dat, skutečnost se člověku vždy jeví v závislosti na jeho subjektivní zkušenosti, neexistuje čisté vnímání reality takové jaká je. Pro specifický typ vnímání lidí a sociálních situací používáme termín sociální percepce.

 Sociální percepce je proces vnímání, při kterém si vytváříme představu o osobnosti a jednotlivých rysech osobnosti lidí, se kterými se setkáváme.

Když vnímáme druhého člověka, smyslová data nejsou dostatečnou informací o tom, jaký je a co od něj můžeme očekávat. Proto se uchylujeme ke schématům, která jsme si vytvořili o druhých osobách, přičemž používáme jako opěrné body ta smyslová data, která můžeme k nějaké již existující kategorii přiřadit. Smyslová data používáme jako opěrné body, které přiřazujeme ke schématům vytvořeným o druhých osobách.

Rozlišujeme různé typy schémat:

• schéma osob - představy o typických znacích určitých lidí (tlouštíci jsou dobrosrdeční)
• schéma rolí – očekávané chování lidí v sociálních rolích (politik, prodavač, kolega)
• schéma vlastního já - představy o vlastních kvalitách a charakteristikách (sebepojetí)
• schéma situací – vzorce chování, které charakterizují určitou situaci, normy

Schémata zjednodušují vnímání druhé osoby nebo situace, hrozí však riziko omylu nebo desinterpretace vnímané skutečnosti nebo nesprávného použití schématu.

Vznik schémat
Při vytváření schémat se spojují dva základní zdroje informací – vnější a vnitřní. Vnější informace pocházejí ze sociálního prostředí a vnímané osoby, vnitřní informace mají svůj zdroj u vnímající osoby.

Vnější zdroje :

• podněty přijímané smyslovými orgány (zrak, sluch, hmat, čich) informují o vnějších znacích osoby, kterou vnímáme – vzhled, chování
• informace o podobných podnětech a jejich souvislostech (způsob oblékání nebo způsob mluvy určitého typu lidí)
• situace, ve které vnímáme (banální, slavnostní, mimořádná …)

Vnitřní zdroje :

• vlastní zkušenosti z předchozích kontaktů s podobnými lidmi
• preference vnímajícího - hodnoty
• vztah k vnímanému – sympatie/antipatie, očekávání
• role vnímaného - vzájemné sociální pozice (neutrální – spolucestující v tramvaji, nadřazená/podřazená – šéf, podřízený)

Vliv sebepojetí vnímajícího
Sebepojetí vytváří osobní očekávání, které ovlivňuje vnímání druhého jedince.

• Lidé, kteří předpokládají, že jsou ostatními akceptováni, vnímají ostatní jako přátelské.
• Lidé, kteří předpokládají, že jsou ostatními odmítáni, vnímají ostatní jako nepřátelské.

2.1. Utváření a působení prvního dojmu

 První dojem - integrace dostupných informací o neznámém člověku do koherentního celku. Vzniká za situace, kdy máme velmi málo informací o vnímaném protějšku a přesto jsme nuceni nějak se k němu chovat. Při utváření prvního dojmu působí tzv. efekt primárnosti – podněty, které jsou prezentovány pokusné osobě dříve, ovlivňují vnímání a interpretaci následujících podnětů. První podaná informace má při formování názoru větší vliv než informace následující. Z toho vyplývá i působení prvního dojmu v následujícím kontaktu s daným člověkem.

Dostupné informace (výběr):

• smyslová data (oblečení, tón hlasu, pachy…)
• prostředí, ve kterém k interakci dochází (knihovna, hospoda, kancelář…)
• jakákoliv předběžná informace (rodiče uchazeče o práci jsou vysokoškoláci)
• role, ve které se s jedincem setkáváme (lékař, prodavačka), naše vlastní role a profese
• příslušnost jedince ke skupině, vůči níž máme vyhraněný postoj (předsudky)
• naše osobní preference

Určité znaky vnímaného člověka jsou významnější než jiné, i když ve skutečnosti nemají výpověďní hodnotu, pokud jde o vnitřní charakteristiky. Patří sem např. fyzická přitažlivost, způsob oblečení a držení těla vnímaného člověka, v některých případech i jeho věk a pohlaví.

Působení prvního dojmu: následné informace o tomtéž člověku interpretujeme podle počátečního dojmu. Vytvořený dojem tak ovlivňuje interpretaci dalších informací. Rovněž chování k vnímanému člověku je ovlivněno prvním dojmem, druhý účastník interakce své chování přizpůsobuje. Tím se první dojem posiluje a potvrzuje. Působení prvního dojmu zpravidla přetrvává asi 1/2 roku.

Proces formování prvního dojmu probíhá automaticky a ve velké míře mimo vědomí vnímajícího, z toho důvodu je obtížné jeho průběh regulovat či kontrolovat. Je proto nutné uvědomovat si, co na nás působí a snažit se reflektovat vlastní pocity a představu, kterou si o druhém člověku vytváříme. Pokud se bude jednat o náhodné setkání, které nebude mít další pokračování, ovlivní první dojem pouze aktuální chování. Pokud však jde o rozhodnutí v důležité situaci (přijímání nového zaměstnance), je třeba pečlivě rozvažovat, co nás při vytváření prvního dojmu ovlivňuje.

Na výběr smyslových a dalších dat při formování prvního dojmu působí účel, pro který se s druhým člověkem setkáváme. Účel setkání zaměřuje pozornost vnímajícího na znaky, které jsou pro něj významné.

 Např. při přijímacím pohovoru s uchazečem o zaměstnání si všímáme znaků, které podle nás svědčí o vhodnosti uchazeče pro danou pozici. Existuje řada agentur, které uchazeče o zaměstnání připravují na tento důležitý pohovor a učí je, kterých znakům a způsobům chování je třeba věnovat pozornost. Podobným způsobem by se měl připravit i přijímající manažer, aby se nenechal svést vnějšími znaky. Je užitečné pro takové případy mít zcela jasnou představu, co od budoucího zaměstnance skutečně očekáváme.

2.2. Chyby sociální percepce

Představa o druhém člověku je subjektivní konstrukce a proto zde dochází k řadě chyb. Nepřesné vjemy mohou vznikat z neoprávněných generalizací vnějších znaků, které mohou mít velmi malou nebo žádnou souvislost s vnitřními charakteristikami vnímané osoby. K chybným závěrům také může docházet vlivem osoby vnímajícího.

K chybné sociální percepci přispívají některé obecné tendence lidského myšlení. Lidé mají tendenci ochotněji akceptovat informace, které souhlasí se schématem, které k druhému člověku přiřadili. To může způsobovat předpojatost i při získávání nových informací (zaměření pozornosti a paměti, výběr témat pro komunikaci apod.) Lidé také raději používají schémata, která již existují, což je celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že schémata při vnímání vznikají právě k ušetření námahy. Existující schémata se proto jen velmi obtížně mění a jsou aplikována i v případech, kdy objektivní fakta zcela nesouhlasí. Má to za následek neadekvátní interpretaci chování ostatních a z nich vyplývající naše neadekvátní reakce vůči nim.

Důležitý je také zdroj informací, které používáme a jejich charakter.

• Vyšší váhu připisujeme informacím pocházejícím z vysoce důvěryhodného zdroje. Důvěryhodnost je ovšem posuzována subjektivně, takže pro některé lidi je důvěryhodným zdrojem např. bulvární tisk.
• Negativní charakteristiky mají vyšší váhu než pozitivní, protože lidé se většinou v sociálním kontaktu snaží prezentovat pozitivně. Negativní projev je tedy méně obvyklý a proto považován za závažnější.
• Větší váha je připisována informacím, které potvrzují již vytvořenou představu či hodnocení.
• Malá váha je naopak připisována informacím, které jsou velmi nekonzistentní s již vytvořenou představou.

Chyb sociální percepce je celá řada, zde uvádíme nejčastější:

• Haló-efekt. Jde o neodůvodněné zobecnění prvních informací (první dojem), to pak přenášíme na další předpokládané vlastnosti.

• Efekt mírnosti a shovívavosti. Tendence posuzovat člověka podle toho, jak na nás působí, negativní projevy přehlížíme pokud je nám sympatický. Působí i opačně, toho, kdo nám nevyhovuje, hodnotíme přísněji.

• Implicitní teorie osobnosti. Domněnky o tom, které rysy osobnosti se vyskytují společně (vzdělaný -> inteligentní), spojení mezi fyzickými znaky a rysy osobnosti (blondýny jsou hloupé).

• Centrální charakteristický rys. Tendence hledat u člověka významný centrální rys a k němu automaticky přidávat soubor dalších vlastností, který jsou s ním podle našich představ konsistentní.

• Autoprojekce. Připisování vlastních chyb ostatním. Vlastní chyby nevnímáme u sebe, ale u jiných lidí (pro lakomce jsou všichni lakomí).

• Kontrast. Druhého člověka vnímáme zkresleně působením porovnání (průměrný pracovník mezi špatnými se jeví jako lepší).

• Neoprávněné generalizace. U jedince předpokládáme vlastnosti, které jsou považovány za charakteristické pro příslušníky určité skupiny. Souvisí s předsudky a stereotypy.

2.3. Kauzální atribuce, základní atribuční omyl

V interakci lze pozorovat pouze chování lidí a jeho výsledky, potřebujeme však rovněž vědět, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Chápeme-li příčiny chování lidí, můžeme posoudit, je-li stabilní a tudíž předvídatelné a přizpůsobit tomu naše reakce. Příčina chování druhého člověka také významně ovlivňuje naše hodnocení. Zvláště při déledobém styku s druhým člověkem je pro nás důležité “vědět”, jaké jsou motivy – příčiny jeho chování. K tomu nám slouží vytváření kauzálních atribucí (causa: příčina, atribuce: připsání znaku, kvality).

 Termín kauzální atribuce znamená doslova připisování příčin chování pozorovaného u druhého člověka. Při tom se opíráme o odhady ze sociální percepce (včetně chyb), případně o postoje (včetně předsudků). Na vědomé úrovni pozorovatel sbírá informace a je přesvědčen o tom, že pozorované chování a jeho příčiny interpretuje racionálním způsobem. Ve skutečnosti však často podléhá předpojatosti, mylně interpretuje pozorované či vyvozuje mylné závěry.

U kauzálních atribucí můžeme rozeznávat řadu dimenzí:

• Umístění příčiny
  • vnější, vycházející ze situace (situační)
  • vnitřní, vycházející z vnitřních charakteristik jedince (dispoziční)
• Stabilita příčiny
  • stálá, předvídatelné chování či výkon
  • nestálá, náhodná, nepředvídatelné chování či výkon
• Kontrolovatelnost příčiny
  • lze ji kontrolovat, jedinec ji může regulovat
  • nelze ji kotrolovat, příčina se vymyká možnosti regulace

Jednotlivé dimenze kauzálních atribucí jsou navzájem propojené, takže například chování s kontrolovatelnou příčinou považujeme spíše za stálé, stejně tak chování s příčinou vnitřní. To pak může vést ke vzniku omylů, kterých je celá řada.

Nejčastěji jde o tzv. „základní atribuční omyl“. Vnitřní příčiny chování považujeme za stálé, vnější příčiny za nestálé a náhodné, přičemž nadhodnocujeme vnitřní (stálé) příčiny a podhodnocujeme vnější (nahodilé). Uplatňuje se to především v posuzování příčin chování druhých lidí.

Pokud posuzujeme své vlastní chování, dochází k odlišnému hodnocení - své vlastní chování, které je úspěšné připisujeme stálým příčinám, naopak svůj neúspěch máme tendenci připisovat vnějším příčinám. Hraje zde také roli to, že o příčinách vlastního chování máme více informací a zpravidla jsme vůči sobě shovívavější.

Připisování příčin chování má také význam pro sebehodnocení jedince. Pokud je dítě během vývoje svým okolím přesvědčováno, že jeho neúspěchy jsou způsobeny neschopností, je vysoce pravděpodobné, že výsledkem bude malá sebedůvěra a negativní sebepojetí.

Příčiny chování, které druhému člověku připisujeme jsou subjektivní konstrukcí a jako takové jsou rovněž ovlivněny kulturním prostředím. Zvláště nápadné je to v případech, kdy se octneme v kontaktu s lidmi z jiných kultur. Vzorce vysvětlení příčin chování, které odvozujeme ze své vlastní kultury v těchto situacích neplatí a mohou nás vést k nesprávné interpretaci chování druhých a jeho příčině.

3. Postoje

 Postoje lze definovat jako hodnotící vztah k předmětům okolního světa včetně sebe sama. Může jít o předměty materiální, ostatní lidi, ideje, jevy existující či pouze myšlené. Jde o subjektivní duševní stav, postoje existují pouze v mysli člověka. Není podstatné, jaké postoje  k předmětům objektivně jsou, důležité je, jak jsou námi prožívány. Proto také platí, že existence postoje k předmětu není důkazem existence předmětu, ani to, že zaujímáme k předmětu určitý postoj, není důkazem jeho objektivní správnosti (platnosti). Rozdíl mezi názorem a postojem leží v emocionální dimenzi. Zatímco názor je neutrální výrok o kterém se domníváme, že je pravdivý, postoj je vždy výrazně emocionálně zabarven, souvisí s hodnotami.

3.1. Význam postojů v každodenním životě

Funkce postojů
Postoje organizují vztah člověka ke světu, který ho obklopuje a usnadňují mu orientaci. Svou roli hraje rovněž mentální ekonomie: kategorizováním informací, které dostáváme z našeho okolí si ušetříme mentální námahu při třídění nových událostí, idejí a emocí. Vždy se snažíme zařadit nové informace do již existujících kategorií, čímž vytváříme síť usnadňující organizaci látky, kterou se učíme i její budoucí znovuvybavení. Některé postoje mají rovněž funkci ochrannou.

• Instrumentální funkce postoje slouží jako poměrně jednoduchý, ale výkonný prostředek k hodnocení předmětů.
• Schematizující funkce postoje pomáhá porozumění komplexního světa kolem nás. Pro člověka je snazší reagovat stejně na kategorie předmětů, než na každý předmět jednotlivě. Postoje tedy zjednodušují poznání, dávají světu kolem nás význam a orientují chování.
• Ochranná ( Ego-obranná) funkce postoje směřuje k udržení pocitu vlastní hodnoty a obrazu vlastního „já“. Některé postoje chrání jedince i před rozpoznáním vlastních pocitů, které by tento obraz ohrožovaly (např. nenávist k matce se může promítnout do negativního postoje k učitelce či ženám vůbec).
• Postoje hrají roli i v sociálním přizpůsobení. Sdílení postojů zvyšuje soudržnost ve skupině, stejně jako pocit bezpečí a podporu uvnitř skupiny. Obsah postojů je pak méně důležitý než sociální vazby, které umožňují a posilují.

Uspořádání postojů
Postoje existující u jedince jsou uspořádány ve dvou dimenzích, vertikálně a horizontálně.

• Vertikální uspořádání je hierarchické podle významnosti postoje pro jedince
  • základní (primární) postoje jsou na vrcholu hierarchie, nejvýznamnější, např. víra
  • odvozené (sekundární) postoje jsou na nižších úrovních, méně významné, závislé na primárním postoji
• Horizontální uspořádání – vztahy mezi jednotlivými postoji navzájem

Primárních postojů je zpravidla pouze několik, sekundárních celá řada. Pokud jsou vázány ke stejnému primárnímu postoji, jsou v souladu, navzájem se posilují. Pokud jsou postoje v nesouladu, navzájem se vylučují, oslabují. Jedinec řeší situaci často tak, že nesouladné postoje mentálně odděluje (víra ve stvoření vs. evoluce), nebo se snaží najít završující primární postoj, který by uvedl postoje do souladu.

3.2. Povaha a měření postojů

 Postoje jsou tvořeny třemi základními složkami:

• kognitivní
• afektivní
• chování

Kognitivní (poznávací) složka postoje: poznávací struktura, ve které jsou propojeny informace o předmětu, např. jeho označení a pravidla použití tohoto označení i asociace s předmětem spojené.

Afektivní složka postojů je vlastně složkou hodnotící. Hodnocením se odlišuje postoj od jiných typů poznání. Afektivní složka je iracionální, ovlivňuje interpretaci informací, jejich výběr, vnímání a zapamatování.

Chování je složkou postoje, kterou se projevuje navenek. Kromě kognitivní a afektivní složky postoje zde působí i situační vlivy.

U postojů zjišťujeme:

• obsah postoje – k jakému předmětu se vztahuje
• směr postoje – pozitivní nebo negativní hodnocení předmětu
• intenzitu postoje - v rozpětí od slabé až po velmi silnou
• konsistenci postoje – soulad všech složek postoje
• stabilitu postoje – odolnost vůči změně

Vzájemné vztahy jednotlivých složek postoje lze vyjádřit jako konzistenci postoje. Čím je větší vnitřní soulad mezi kognitivní a afektivní složkou postoje, tím je postoj stabilnější. Postoj se pak stává odolnějším proti vnějším vlivům. Rozhodující vliv však má afektivní složka. Zatímco kognitivní složka postoje je relativně snadno dostupná, afektivní složka je skrytá a někdy dokonce mimo vědomí. To pak způsobuje, že pokud se setkáme s informací, která nesouhlasí s afektivní složkou našeho postoje, reagujeme emocionálně a odmítáme ji přijmout, i když nám chybí argumenty. Afektivní složka rovněž ovlivňuje vnímání a pozornost, tzn. působí selektivně na výběr a registraci takových podnětů, které ji potvrzují. Nejméně stabilní složkou postoje je chování, protože se ukazuje, že je ovlivňováno i situací, ve které se projevuje.

Metody zjišťování postojů
Postoje zjišťujeme většinou nepřímými metodami:

• dotazníkové metody
  výpověď o sobě a svých postojích
  postojové škály – hodnocení předmětu postojů
• pozorování
  vyhodnocení projevů chování (např. v neverbální komunikaci)
• projektivní metody
  např. dotazování na chování druhých lidí nebo na jejich postoje
• experimentální
  porovnání výpovědí jedince s jeho reálným chováním

Problémy, se kterými musíme při měření postojů počítat:

• ne vždy jsou postoje uvědomělé, přímým dotazem tedy postoj nezjistíme
• ne vždy jsou postoje sociálně přijatelné (např. rasismus), na přímý dotaz tedy nedostaneme pravdivou odpověď
• při vyjadřování postojů hraje roli sociální strategie jedince, takže mezi vyjadřovanými a skutečnými postoji je sice souvislost, ale nejsou totožné

3.3. Vytváření postojů, změny postojů

Vznik postojů
Většina autorů považuje postoje za naučené dispozice. To znamená, že je získáváme ze sociálního prostředí, utváříme na základě vlastních zkušeností a pod vlivem lidí, se kterými se setkáváme a působením médií. Vyplývá z toho rovněž, že jsou podmíněné kulturou, ve které vznikají. Někteří autoři však doplňují, že postoje vznikají na základě vrozených dispozic, takže je do určité míry můžeme považovat za vrozené. To se však pravděpodobně týká pouze malé části postojů, protože ve skutečnosti si vytváříme postoje po celý život a jejich vznik je do značné míry determinován předměty, ke kterým se vztahují.

Zdroje postojů:

• rodina, první socializace v dětství
• vlastní zkušenosti
• vliv vrstevníků (zvláště v pubertě a adolescenci)
• vliv médií, literatury atd.
• práce na sobě, intelektuální práce, rozvoj osobnosti

Změny postojů
Postoje lze měnit, ale pouze obtížně. Nejhůře se mění postoje se silně intenzivní afektivní složkou, dále pak postoje z prvního dětství. Odolné vůči změně jsou též postoje vnitřně konzistentní a sekundární postoje, závislé na více než jednom primárním postoji.

Ke změně postoje může vést

• intenzivní prožitek
• zážitek kognitivní disonance
• působení významného vnějšího vlivu

Intenzivní prožitek, který způsobí změnu postoje, bývá zpravidla součástí duševního otřesu nebo významné životní krize. Změna postoje je pak důsledkem korektivní zkušenosti s předmětem postoje. Protože se tento typ změny postoje častěji týká primárních postojů, má změna postoje za následek změny postojů závislých (např. náboženská konverze).

Kognitivní disonance je stav, který vzniká u jedince, když dochází k rozporu mezi vnějším jednáním a vnitřními složkami postoje. Kognitivní disonance (poznávací nesoulad) se může také projevit v rozporech mezi jednotlivými postoji člověka (např. náboženská víra a vědecký přístup ke světu). Kognitivní disonance je prožívána jako velmi nepříjemná a vede ke snaze rozpor odstranit. Toho lze dosánout různými způsoby:

• změnou situace, která jedince nutí k rozpornému chování,
• změnou vnitřních složek postoje tak, aby byly v souladu s chováním a situací
• vyhýbáním se informacím, které jsou v rozporu s utvořeným postojem

3.4. Stereotypy a předsudky

Stereotypy a předsudky jsou postoje, které silně působí v hodnocení a vytváření vztahů s druhými lidmi. Typické pro ně jsou

• velmi silný emocionální náboj
• relativně málo informací o daném předmětu

 Předsudek je výsledkem předsouzení - o předmětu je souzeno předčasně nebo bez přiměřené znalosti. Předsudky jsou nejčastěji negativní, ale mohou být i pozitivní.

 Stereotyp je definován jako představa nebo idea obecně přijímaná skupinou nebo společností, která je ze své povahy neměnná a vztahuje se k sociální, kulturní či etnické skupině a jejím příslušníkům.
Stereotypy jsou tedy částí předsudků, které se aktualizují, když posuzujeme jiné kultury. Příslušníkům specifické kulturní skupiny jsou připisovány charakteristické vlastnosti, jejich chování i jeho příčiny interpretujeme podle existujících stereotypů, bez ohledu na reálné projevy a příčiny.

Vznik stereotypů a předsudků
Učíme se jim prostřednictvím reakcí a komentářů sociálního okolí (rodiče, vrstevníci, média). Stereotypy a předsudky vznikají jako asociace mezi idejemi a city, které vůči určité kulturní skupině v našem prostředí existují. Stereotypy jsou snadno přijímány, protože vyžadují málo kognitivního úsilí a vytvářejí emocionální bezpečí a jsou obtížně odstranitelné ze stejných důvodů.

Předsudky a stereotypy jsou také významně posilovány pocitem ohrožení, který v nás druhá skupina vyvolává. Čím více je druhá skupina (kultura, menšina atd.) odlišná, tím větší pocit nebezpečí zažíváme, protože nerozumíme tomu, co si ti druzí myslí a proč reagují tak jak reagují.

Působení stereotypů a předsudků
Stereotypizování poskytuje skupině (společnosti) možnost vymezit se vůči jiným společnostem a kulturám, případně posilovat vlastní skupinovou identitu. Sdílení předsudků zvyšuje soudržnost ve skupině, stejně jako pocit bezpečí a podporu uvnitř skupiny. Vymezení vlastní identity je stavěno proti identifikaci s ostatními skupinami.

• Autostereotypy : vztahující se na naši vlastní skupinu
• Heterostereotypy : vztahující se na ostatní skupiny

Autostereotypy jsou většinou pozitivnější než heterostereotypy - vlastní skupinu (nebo kulturu) posuzujeme příznivěji než skupiny či kultury cizí. Na druhou stranu však mohou působit stereotypy ostatních na nás jako příslušníky určité skupiny, to znamená že do vlastního autostereotypu můžeme přijmout určité negativní soudy ostatních o nás.

Hovoříme pak o tzv. ohrožení stereotypem – chování příslušníka skupiny se řídí negativním stereotypem, který přejal z jiné skupiny. Nejčastěji se to týká příslušníků menšin nebo historicky zakořeněných stereotypů (např. postavení žen ve společnosti).

4. Mezilidská komunikace

Komunikace mezi lidmi je proces předávání informací o myšlenkách, názorech a pocitech - jde o sdělování určitých významů. Významy jsou vyjadřovány prostřednictvím symbolů (např. slov, gest atd.). Symboly představují významy v podobě, která je zachytitelná našimi smysly. Základním předpokladem je konsenzus (shoda) o sdělovaných významech, obsah symbolů musí být sociálně sdílen.

Průběh komunikace: komunikačním kanálem přecházejí obsahy od jedné osoby (původce) směrem k druhé (příjemce). Předávaný obsah označujeme jako sdělení. Do předávání obsahu vstupuje řada dalších prvků, které mohou dorozumění komplikovat nebo obsah zkreslovat i když obě strany používají stejné symboly. Říkáme pak, že v komunikaci dochází k šumům, obsahy vysílané a přijímané se nemusí zcela krýt.

Verbální komunikace může být přímá - v interakci komunikujících nebo nepřímá - psané záznamy, rozhlas a televize.

4.1. Verbální a nonverbální komunikace

Řeč a verbální komunikace. Verbální komunikace probíhá za pomoci řeči a slov. Mluvená a psaná řeč je specificky lidskou formou komunikace, jde o sociálně získaný systém zvukových a grafických vzorců vázaných na kulturně sdílené významy. I v rámci sdíleného jazyka existuje řada odlišných variant - každá subkultura až k jednotlivým sociálním skupinám si vytváří svůj specifický slovník a systém vzájemně provázaných významů a asociací (např. slang počítačových odborníků). Specifické způsoby verbální komunikace posilují pocit skupinové sounáležitosti, ale mohou způsobovat šumy v komunikaci.

Neverbální (nonverbální) komunikace používá ke sdělování významů jiných než verbálních prostředků. Porozumění neverbálnímu sdělení je výsledkem interpretace výrazu či gesta. Základem porozumění je schopnost člověka rozpoznávat výrazy či gesta jako znaky určitých vnitřních stavů. Některé výrazy chápeme na základě vrozených mechanismů - především smích, hněv a údiv. Ostatní jsou naučeny a tudíž kulturně ovlivněny.

Neverbální komunikace je nedílnou součástí komunikace verbální. Porozumění verbálnímu sdělení je neverbálním doprovodem upřesněno a v některých případech lze porozumět přesně verbálnímu sdělení pouze v kontextu s neverbálními projevy.

Mezi neverbální projevy patří:

• Mimika - výraz obličeje, pohyby očí, obličeje, zčervenání, zamračení
• Kinezika - pohyby celého těla, rukou, nohou, postoj
• Oční kontakt - komunikace vůbec začíná až po očním kontaktu. Očima lze vyjádřit velký rejstřík výrazů, některé emoce identifikujeme především podle výrazu očí (strach, smutek).
• Paralingvistika - neobsahové součásti řeči - zámlky, tón hlasu, síla, rychlost řeči, plynulost nebo zadrhávání, projevy vzrušení, rozrušení, úzkosti apod.
• Proxemika - blízkost, vzdálenost, doteky, prostorová vzdálenost osob a jejich konstelace.
• Gestika - většina gest má konkrétní význam a může tedy přímo zastoupit verbální komunikaci.
• Podle některých autorů patří do neverbální komunikace také styl oblečení, účes, nalíčení, čistota, doplňky apod. Způsob, jakým se jedinec prezentuje v sociálním okolí, je tedy možno považovat také za vysílané sdělení.

4.2. Patologické formy komunikace

Poruchy komunikace lze rozdělit do několika oblastí:

• poruchy způsobené vadami funkcí, které se na komunikaci podílejí
• poruchy způsobené nedostatečnými komunikačními dovednostmi
• poruchy způsobené úmyslným zkreslením sdělovaného

Poruchy způsobené vadami funkcí, které se na komunikaci podílejí
Příčinou není úmyslná deformace či zastírání pravdy, ale problémy na straně původce sdělení.

• Poruchy řeči významně ovlivňují průběh a srozumitelnost komunikace - především srozumitelnost sdělení. Zvláště tak působí vady výslovnosti nebo jiné vady řeči, např. překotná řeč - breptavost.
• Obtíže komunikace způsobené poruchami myšlení zpravidla vyplývají z odlišnosti nebo postižení myšlenkových procesů komunikujícího - komunikace s mentálně či neurologicky postiženým.
• Duševní poruchy často ovlivňují jak obsah tak formu komunikace. Může jít o neochotu nebo neschopnost komunikace (autismus, deprese a některé psychózy). Jindy jde naopak o velkou slovní produkci, kdy však ve skutečnosti nejde o komunikaci. Mohou se také objevovat nutkavé verbální projevy - vulgarismy, neologismy.

Poruchy způsobené nedostatečnými komunikačními dovednostmi
Pokud hovoříme s někým, kdo sice používá stejný jazyk jako my, ale nemá dostatečně rozvinutou schopnost komunikovat, nedochází u něj k pochopení sdělení, které vysíláme a na druhé straně my můžeme snadno dojít k závěru, že příjemce sdělení nám nerozumí, zatímco může jít pouze o to, že své porozumění není schopen vyjádřit. Lingvisté hovoří o rozdílných jazykových kódech.

Poruchy způsobené úmyslným zkreslením sdělovaného
V každodenním životě je podstatně významné, jestli to, co je nám sdělováno, je pravdivé, jestli nejsme komunikací manipulováni, podváděni či klamáni.

Pravda a lež v komunikaci
Termíny pravda a lež, případně ještě polopravda v komunikaci, mají smysl pouze v kontextu obsahu sdělení a reality, kterou tento obsah vyjadřuje. Subjektivní pravdivost, např. vyjádření pocitů, lze ověřit pouze nepřímo podle souladu sdělení a chování. Objektivní pravdivost sdělení lze ověřit pouze v případě, že se sdělení týká verifikovatelné skutečnosti. Častěji než přímá lež se objevuje polopravda - sdělené pravda je, ale není to pravda celá. Polopravda může být mnohem nebezpečnější, protože pravdivé momenty sdělení vedou příjemce k přesvědčení, že sdělení je důvěryhodné.

Účel zkreslené komunikace
Zištný účel zkreslené komunikace slouží k tomu, aby nás původce sdělení přesvědčil o něčem, co je výhodné pro něj, ne vždy to však je výhodné také pro nás.

Cílem manipulace je přimět lidi, aby sdíleli názor původců sdělení např. na to, jaké hodnoty jsou nejlepší, na to, koho volit ve volbách. Za manipulací je často skryt rovněž zištný cíl.

Zkreslení komunikovaného sdělení za ochranným účelem může být vedeno např. snahou ušetřit druhého člověka poznání nepříjemné pravdy. Často je tak tomu při tzv. diplomatických lžích.

Psychologické důvody zkreslení komunikace často vyplývají z naší potřeby ukázat se druhým v lepším světle.

4.3. Sociální vlivy v komunikaci

Způsob komunikace je závislý na tom s kým a v jaké situaci komunikace probíhá. Komunikace sociální vztahy odráží, zároveň je rovněž utváří, protože sociální situaci lze způsobem komunikace ovlivnit.

Ve verbální komunikaci existují variace jazykového stylu, které navozují různé sociální konotace, např. standardní spisovná čeština a čeština nestandardní, nespisovná jak ve výslovnosti tak i ve slovníku.

Standardní řeč je formálnější a kultivovanější, charakteristický je pro ni rozvinutý slovník, správná výslovnost a správná gramatika. Tento řečový styl je spojován s vysokým socioekonomický statusem, odborností a vlivem mluvčího.

Pro nestandardní řeč je charakteristický omezený slovník, nedbalá výslovnost a nesprávná gramatika. Mluvčím připisujeme nevzdělanost, nízký socioekonomický status a nízký vliv.

Standardní řeč je používána především ve formálních situacích, zatímco v intimnějších situacích, neformálních konverzacích či ve skupině lidí stejného statusu je používána řeč nestandardní.

Podobně neverbální komunikace je ve formálních situacích více kontrolovaná, v neformálních jsou projevy komunikujících uvolněnější. Posluchač takto dostává informaci, jak mluvčí situaci chápe, za jakou ji považuje. Přechodem z jednoho řečového stylu do druhého lze interakci ovlivnit, navodit větší či menší odstup od druhého člověka.

Styl komunikace vyjadřuje a udržuje úroveň afiliace - blízkosti komunikujících a jejich relativní sociální status.

Blízkost mezi komunikujícími se ve stylu komunikace projevuje především tykáním a používáním křestního jména mezi blízkými lidmi a naopak vykáním a používáním titulu při oslovení. Vzájemný sociální status je zřetelně vyjádřen způsobem oslovování (učitel oslovuje žáka jménem, žák jeho titulem). Při vzájemné rovnosti používají obě strany stejný způsob oslovení. V situaci, kdy je vzájemný status nejasný, pozorujeme, že mluvčí se oslovení vyhýbá.

Afiliaci vyjadřuje rovněž výrazné zapojení neverbálních prvků - pohledů, dotyků, fyzické blízkosti, které posilují pozitivní vyznění komunikace. Pokud však komunikace nemá pozitivní obsah, jsou tyto prvky vnímány negativně (např. upřený pohled vnímaný jako narušení osobního prostoru). Vzájemnou blízkost členů skupiny vyjadřuje také používání specifického jazyka, ať jde o odborný žargon či skupinový slang. Z hlediska obsahu vypovídá o blízkosti komunikujících také více osobních sdělení.

5. Skupiny, organizace a jedinec

Malá sociální skupina je vymezována počtem od tří do patnácti - pětadvaceti jedinců. Za optimální velikost malé skupiny je považován počet patnácti jedinců, ve větších skupinách zpravidla vznikají podskupiny členů, kteří jsou si bližší.

Sociální skupiny vznikají buď spontánně z rozhodnutí samotných členů nebo vnějším rozhodnutím pocházejícím zpravidla z nějaké organizace či instituce. Podle toho rozlišujeme skupiny neformální, spontánně vzniklé na základě vztahů mezi jedinci a skupiny formální, které v určitém smyslu existují dříve, než se jednotliví jedinci jejími členy stanou. Neformální skupiny vznikají především proto, aby uspokojovaly potřeby svých členů, zatímco formální skupiny jsou vytvářeny ke splnění cílů, které si klade zřizující instituce. Jako formální vznikají např. pracovní týmy, postupně se v nich však vytvářejí i neformální vazby mezi členy.

Podle způsobu začlenění do skupiny rozlišujeme skupiny členské a referenční. Členskou skupinou je ta, jejímž členem jedinec skutečně je. Referenční skupina je ta skupina, která pro jedince představuje model hodnot i způsobu chování, přičemž není rozhodující, jestli je či není jejím členem.

Podle významu skupiny pro jedince rozlišujeme skupiny primární (osobně významné) a sekundární (méně významné).

Jako sociální skupinu můžeme označit pouze taková společenství, která mají určitý počet charakteristických znaků. Zde jsou nejdůležitější z nich, je však možné najít i jiný výčet:

• Interakce. Členové skupiny spolu komunikují a navzájem se ovlivňují. Interakce mezi členy skupiny je intenzivní a je výrazem existujících silných sociálních vztahů - zároveň k vytváření těchto vztahů přispívá. Vztahy nemusí být pouze pozitivní, jejich intenzita znamená, že si členové nejsou navzájem lhostejní. Čím vyšší je intenzita pozitivních vazeb, tím vyšší je skupinová koheze (soudržnost).

• Identifikace. Členové skupiny se vědomě identifikují se skupinou, to znamená, že sami na sebe myslí jako na členy skupiny. Někdy je tato identifikace zřejmá i z vnějších znaků (např. styl oblékání). Identifikace se skupinou je posilována přitažlivostí skupiny pro člena a má za důsledek přejímání skupinových hodnot a postojů. Toto sdílení opět zpětně posiluje identifikaci.

• Společné cíle. Skupina je charakterizována tím, že její členové sdílejí společné cíle (alespoň jeden). K dosažení cílů je zaměřena aktivita skupiny, která přispívá k vytváření skupinové hierarchie. Volba cílů vyjadřuje společně sdílené hodnoty.

• Normy. Aby skupina mohla rozvíjet své aktivity a dosahovat společných cílů, vytváří soubor společných norem, které jsou členy sdíleny (podrobněji viz dále).

5.1. Vůdcovství a skupinová hierarchie

Dynamika a struktura sociální skupiny
Dynamika skupinového dění se projevuje jako tendence ke spolupráci a tendence k soutěživosti.
Spolupráce (kooperace) ve skupině přináší členům uspokojení ze společné činnosti a zároveň i pozitivní prožitek přijetí ostatními. Zdrojem kooperace je potřeba přijetí skupinou, zároveň je takto uspokojována. Kooperativními členy skupiny jsou ti, jejichž potřeba pozitivního přijetí je silnější, bývají také ve skupině oblíbenější.
Soutěživost (konkurence) vychází z potřeby dosažení sociálního uznání a prestiže. Je celkem pochopitelné, že dosažení lepšího výkonu než ostatní je pro jedince s takto silně rozvinutou potřebou velice důležité - důležitější než udržování pozitivních vztahů. Vyplývá z toho, že tito členové nemusí být ve skupině tolik oblíbeni, jsou však ceněni pro svoji kompetenci. Z těchto členů se častěji rekrutují vůdci skupiny.

Struktura sociální skupiny je tvořena pletivem sociálních vztahů, které spojují navzájem jednotlivé členy skupiny, každý z členů skupiny zaujímá ve skupině jiné, specifické místo. Postavení člena v sociální skupině nazýváme sociální pozicí. Sociální pozice ve skupině je určována významem každého člena pro skupinu. Sociální pozice jsou uspořádány hierarchicky, jednotlivé pozice jsou buď souřadné, nadřazené či podřazené. Nejvyšší sociální pozici ve skupině nazýváme sociální špičkou - člen, který je pro skupinu nejvýznamnější, stojí na nejvyšším místě sociálního žebříčku. Ke každé sociální pozici patří soubor norem určující odpovídající způsoby chování pro danou pozici, který nazýváme sociální rolí.

Typy sociálních pozic:

• Podle vlivu
  • vůdcové
  • pomocníci (aktivní)
  • souputníci (závislí)
  • pasivní
  • okrajoví

• Podle oblíbenosti
  • hvězdy
  • populární -  přitažliví pro většinu
  • oblíbení – přitažliví pro mnohé
  • akceptovaní – většině nevadí
  • trpění
  • stojící mimo

Sociální pozice podle vlivu ve skupině:
Tyto pozice vycházejí z kompetencí jednotlivých členů. Na nejvyšším místě sociální hierarchie jsou vůdcové (jeden či více, podle konkrétní situace ve skupině). Pozice vůdce je produktem mínění skupiny – vůdce je skupinou uznáván. Pokud se změní mínění skupiny, mění se zpravidla také vůdce. Zároveň musí vůdce vykazovat určité charakteristiky, aby se vůdcem stal:

Motivace k vůdcovství – aspirace na tuto pozici:

• potřeba dominovat
• potřeba moci a ovládání druhých
• potřeba sebepotvrzení prostřednictvím uznání od druhých
• potřeba vlivu – skupina je chápána jako prostředí umožňující dosažení vlastních cílů
• osobnostní kvality - autorita
• kompetence, které skupina potřebuje
• kvality, které skupině imponují
• organizační a řídící dovednosti

O vůdcích hovoříme ve skupinách neformálních, skupiny formální mají své vedoucí, kteří jsou nejčastěji jmenováni zřizující institucí. Pro efektivní vedení skupiny je zapotřebí, aby formální vedoucí skupiny měl zároveň kvality vůdce neformálního, aby ho skupina jako vůdčí osobnost přijímala.

 Pro vedení podniku a manažery je proto při volbě vedoucího skupiny/pracovního týmu výhodné sledovat nejen osobní kvality a kompetence uvažovaného vedoucího, ale také jeho pozici v sociální hierarchii skupiny.

5.2. Skupinové normy

Sociální skupina vyvíjí pro regulaci skupinového života skupinové normy. Jedná se o pravidla chování a činností členů skupiny, některé z nich platí pro všechny členy bez rozdílu, jiné jsou vázány na sociální pozici člena (sociální role). Norma je tedy pravidlo, které specifikuje, jaké chování je očekáváno od členů skupiny v dané pozici a v dané situaci. Normy úzce souvisejí s typem činnosti skupiny, jejich dodržování pomáhá skupině k dosažení skupinových cílů.

Typy norem

• Postojové normy – pravidla chování, které je vnímáno jako správné, přijatelné.
• Deskriptivní normy – pravidla, vymezující aktivity nebo chování lidí bez hodnocení správnosti.
• Explicitní normy – psané nebo výslovně uvedené.
• Implicitní normy – nepsaná, nevyslovená pravidla (většinou poznáme z reakcí okolí, že jsme je porušili).

Funkce norem
Normy řídí chování členů skupiny při aktivitách, vůči sobě navzájem i vůči jedincům mimo skupinu. Mají tyto funkce:

• Koordinace aktivit mezi členy skupiny
  • dělba činností
  • volba žádoucích typů činností
  • zákaz nežádoucích typů činností
• Kognitivní rámec pro interpretaci a posuzování
  • chování jiných skupin
  • chování jedinců ve skupině i mimo skupinu
  • významu lidí nebo situací pro skupinu
• Rámec pro reagování v nových nebo ambivalentních situacích
• Definice společné identity členů skupiny
  • vymezení hranic mezi skupinou a jejím sociálním okolím
  • projevy odlišující členy skupiny (oblečení, slovník atd.)
  • zakotvení společné identity členů skupiny

Dodržování norem je docilováno normativním očekáváním skupiny. To znamená, že skupina očekává od svých členů, že se budou chovat podle skupinových norem a pokud se jim člen nepodřizuje, je na něj skupinou vyvíjen tlak. V počátečních fázích se projevuje zvýšený zájem o nepřizpůsobivého člena, zvláště pokud ho skupina považuje za žádoucího. V dalších fázích se může kolem tohoto člena utvořit podskupina a protitlak těchto členů může vést ke změně norem, případně i ke změně skupinové hierarchie. V některých případech může naopak dojít až k vyloučení člena ze skupiny.

Normativní tlak vede ke konformitě členů skupiny, která je tím silnější, čím je pro člena přitažlivější. Ochota dělat to, co od člena skupina očekává je podpořena také kohezí (soudržností) skupiny.

5.3. Jedinec ve skupině, vliv skupiny na něj, jeho vliv na skupinu

Člověk jako sociální živočich je vrozeně disponován k životu mezi ostatními jedinci svého druhu. Vrozené sociální potřeby nás vedou k tomu, abychom se stali členy jedné a více skupin.

Vliv skupiny na jedince
Každá sociální skupina ovlivňuje své členy a to tím více, čím více jsou se svou skupinou identifikováni. Znamená to, že cíle, hodnoty i chování jsou sdíleny jedincem s ostatními členy skupiny. Je otázka, kolik z toho, co u druhého člověka pozorujeme, je projevem jeho individuality a kolik je formováno vlivem skupiny, do které patří. Záleží na struktuře skupiny a především na jejích vůdcích jaké normy chování se stanou pro členy závazné. Přizpůsobení se skupině a jejím normám se projevuje jako konformita členů.

Vliv skupiny na jedince se také výrazně projevuje ve výkonové oblasti a to dvojím způsobem. Jde o sociální facilitaci a sociální zahálení.

 Sociální facilitace znamená, že při vykonávání činností posiluje jedince přítomnost druhých lidí. Činnost probíhá rychleji a úspěšněji. Je to vysvětlováno tím, že přítomnost druhých lidí zvyšuje fyzickou připravenost k činnosti, zároveň se zvyšuje snaha vykonat činnost správně, protože přítomnost druhých je vnímána jako hodnotící. Platí to však hlavně pro relativně snadné činnosti, při obtížných zadáních může přítomnost druhých působit rušivě.

Sociální zahálení (lenivost) se projevuje, když jedinec ví, že nebude hodnocen za vlastní individuální výkon, ale že bude hodnocena celá skupina dohromady. Jeho výkon se tím snižuje. Čím více lidí pracuje na společném úkolu, tím méně aktivity každý vynakládá (tzv. Ringelmannův effekt). Protože pracovní aktivity velmi často probíhají v týmové práci, je třeba, aby činnosti jedince byly viditelné (identifikovatelné), aby každý člen týmu byl patřičně motivován a aby všichni cítili odpovědnost za výsledek práce týmu.

Vliv jedince na skupinu
Způsob, jakým jedinec ovlivňuje svou skupinu, závisí na významu a sociální prestiži, kterou ve skupině má. Z toho vyplývá, že největší vliv bude na skupinu mít její vůdce případně další populární členové. Vytrvale nepřizpůsobení (nekonformní) členové působí skupině problémy tím, že narušují činnosti skupiny. Řešení může být v tlaku na přizpůsobení nekonformního člena (viz kap. Skupinové normy). Nekonformnost člena skupiny je negativní pouze, pokud má skupina hlavní zájem na svém zachování, jinak je užitečné brát v úvahu příčiny chování nekonformního člena. Zvláště pokud se jedná o pracovní tým, je možné, že nekonformní člen a jeho případní přívrženci přinášejí do činnosti skupiny žádoucí tlak na změny v pracovních činnostech, které v posledku mohou vést k zvýšení efektivnosti činností skupiny.

 Manager nebo nadřízený pracovník by proto měl věnovat pozornost dění ve skupinách a působit nejen ve směru zlepšení sociálního klimatu ve skupině, ale i k využití podnětů nekonformních členů skupin.

6. Sociální psychologie v každodenním životě

6.1. Sociální psychologie v činnosti řídících pracovníků

Bez znalosti sociální psychologie a využívání jejích poznatků v každodenní praxi je manažer - řídící pracovník v nebezpečí, že přehlédne hrozící problémy, případně je nedokáže vyřešit. Poznatky sociální psychologie přispívají:

• k porozumění sociálnímu dění v pracovním kolektivu
• k pochopení reakcí lidí i reakcí vlastních na sociální okolí
• k rozpoznání skrytého napětí a problémových vztahů mezi lidmi, kteří by spolu měli spolupracovat
• k vytváření efektivních pracovních týmů
• k řešení konfliktů a problémových situací
• k přesvědčování podřízených bez manipulace a agresivity
• ke srozumitelné komunikaci s ostatními a pochopení komunikovaných sdělení ostatních (explicitních i implicitních)

Výčet by mohl ještě pokračovat, protože je zřejmé, že sociálně psychologické poznatky zasahují celou šíři soužití lidí mezi sebou. Pro efektivní řízení jsou rozhodující sociální a psychologické dovednosti manažerů. Umění jednat s lidmi, jejich účinné ovlivňování a motivování jsou nezbytnými předpoklady jejich celkové odborné způsobilosti. Tomu by proto měla být věnována zvýšená pozornost ve všech oblastech manažerského vzdělávání a samozřejmě pak zejména v těch jeho formách, které jsou přímo zaměřeny na rozvíjení sociálních a manažerských dovedností.

Vzhledem k podobě vztahů v pracovní skupině je mimořádně důležitá role vedoucích pracovníků. Ti svým působením a svými postoji velmi podstatně ovlivňuje sociální klima v pracovní skupině i celém podniku. Pozitivní atmosféra významně ovlivňuje pracovní nasazení pracovníků, jejich individuální spokojenost s prací i ochotu k osobnímu rozvoji. Důležitý je styl řízení i způsoby komunikace mezi vedením skupiny i mezi jednotlivými členy. Tento styl je opět silně ovlivňován vedoucím a jeho schopností navodit otevřenou atmosféru. Je samozřejmé, že kromě autority, která vyplývá z funkce, by měl být osobností s přirozenou autoritou.

 Sociálně psychologické poznatky pomohou vedoucímu pracovníkovi/manažerovi porozumět dění v sociální skupině pracovního týmu. Především se jedná o formální skupinou, což samozřejmě nevylučuje vytváření neformálních přátelských vztahů uvnitř této skupiny. Podstatné je však to, že členy skupiny se stávají dospělí, kteří sem přicházejí proto, aby vykonávali svoji profesi, nikoliv proto, aby byli pohromadě s konkrétními dalšími jedinci. Celkový ráz vnitřního života skupiny je tedy určen cílem a účelem, pro který skupina vzniká. Pracovní skupiny většinou vykazují znaky organizace, ve které vznikly (kterou jsou zřizovány). Zároveň se ovšem každý z členů pracovního týmu podílí na životě skupiny svým specifickým individuálním přínosem. Ten závisí na jeho osobních charakteristikách, ale na druhou stranu je skupinou ovlivňován. Manažer by měl být schopen s těmito charakteristikami pracovat tak, aby vedly k co nejefektivnějším výsledkům činností pracovního týmu.

6.2. Autoritářství a poslušnost

Autoritářstvím nazýváme přílišné uplatňování, zdůrazňování formální autority. Rigidní prosazování autority vedoucího týmu je ovšem výhodné jen na první pohled, ve skutečnosti tento způsob vedení brání tvořivosti, rozvoji nových myšlenek a tím zvyšování efektivnosti práce celého týmu. Autorita vedoucího pracovního týmu - managera je nutným předpokladem pro kvalitní výkon jeho funkce, přehnané uplatňování autority, lpění na formálních znacích autority může brzdit výkonnost členů týmu i týmu jako celku. Vedoucí/manažer by se proto měl bránit sklonu k absolutnímu autoritářskému ovládání svých podřízených.

Vůdčí pozice je vždy založena na dominanci ve skupině. Protože však pokrok v činnosti je závislý na inovacích, efektivní vedoucí týmu by měl být také nositelem nových idejí. Toho lze dosáhnout především tím, že vedení pracovního týmu je založeno na otevřené komunikaci všech členů skupiny a na pozitivním sociálním klimatu. Pokud jsou vztahy mezi vedením týmu - manažery a pracovníky negativní, neumožňuje ani sebevíce promyšlená struktura organizace práce efektivní výkony.

Je zřejmé, že autoritativnost a vůdčí schopnosti nejsou jedno a totéž. Úspěšný manažer týmu je člověk, který pomáhá členům týmu rozvíjet tvůrčí potenciál způsobem a ve směru, který celý tým považuje za žádoucí. Naproti tomu autoritářský vedoucí vede svůj pracovní tým směrem, který považuje za žádoucí on sám. Je samozřejmě možné různými postupy dosáhnout toho, aby se členové týmu podřídili, je však na místě položit si otázku, jestli takovéto podřízení se povede k žádoucím výsledkům – například k úspěšné činnosti a efektivnosti pracovního týmu. Z výsledků psychologických výzkumů vyplývá, že bezvýhradné podřízení se sociálnímu tlaku vede spíše k problémům (viz např. experimenty S. Ashe a S. Milgrama). Lidé se silnému tlaku nadřízené autority sice podřídí, ale ztrácejí svobodu jednání a uspokojení z práce, což se může projevit jednak v tom, že se v pracovním týmu necítí dobře a po čase se snaží z něj uniknout, ztrácejí motivaci k práci a především – pokud vedoucí není konfrontován s odlišnými názory, je velké riziko, že jeho rozhodnutí povedou spíše do slepé uličky.

Autoritářské vedení pracovního týmu lze rozpoznat podle toho, že v takovém týmu jsou rozhodnutí spíše akceptována po sdělení vedoucím, neprobíhá žádná nebo je formální diskuse o daném rozhodnutí a závěry z takové diskuse jsou víceméně předem jasné. Autoritářský vedoucí sděluje přímo či nepřímo svým podřízeným, že od nich očekává pouze plnění jeho pokynů a rozhodnutí. Členové týmu, kteří mají na věc svůj názor nebo s rozhodnutím vedoucího nesouhlasí, jsou si vědomi, že mají na vybranou buď se podřídit nebo pracovní tým opustit. Pokud se jedná o pracovníky zaujaté pro vykonávanou činnost, vzniká u nich v podobném prostředí postupně hluboká frustrace, která může vést až k syndromu vyhoření. Řešení takové situace je zpravidla možné tehdy, když pracovní výkonnost nebo jiné problémy vedou pracovníky týmu k otevřené vzpouře proti autoritářskému vedoucímu. Ten pak chování svých podřízených prožívá jako zradu.

Je v zájmu vedení firmy podobným situacím předejít a vytvářet v podniku otevřené a pozitivní pracovní klima. Vedoucí pracovník/manažer se musí v zájmu úspěšné práce týmu vědomě bránit sklouznutí do autoritářského stylu vedení. Pozitivní prožívání členů týmu jsou pro něj důležitou informací o tom, jak se jeho spolupracovníci a podřízení v týmu cítí a na druhou stranu negativní prožívání by pro manažera mělo být varovným signálem. Je důležité vytvořit prostředí, ve kterém budou všichni členové týmu vědět, že mohou svobodně vyjádřit své názory, případně i kritiku vedoucího. Pozitivní klima posiluje to, že vedoucí týmu nepovažuje kritiku sebe sama nebo odlišné názory za ohrožující, naopak vnímá je jako příležitost ke zlepšení efektivnosti práce týmu. Motivace členů týmu a zaujetí pro společnou činnost  jsou pak pozitivním přínosem pro úspěšnost týmové práce.

6.3. Asertivní a neasertivní chování

 Asertivita, asertivnost znamená zdravé sebeprosazení bez přítomnosti agresivity. Jedná se o komunikační styl, zároveň však vyjadřuje i určitý životní postoj. Jedná se o velmi účinný prostředek interakce s ostatními lidmi, který navíc má tu výhodu, že je možné se mu naučit. V tréninkových kursech asertivity se účastníci naučí postupům, které jim pomohou řídit své chování podle principů asertivity, zde tedy uvedeme pouze základní vymezení.

Co je asertivita tedy nejlépe pochopíme, když porovnáme agresivní, pasivní a asertivní chování a jeho cíle. Být asertivní neznamená být agresivní, ale ani pasivní. Je to vstřícné jednání, jehož cílem je pochopit druhého, porozumět jeho názorům, postojům, potřebám a respektovat je. Asertivní jedinec se prosazuje klidně a vyrovnaně, respektuje druhé lidi, zároveň však si uchovává respekt k sobě samotnému, k vlastním názorům a potřebám, k vlastním zájmům. Jako komunikační styl a strategie se asertivita odlišuje od agrese a pasivity. Pro rozlišení těchto tří konceptů je důležité pochopit, jak se chovají ke stanoviskům svým a cizím. Pasivní jedinec nebrání svoje vlastní názory a dovoluje tak agresivnějším lidem, aby je poškodili či zmanipulovali. Také většinou nezkoušejí přesvědčit někoho o své pravdě. Na druhé straně agresivní lidé nerespektují názory ostatních a jsou ochotni je i poškodit při jejich přesvědčování. Osoba, která komunikuje asertivně, se nebojí vyslovit svoje myšlenky ani přesvědčovat ostatní, ale respektuje ostatní a jejich stanoviska. Proti agresivním útokům se však brání.

Cílem agresivního jedince je donutit druhého, aby akceptoval jeho názor nebo splnil jeho přání. Naproti tomu asertivní jedinec vychází z principu, že druhý člověk má stejné právo na své přesvědčení a má stejné právo vyhovět nebo odmítnout přání druhého. Cílem asertivního chování je spíše najít shodu, kompromis, při kterém by neutrpěla ani jedna strana, pokud se však druhého nepodaří přesvědčit, neznamená to prohru nebo újmu.

Asertivní jednání tedy pomáhá lidem řešit sporné či konfliktní situace konstruktivně, nalézt a přijmout řešení, které je v zájmu věci a zároveň pro obě strany přijatelné a pokud možno výhodné. Agresivním jednáním je sice možné dosáhnout okamžitých výhod, ale dlouhodobě se následky takového jednání vždy obrátí proti svému původci. Nejde jen o to prosadit se, a už vůbec ne prosadit se za každou cenu. Jde o to dosáhnout cíle, o němž jsem přesvědčen, že je správný, ovšem v žádném případě za cenu ponížení nebo podvedení toho druhého. Jde také o to nedat se někým zmanipulovat k tomu, abych udělal něco, co udělat nechci.

Základní principy asertivity

• otevřená přímá komunikace
• aktivní realizace svých cílů
• jasné vyjadřování svých pocitů, podmínkou je soulad verbální i neverbální komunikace
• schopnost požádat druhého o laskavost, pomoc
• schopnost odmítnout, říkat ne
• přijmout pochvalu, ale i kritiku; umět sdělit své pocity
• naslouchat druhému
• uzavírání kompromisů

Práva člověka, která se uplatňují v asertivním chování:

• právo samostatně posuzovat své vlastní chování, myšlenky a emoce a být za ně a jejich důsledky odpovědný
• právo nenabízet žádné výmluvy a omluvy ospravedlňující jeho názory, postoje, rozhodnutí a chování
• právo sám se rozhodnout, zda a jak se zapojit do řešení problémů jiných lidí
• právo odmítnout odpovědnost za činnost institucí a lidí
• právo změnit svůj názor
• právo dělat chyby a být za ně odpovědný

6.4. Sociální trénink

Kompetence/dovednosti, které člověk potřebuje lze získat a rozvíjet formou sociálního tréninku – přesněji sociálně psychologického výcviku. Sociální dovednosti jsou naučené předpoklady pro sociální interakci a komunikaci, v souhrnu tedy jsou to dovednosti, které usnadňují práci s lidmi. Jedná se o řízené aktivity většinou interakčního charakteru, kde v konkrétních činnostech a navozených situacích dochází k sociálnímu učení.

Sociální dovednosti účastníci získávají v konkrétních aktivitách, zároveň je pod vedením trenéra prožitek doplňován vědomostmi a teoretickým zázemím dané oblasti. Přestože existuje celá řada příruček, ve kterých je možné získat informace a pokyny k provádění různých cvičení, nelze tento způsob jednoznačně doporučit.

Vždy je užitečnější obrátit se na spolehlivého trenéra nebo agenturu, která se sociálním výcvikem zabývá. Mimo to mohou zdánlivě jednoduché postupy zasahovat do ustálených zvyků a vzorců chování, případně se mohou dotknout skrytých problémů, které sám jedinec nebude schopen řešit. Přítomnost kvalifikovaného trenéra může v takových případech účinně pomoci.

Sociální trénink může manažer absolvovat sám ke zvýšení své manažerské kompetence, je možné také uspořádat výcvik pro celý pracovní tým. Volba bude záležet na cíli tréninku. Protože se jedná o velmi rozsáhlou oblast, uveďme si zde pouze příklady oblastí, na které se zaměřuje sociálně psychologický trénink:

• Výcvik sociálních dovedností
  • jednání s druhými lidmi
  • sociální citlivost a empatie
  • působení na druhé lidi
• Sociální percepce
  • poznávání druhých
  • podléhání prvnímu dojmu
  • chyby sociální percepce
• Sociální komunikace
  • verbální a neverbální komunikace
  • vedení rozhovoru
  • sociální vlivy v komunikace
• Interakce mezi lidmi
  • skupinová dynamika a její rozpoznání
  • spolupráce a soutěž ve skupině
  • týmová spolupráce
• Konflikty a jejich zvládání
  • vyjednávání a uzavírání kompromisů
  • mediace v osobních konfliktech
• Asertivita
• Zvládání stresových situací
  • rozpoznání stresových situací
  • prevence stresu a syndromu vyhoření
• Výcvik profesních dovedností
  • rozvoj manažerských dovedností
  • budování týmu
  • vedení pracovního týmu
  • prezentační dovednosti
  • hodnocení pracovníků

 Přehled možností sociálně psychologického výcviku lze nejlépe získat na internetu, kde nabízejí své služby nejrůznější agentury. Je však vhodné brát předkládané informace s rezervou, protože se jedná o reklamní prezentaci. Je proto vhodné vždy si ověřit důvěryhodnost nabízených služeb.