11. Racionální poznávání, myšlení

definice Myšlení lze definovat jako proces zpracování a využívání informací, který slouží k porozumění jejich podstaty a k analýze různých souvislostí a vztahů.

Myšlení je poznávání, které je více vázáno na aktivitu vědomí než vývojově jednodušší poznávací procesy, jako je třeba vnímání. Je samozřejmé, že i na této úrovni jsou nezbytné alespoň minimální vstupní informace, ale těžiště spočívá ve způsobu jejich zpracování. Při myšlení provádíme myšlenkové operace s různými mentálními reprezentacemi, vesměs prezentovanými v symbolické podobě: s vjemy, představami, symboly, znaky či myšlenkami. Výsledkem myšlení je nový poznatek či názor. Manipulace s mentálními reprezentacemi různého druhu je náročnější a obvykle také trvá delší dobu než percepce. Tento způsob poznávání vytváří předpoklady k efektivnější orientaci nejen v aktuálních, ale i v budoucích situacích, jejich lepšímu porozumění a nakonec i k volbě účelnějšího způsobu jednání.

Hlavní funkcí myšlení je dosažení žádoucí orientace a porozumění různých souvislostí a pravidel, která za daných okolností platí. K tomuto účelu slouží následující procesy:

  • Vytváření pojmů jako kategorizace dílčích poznatků.
  • Hodnocení, tj. rozpoznávání podstatných souvislostí a vztahů.
  • Usuzování zaměřené na vyvozování závěrů.
  • Využívání získaných poznatků a myšlenkových strategií pro řešení problémů.

Lidské uvažování má mnoho různých variant, které se uplatňují podle toho, jak je položena otázka a jak ji člověk chápe. Usuzování a hodnocení různých variant, resp. jejich srovnávání, a rozhodování vedoucí k vyvození závěru, je důležitou kategorií myšlení. Termín usuzování znamená, že na základě úvah lze dojít k nějakému závěru, tj. úsudku. Lidé mohou uvažovat různým způsobem, jejich úvahy mohou respektovat pravidla logiky, ale stejně tak mohou být iracionální, nebo jen omezeně racionální.

definice Usuzování a hodnocení může mít různou formu, lze použít různých myšlenkových operací: klasifikace a třídění, deduktivního či induktivního způsobu uvažování.

Základní myšlenkové operace jsou:

  • Klasifikace a třídění: Klasifikace je hodnocení čehokoli podle určitých kritérií, třídění je proces rozdělování do skupin označovaných jako třídy nebo kategorie. Kategorie je množina objektů, které mají společné podstatné vlastnosti a bývají označovány jedním pojmem, např. ovoce nebo hmyz. Rozdělení jednotlivostí do kategorií slouží lepší orientaci a tudíž i efektivnějšímu uvažování.
  • Deduktivní usuzování postupuje od obecnějších tvrzení k jejich konkrétní aplikaci. Z obecných pravidel vyvozujeme závěry o specifických případech. Vycházíme z určitých předpokladů, soudů nebo výroků, které jsou označovány jako premisy (východiska). Ty jsou různým způsobem hodnoceny, srovnávány a rozdělovány, a na základě výsledků těchto operací docházíme k nějakému závěru. Výrok je tvrzení, které může, ale nemusí být zcela pravdivé. S tím samozřejmě souvisí i míra správnosti následného rozhodnutí. Např. výrok, že starší pracovníci jsou konzervativní, zcela pravdivý není. Deduktivní uvažování může být nesprávné, pokud budeme vycházet ze špatného předpokladu nebo pokud budeme chybovat v hodnocení vzájemného vztahu obou (či více) tvrzení.
Induktivní usuzování vychází z konkrétní skutečnosti a směřuje k určitému zobecnění. Zahrnuje myšlenkové operace vedoucí ke generalizaci a někdy i abstrakci, tj. zobecňování konkrétnějších poznatků. Využívá dílčích zkušeností či informací, z nichž vyvozuje závěr na různé úrovni pravděpodobnosti. Takovým způsobem uvažujeme v situaci, kdy nejsou stanoveny jednoznačné premisy, resp. kdy nejsou jasné vztahy mezi jednotlivými složkami. Induktivní usuzování často zahrnuje proces vytváření a testování hypotéz (předpokladů), které jsou nakonec s různou mírou pravděpodobnosti potvrzeny nebo vyloučeny. Pokud vycházíme z poznatků, které nejsou reprezentativní nebo jsou dokonce náhodné, můžeme dojít k chybným závěrům. Např. kdybychom považovali za dané, že když dva účetní s nimiž máme zkušenosti byli samotáři, tak tomu bude vždycky, a všichni účetní tudíž musí být samotáři. Pokud bychom na základě malého počtu výsledků hodnotili správnost určitého tvrzení, budeme riskovat chybu. Induktivní uvažování nemůže vždycky vést k tak přesným závěrům jako dedukce, dost často je nutné se spokojit jen s určitou pravděpodobností platnosti takového úsudku.