Základy obecné psychologie - doplňující studijní materiál

1. Vymezení základních pojmů

Psychologie je vědní obor, který se zabývá zkoumáním psychických jevů, jež jsou obsahem lidské mysli, a jejich vnějších projevů, tj. chování.

Psychologie je podle doslovného překladu vědou o duši (psyché znamená v řečtině duše a logos je věda). Avšak vzhledem k tomu, že pojem duše nelze přesněji definovat, byl nahrazen termínem psychika, resp. psychické jevy. Základní zaměření psychologie lze tedy vymezit následujícím způsobem:

• Psychické jevy jsou projevy lidské mysli, které mohou být vědomé, ale mohou být i nevědomé, resp. v daném časovém úseku neuvědomované. Lidská psychika funguje ekonomicky a to, co není důležité či potřebné se dostává mimo dosah vědomí. Jednotlivé psychické jevy neexistují v lidském vědomí izolovaně, vždycky tvoří komplex, složený z celé řady dílčích aspektů. Např. člověk vnímá nějaké dění, uvědomuje si, co pro něj znamená a nějakým způsobem o něm uvažuje, popřípadě ho emočně prožívá atd. Ale také se v důsledku toho určitým způsobem chová a na danou situaci reaguje.
• Psychické projevy mohou být členěny podle toho, jakou mají funkci, tj. zda slouží k orientaci a adaptaci jedince na okolní svět, nebo zda vyjadřují specifičnost jeho prožívání a směřování. Podle toho je také můžeme analyzovat. Můžeme na ně nahlížet jako na projevy obecných funkcí, které se rozvíjejí u všech lidí. Avšak lze k nim přistupovat i jako k individuálně typickým projevům, které odlišují jednoho člověka od druhého. Všichni lidé jsou např. vybaveni schopností citového prožívání, ale pan X. je obvykle dobře naladěn, zatímco pan Y. se neustálé trápí nějakými obavami.

Z hlediska obecnosti a trvalosti lze rozlišovat psychické vlastnosti, procesy a stavy. To znamená jak obecnější a trvalejší vlastnosti, tak jejich aktuální projevy, které často probíhají ve formě procesů (např. procesu poznávání).

• Psychické vlastnosti jsou trvalejšími charakteristikami jedince. Mají svou individuálně typickou podobu. Mohou být v různé míře rozvinuté a mohou mít různou kvalitu. To znamená, že lidé se z tohoto hlediska liší. Např. paní X. má lepší paměť než paní Y., je také více společenská, ale zase není tak spolehlivá atd. Psychické vlastnosti je možné měřit prostřednictvím různých vnějších projevů, např. na základě chování nebo subjektivního hodnocení intenzity určitého prožitku atd.
• Psychickým procesem je právě probíhající dění, které se v určité oblasti odehrává. Může jít např. o proces zapamatování nějaké události, ale i o proces jejího vnímání či prožívání. Je to akt, který probíhá v lidské psychice a může být doprovázen nějakými vnějšími projevy. Jeho trvání je omezené na určitou, relativně krátkou dobu. Průběh takového procesu může být různý, v závislosti na psychických vlastnostech daného jedince, ale i na vnějších podnětech (tj. na situaci, v níž probíhá).
• Psychický stav je aktuální vyladění daného jedince. I on závisí jak na trvalejších psychických vlastnostech tohoto člověka, tak na situaci, v níž se momentálně nachází. Může jím být např. stav pohody, ale i stav nabuzenosti a naštvanosti, či stav stresu. Je jasné, že člověka, který je dispozičně labilní, vyvedou z míry i běžné události. Aktivní a činorodý jedinec zase tak snadno neupadne do stavu apatie apod.

Psychické procesy a stavy jsou ovlivnitelné vnitřními i vnějšími podněty. Mají svou vlastní dynamiku, probíhají podle určitých zákonitostí, které jsou dány funkčním stavem mozku. Některé jsou do určité míry autonomní, tj. málo ovlivnitelné chtěním či vůlí jedince. Člověk si např. nemůže poručit, co se mu bude líbit a co ne, resp. co ho zaujme a co ne. Jiné jsou závislé na rozhodnutí jedince a jeho vědomém zaměření. Člověk se např. může rozhodnout, že se bude věnovat určité činnosti, něčemu se naučí a nebo se něčemu bude naopak systematicky vyhýbat (např. kontaktu s určitým člověkem).

Psychické jevy můžeme nahlížet z obecného hlediska, ale takový přístup představuje určitou abstrakci. Lidská psychika funguje ve skutečnosti individuálně charakteristickým způsobem, lidé jsou různí a rozdílné bývají i jejich psychické vlastnosti a projevy. Psychologie se proto nezaměřuje jenom na hodnocení obecných psychických jevů, ale i na studium osobnosti, tj. psychické jedinečnosti. Každého člověka, tj. každou lidskou osobnost lze hodnotit na základě jejích jednotlivých psychických vlastností, procesů a stavů. To znamená, že:

Lidská psychika funguje jako integrovaný celek, který je individuálně typický a ve svých charakteristických rysech i relativně stabilní.

2. Metody zkoumání lidské psychiky

Psychologické metody se zabývají zkoumáním psychických vlastností, psychických procesů a stavů. Jejich cílem je zjištění úrovně těchto jevů, rozdílů jejich kvality a závislosti na různých faktorech.

Psychologické metody, které slouží k hodnocení psychických vlastností, projevů a stavů je možné diferencovat podle toho, jaký zdroj informací využívají. Jejich vymezení závisí na tom, zda pracují s jednotlivcem či s více lidmi, v jaké situaci, a jakým způsobem získané výsledky zpracovávají. S pomocí různých metod lze získat poznatky, které se mohou do určité míry lišit a jejich přínosnost závisí i na způsobu interpretace.

Psychologické metody lze rozlišovat podle toho, zda využívají sebepopisu, tj. názoru daného jedince na své vlastní psychické projevy a stavy, nebo názorů jiných lidí, které vyplývají ze zkušeností s tímto jedincem, z jeho pozorování.

Metody využívající sebepopisu, resp. sebehodnocení vycházejí z introspekce, tj. ze zkoumání toho, co se odehrává ve vědomí daného jedince. Introspekce je způsob, jak zjistit, co prožívá a o čem uvažuje. Takové poznatky lze získat jedině tehdy, pokud je tento člověk ochoten a schopen požadované informace poskytnout. Psychické procesy a stavy nemůžeme pozorovat přímo, to může učinit vždycky jen ten, o jehož prožitky jde. Při jejich zkoumání jsme odkázáni na to, co nám lidé o svých pocitech, úvahách či potřebách řeknou, takže je zcela pochopitelné, že mnohá zjištění nemusí být zcela přesná a správná. K takovému účelu lze použít metodu rozhovoru nebo dotazníky.

• Rozhovor může sloužit k získání širokého spektra informací, které nelze získat pozorováním, protože se některé psychické funkce a stavy nemusí nijak viditelně projevovat. Rozhovor je vždycky spojen s pozorováním, protože zajímavá nemusí být jen slovní výpověď, ale i různé neverbální projevy (např. emoční reakce na určitý dotaz).
• Dotazníky jsou založeny na souboru písemně prezentovaných otázek. Jejich účinnost závisí na způsobu, jakým jsou formulovány a také na formě odpovědi. Volné odpovědi mohou přinést jiné informace než volba jedné z několika předem daných variant.

Metody využívající názoru jiných lidí vycházejí hlavně z pozorování vnějších projevů psychiky jímž je chování nebo jiné viditelné projevy (např. fyziologické, jako je zčervenání či třes rukou). Tato metoda vychází z předpokladu, že viditelné projevy a způsoby reagování s psychikou nějakým způsobem souvisejí. Např. můžeme pozorovat, jak určitý jedinec reaguje na zklamání či na úspěch, jak se chová v různých situací, ve vztahu k různým lidem apod. Na základě projevů chování lze usuzovat na psychické vlastnosti, průběh psychických procesů i psychický stav daného jedince. Viditelné projevy lze pozorovat a výsledky pozorování určitým způsobem zaznamenávat a zpracovávat. K tomuto účelu slouží např. hodnotící škály.

• Hodnotící škály umožňují zachytit kvalitu, resp. stupeň pozorovaného projevu. Např. do jaké míry se dokáže sledovaný jedinec soustředit na práci, jak dlouho vydrží intenzivně pracovat, resp. jak dlouho mu obvykle taková činnost trvá. Takto získané informace mohou doplnit poznatky získané rozhovorem či dotazníkem.

Metody vycházející z hodnocení výkonů v různých, předem definovaných situacích, resp. výsledků nějaké činnosti. Tyto metody slouží především k posouzení schopností a dovedností. Příkladem mohou být testy inteligence nebo nějakých dílčích kompetencí, ale k tomuto účelu může sloužit i analýza různých lidských výtvorů.

• Výkonové testy využívají předem vybraných úloh a umožňují na základě rychlosti a správnosti jejich splnění hodnotit úroveň různých znalostí, schopností a dovedností.
• Analýza lidských výtvorů a produktů je další metodou studia různých psychických funkcí. Může jít např. o hodnocení tématické kresby nebo dopisů.

Lidské psychické projevy lze studovat v přirozených podmínkách nebo v rámci experimentu. Experiment je přesnější, protože jeho průběh je jasně vymezen a lze ho tudíž snadno kontrolovat. Pro lepší porozumění zkoumaného jevu můžeme zjednodušit podmínky, za nichž probíhá, můžeme je různým způsobem modifikovat a některé aspekty obměňovat. Např. člověk bude mít za úkol co nejrychleji reagovat na určité podněty a výsledek takového experimentu přinese užitečnou informaci o kvalitě jeho pozornosti. Avšak v laboratorních podmínkách může tento jedinec reagovat jinak než v běžných situacích, které jsou mnohem složitější a kde na něj působí mnoho dalších, dost často spíše rušivých podnětů. To znamená, že experiment nemá ve srovnání s pozorováním lidí v přirozených podmínkách jen výhody. Nejpřínosnější je obě metody kombinovat.

3. Dědičnost jako základ vzniku a vývoje psychických jevů

Psychické vlastnosti každého jedince se rozvíjejí jako výsledek interakce dvou základních faktorů, tj. dědičnosti a prostředí.

Člověk je biologicky, psychicky a sociokulturně podmíněnou bytostí. Žije v určitém prostředí, do něhož se narodil vybaven určitými genetickými dispozicemi k rozvoji psychických i somatických vlastností. Toto prostředí na něj nějak působí a v různé míře rozvíjí jeho předpoklady. To znamená, že:

Dědičné dispozice představují informace, na nichž závisí vytvoření předpokladů pro rozvoj různých psychických vlastností.

Genetické vlohy určují pouze pravděpodobnost dosažení určitého stupně a kvality dané psychické vlastnosti. Její definitivní podoba však závisí i na působení vnějšího prostředí. Stupeň, v jakém mohou být jednotlivé psychické vlastnosti předurčeny geneticky a do jaké míry jsou ovlivnitelné prostředím, je různá. Podíl dědičnosti a vlivu prostředí se liší podle toho, o jakou vlastnost jde (dědičnost ovlivňuje ve značné míře rozvoj temperamentových vlastností), ale i podle stupně jejího rozvoje (např. zda jde o podprůměrně či nadprůměrně nadaného jedince.

Dědičné dispozice se dědí z rodičovské generace na generaci potomků. Každý člověk získává polovinu genetické výbavy od otce a polovinu od matky. Dědičné předpoklady každého jedince jsou výsledkem kombinace tohoto genetického materiálu. Soubor všech genetických dispozic jedince se nazývá genotyp. Jeho složení je dáno již v době početí a za normálních okolností se v průběhu života nemění. Genotyp lze chápat jako program pro rozvoj konkrétního člověka, který se projevuje různým tempem dospívání i stárnutí a ve kterém jsou zakódovány informace o možné úrovni jeho tělesných i duševních vlastností. V průběhu života dochází k aktivaci jednotlivých složek genetického programu a proto se mnohé vlastnosti rozvíjejí až v určitém období.

Dispozice k rozvoji většiny normálních vlastností lidského organizmu, psychických i tělesných, závisí na větším množství genů, tj. informačních jednotek, mezi nimiž jsou různé vztahy. Jejich účinek se může sčítat, násobit, některé z genů mohou mít větší účinek než ostatní a mohou jejich funkci ovládat atd. Tento typ dědičnosti se nazývá polygenní. Označuje skutečnost, že tyto geny, bez ohledu na vztah mezi nimi, společně vytvářejí předpoklady k rozvoji určité vlastnosti. Jaká bude její kvalita, resp. intenzita, ovšem závisí i na vlivu prostředí.

Všechny dědičné předpoklady se nemusí projevit stejným způsobem, některé se dokonce nemusí projevit vůbec. Obecně platí, že se rozvíjejí především ty složky, které jsou za daných okolností nějak užitečné, ať už v běžném životě, v zaměstnání či jinde. Schopnost, resp. vlastnost, která není potřebná, se nerozvíjí, stagnuje nebo dokonce upadá. Prostředí rozhoduje o tom, do jaké míry se uplatní různé dispozice a jaké schopnosti či vlastnosti se u daného člověka rozvinou.

Genetické předpoklady a vlivy prostředí jsou ve vztahu vzájemné interakce. Tytéž podněty nepůsobí na různě disponované jedince stejně, jejich vliv může být modifikován vrozenými předpoklady, které ovlivňují způsob, jak budou tito lidé reagovat. To znamená, že i když je prostředí důležité, nemůže působit neomezeně. Když se např. budou rodiče snažit, aby jejich dítě mělo výborný prospěch a získalo nějaké vzdělání, budou jeho výsledky záviset i na tom, zda má či nemá potřebné předpoklady. Čím hůře bude daný jedinec disponován, tím menší efektivitu bude mít rodičovské úsilí.

Genetické dispozice se nemusí projevovat stejně ani v různém období života. Míra jejich aktivity může být rozdílná, což závisí jak na náhodných vnějších vlivech (např. silném stresu), tak na vývojově podmíněných proměnách. Některé dědičné dispozice se mohou projevit až v dospívání či dokonce v dospělosti. V této době se člověk odpoutává ze závislosti na rodičích, resp. z vlivu autority dospělých lidí obecně, a začíná sám rozhodovat o tom, co bude dělat a s kým se bude stýkat. Může si ve větší míře než dřív vybrat, jaké podněty na něho budou působit. Pak se může zdát, že předchozí výchova nemá žádný efekt, ale tak tomu není. Jde jen o zcela logické působení vrozených dispozic, které už nemohou být ovládány v takové míře jako dřív.

4. Vlivy prostředí jako činitelé vzniku a vývoje psychických jevů

Člověk žije v určitém prostředí a toto prostředí specifickým způsobem ovlivňuje rozvoj jeho psychických vlastností.

Kvalita a množství získaných zkušeností má pro rozvoj psychických vlastností i pro navození psychických reakcí značný význam. Získané zkušenosti i aktuálně působící podněty mohou modifikovat způsob prožívání, množství a kvalitu znalostí, projeví se rozvojem různých schopností a dovedností, změnou potřeb, navozením různých motivů apod. Zkušenost, resp. učení, může ovlivňovat lidskou psychiku různým způsobem, pozitivním i negativním. Díky ní se mohou např. rozvíjet různé schopnosti, ale zároveň se může posilovat úzkostnost.

Pro rozvoj psychických vlastností je důležité sociální prostředí, které rozvíjí všechny psychické funkce, modifikuje a rozvíjí psychické potřeby. Podněty tohoto druhu přispívají k rozvoji specificky lidských projevů, jako je schopnost verbální komunikace, regulace vlastního chování podle platných sociálních norem apod. Proces rozvoje takových zkušeností je označován jako socializace. Je pro něj typické, že se odehrává v sociálním kontextu, v rámci interakce s jinými lidmi, kteří dítěti takovou zkušenost zprostředkují.

Nejvýznamnější sociální skupinou zásadním způsobem ovlivňující rozvoj psychiky, je rodina.

Rodinné prostředí určuje, jaké schopnosti a dovednosti budou ceněny a naopak, co je považováno za zbytečné či dokonce nežádoucí. Odráží se zde hodnotový systém rodiny i celková úroveň obou rodičů, resp. všech dospělých členů rodiny, a její celkový kontext. Rodinné prostředí posiluje rozvoj těch kompetencí, které považuje za důležité a cíleně nerozvíjí ty, které zde významné nejsou. Rodina je nejdůležitější i proto, že je primárním prostředím, které vytváří základy psychiky a ovlivní tak pohled na svět, způsob interpretace různých podnětů, přístup k jejich poznávání i další očekávání, vztahy k lidem atd.

Rodinné prostředí nepůsobí stejně na všechny děti, které zde vyrůstají. Sourozenci sice žijí v tomtéž prostředí, ale vzhledem k jejich odlišnostem, např. pohlaví, věku, době, kdy se narodili, projevům jejich vrozených dispozic atd., se k nim rodiče mohou chovat odlišně. Rozdílnost svého chování si často vůbec neuvědomují. Obvykle nemají ke všem svým potomkům stejná očekávání, a ani se jim ve stejné míře a stejným způsobem nevěnují. V důsledku toho se mohou někteří sourozenci lišit ve větší míře než bychom si mohli vysvětlit jejich genetickými dispozicemi. Může se např. stát, že se rodiče budou intenzivně věnovat prvorozenému, který je úspěšný a sebejistý a na mladší dítě už jim nezbývá tolik času a ani od něj tolik neočekávají.

Významnou společenskou institucí, která rozvíjí nejenom schopnosti a dovednosti, ale i mnohé psychické vlastnosti je škola. Je to první instituce, kde je dítě vystaveno tlaku určitých požadavků, hodnoceno za jejich plnění a srovnáváno s ostatními spolužáky. Zkušenost, jakou si dítě ze školy přináší, je pro jeho další život velmi důležitá, protože si zde ověří, jaké jsou jeho schopnosti, zda se na ně může spolehnout a do jaké míry budou oceněny. Míra osobní úspěšnosti ovlivní jeho další směřování a tím i styl života v dospělosti. Z tohoto hlediska je důležitá profesní volba na konci základní školy, která může být s ohledem na předpoklady daného jedince vhodná a může přispět k jejich dalšímu rozvoji, ale vždycky tomu tak být nemusí.

Bezvýznamné nejsou ani další společenské vlivy, které jsou prezentovány různými vrstevníky. Lidé se musí umět mezi nimi prosadit, ale musí se naučit i spolupracovat, brát na ně ohled, a když je to třeba, tak projevit solidaritu a pomoci. Asertivita, tj. schopnost se prosadit, i altruismus, tj. schopnost pomáhat, se rozvíjejí především ve společnosti vrstevníků (i když je pro rozvoj těchto vlastností samozřejmě důležitá i předchozí výchova v rodině). Pozice, kterou člověk v průběhu svého dětství a mládí získá ve vrstevnické skupině, ovlivňuje rozvoj různých schopností a osobnostních vlastností jako je např. schopnost sebeovládání, tendence podřizovat se jiným či se je snažit ovládat, preference určitého způsobu obrany (sklon bojovat nebo raději ustoupit) apod.

Bezvýznamné nejsou ani vlivy, které na člověka působí v dospělosti. I když je v této době již hotovou osobností, lidé s nimiž žije jej mohou v mnoha směrech ovlivňovat i nadále. Volba partnera či profese vychází z osobních preferencí daných vlastnostmi a zkušenostmi daného jedince, ale tito lidé či okolnosti na něj budou zpětně působit. Mohou ovlivňovat jeho psychické vlastnosti a projevy chování žádoucím i nežádoucím způsobem.

5. Vědomí jako základní předpoklad vzniku psychických projevů

Vědomí je stav určité aktivace mozku, která se projevuje bdělostí a schopností reagovat.

Vědomí je základní funkcí, která umožňuje vznik psychických projevů ať už jde o poznávání, prožívání nebo chování. Je pro něj charakteristické uvědomění duševních obsahů zahrnujících minulou zkušenost, aktuální stav či hodnocení aktuálního dění, popřípadě i anticipaci budoucí situace.

Vědomí má vždycky subjektivní charakter. Obsah vědomí každého jedince tvoří různé vjemy, představy, vzpomínky, myšlenky, city, potřeby a prožitky chtění, resp. vůle. Projevuje se určitou úrovní prožívání a uvědomování sebe sama, vlastních psychických procesů i okolního dění, včetně jejich hodnocení. Vnější svět se ve vědomí určitým způsobem odráží, představuje reflexi tohoto světa, která je vždycky do určité míry individuálně specifická. Subjektivní obraz skutečnosti může být nějakým způsobem zkreslen (např. emotivně, pod vlivem různých potřeb a přání atd.), nemusí plně odpovídat realitě. Avšak za normálních okolností je zároveň i dostatečně přesný, aby na jeho základě mohl člověk adekvátně reagovat (aby se mohl přizpůsobit a nebo to, co je nevyhovující, podle svých možností a potřeb změnil).

Obsah vědomí je výsledkem psychické aktivity. To znamená, že obraz reality (ať už jde o sebe sama či okolí) je zde individuálním způsobem zpracován a interpretován. V oblasti vědomí lze vymezit tři základní okruhy:

• Prožívání aktuálního duševního dění, tj. stavu jedince i probíhajících psychických procesů, které mohou zaznamenávat i podněty přicházející z vnějšího světa, nejenom z vlastního organismu.
• Uvědomování prožívaného obsahu je spojené s jeho subjektivním zpracováním. Může jít o jeho restrukturaci, o jeho přepracování do nové, např. verbální podoby a o vytvoření kontinuity mezi různými a v různé době uvědomovanými obsahy. Člověk např. pojmenovává svoje pocity, uvažuje o nich, dává je do souvislosti s určitým děním atd.
• Uvědomování sebe sama jako subjektu, který veškeré obsahy vědomí prožívá a zpracovává. Člověk si uvědomuje, že on je subjektem, který sám sebe prožívá a o sobě uvažuje, a zároveň je taky objektem, který je předmětem těchto úvah a prožitků.

Vědomí představuje základní úroveň řízení a zaměřenosti jedince i veškeré jeho aktivity, ať už psychické nebo jenom psychicky řízené.

Obsah vědomí je možné poznat prostřednictvím introspekce. To znamená na základě sdělení člověka, o jehož prožitky a úvahy jde. Takové poznání je ovšem vždycky omezené, protože každý není vždycky ochoten o nich mluvit a leckdy není ani schopen své poznatky formulovat tak, aby byly srozumitelné i pro někoho jiného. Úroveň bdělosti a způsobu fungování vědomí lze odhadnout na základě pozorování viditelných projevů daného jedince.

Vědomí lze hodnotit z kvalitativního hlediska, tj. podle jeho aktuálního či minulého obsahu, ale i z kvantitativního hlediska, tj. podle míry uvědomování svého aktuálního stavu či okolního dění. To znamená v rozmezí od jasně a zřetelně uvědomovaných obsahů až po jejich neuvědomění. Za normálních okolností lze rozlišit různé stavy vědomí. Děje se tak na základě několika důležitých znaků: míry bdělosti, resp. pozornosti, schopnosti přijímat podněty a uvědomovat si je, tj. míry orientovanosti, a schopnosti na ně reagovat.

• Bdělé vědomí lze charakterizovat koncentrovanou pozorností, dobrou orientovaností a připraveností reagovat. Při bdělém vědomí probíhá celá řada různých duševních procesů a člověk vykonává různé činnosti. Bdělý stav je charakteristický rozmanitostí obsahů vědomí.
• Stav změněného vědomí, pro nějž je typická omezená pozornost, nedostatečná orientovanost a neschopnost adekvátně reagovat na aktuální podněty, leckdy i dost silné. Změnu vědomí může způsobit onemocnění nebo úraz mozku, ale i různé psychoaktivní látky. Tyto látky mohou aktivizovat i tlumit, mohou vyvolávat pocit ztráty kontaktu s realitou, ale mohou vyvolávat i iluze a halucinace.

Na lidskou psychiku nemusí působit jen obsahy jeho vědomí, ale i ty, které nejsou uvědomované, to znamená, že je lze zahrnout do kategorie nevědomí. Nevědomé, resp. neuvědomované prožitky a zkušenosti mohou určitým způsobem ovlivnit lidské chování, aniž člověk chápe, proč něco takové dělá. Neví např., že averze k novému spolupracovníkovi je dána podobností tohoto člověk s někým, kdo mu v minulosti ublížil.

6. Pozornost

Pozornost je funkcí vědomí, umožňuje jeho zaměření určitým směrem, na určité podněty nebo činnost, a zároveň tak eliminuje jiné možnosti.

Pozornost se projevuje selekcí (výběrovostí) její zaměřenosti, protože nelze zároveň vnímat všechny podněty, které se nabízejí, ani dělat několik činností najednou či zároveň uvažovat o více problémech. Vzhledem k tomu pozornost významným způsobem ovlivňuje průběh a efektivitu poznávacích i jiných aktivit. Pozornost je vždycky spojena s uvědomovaným obsahem a vědomím vykonávané činnosti. Uplatňuje se především ve vědomých procesech, pro zautomatizované aktivity tak významná není. Když člověk např. zvládne dobře psaní na počítači, věnuje těmto činnostem minimální pozornost, koná je zcela mechanicky, a může se tudíž zaměřit na něco jiného, např. na obsah toho, co píše.

Kvalita pozornosti je závislá na propojení a koordinaci mnoha funkčních systémů lokalizovaných v různých oblastech mozku. S určitou nadsázkou lze říci, že závisí na souhře fungování celého mozku. To je důvodem, proč je pozornost tak zranitelná a citlivá na nejrůznější zátěžové vlivy.

Pozornost nejlépe upoutávají podněty, které jsou:

• něčím nové,
• mohou uspokojit některou z potřeb daného jedince (např. potřebu zvídavosti, ale i potřebu jistoty a bezpečí),
• jsou zároveň alespoň částečně srozumitelné a nějakým způsobem navazují na dřívější znalosti.

Pozornost může být upoutávána vnějšími i vnitřními podněty (např. programem v televizi, rozhovorem s přáteli, ale i vlastním tělem či vlastními myšlenkami nebo pocity). Každý člověk se soustředí především na ty, které ho z nejrůznějších důvodů aktuálně více zaujmou: mají pro něj určitý význam nebo jsou něčím nápadné (např. svou intenzitou, neočekávaností apod.). Takové informace si pak obvykle i snadněji zapamatuje.

Z hlediska způsobu upoutávání pozornosti rozlišujeme pozornost bezděčnou a záměrnou.

• Upoutávání pozornosti závisí ve značné míře na samotných podnětech, na jejich intenzitě, kvantitě i kvalitě. Pokud člověka zaujmou určité podněty samy o sobě, aniž by měl předem úmysl si jich všímat, jde o bezděčnou pozornost. Ale i v tomto případě mají svůj význam osobní zkušenosti, znalosti či aktuální potřeby a preference. Bezděčná pozornost slouží základní orientaci a proto ji ve známém prostředí upoutává to, co je nové, nezvyklé či něčím nápadné. Mnohé podněty, které takové nejsou, si člověk vůbec neuvědomí.
• Pozornost může být aktivizována i vnitřními mechanismy. Člověk může svou pozornost zaměřit určitým směrem na základě vlastního rozhodnutí. To může vyplývat z aktuálního emočního stavu a převažujících potřeb, např. žárlivý manžel bude sledovat každý projev své partnerky. Směrování pozornosti může být dáno např. tlakem povinnosti, která člověka nutí dělat něco, co jej příliš neláká. Pozornost je v tomto případě udržována, kontrolována a řízena vůlí. Takovému způsobu udržování pozornosti se musí člověk učit.

Zaměřenost pozornosti, resp. i způsob jejího fungování, závisí na aktuálním stavu jedince, psychickém i somatickém. Emoční vyladění, aktuální potřeby, ale i dopad vnějších tlaků může ovlivnit zaměření, ale i sílu koncentrace pozornosti na určité podněty. Jestliže se nějaký člověk bude cítit ohrožen, bude vnímavější k podnětům, které by mohly představovat nějaké nebezpečí, leckdy jen předpokládané.

Pozornost je jedním z mechanismů regulace psychické aktivity, ať už jde o orientaci v dané situaci nebo o její hodnocení a prožívání. Zaměření pozornosti určuje, čeho si člověk všimne, co bude dělat, jak bude na danou situaci reagovat a jaké poznatky z ní vyvodí. Co ho v dostatečné míře nezaujme, jej také nemůže ovlivnit.

• Na pozornosti závisí aktuální orientace v prostředí a uvědomění jeho nároků i míry jejich naplnění, tj. adaptovanosti na toto prostředí.
• Pozornost přispívá k uvědomění a propojení minulých zkušeností a aktuálních poznatků.
• Pozornost je významnou složkou kontroly a plánování budoucích činností, která využívá dřívějších poznatků i aktuálního hodnocení situace.

7. Vnímání

Vnímání umožňuje základní orientaci v prostředí, tj. poznání aktuální situace.

Vnímání je založeno na přímém kontaktu s vnímanými podněty o nichž přináší relativně přesné informace. Lze je chápat i jako základní způsob komunikace s okolím. Člověk přijímá informace z vnějšího světa i z vlastního organismu, zpracovává je a nějakým způsobem na ně reaguje.

Proces vnímání je složen ze dvou fází:

1. První z nich je fyziologická a spočívá v přijetí informací z okolí, jejich transformaci a přenos prostřednictvím nervových drah do příslušného centra mozku.
2. Druhé je stadium psychického zpracování, kdy jsou takto prezentované informace uvědomovány a interpretovány.

Vnímání je takový způsob poznávání, který zahrnuje nejenom percepci různých podnětů, ale i jejich výběr, zpracování a interpretaci významu.

Vnímání lze chápat jako proces konstrukce zobrazení reality, která se vytváří na základě selekce a diferenciace vnímaných znaků a posléze i na základě rozpoznání a zařazení výsledného obrazu do příslušné kategorie (např. zda to, co člověk vidí, je kámen nebo houba). V rámci percepce je např. automaticky hodnocen vztah takto získaných poznatků k minulé zkušenosti (člověk si např. uvědomí, co vnímaný objekt je), ale i jejich aktuální, často individuálně specifický význam (např. skutečnost, že člověk, který přichází, je někdo blízký).

Vnímání není izolovaným procesem, na výběru a zpracování percipovaných podnětů se podílejí i další psychické funkce, především poznávací procesy (např. pozornost, paměť, myšlení apod.). Je pouze jednou ze složek komplexního poznávání. Proces vnímání ovlivňují i emoční a motivační aspekty, které je mohou aktivizovat, ale i deformovat (např. tím, že budeme mít tendenci určité podněty přehlížet).

Vnímání je aktivním procesem, nejde jen o pasivní příjem podnětů, které na člověka působí, ale o jejich aktivní selekci a zpracování do celku, který by měl nějaký smysl (někdo chce např. vědět, co je na vrcholu kopce a jaký je odtamtud výhled).

Vnímání je naučenou dovedností. Jeho rozvoj probíhá v kontaktu s reálným světem, jako součást vývoje poznávání.

Vnímání nepřináší úplně přesný obraz reality, určité zkreslení je dáno jak samotnými podněty, tak osobností vnímajícího člověka, jeho vlastnostmi, zkušenostmi i aktuálním stavem.

Kvalita podnětů i jejich vzájemné vztahy ovlivňují způsob, jakým jsou vnímány (resp. zda vůbec) a jak jsou zpracovány. To se projeví zejména při vnímání složitějších podnětů, které lidé nechápou jako pouhý soubor detailů, ale jako celek. Při hodnocení takového komplexu si ani neuvědomujeme samozřejmost takového přístupu. Obecné zákony vnímání zformulovali představitelé tzv. Gestalt psychologie. Jedním z nich je fakt, že máme tendenci vnímat soubor podnětů, které se objeví v těsné časové či prostorové blízkosti, jako celek. Máme také sklon vnímat celek jako určitý tvar (např. kruh), i když ve skutečnosti není úplně přesný nebo mu část chybí. Takovým způsobem se projevuje zkušenost s obdobnými obrazci. Vzhledem k tomu bývá předloha posuzována mnohdy více podle zafixované představy než s ohledem na její reálné vlastnosti. Stejným způsobem lze vysvětlit i smyslové klamy, které můžeme chápat jako nepřesnosti vnímání, resp. interpretace vnímaného.

Vnímání je ovlivněné i osobností vnímajícího člověka, jak jeho trvalejšími vlastnostmi, tak aktuálním stavem. Pro vnímání je charakteristické individuálně typické zaměření a selekce vnímané reality. Nikdo nemůže vnímat všechny podněty, které se v jeho okolí nabízejí a proto je nutné provést určitý výběr. Každý člověk si všímá především toho, co má pro něj určitý význam nebo o čem potřebuje být informován, ale všímá si i toho, co se mu zdá nápadné. Pod vlivem své zkušenosti i aktuální motivace se preferenčně zaměřuje na určitou oblast, situaci či objekt. Tyto podněty jsou pak vnímány přednostně, případně rychleji a přesněji než ostatní.

7.1. Vnímání je ovlivněné i sociokulturně

Způsob vnímání a zejména zpracování takto získaných informací závisí na sdílené zkušenosti příslušníků určité sociální skupiny.

Člověk je společenskou bytostí, která od raného dětství vyrůstá ve společenství ostatních lidí a je jimi ve všech směrech ovlivňována. Je tomu tak i v oblasti percepce. Mnohé podněty se zde naučí vnímat určitým způsobem a dávat jim nějaký význam. Tento vliv se může projevit ve vztahu k jakýmkoliv podnětům, i když obvykle se týká především sociální reality. Specifická sociální zkušenost a vliv názorů skupiny, k níž jedinec patří, mohou vést ke zkreslení vnímané informace. Lidé často berou v úvahu víc tlak skupiny než zjevné znaky poznávané skutečnosti.

Vliv sociální skupiny na aktuální vnímání, resp. na interpretaci vnímaného. Ukázkou takového jevu může být experiment, v němž pokusné osoby na základě aktuálně prezentovaného skupinového názoru špatně odhadovaly délku vnímaného obrazce. Tento vliv byl zřejmý, přestože nebyl prezentován direktivně, nikdo těmto lidem neříkal, že musejí mít stejný názor. Podobný výsledek měly i další experimenty. Pokud se skupina může poradit, má tendenci hodnotit jakýkoli, i banální jev, shodně. Potvrdilo se, že lidé mají tendenci k sociální konformitě i v oblasti vnímání, resp. hodnocení vnímané reality. Přináší jim určitou jistotu, že to, na čem se shodne více lidí, nemůže být úplný nesmysl.

Vliv sociální zkušenosti, resp. postojů na vnímání z déledobého hlediska. Je zřejmé, že jakýkoli postoj může vést k tendenci vnímat určité podněty specifickým způsobem a může vést i k selekci vnímané skutečnosti. Lidé si spíše všimnou nějak odlišných jedinců, kteří např. patří k jiné rasové či sociální skupině (např. Romů, bezdomovců atd.). A naopak, mají tendenci vnímat takové lidi méně diferencovaně; např. Evropanovi se všichni Asiaté jeví víceméně stejní a naopak, Číňané a Vietnamci také mezi Evropany moc nerozlišují.

Sociální zkušenost se projevuje generalizací a stereotypizací vnímání. V percepci a v hodnocení lidí, kteří se v něčem liší, se projevují určité tendence, které výslednou informaci zkreslují. Rozdíly v percepci se rozvíjejí v průběhu socializace, pod vlivem zkušenosti jako zjednodušující mechanismus, který zároveň snižuje přesnost orientace v sociální realitě. Může se projevovat za různých okolností, je to např.:

• Chyba prvního dojmu: lidé mají tendenci posuzovat jakéhokoli člověka s nímž se setkají podle prvního dojmu, který vyplývá především z nápadných znaků či projevů. To znamená těch, které upoutávají pozornost a významně ovlivňují počáteční zkušenost s tímto člověkem. (Může to být např. tendence posuzovat lidi na základě jejich vzhledu, úpravy zevnějšku, nápadností v chování, v komunikaci atd.). Důvodem je skutečnost, že lidé mají o tomto člověk málo informací, a proto více využívají těch, které jsou jim k dispozici a ještě jsou dostatečně viditelné.
• Haló efekt: jak již bylo řečeno, lidé mají sklon přeceňovat význam viditelných znaků a proto se dílčí nápadnost může stát určující pro celkové hodnocení člověka. Často dochází k přecenění těchto znaků a k tendenci usuzovat na jejich základě i na další osobnostní vlastnosti, které s nimi nejsou v žádné souvislosti. (Haló efekt se velmi často projevuje právě při prvním kontaktu, v době, kdy nemáme o daném jedinci dost jiných informací, ale může působit i kdykoliv později.)
• Efekt vztahu: lidé mají tendenci vidět pozitivní znaky na těch osobách, které jsou jim sympatické, a naopak, u lidí, kteří jim sympatičtí nejsou, si všímat víc negativních vlastností. Všímají si např. neupravenosti, hlučnosti apod. spíše tehdy, jestliže jde o neoblíbeného člověka a naopak, nevnímají stejné projevy u sympatického či obdivovaného jedince. Ukázalo se např., že lidé měli tendenci považovat oblíbené filmové hvězdy za krásnější, mladší, větší, upravenější atd., než jaké reálně byly. Jde o další z projevů selektivity vnímání, o zaměření na znaky, které jsou považovány za žádoucí či nežádoucí, a tendenci ke komplexnímu hodnocení vnímaného objektu.
• Princip projekce: člověk má tendenci vidět v projevu ostatních lidí především to, co se týká jeho samotného, tj. co ho trápí nebo mu působí potíže. Kdo je smutný a nešťastný, má větší sklon vidět na ostatních lidech projevy smutku (např. ve výrazu obličeje, sklonu postavy atd.) Princip projekce působí obecně, nejenom při vnímání lidí, a projevuje se zejména tehdy, jestliže je vnímaný podnět nejasný nebo mnohoznačný. Lze říci, že čím méně je vnímaná skutečnost jednoznačná, tím více bude její vnímání zkresleno subjektivně.

8. Paměť

Paměť umožňuje uchování informací a na něm závislé postupné obohacování zkušenosti, tj. učení.

Paměť zahrnuje veškerou aktivitu spojenou se zaznamenáním, uložením, uchováváním a uplatněním minulých informací a zkušeností. Paměť je velmi úzce spojena s učením a v této souvislosti umožňuje vývoj jedince i jeho adaptaci na prostředí, v němž žije. Zkušenost, fixovaná pamětí, se projevuje v prožívání, uvažování i chování, a obvykle je nějakým způsobem modifikuje. Může na ně působit pozitivně i negativně. Děje se tak na základě vědomých zkušeností, ale i pod vlivem aktuálně vytěsněných a zdánlivě zapomenutých zážitků.

Paměťový proces má tři fáze: zakódování, uchování v paměti a vybavení, resp. znovupoznání.

1. Zaznamenání a uchování informace
Fungování první fáze paměťového procesu se řídí určitými pravidly:

• Vzhledem k množství podnětů, které jsou k dispozici, je nezbytná jejich selekce, která se projevuje v každé fázi paměťového procesu. Člověk má omezenou kapacitu paměti a proto si může zapamatovat jen něco. Musí si vybrat, a tak si pamatuje to, co je pro něj zajímavé, potřebné či významné. Ostatní informace zapomíná a nebo si je ani nevštípí.
• Uplatňuje se zde i tendence k zachování rovnováhy a jednoznačnosti poznání. To znamená, že se snadněji uchovávají informace, které odpovídají dosavadním znalostem, zkušenostem a postojům. Ty, které by jim odporovaly a vytvářely kognitivní či emoční konflikt, mohou být snáze zapomenuty nebo určitým způsobem zkresleny (obvykle v souladu se stávající zkušeností). Na tomto procesu se kromě paměti podílejí i další psychické funkce, především citové prožívání a myšlení.

Paměť může zpracovat jakýkoli psychický či somatický projev, cokoli, co je pociťováno, prožíváno, vnímáno, hodnoceno atd., tj. to, co se odehrává v psychice či obecně v organismu určitého jedince. Všechny uvedené projevy lze chápat jako nabídku podnětů, které mohou být dále zpracovány a uloženy do paměti. Především na této úrovni musí docházet k jejich selekci.

2. Vybavení, znovupoznání a reprodukce zapamatovaného
K uplatnění zapamatovaných vědomostí a dovedností je vesměs nezbytné jejich vybavení. Vybavování lze chápat jako proces dekódování informace uložené v určitém paměťovém modulu. Vybavení může být aktivizováno různým způsobem. Stimulem k vybavení může být asociace s náhodným podnětem, který má k zapamatovanému obsahu nějaký vztah, ale i předchozí úmysl.
V závislosti na zkušenosti se rozvíjejí i různé strategie vybavování, tzn. používání různých způsobů usnadňujících vybavení potřebných vědomostí. Mohou to být hlavní body, pomocná slova, mnemotechnické pomůcky apod.
Dle kvality a přesnosti vybavení zapamatovaného lze rozlišovat:

• Znovupoznání, které představuje pouhé rozpoznání známých a neznámých podnětů. Člověk si toho nezapamatoval tolik, aby mohl daný poznatek reprodukovat, ale uvědomuje si, že se s něčím takovým již setkal. Např. ví, že film, který právě začíná, už viděl, ale už si nepamatuje, o čem byl.
• Reprodukci lze chápat jako proces konstrukce, resp. rekonstrukce zapamatovaného, tj. aktivního zpracování uchovaných poznatků a jejich opětovnou prezentaci. Člověk v tomto případě dokáže vyprávět příběh, který je v uvedeném filmu zpracován. Protože paměť nezachycuje všechny informace zcela přesně, je jasné, že bude docházet k jejich vynechávání a zkreslování. Reprodukce nebude v naprosté většině případů identickou kopií vstupní informace.

Vybavení může být ovlivňováno podobnými faktory jako zapamatování. Mohou se zde uplatnit různé poznávací procesy, tj. míra porozumění problému, ale i celkové emoční ladění, motivace, volní úsilí a nakonec i somatický stav jedince (např. únava vybavování zhoršuje). Je známé, že napětí před zkouškou může pomoci aktivizovat paměťové funkce a lidé se pak diví, na co všechno si nakonec dokázali vzpomenout. Avšak příliš velká tréma může zablokovat vybavení i takových znalostí, které jsou dobře zafixované a člověk si na ně jindy snadno vzpomene.

8.1. Druhy paměti

Z hlediska způsobu zpracování i délky uchování paměťových stop rozlišujeme paměť krátkodobou a paměť dlouhodobou.

• Krátkodobá paměť zachycuje aktuálně působící podněty a uchovává je ve velmi omezeném časovém intervalu (v řádu vteřin). Udržuje aktuální informace, aby z nich bylo možné vybrat ty, které jsou z nějakého důvodu důležité. Zda budou tyto poznatky dále zpracovány, záleží na jejich významu, event. i na dalších faktorech (např. na tom, zda se objeví víc než jednou). Kapacita krátkodobé paměti je omezená. Limit krátkodobé paměti je dán počtem jednotek, které si lze najednou zapamatovat a který je ovlivněn i významem těchto jednotek, event. možností najít mezi nimi nějakou souvislost.
• Dlouhodobá paměť umožňuje uchovávat informace tak dobře, abychom si je mohli vybavit i po delší době, někdy i v průběhu celého života. Takovou trvalost mají např. často používané informace, osobně významné vzpomínky nebo některé dovednosti, např. čtení nebo psaní. Pro trvalejší uchování v paměti je důležité, zda těmto informacím rozumíme a dovedeme je zařadit do systému dříve získaných poznatků, zda jsou tyto znalosti či dovednosti využívány, event. zda mají pro daného jedince osobní význam.

V rámci dlouhodobé paměti lze rozlišovat různé paměťové moduly, především paměť explicitní a implicitní.

1. Explicitní, deklarativní paměť uchovává fakta a události. Tyto informace si lze vybavit ve vědomí a nějakým způsobem je, např. verbálně, reprodukovat. Jde o vědomou složku lidské paměti. Podle toho, zda jde o obecné informace nebo osobní zážitky, se dále diferencuje:

• Epizodická paměť, kterou lze považovat za individuálně specifickou, protože uchovává osobní zážitky a zkušenosti jedince, které mají charakter vzpomínek na dění, jehož byl účastníkem.
• Sémantická paměť se uplatňuje při učení a reprodukci různých, obecně platných poznatků. Sémantická paměť není individuálně specifická a závislá na kontextu, je součástí obecné sociokulturní paměti. Uplatňuje se tehdy, když se potřebujeme naučit určitá fakta.

1. Implicitní, procedurální paměť slouží při osvojování dovedností, zvyků a uchování emočních vzpomínek. Tyto zkušenosti si nelze vybavit ve vědomí, nelze je nějak vyjádřit a sdělit, ale projeví se v lidském chování. Takovým způsobem se učíme psát, jezdit na kole apod. I když člověk nějakou dovednost dobře zvládne, jen těžko by dokázal popsat, jak jednotlivé úkony dělá. Způsob jejího zakódování je jiný než v případě zapamatování např. nějakého příběhu.

Různé druhy paměti jsou spojené s jiným funkčním systémem CNS. Můžeme si zapamatovat cokoliv, ale způsob zakódování a uložení v paměti je různý a podílejí se na něm rozdílné oblasti mozku.

Kvalita zapamatování a uchování informací je závislá na způsobu jejich zpracování.

Paměťové strategie jsou způsoby, které slouží k lepšímu zapamatování a uchování informací. Z obecného pohledu lze rozlišovat:

• Strategii opakování, která je základní a nejběžněji užívanou technikou umožňující udržet informace v paměti. Obecně platí: čím častější opakování, tím lepší vštípení a delší uchování zapamatovaného. Pouhé mechanické opakování nelze považovat za efektivní strategii.
• Strategie opakované reprodukce je o něco účinnější, protože vyžaduje aktivní zpracování získaných informací. Uplatňuje se např. při vyprávění nebo výkladu, který je určen jinému člověku.
• Strategii uspořádání informací do nějak souvisejících okruhů, která využívá i myšlení. Uspořádání učiva slouží lepšímu porozumění podstatných souvislostí a vztahů, a tím přispívá i k lepšímu zapamatování. Určitou informaci lze snáze interpretovat v návaznosti na dřívější poznatky. Spojení informací do jednoho významového celku může sloužit jako podpora jejich uchování v paměti, ve vazbě na již existující vědomostní kontext. Z tohoto důvodu je účelné, aby se člověk při učení opíral o dřívější poznatky a využíval je pro zapamatování dalších.

9. Učení

Učení je proces, jehož důsledkem je modifikace prožívání, uvažování i chování, která vzniká na základě zkušenosti.

Funkcí učení je adaptace na prostředí, v němž jedinec žije. Ve vztahu k němu může mít proměna daná učením adaptivní i maladaptivní charakter. To znamená, že za určitých okolností může prožívání a chování i zhoršovat. Člověk se může např. naučit reagovat ve stresu agresí.

V učení se odráží závislost lidského chování na vnějších vlivech, která má charakter interakce mezi organismem daného jedince a těmito podněty. Výsledkem učení je zkušenost, která má charakter nějaké změny (např. postoje, chování atd.). Člověk se učí různým způsobem, získává různé zkušenosti, které jsou ovlivněny mnoha vnějšími i vnitřními podněty. Nezbytným předpokladem učení je paměť, bez zafixování zkušenosti by učení nebylo možné. V paměti je uložen výsledek učení, ať už má jakoukoli formu a vede k jakémukoli efektu, pozitivnímu či negativnímu.

Příkladem jednoduchého učení je podmiňování, což je způsob osvojování nových reakcí, které jsou vázány na určité podmínky.

Podstatou podmiňování je vytváření spojení na základě časové shody nebo následnosti. Obecně lze rozlišovat dva druhy učení podmiňováním:

1. Klasické podmiňování, kde dochází k učení na bázi spojení dvou podnětů, z nichž jeden získává tímto spojením nový význam. Např. určitý zvuk signalizuje telefonní hovor, obrázek určitého jídla navozuje libé pocity apod.
2. Operantní podmiňování, v němž jde o spojení určité reakce s jejími důsledky. V tomto případě jde o učení následkům vlastního reagování, spojení určitého způsobu chování s dosažením uspokojení či neuspokojení.

Rozdíl mezi klasickým a operantním podmiňováním je v míře aktivity, kterou musí jedinec na učení vynaložit. V případě klasického podmiňování jde o pasivnější formu učení, o pouhé akceptování určité informace o její zafixování. V případě operantního podmiňování jde o učení, jemuž předchází aktivní hledání efektivní varianty. Jde o učení pokusem a omylem. Účinnou reakci objeví člověk obvykle náhodou, po několika marných a neefektivních pokusech, a zapamatuje si ji právě proto, že vedla k žádoucímu výsledku. Pokud by takový efekt neměla, pamatovat si ji nebude.

V obou uvedených případech je z hlediska efektu učení rozhodujícím činitelem tzv. zpevnění tohoto spojení, které může být kladné nebo záporné. Kladným posílením efektu učení je odměna. Záporným zpevněním, tj. podnětem k eliminaci takové reakce, se může stát jakýkoli nepříjemný zážitek. Učení podmiňováním často nemívá dlouhodobý efekt, existuje jen tak dlouho, dokud je posilován. Jestliže posilován není, tak vyhasíná. Ztrácí svůj signální význam a proto mizí, přestal mít smysl. Zpevnění jakékoli reakce bývá ovlivněno emocionálně. Cokoli, co vede k uspokojení, bývá posilováno a naopak, nepříjemné prožitky vedou k vyhasínání takového způsobu chování.

Lidské učení je samozřejmě složitější, i když i uvedeným jednoduchým způsobem se lidé učí. Zpravidla jde o efekt spojení podnětu vyvolávajícího emoční odezvu (pozitivní či negativní) s nějakou běžnou situací. Člověk se naučí, že za určitých okolností se zvyšuje pravděpodobnost určitého prožitku. Podmíněný signál modifikuje původně neutrální podnět pozitivně či negativně (tj. vede k tendenci se na něco těšit nebo se tomu naopak raději vyhýbat). Jestliže někdo zažil při jednání v určité instituci nějakou nepříjemnost, bude mít v této budově příště již předem nepříjemný pocit. A naopak, jestliže se někomu podařila zkouška v určitých šatech, může si myslet, že mu přinesou štěstí i v budoucnosti.

Učení podmiňováním bylo sice vypracováno jako laboratorní experiment, ale existuje i v běžných podmínkách. V životě má takové učení význam pro rychlou a účelnou orientaci. Pokud je určitý podnět spojen s nějakým efektem, ohlašuje jej v budoucnosti již tento signál. (Např. houkání nám sděluje, že si máme dát pozor, protože přijíždí vlak.) Jakmile se objeví, může člověk reagovat rychleji a zřejmě i účinněji. Učí se diferencovat různé, původně neutrální podněty a podle toho přiměřeněji reagovat. Je samozřejmé, že mnohé výsledky takového učení nemají větší význam. Např. náhodně vzniklá averze k určitému místu nebo příjemná vzpomínka na dobré koláče v jedné pekárně, ale obecně vedou k lepší orientaci a tím i ke zvýšení pocitu jistoty a bezpečí.

9.1. Specificky lidské formy učení

Typicky lidské formy učení jsou nějakým způsobem spojené s myšlením a s řečí, a jsou vázány na specifické působení lidské společnosti.

Na dispozici k učení, resp. k rozvoji určité kompetence, závisí, zda bude tento proces probíhat efektivně a eventuálně i rychle. Předpoklad k rozvoji určité schopnosti je i předpokladem k učení v této oblasti. Dispozice k učení je považována za důležitou součást inteligence. Učení lze chápat jako prostředek, který slouží jejímu rozvoji.

Typicky lidské formy učení jsou spojené s myšlením a s užíváním nějakého znakového systému, především jazyka. Jejich rozvoj závisí na zkušenostech získaných v rámci života v lidské společnosti. Do této kategorie patří kognitivní a sociální učení. Jak je zřejmé, obě varianty se za určitých okolností mohou překrývat. Pro tyto formy učení je důležité rozlišení významu určitých souvislostí, z toho vyplývající interpretace dané situace a s ní spojené jednání, které mívá očekávaný výsledek.

1. Kognitivní učení
Kognitivní učení probíhá v rámci zpracování informací, poznávání a porozumění různých vztahů i obecnějších pravidel, která za daných podmínek platí.

Kognitivní učení je předpokladem rozvoje poznávacích procesů i jejich adekvátního využívání. Na druhé straně jeho efektivita závisí na dosažené úrovni rozumových schopností, resp. dílčích poznávacích schopností. To znamená, že je ovlivňuje schopnost porozumět vzájemným souvislostem a vztahům a na základě toho řešit různé problémy. Jeho motivačním základem je především potřeba orientace a potřeba smysluplného učení, do určité míry je ovlivňuje i potřeba jistoty a bezpečí. Lepší porozumění vlastnímu okolí, pravidlům, která zde platí, i sobě samému, posiluje pocit jistoty.

Jednou z variant specificky lidského kognitivního učení je osvojování obecných principů. I v této složce učení se projeví individuálně typický způsob poznávání, který závisí na úrovni rozumových schopností jedince. Je to proto, že obvykle nejde jen o mechanické učení, ale i o porozumění, které je podmínkou adekvátní aplikace daného pravidla kdykoliv v budoucnosti. Obecný princip jako zhuštěná informace je užitečný jedině tehdy, když člověk chápe jeho smysl a dovede diferencovat situace, na něž by se dal aplikovat. Jestliže podstatu pravidla nepochopí, nedovede ony určující znaky rozeznat.

2. Sociální učení
Sociální učení probíhá v interakci s ostatními lidmi a umožňuje, aby daný jedinec porozuměl pravidlům, která v této společnosti platí, a přizpůsobil jim své chování.

Sociální učení je předpokladem k porozumění, ale i k osvojení různých způsobů chování. Do této kategorie patří učení komunikačním dovednostem, postojům, hodnotám a normám, sociálním rolím a z toho vyplývajícím způsobům chování. V sociálním kontaktu se uplatňují různé formy učení, jak jednoduché asociační učení (tj. podmiňování), tak složitější a specifičtější varianty, jako je nápodoba a identifikace.

• Nápodoba (imitace) je specifickou variantou sociálního učení. Jedinec takto přejímá způsoby chování, které pozoruje u jiných lidí. Nápodoba je možná pouze tehdy, jestliže je k dispozici vzor, který by bylo možné napodobit. Lidé obvykle napodobují chování, které je pro ně z nějakého důvodu důležité. Jsou motivováni představou, že díky němu snadno dosáhnout žádoucího cíle, ať už by byl jakýkoli. Nápodoba je základem přejímání způsobů chování, které jsou v dané společnosti obvyklé. Ale i učení nápodobou je výběrové: člověk se vybírá koho, resp. co, bude napodobovat a co ne. I v této oblasti společnost posiluje žádoucí varianty naučeného chování prostřednictvím sociálních kontrol, tj. odměn a sankcí.
• Identifikace znamená ztotožnění, v tomto případě ztotožnění s nějakou osobou a z toho vyplývající přejímání jejích názorů a napodobování jejích projevů. Takový vzor bývá až nekriticky akceptován a stává se modelem chování pro většinu situací. Identifikace je založena na citové vazbě, případně obdivu k určité autoritě, kterou jedinec napodobuje, protože by chtěl být stejný. Nejsnazším způsobem dosažení takového cíle je samozřejmě kopírování viditelných projevů obdivované bytosti, tj. chování, úpravy zevnějšku apod., ale často jde i o převzetí jejích postojů, hodnot a norem. Identifikace bývá spojena s komplexnějším učením.

10. Inteligence

Inteligence je komplexní schopnost, která se projevuje způsobem uvažování, schopností účinného učení a z toho vyplývající úrovní adaptace.

Součástí inteligence je tedy:

• Účinný způsob uvažování, tj. zpracování informací, který se projevuje mírou porozumění jejich podstatným znakům a souvislostem, či adekvátností řešení problémů.
• Schopnost učení, jejímž výsledkem je osvojení účelnějšího řešení různých situací i efektivnější uvažování, jde i o schopnost využívat získané zkušenosti a dokázat se z nich poučit. Učení souvisí s myšlením, protože člověk se naučí mnohem víc, pokud problém chápe a rozumí jeho podstatě.
• Schopnost správně odhadnout možnosti vlastního uvažování, tyto kompetence účelně použít a zároveň si uvědomovat i jejich omezení. Vědět na co stačím a na co už ne.
• Schopnost adaptace na různé požadavky. Na základě poznání a pochopení pravidel, která v určitém prostředí platí, se mu člověk dokáže lépe přizpůsobit a reagovat účelněji. Lidé např. pochopí, jak by se měli chovat, aby si nevytvářeli zbytečné konflikty, jak si nejlépe zorganizovat práci atd.

Lidé se z hlediska své inteligence více či méně liší. Rozumové schopnosti jsou v populaci rozloženy tak, že nejvíce lidí je v pásmu průměru, zatímco krajní hodnoty, nadprůměr i podprůměr, jsou méně časté. Inteligenci lze měřit prostřednictvím výkonu, resp. způsobu reagování na určitou, přesně vymezenou situaci, i když takové hodnocení je spíš mírou způsobu využití těchto schopností. (Srovnání výkonů dosažených za různých okolností by žádnou informační hodnotu nemělo, protože by je zkresloval fakt odlišných podmínek.)

Inteligenci lze posuzovat z různých hledisek. Inteligence se skládá z řady dílčích, vzájemně propojených funkcí, které většinou nedosahují stejné úrovně. Je komplexem zahrnujícím jak obecné dispozice, tak specifičtější schopnosti. Celkovou úroveň inteligence lze chápat jako univerzální základ na němž závisí zvládnutí různých životních situací: úspěšnost ve škole, v zaměstnání, ale i v běžném životě.

Obecná inteligence je soubor poznávacích schopností, které lze využívat za jakýchkoli okolností, při řešení jakýchkoli problémů.

Obecný základ je nejvýznamnější složkou inteligence právě proto, že není specifickou schopností a projeví se ve všem, co člověk dělá. Lidé, kteří mají dobrou obecnou inteligenci rychle a správně chápou podstatu čehokoli, bez ohledu na situaci najdou snáze řešení, snadněji se učí a dovedou své znalosti a zkušenosti i lépe využívat. Lidé, kteří mají nižší obecnou inteligenci, to nedovedou, a proto jsou více odkázáni na mechanické zapamatování a přebírání názorů jiných lidí.

Další členění intelektových funkcí může vycházet z míry jejich závislosti na vrozených předpokladech či na získané zkušenosti, tj. na vzdělání. Existují lidé, kteří měli šanci svoje předpoklady maximálně využít, ale je dost i těch, kteří ji neměli, a proto se leccos nenaučili. Vzhledem k tomu je užitečné u každého člověka rozlišovat úroveň schopností, které ve větší míře závisí na dispozičně daných předpokladech, a schopností a dovedností, které jsou převážně naučené.

• Komplex naučených poznatků a postupů je souhrnně označován jako krystalická inteligence. Jde o úroveň znalostí, naučených strategií uvažování a řešení problémů. Tyto schopnosti a dovednosti jsou ve značné míře závislé na vzdělání.
• Dispozičně daná základní schopnost, která na vzdělání příliš nezávisí, se uplatňuje především ve zcela nových situacích a při řešení nových problémů. Projevuje se pružností uvažování, schopností získávat a využívat potřebné poznatky a zobecňovat dosažené závěry. Tato schopnost je označována jako fluidní, resp. tekutá inteligence, protože se může projevit v čemkoli a vykrystalizovat do různých specifičtějších kompetencí.

Součástí inteligence jsou i různé specifické schopnosti. Např. verbální či matematické schopnosti nebo praktická inteligence (která se uplatňuje v běžných životních situacích). Jejich úroveň se může projevit v preferenčním zaměření na určitou činnost, ve snadnosti osvojování a uplatňování těchto kompetencí, nakonec i úspěšností v dané oblasti. Žádný člověk nemá všechny dílčí schopnosti stejně rozvinuté, což se může v jeho životě projevovat různým způsobem (v profesi i v trávení volného času).

11. Racionální poznávání, myšlení

Myšlení lze definovat jako proces zpracování a využívání informací, který slouží k porozumění jejich podstaty a k analýze různých souvislostí a vztahů.

Myšlení je poznávání, které je více vázáno na aktivitu vědomí než vývojově jednodušší poznávací procesy, jako je třeba vnímání. Je samozřejmé, že i na této úrovni jsou nezbytné alespoň minimální vstupní informace, ale těžiště spočívá ve způsobu jejich zpracování. Při myšlení provádíme myšlenkové operace s různými mentálními reprezentacemi, vesměs prezentovanými v symbolické podobě: s vjemy, představami, symboly, znaky či myšlenkami. Výsledkem myšlení je nový poznatek či názor. Manipulace s mentálními reprezentacemi různého druhu je náročnější a obvykle také trvá delší dobu než percepce. Tento způsob poznávání vytváří předpoklady k efektivnější orientaci nejen v aktuálních, ale i v budoucích situacích, jejich lepšímu porozumění a nakonec i k volbě účelnějšího způsobu jednání.

Hlavní funkcí myšlení je dosažení žádoucí orientace a porozumění různých souvislostí a pravidel, která za daných okolností platí. K tomuto účelu slouží následující procesy:

• Vytváření pojmů jako kategorizace dílčích poznatků.
• Hodnocení, tj. rozpoznávání podstatných souvislostí a vztahů.
• Usuzování zaměřené na vyvozování závěrů.
• Využívání získaných poznatků a myšlenkových strategií pro řešení problémů.

Lidské uvažování má mnoho různých variant, které se uplatňují podle toho, jak je položena otázka a jak ji člověk chápe. Usuzování a hodnocení různých variant, resp. jejich srovnávání, a rozhodování vedoucí k vyvození závěru, je důležitou kategorií myšlení. Termín usuzování znamená, že na základě úvah lze dojít k nějakému závěru, tj. úsudku. Lidé mohou uvažovat různým způsobem, jejich úvahy mohou respektovat pravidla logiky, ale stejně tak mohou být iracionální, nebo jen omezeně racionální.

Usuzování a hodnocení může mít různou formu, lze použít různých myšlenkových operací: klasifikace a třídění, deduktivního či induktivního způsobu uvažování.

Základní myšlenkové operace jsou:

• Klasifikace a třídění: Klasifikace je hodnocení čehokoli podle určitých kritérií, třídění je proces rozdělování do skupin označovaných jako třídy nebo kategorie. Kategorie je množina objektů, které mají společné podstatné vlastnosti a bývají označovány jedním pojmem, např. ovoce nebo hmyz. Rozdělení jednotlivostí do kategorií slouží lepší orientaci a tudíž i efektivnějšímu uvažování.
• Deduktivní usuzování postupuje od obecnějších tvrzení k jejich konkrétní aplikaci. Z obecných pravidel vyvozujeme závěry o specifických případech. Vycházíme z určitých předpokladů, soudů nebo výroků, které jsou označovány jako premisy (východiska). Ty jsou různým způsobem hodnoceny, srovnávány a rozdělovány, a na základě výsledků těchto operací docházíme k nějakému závěru. Výrok je tvrzení, které může, ale nemusí být zcela pravdivé. S tím samozřejmě souvisí i míra správnosti následného rozhodnutí. Např. výrok, že starší pracovníci jsou konzervativní, zcela pravdivý není. Deduktivní uvažování může být nesprávné, pokud budeme vycházet ze špatného předpokladu nebo pokud budeme chybovat v hodnocení vzájemného vztahu obou (či více) tvrzení.

Induktivní usuzování vychází z konkrétní skutečnosti a směřuje k určitému zobecnění. Zahrnuje myšlenkové operace vedoucí ke generalizaci a někdy i abstrakci, tj. zobecňování konkrétnějších poznatků. Využívá dílčích zkušeností či informací, z nichž vyvozuje závěr na různé úrovni pravděpodobnosti. Takovým způsobem uvažujeme v situaci, kdy nejsou stanoveny jednoznačné premisy, resp. kdy nejsou jasné vztahy mezi jednotlivými složkami. Induktivní usuzování často zahrnuje proces vytváření a testování hypotéz (předpokladů), které jsou nakonec s různou mírou pravděpodobnosti potvrzeny nebo vyloučeny. Pokud vycházíme z poznatků, které nejsou reprezentativní nebo jsou dokonce náhodné, můžeme dojít k chybným závěrům. Např. kdybychom považovali za dané, že když dva účetní s nimiž máme zkušenosti byli samotáři, tak tomu bude vždycky, a všichni účetní tudíž musí být samotáři. Pokud bychom na základě malého počtu výsledků hodnotili správnost určitého tvrzení, budeme riskovat chybu. Induktivní uvažování nemůže vždycky vést k tak přesným závěrům jako dedukce, dost často je nutné se spokojit jen s určitou pravděpodobností platnosti takového úsudku.

11.1. Řešení problémů

Problém je definován jako situace, kterou nelze řešit obvyklým způsobem. Jeho zvládnutí vyžaduje jiný přístup, který by vedl k nalezení nového řešení.

Myšlení je nezbytnou součástí řešení problémů, tj. takových situací, které nelze zvládnout jen na základě naučených strategií. Běžné a navyklé způsoby jsou za těchto okolností neúčinné, člověk musí prostředky k dosažení žádoucího cíle teprve hledat a k tomu používá různých způsobů uvažování. V takových situacích používají lidé různé postupy, které odpovídají úrovni jejich porozumění danému problému a jsou z nějakého důvodu (např. dříve potvrzené účinnosti) preferovány. Důležitý je způsob, jakým situaci interpretují, jaký má pro ně význam a samozřejmě i to, co o ní, resp. podobných problémech, vědí. Volbu určité strategie může ovlivnit také kontext problému, tj. okolnosti, z nichž vyplývá. Lidé mohou při řešení problémů uvažovat logicky, ale stejně tak mohou využívat i způsobů, které zcela racionální nejsou.

Řešení problému probíhá v několika fázích, které na sebe navazují a úroveň jejich zvládnutí předurčuje kvalitu výsledku.

1. Identifikace problému
   Zjištění, že jde o situaci, resp. úkol, který nelze tak snadno zvládnout obvyklými způsoby.
2. Definování problému
   Vymezení problému a jeho zařazení do určité kategorie, které je důležité pro volbu přiměřené strategie. S tím souvisí i nutnost získat všechny potřebné informace. Nejde zde jen o to, získat co nejvíc informací, ale spíš o schopnost je logicky uspořádat a účinně využít.
3. Formulování strategie řešení
   Plánování dílčích operací, které mohou nějak přispět k řešení. S tím souvisí i nutnost kontroly správnosti zvoleného postupu řešení. Pružnost myšlení je spojena se schopností změnit postup, pokud ten původní nevede k žádoucím výsledkům.
4. Zhodnocení správnosti dosaženého výsledku
   Někdy jde i o posouzení míry jeho přínosnosti, protože výsledky nemusí být vždycky tak jednoznačné. Z toho vyplývá i možné využití takto získaných zkušeností při řešení podobných budoucích problémů.

Nejčastěji používané strategie řešení problémů

V počáteční fázi bývají nejčastěji používány strategie, které se v podobných situacích ukázaly jako užitečné. Pokud by ovšem k žádoucímu efektu nevedly, člověk zkouší jiné, event. hledá a kombinuje. Různé strategie používané k řešení problémů lze rozdělit do několik kategorií:

• Strategie pokusu a omylu je takový přístup k řešení problému, kdy jedinec zkouší, často bez jakékoli úvahy a výběru, jeden způsob po druhém, dokud nevyčerpá všechny možnosti nebo nedosáhne úspěchu. Tento postup není příliš efektivní.
• Strategie aplikace známého způsobu řešení, které by odpovídalo i tomuto problému. V podobných situacích se uplatňuje způsob myšlení označovaný jako konvergentní. Takový přístup může být účinný jen pokud jde o podobnou situaci. Princip analogie je jedním ze způsobů využití naučených způsobů řešení problémů v nových situacích. Je to schopnost najít shodu v podstatných znacích různých problémů.
• Strategie heuristiky. Pro mnohé problémy nejsou k dispozici žádné vzorce. Za těchto okolností bývá využívána strategie heuristiky, tj. vytvoření nějakého vlastního způsobu řešení, stanovení určitého pravidla, podle něhož jedinec postupuje. Heuristika je definována jako neformální, intuitivní a spekulativní strategie, zkracující proces řešení. Ačkoliv nejde o ověřenou strategii, může být leckdy dost účinná. Často užívanou strategií tohoto typu je analýza vztahu prostředků a cílů.
• Strategie vhledu. Problémy, které nejsou jasně definovány, a tudíž pro ně není k dispozici předem daný způsob řešení, je nutné nahlížet v nových souvislostech a jiným způsobem, než je obvyklé. Vhled vyjadřuje náhlé porozumění problému, které vyplývá z jeho restrukturace, z nového pohledu, který vede k jeho novému pojetí a tím i vytvoření nové strategie řešení. Účinný vhled je projevem tzv. produktivního myšlení, které jde za hranici pouhé aplikace naučených způsobů řešení.
• Strategie tvořivosti. Hledání řešení nějakého problému může vést ke vzniku zcela nového způsobu, který jedinec (event. ani nikdo jiný) dosud neznal. K takovému výsledku lze dojít na základě využití tvořivosti, tj. divergentního myšlení. Jeho hlavní charakteristikou je schopnost překročit konvenční způsob nazírání. Nezbytným předpokladem kreativity je pružnost myšlení a schopnost využívat mnoha informací najednou a používat složitější vzorce myšlení.

12. Metakognice

Metakognice je schopnost odhadnout úroveň i možnosti vlastních kompetencí. Vychází ze znalostí a zkušeností s poznávacími funkcemi, vlastními i jiných lidí.

Metakognice je zaměřena jak na orientaci, tj. poznání a porozumění, tak na regulaci a kontrolu poznávacích aktivit. To znamená, že se projevuje i praktickým využitím těchto poznatků. Je to schopnost posoudit problém a jeho obtížnost, vhodnost použití určité strategie a zvolit variantu, kterou lze považovat vzhledem k situaci i vlastním možnostem za adekvátní. Rozvoj metakognice se projevuje vzrůstem přesnosti takového odhadu a flexibility reagování, tj. hledání uspokojivého způsobu řešení.

Úvahy o poznávacích aktivitách mohou být různým způsobem zaměřené, mohou být obecnější i individuálně specifické.

• Obecná metakognice vyjadřuje schopnost posuzovat různé možnosti poznávání a jejich limity. Tato kompetence závisí na celkové úrovni rozumových schopností, ale i na získaných zkušenostech.
• Individuálně specifická metakognice vyplývá z osobní zkušenosti s vlastními kompetencemi. Zahrnuje hodnocení vlastních znalostí, schopností a dovedností, zkušenosti, které s nimi člověk získal, včetně efektivity jejich použití. Přispívá k ní i hodnocení jinými lidmi, event. míra úspěšnosti v různých aktivitách. Lze ji chápat jako součást sebehodnocení. Je to schopnost odhadnout míru vlastního porozumění problému, jeho řešitelnosti, ale i schopnost předvídat obtížnost či časovou náročnost takové činnosti. Všechny tyto poznatky umožní získat vědomou kontrolu nad svými poznávacími aktivitami a lépe svých kompetencí využívat.

K diferenciaci hodnocení a k pochopení rozdílnosti v úrovni schopností či dovedností dochází až v průběhu školního věku. Na jeho počátku nebývá metakognice ještě dostatečně rozvinutá. Mladší školáci nejsou schopni odlišit zda a v čem jsou jejich schopnosti, resp. výsledky odlišné od schopností a výkonů spolužáků. Jsou přesvědčeni, že všichni vědí totéž, uvažují stejným způsobem a nakonec dojdou ke stejným závěrům.

Hodnocení vlastních schopností není vždy vědomé, může se projevit jen změnou jednání, bez uvědomění příčiny této změny. Proto je možné rozlišovat explicitní a implicitní složku metakognice.

• Implicitní metakognice se neprojevuje na vědomé úrovni. Např. čtenář automaticky zpomalí v obtížnějším úseku, aniž si přesně uvědomuje proč, a dokonce si často ani není vědom, že něco takového dělá. Tímto způsobem se metakognice projevuje v oblasti zautomatizovaných činností.
• Explicitní metakognice je vědomé hodnocení vlastních schopností ve vztahu k různým problémům i k možnosti jejich zvládnutí. Ta je velice důležitá jak pro zvládání aktuálních úkolů, tak při plánování řešení budoucích problémů či dokonce komplexnějších aspektů vlastního života. Závisí na ní např. i to, zda si člověk zvolí určitý obor studia nebo přijme nějaké místo. Pokud by vlastní schopnosti a dovednosti nedokázal adekvátně ocenit, může být jeho volba špatná.

Úroveň metakognice různých lidí je, stejně tak jako jiné schopnosti a dovednosti, rozdílná. Závisí na jejich předpokladech, reálných kompetencích, na jejich ambicích i hodnotové hierarchii, tj. na osobních i skupinových preferencích. Existují lidé, kteří se přeceňují, ale i takoví, kteří mají sklon se podceňovat, a s tím souvisí i jejich rozhodování a chování. Někteří lidé nedovedou přiměřeně ocenit svoje schopnosti ani v době dospělosti. Tato složka sebehodnocení může být z nejrůznějších důvodů nějak deformována nebo málo rozvinutá. Pokud někomu činí problém odhadnout svoje možnosti, potřebuje získat tuto informaci od ostatních lidí, pokud možno od toho, komu důvěřuje.

Paralelně s rozvojem metakognice se rozvíjí také schopnost chápat, že i jiní lidé mají určité myšlenky, názory či pocity, a že se tyto obsahy vědomí mohou leckdy dost lišit od vlastních. Už starší děti vědí, že různí lidé mohou uvažovat jinak a mohou mít na určitou situaci jiný názor, a mohou ji tudíž i jinak řešit atd. Tento aspekt bývá označován jako teorie lidské mysli. Schopnost uvědomit si, že jiní lidé uvažují jinak je základním předpokladem k toleranci rozdílnosti v názorech, která ovšem není zdaleka tak samozřejmá a souvisí i s mnoha jinými psychickými vlastnostmi.

13. Využití inteligence a individuální kognitivní styl

Uplatnění rozumových schopností není samozřejmé, lidé se z tohoto hlediska mohou dost podstatně lišit.

Úroveň obecné inteligence je pouze jedním z předpokladů úspěšnosti, i když dost důležitým. Vždycky jde i o to, jak daný jedinec dokáže svoje schopnosti uplatnit. Vzhledem k tomu se často mluví o efektivitě a pružnosti využívání intelektových schopností. Někteří psychologové používají v této souvislosti termín „úspěšná inteligence“. Míra účinného uplatnění rozumových schopností není dána jen jejich celkovou úrovní. Závisí na mnoha dalších psychických funkcích (např. na pozornosti, paměti, ale i osobním tempu), ale i na osobnostních vlastnostech a nakonec i na vnějších okolnostech. Pozornost a paměť, zejména ta krátkodobá, označovaná jako pracovní, umožňuje zachytit potřebné informace a udržet je tak dlouho, jak je třeba pro dosažení žádoucího výsledku. Jde samozřejmě i o to, jak efektivně dokáže daný jedinec pracovat, zda se nezabývá tím, co je nepodstatné. Důležitá je i rychlost potřebná k nalezení přijatelného řešení, pouhá rychlost reagování takový význam nemá. Rychlé řešení nemusí být vždycky správné.

Individuálně typický kognitivní styl se projevuje postojem a přístupem k poznávání a preferencí určitých poznávacích strategií.

Osobnostní vlastnosti daného jedince spoluurčují v jakém směru se bude inteligence rozvíjet, uplatňovat a jaký bude mít pro tohoto člověk význam. Pokud na inteligenci nahlížíme z osobnostního hlediska, je třeba věnovat pozornost kognitivnímu stylu, který je důležitou charakteristikou. Lidé se mohou z tohoto hlediska dost podstatně lišit. Individuálně typický kognitivní styl se neprojevuje jen výkonem, ale hlavně postojem a přístupem k poznávání, způsobem uvažování a preferencí určitých poznávacích strategií. Různí lidé nemusí chápat tytéž situace stejně, mohou o nich odlišným způsobem uvažovat a vzhledem k tomu dojít k odlišným závěrům. Dokonce již pouhý komplex poznatků, které člověk postupně získá je ovlivněn tím, jak přistupuje ke světu a jaké znalosti má tudíž šanci si osvojit.

Individuálně typický kognitivní styl lze hodnotit z různých hledisek:

• Míra ovlivnitelnosti situací či názory jiných lidí. Resp. naopak, tendence vycházet především z vlastního pohledu a řídit se více svými názory než převládajícím míněním. Míra závislosti na vnějších faktorech je relativně stabilním rysem, který přetrvává v průběhu celého života a souvisí s dalšími osobnostními vlastnostmi jako je extraverze, tj. společenskost a otevřenost, nebo vstřícnost. Existují lidé, kteří jsou ve svém uvažování relativně nezávislí a nenechají se tak snadno ovlivnit, ale i lidé, kteří jsou snadno ovlivnitelní čímkoli a nekriticky přejímají cizí názory.
• Míra ochoty přijímat složitost poznávané skutečnosti a brát v úvahu různé souvislosti a vztahy. Opakem je zjednodušený přístup, který od mnoha faktů odhlíží, obvykle proto, že takovému člověku je přílišná komplikovanost situace nepříjemná. Dost často není důvodem neschopnost pochopit složitější realitu. Leckdy jde víc o emočně podmíněnou potřebu udržet si jednoznačný názor, který by byl považován za správný. Kognitivní styl, který je danému jedinci z osobnostního hlediska blízký, nemusí vždycky plně odpovídat jeho inteligenci. I lidé s dobrou úrovní rozumových schopností mohou mít sklon uvažovat zjednodušeně, zejména v emočně vyhrocených situacích.
• Sklon k objektivitě a racionálnímu přístupu či naopak k subjektivnímu a emocionálně ovlivněnému způsobu hodnocení čehokoli. Lidé s převahou racionálního přístupu jsou schopni uvažovat o jakémkoli problému s odstupem, dokáží potlačit své osobní pocity a dovedou přijmout i nepříjemná zjištění či nejistotu. Uvědomují si, že velmi často nelze s jistotou říci, který závěr je ten správný. Lidé s tendencí k převážně emocionálnímu a subjektivně zkreslenému uvažování mají sklon akceptovat názory, které jim osobně vyhovují, i když nemusí být zcela správné.
• Sklon k určitému způsobu interpretace příčin daného dění, který je označován jako atribuční kognitivní styl. Způsob výkladu čehokoli je důležitý, protože ovlivňuje i reakci na danou situaci a budoucí očekávání. Projevuje se např. rozdílnou mírou optimismu (resp. pesimismu) a s tím související představou o možnosti zvládat různé životní události vlastními silami. Výklad příčiny jakéhokoli dění se liší i z hlediska rozdílného důrazu na jeho vnitřní či vnější příčiny (můžu za to já sám nebo někdo jiný). A nakonec se vztahuje i k míře generalizace daného názoru, tzn. zda si dotyčný člověk myslí, že tak tomu bude za všech okolností (např. zda je přesvědčen, že jeho úspěch či selhání byly náhodné nebo má tendenci očekávat, že to bude stejné i příště).

14. Emoce

Emoce lze definovat jako schopnost reagovat na různé podněty prožitkem libosti a nelibosti, spojeným s určitými fyziologickými reakcemi a dalšími vnějšími projevy.

Emoce jsou velmi komplexním psychofyziologickým projevem a proto je lze charakterizovat z více hledisek:

• Prožitkovou složku emoce, kde jde hlavně o kvalitu (pocity mohou být příjemné či nepříjemné).
• Fyziologickou reakci, která je typická pro určitý okruh emocí a projevuje se různou mírou aktivace (připravenosti k reagování).
• Vnější projevy emocí, především jejich výraz, mimické a pantomimické projevy, které jsou pro určitý typ emocí charakteristické, a různé varianty takto navozeného chování (např. tendence k agresi nebo celkové zpomalení).

Dispozice k emočnímu prožívání je vrozená. Je významným osobnostním rysem, který se projevuje téměř ve všem, co člověk dělá. Ovlivňuje i způsob jeho uvažování a hodnocení čehokoli. Různě disponovaní lidé mohou tytéž situace rozdílně prožívat a posuzovat, a vzhledem k tomu na ně také jinak reagovat. Sklon k určitým emočním prožitkům je relativně trvalou dispozicí ve značné míře ovlivňující celkové směřování každého jedince. Vrozené předpoklady k určitému ladění, resp. emočnímu reagování, se v průběhu lidského života rozvíjejí, ale zásadním způsobem se změnit nemohou, člověk se s nimi pouze může naučit zacházet.

Důležitou charakteristikou emočního prožívání je převažující kvalita emočních prožitků, jejich intenzita, míra stability, resp. citlivosti k vyvolávajícím podnětům, ale i schopnost svoje emoce ovládat.

• Z hlediska převažující kvality emočního ladění lze rozlišovat dvě základní varianty: sklon k pozitivním či negativním emocím. Dobré ladění je spojené s pocity spokojenosti, občas i radosti, bývá doprovázeno pozitivním hodnocením dané situace a často i obdobným očekáváním do budoucnosti. Sklon k negativním emocím se může projevovat různým způsobem, lidé mohou mít sklon k úzkosti a strachu, k depresivnímu ladění či ke snadnému navození afektů vzteku. Všem je společný prožitek nepohody, tendence k negativnímu hodnocení čehokoli a nakonec i méně adaptibilní chování.
• Intenzita prožívaných emocí. Někteří lidé mají sklon k silnějším prožitkům, jsou senzitivnější, resp. dráždivější, a proto u nich mohou i relativně bezvýznamné podněty vyvolávat silné emoce. Intenzita a délka trvání prožívaných emocí (při jejich hodnocení je vždycky třeba vzít v úvahu i vyvolávající podnět) je ve vztahu nepřímé úměrnosti. Obecně platí, že čím je citová reakce silnější, tím kratší dobu trvá a naopak. Z tohoto hlediska lze rozlišovat dvě krajní varianty: afekt a náladu. Afekt je prudká a krátkodobá citová reakce, emoční výbuch, který brzy odeznívá. Příkladem může být afekt vzteku. Nálada je déledobé emoční vyladění, které zpravidla není zvlášť intenzivní a vyhraněné, ale na uvažování i chování daného jedince má také určitý vliv.
• Rozsah a diferenciace citových prožitků. Schopnost rozlišovat různé prožitky je dispozičně daným rysem, který se v průběhu života může dále rozvíjet. Úroveň emoční vnímavosti souvisí i se zaměřením na tuto oblast. Lidé s rozvinutějším emočním prožíváním budou pozornější ke svým pocitům a otevřenější novým zážitkům, které jim přinesou další zkušenosti. Schopnost diferencovat vlastní emoce souvisí s otevřeností k sebepoznání. Dobrá orientace ve vlastních pocitech je i předpokladem porozumění emočním prožitkům jiných lidí.
• Schopnost regulace a zvládání emocí. Z hlediska míry adaptace na běžné požadavky a osobní spokojenosti nejsou důležité jen převažující emoce, ale i to, do jaké míry je člověk dokáže ovládat a regulovat. (I když oboje spolu souvisí: lidé se sklonem k silným afektivním prožitkům mají přirozeně větší problém s jejich ovládáním než ti, jejichž emoce jsou tak slabé, že vlastně ani není co ovládat.) Důležitá je i stabilita a vyrovnanost emočního ladění a odolnost citového prožívání vůči vnějším vlivům.

Emoce jsou charakteristické těsným propojením s fyziologickými funkcemi. Různé emoce vyvolávají individuálně typické a u daného jedince relativně stabilní fyziologické reakce. Silné emoční prožitky, zejména afekty, jsou vždycky doprovázeny takovými projevy. Člověk v afektu vzteku může mít pocit dušnosti, nemůže popadnout dech, třesou se mu ruce. Ten, kdo prožívá úzkost, např. při trémě, může mít pocit svírání hrdla, tlaku v žaludku, nucení k vyměšování apod. Tyto projevy jsou individuálně variabilní z hlediska kvality a nebývají ani stejně intenzivní.

14.1. Funkce emocí

Funkcí emocionality je základní orientace v aktuální situaci a regulace chování, která přispívá k adaptaci na dané podmínky.

1. Emoce jsou prostředkem základní orientace

Emoce signalizují význam nejrůznějších podnětů a vzhledem k tomu představují bazální neracionální hodnotící kritérium. Emoční informace může být nepřesná, ale je komplexní a velmi rychlá. Projeví se subjektivním hodnocením reality, které se liší od racionálního posuzování. Diferencuje různé objekty, resp. situace, podle toho, zda jsou považovány za žádoucí či nežádoucí. Emoce vyjadřují vztah člověka k sobě samému i k okolnímu světu. Jsou bezprostředním ukazatelem způsobu, jakým daný jedinec tuto skutečnost posuzuje a přijímá. Emoční prožitky slouží nejen jako informace o aktuálním dění, ale také jako zpětná vazba, tj. informace o důsledcích vlastního jednání. Signalizují i míru uspokojení různých potřeb. Emoce představují určitý informační základ, který by měl být doplněn a koordinován s racionálním hodnocením.

Určitým problémem emočního hodnocení může být nejednoznačnost, tj. ambivalence, a proměnlivost citových prožitků. S protichůdnými pocity, které jsou v životě běžné, se člověk musí naučit zacházet, a vážit význam různých pozitivních i negativních prožitků. Eventuálně se rozhodnout na základě rozumové korekce. V podobných situacích může dojít k potlačení nežádoucích pocitů, aby nerušily jednoznačnost pohledu na určitou situaci. Člověk určité aspekty nechce vidět. Např. si nechce přiznat, že se mu v něčem příliš nedaří.

Vnější podněty nevyvolávají pocity, které by jim svou intenzitou odpovídaly. Stejná situace může v jednom případě vyvolat pouze určité rozladění a jindy bude následovat bouřlivá afektivní reakce. Aktuální emoční stav ovlivňuje následné prožitky. Např. pocit zklamání může být po silném pozitivním zážitku větší, než kdyby stejná situace vznikla v době, kdy je člověk neutrálně vyladěn. To je jeden z projevů adaptivity emocí, události mají v závislosti na celkovém kontextu i stavu jedince relativní význam. Tento fakt lidem umožňuje dosáhnout přijatelné psychické rovnováhy i za nepříznivých okolností, ale na druhé straně jim znemožňuje udržet si pocit štěstí delší dobu.

Vnější projevy emocí mají komunikační funkci. Vnější výraz emocí slouží jako signál kvality a intenzity prožitku. Jejich mimické, resp. další projevy jsou vrozené a do značné míry univerzální, a proto každému (nebo alespoň většině lidí) snadno srozumitelné. Umožňují orientaci v akuálním vyladění komunikačního partnera a vzhledem k tomu i adekvátnější reakce.

2. Emoce jsou prostředkem regulace

Emoce mají i regulativní charakter, ovlivňují míru aktivace organismu, mají stimulující nebo tlumivý účinek. Slouží jako signál, který navozuje určitý způsob reagování či déledobého chování. Emoce neovlivňují jenom intenzitu následné reakce, ale i její zaměření. Zjednodušeně lze říci, že obvykle směřuje k získání příjemných prožitků a k eliminaci všeho, co by působilo negativně. Tuto schopnost lze chápat jako vrozený, základní mechanismus autoregulace. Funkcí emocí je modulace vnitřního stavu, to znamená nejenom schopnost aktivizace, ale i naopak, v případě, že už není potřebná, schopnost navodit uvolnění.

Emoční prožitky mohou dost často stimulovat aktivitu (či naopak tlumit ochotu reagovat), která nemusí být z rozumového hlediska účelná či přijatelná. Popřípadě může být neúnosná z hlediska platných sociálních norem. Dospělí lidé vědí, že se vždycky nemohou chovat tak, jak by chtěli. To znamená, že regulační působení emocí má svá sociálně daná omezení. Vzhledem k tomu lidé na mnohé situace reagují pouze emočním prožitkem, ale projevy chování, které by mu odpovídaly, ovládnou, protože vědí, že by nebyly žádoucí. K ovládání jednotlivých emocí slouží různé dovednosti, které nemusí působit generalizovaně, na všechny emoční projevy stejně. Např. určitý člověk dokáže ovládat své projevy smutku, ale nedovede regulovat vztek.

Emoční prožitky mohou ovlivňovat nejenom psychický, ale i somatický stav. Vázanost emočního prožívání a fyziologické reaktivity se může za určitých vyhraněnějších okolností projevit vznikem somatických potíží. Pokud je nějaká zátěž příliš velká, stávají se emoční prožitky, které navozuje, zdrojem trápení. Dlouhodobější silné negativní emoce, vyvolávající určitou vegetativní odezvu, se mohou natolik zafixovat, že překročí hranici normy. Tímto způsobem vznikají psychicky podmíněné somatické problémy. Může jít o bolesti hlavy, břicha, pocity dušnosti atd. Tyto potíže mohou sloužit jako signál nadměrné zátěže.

15. Emoční inteligence

Emoční inteligence je komplexní schopnost používat emoce jako informace o dané situaci a na základě jejich poznání účelně jednat.

Emoční inteligence zahrnuje několik dílčích schopností:

• Dobrá orientace ve vlastních emocích. Lze ji chápat jako schopnost rozumět vlastním pocitům a emočním reakcím.
• Zvládání vlastních emocí. Je to schopnost přijímat emoce tak, jak přicházejí a zbytečně se jimi netrápit, udržet si vyrovnanou náladu. Zvládání emocí zahrnuje schopnost přijímat i nepříjemné podněty a odložit uspokojení, pokud je to nutné.
• Schopnost využívat emoční poznatky v kontaktu s lidmi, při navazování a udržování mezilidských vztahů. Jde o dimenzi sociálního chování, jehož nezbytnou podmínkou je empatie, tj. vnímavost k emocím jiných lidí a porozumění jejich citovým prožitkům. Je podmíněna schopností adekvátní orientace ve vlastních pocitech. Člověk, který se nevyzná sám v sobě může jen těžko chápat pocity jiného.

Emoční inteligence se projevuje schopností porozumět vlastním pocitům a odhadnout jejich příčiny i následky. Obvykle zahrnuje i schopnost svoje emoce ovládat. Člověk, který to dokáže, bývá obvykle zároveň schopen odhadnout i pocity jiných lidí a na základě toho s nimi i lépe vycházet. Předpoklady k rozvoji této schopnosti jsou dány geneticky, ale její další vývoj závisí na učení, na možnosti získat potřebné zkušenosti.

Emoční inteligenci lze chápat jako předpoklad k dosažení společenské úspěšnosti, ale i vlastní spokojenosti a vyrovnanosti. Zvládání každodenních situací a úspěšné uplatnění v životě nezávisí jen na rozumových schopnostech, ale i na dalších vlastnostech a kompetencích. Běžné problémy nejsou, a ani nemohou být, zcela jednoznačné. Je možné k nim přistupovat z více hledisek a většinou mají více, leckdy kompromisních a ne zcela uspokojivých řešení. (Např. komplikovaný vztah s partnerem je třeba řešit i s ohledem na děti.) Často mají pro daného jedince nějaký osobní význam, který hledání účelného řešení může zkomplikovat. Emoční inteligence je faktorem, který ovlivňuje úspěšnost zvládání právě takových situací.

Pro rozvoj emoční inteligence je velice významná zkušenost z raného dětství. Citlivá matka, resp. rodiče, poskytují dítěti potřebnou zpětnou vazbu, reakce dospělých jsou odezvou na jeho chování. Rodiče dítěti slouží jako zrcadlo, tímto způsobem mu zprostředkují i poznání významu různých emocí. Prostřednictvím kontaktu s rodiči se dítě naučí rozlišovat různé citové projevy a chápat jejich smysl. Co např. znamená, když je máma smutná nebo naštvaná. Tuto zkušenost si později ověřuje v komunikaci s dalšími lidmi. Pokud by se rodiče nechovali přiměřeným způsobem, např. pokud by si dítěte nevšímali nebo by na ně reagovali odmítavě či podrážděně, dítě by si vytvořilo jiné hodnotící kritérium. Jedinci s takovou zkušeností mívají zvýšený sklon interpretovat jakékoliv reakce jiných lidí jako ohrožující, vyjadřující nezájem či jiný negativní postoj, ačkoliv tomu tak být nemusí. Jejich naučená nedůvěra a tendence přičítat vlastní pocity i jiným lidem se projeví nejen nadměrnými obavami, ale i menší ohleduplností. Důvodem je tak, že každý člověk hledá u ostatních takové emoce, jaké obvykle sám prožívá.

Chyby v odhadu jiných lidí mohou vyplývat z nedostatku jednoznačných informací, z odlišných zkušeností, ale i z tendence promítat do nich vlastní pocity.

Potlačování vlastních citových prožitků a chování, které nevyjadřuje to, co aktuálně pociťujeme, může velmi snadno přispět k chybnému odhadu. Lidé takovému člověku příliš nerozumí. Vzhledem k tomu se k němu také mohou chovat méně přiměřeně. I to se může stát zdrojem různých potíží. Proto je lépe dávat v přijatelné míře najevo svoje pocity, aby je ostatní mohli správně rozpoznat. Pokud se někdo začne projevovat jinak, než jak od něho běžně očekáváme, je vhodné začít uvažovat, proč se tak chová, jaký důvod může mít, a zda jsme jej neposuzovali nesprávně.

Možnosti emoční orientace nejsou neomezené a mohou být spojeny s rizikem chybného odhadu. Můžeme být natolik zaujati a ovlivněni vlastními přáními či obavami, že je budeme přičítat i jiným lidem. Tendence k projekci, tj. sklon vycházet při hodnocení pocitů a projevů jiných lidí z vlastní nálady a zkušenosti, má za následek mnohé nepřesnosti. Příčinou chyb může být i skutečnost, že s některými emocemi nemáme dostatečnou zkušenost. Například člověk, který nedovede pociťovat soucit, jej nedokáže poznat u někoho jiného. Citově chladní a bezohlední lidé mají sklon přičítat stejné postoje i ostatním, a proto bývají např. častěji podezíraví a nedůvěřiví.

16. Vůle

Vůle je účinnější autoregulační funkcí. Projevuje se schopností chtění, vědomé volby určitého cíle a s ním spojeného úsilí zaměřeného na jeho dosažení, které nebývá vždycky snadné.

Nezbytná a potřebná, ale zato méně příjemná činnost (event. nutnost vzdát se něčeho žádoucího) musí být také nějak iniciována a udržována po určitou, nezbytně dlouhou dobu. To je funkcí vůle: ovlivňuje lidské rozhodování a jednání ve směru takové volby, která by nemohla být přijata a uskutečňována pokud by měla mít význam pouze její atraktivita. Jde např. o dobrovolné přijetí nějaké zátěže, která vede ke ztrátě něčeho příjemného.

Vůli lze chápat jako schopnost i jako motivačně účinný faktor. Je to tendence se všeobecným zaměřením, která nemá žádný obsah. Může posloužit prosazení a realizaci jakýchkoli motivů, může být zaměřena k různým cílům a k aktivaci různého jednání.

Vůle je výsledkem učení, především specifické socializační zkušenosti. Avšak její rozvoj a dosažená úroveň závisí samozřejmě i na vrozených dispozicích (především osobnostních). Kvalitu vůle mohou ovlivnit i různé schopnosti a osobnostní vlastnosti, a nakonec i aktuální kontext, míra zátěže, kterou přináší atd.

Vůli lze charakterizovat jako komplexní vlastnost, zajišťující nejvyšší úroveň sebekontroly a seberegulace, která se projevuje:

• Vědomým sebeovládáním, tj. tlumením takových impulsů, které jsou považovány za nevhodné, popřípadě jsou dokonce zakázány. Může jít např. o chuť přijít do práce později, popřípadě tam vůbec nejít nebo vyhnat nepříjemného zákazníka.
• Vědomou aktivizací činnosti, která je považována za žádoucí či dokonce nezbytnou. Obvykle jde o plnění povinností, které nejsou příjemné, ale nutné. Např. pracovat stejně intenzivně po celou pracovní dobu, spolupracovat s někým, kdo je nám nepříjemný atd.

Volní vlastnosti můžeme rozdělit na vlastnosti aktivní a pasivní vůle. Jejich struktura je u každého jedince jiná.

Vzhledem ke složitosti volního jednání není udivující, že lze diferencovat větší počet různých dílčích vlastností, které nemusí být u každého jedince rozvinuty ve stejné míře. Komplex volních vlastností má individuálně typickou strukturu. Jde především o:

Vlastnosti aktivní vůle se uplatňují především při rozhodování a ve značné míře ovlivňují průběh rozhodovací fáze. Mohou se ovšem projevit i aktivizací, tj. podporou jakékoli volní činnosti. Jde např. o rozhodnost, iniciativnost a pružnost. Za zmínku stojí především jejich krajní varianty, které mohou vést k různým problémům.

• Nerozhodnost jako trvalejší vlastnost. Obecný sklon k nerozhodnosti se projevuje neschopností přijmout zátěž volby, která vždycky znamená preferenci jedné možnosti na úkor jiné. Nutnost se rozhodnout bývá u těchto lidí doprovázena nepříjemnými pocity napětí, nejistoty až úzkosti. Takoví jedinci raději za sebe nechávají rozhodovat jiné, vyhýbají se situacím, v nichž by museli volit mezi více alternativami.
• Ukvapenost a impulzivita se projevuje tendencí k rychlému, až zkratkovitému rozhodování bez potřebné úvahy, ale i sklonem k bezprostřednímu reagování bez rozmyslu a uvědomění možných důsledků.

Vlastnosti pasivní vůle se uplatňují především při realizaci rozhodnutí a jejich podstatou je schopnost vytrvat v tomto úsilí a odolávat různým tlakům. Síla vůle se projevuje např. vytrvalostí a sebevládou, tj. vlastnostmi, které si lze představit jako projevy schopnosti zvládat obtíže a pokračovat v uskutečňování žádoucího cíle, leckdy i navzdory mnoha potížím.

• Sebekontrola, resp. sebevláda, je schopnost podřídit aktuální jednání určitému cíli, resp. určitým požadavkům, a odolávat jiným, rušivým i lákavějším podnětům.
• Vytrvalost je schopnost vydržet pracovat tak dlouho, jak je ke zvládnutí úkolu třeba, bez ohledu na nejrůznější překážky. Souvisí se sebeovládáním, člověk, který se dovede ovládat bývá obvykle i vytrvalý.

16.1. Charakteristika volního procesu

Volní proces má dvě fáze: fázi rozhodování a fázi realizační.

Vůle se může projevovat různým způsobem, na úrovni rozhodování (kdy jde o volbu určitého cíle a člověk musí zvažovat významnost různých potřeb, ale i o volbu prostředků, které chce jedinec k dosažení takového cíle použít) či jednání, které směřuje k dosažení cíle (v jeho průběhu je zase obvykle nutné překonávat různé překážky).

1. Fáze rozhodování.

Rozhodování, včetně volby cílů i prostředků, je iniciováno pocitem chtění nebo nutností zvolit si nějaký cíl, resp. si vybrat z několika alternativ. V procesu volby či hledání žádoucího (popřípadě alespoň přijatelného) cíle se mohou uplatňovat různé osobnostní vlastnosti. Určitý vliv má i zkušenost, člověk se snáze rozhoduje pro takové cíle, o nichž se domnívá, že pro něj budou zvládnutelné atd. Rozhodování ovlivňují i rozumové úvahy, lidé různé alternativy racionálně posuzují a uvažují o nich. Zvažují jejich význam pro svou budoucnost, jejich rizika i výhody. Tak tomu např. bývá když přemýšlejí o zaměstnání či o uzavření manželství. Na jejich volbě se samozřejmě podílí i emoční prožitky a hodnocení, rozdíly osobního významu různých cílů, event. s nimi spojených zážitků.

V rozhodovací fázi může vzniknout nejenom konflikt cílů, ale mohou se objevit i problémy při volbě způsobu, jakým chce člověk svého cíle dosáhnout. Aby byl zvolený prostředek účinný, je třeba při jeho výběru respektovat dva požadavky:

• Měl by být zvládnutelný, tj. v souladu s vlastními schopnostmi a možnostmi, danými charakterem situace. V tomto smyslu souvisí volba prostředků s přiměřeností sebehodnocení. Člověk, který se podceňuje, bude volit opatrně, raději nebude riskovat a přijme to, co se mu bude jevit jisté. Avšak ani ten, kdo se přeceňuje si často nevybere dobře, může zvolit způsob, který je na první pohled nereálný a nedosažitelný. Někdy se na nedostupné cíle či nezvládnutelné prostředky mohou upnout i lidé nejistí a nevyrovnaní. Přehnané požadavky, které na sebe kladou, jsou pokusem o překonání nejistoty a pocitů méněcennosti alespoň na této úrovni. Nevýhodou takové obranné reakce je skutečnost, že další neúspěch jim jejich názor na vlastní nedostačivost potvrdí.
• Zvolený prostředek by měl být přijatelný z hlediska norem společnosti, obvykle to znamená, že je v souladu s vlastním svědomím. Způsob, který s běžnými normami chování slučitelný není, může akceptovat člověk ve velmi těžké životní situaci a nebo ten, kdo normy nerespektuje. Může si např. myslet, že požadavky výběrového řízení na určité pracovní místo lze zvládnout podvodem či korupcí. V tomto smyslu je důležité i obecné povědomí společnosti, které lidé většinou přejímají.

2. Fáze realizace

Uskutečňování různých rozhodnutí je bez vůle často nemožné. Vůle se v této fázi uplatní při překonávání překážek a odoláváním rušivým podnětům. Můžeme rozlišovat dva způsoby, jakými síla vůle působí: tlumí nežádoucí impulsy a aktivizuje žádoucí jednání. Doba potřebná k dosažení cíle může být různě dlouhá. Čím je toto období delší, tím je větší riziko, že se původní úmysl neuskuteční nebo se nebude realizovat v takové podobě, jak si člověk představoval. Důvodem je skutečnost, že musí překonávat různé potíže, leccos se mu na počátku jevilo snadnější, s některými problémy nepočítal a nyní se s nimi musí vyrovnat atd. Pokud trvá uskutečnění nějakého plánu příliš dlouho, může se změnit jeho význam a úsilí, které je potřebné k dosažení stanoveného cíle, se nakonec zdá být zcela zbytečné. Schopnost reagovat na takové proměny závisí na pružnosti vůle. V průběhu celé realizační fáze se uplatňuje kontrolní aktivita vůle, člověk reaguje na různé signály, které ho informují o účelnosti a efektivitě jeho konání. Na základě takových informací koriguje svoje plány, eventuálně i původně stanovený cíl. Může se například stát, že se někdo rozhodne vystudovat nějaký obor a v průběhu studia se objeví lákavá pracovní nabídka, kterou bude považovat za výhodnější a proto studium nedokončí.

Realizace různých úmyslů, zejména pokud je dlouhodobá, bývá energeticky náročná a dost často i nepříjemná. Je nutné odolávat rušivým vlivům a překonávat vlastní lenost či nechuť a leckdy i něco obětovat. Tato aktivita sama o sobě nepřináší příjemné zážitky, ale představa cíle člověku usnadňuje překonávání potíží. Úspěšné uskutečňování vlastních předsevzetí a dosahování stanovených cílů závisí na jiných předpokladech než rozhodování. V tomto případě jsou rozhodující vlastnosti pasivní vůle, jejichž podstatou je schopnost vytrvat a odolávat různým tlakům. Síla vůle se projevuje např. sebeovládáním a vytrvalostí.

17. Motivace

Motivy lze chápat jako osobní důvody určitého jednání. Aktivizují lidské chování, zaměřují je k nějakému cíli a v tomto směru je po určitou dobu udržují.

Lidské jednání je téměř vždycky nějak motivováno. Motivy lze chápat jako osobní důvody určitého jednání, které vyplývá z nějaké potřeby. Bývají spojeny s emočním prožitkem, který slouží jako signál této potřeby i jako prostředek hodnocení aktuálního stavu či situace. Např. pocit neznalosti vyvolává nepříjemný pocit, který stimuluje jednání směřující k nalezení potřebných informací. Motivovanost lze chápat jako vědomí rozporu mezi aktuálně prožívaným stavem a stavem, jehož by chtěl jedinec dosáhnout.

To znamená, že motivy určují:

• Směr, zaměření aktivity a tím i její obsah.
• Intenzitu takové aktivity, míru úsilí vynaloženého na dosažení cíle.
• Délku trvání této činnosti, obvykle ji ukončuje uspokojení potřeby, která ji vyvolala.

Motivy dávají určitému chování význam a smysl. Motivy člověka aktivizují, zaměřují na určitý cíl a udržují jej tak po určitou, různě dlouhou dobu. Lidské chování mohou ovládat různé motivy, vědomé či neuvědomované, stimulované vnějšími podněty i vnitřními potřebami. Podnět k jakékoli aktivitě vzniká na základě interakce vnitřního stavu jedince a vnějších, aktuálně působících podnětů. Může se zde samozřejmě uplatnit i minulá zkušenost, která např. navozuje tendenci ke zopakování nějakého zážitku či naopak, potřebu se mu vyhnout.

Motivy mohou existovat jako latentní dispozice, které mohou být za určitých okolností aktualizované a pak navozují nějakou činnost. Např. určitý člověk má sklon reagovat agresí, která je projevem jeho potřeby ovládat svoje okolí. Tato dispozice může být za daných okolností snadno aktivizována, může ji vyvolat i bezvýznamný podnět. U jiného člověka může být spouštěčem agrese teprve dlouhodobý stres, daný např. opakovaným ponižováním.

Lidské chování mohou ovlivnit motivy, které jsou vědomé i neuvědomované, eventuálně na něj mohou působit obě složky zároveň. V motivaci se odráží vnitřní psychický a somatický stav jedince, ale působí na ni i nejrůznější vlivy vnějšího prostředí. Aktuální motivy vznikají v závislosti na interakci vnitřních a vnějších podnětů.

• Z hlediska vnitřního stavu je zdrojem motivu potřeba, která se stává impulzem k jednání.
• Z hlediska vnějšího prostředí může působit motivačně pobídka, vnější podnět, který navodí příslušnou potřebu a z ní vyplývající motiv.

V souvislosti s aktuálně existujícími potřebami mohou některé objekty a situace člověka přitahovat, to znamená, že pro něj mají pozitivní hodnotu. Stejně tak jej mohou odpuzovat a z toho vyplývá jejich negativní hodnota. Hodnotou se stává to (objekty, aktivity nebo situace), co může uspokojit subjektivně důležitou potřebu. Hodnoty vytvářejí hierarchický systém, který spoluurčuje lidské chování. Hierarchie hodnot se rozvíjí v průběhu života, ale zároveň se stále, v závislosti na získaných zkušenostech, nějakým způsobem mění. Jiné hodnoty bude mít dospívající školák a jiné starší člověk, který má občasné zdravotní potíže.

Lidé se liší z hlediska struktury a hierarchie svých potřeb, a vzhledem k tomu nejsou stejné ani jejich projevy.

Stabilnější motivační tendence a subjektivně nejvýznamnější potřeby mohou sloužit k předpovědi pravděpodobnosti určitého chování a s ním související úspěšnosti (nebo potíží) v soukromí i v profesi. Rozdílný význam jednotlivých potřeb, ale i míra jejich uspokojení, se projeví v převažujícím životním stylu, který je pro daného jedince charakteristický. Pro jednoho člověka bude důležité dobře vycházet s ostatními lidmi, zatímco pro druhého bude významnější, zda je v něčem dobrý a má úspěch.

Cílem motivovaného jednání je uspokojení nějaké potřeby. Toho lze dosáhnout různým způsobem, v závislosti na druhu potřeby, na aktuální situaci i osobnosti jedince. Motivace je ovlivňována minulou zkušeností, která se projevuje nejen v konkrétní představě cíle, ale i ve zhodnocení jeho předpokládané dosažitelnosti. Pokud se nějaký cíl jeví nedostupný, může v krajním případě dojít až k rezignaci či hledání náhradního řešení. Náhradní řešení může být z hlediska míry takto dosažitelného uspokojení různě účinné. Někdy je přijatelné a jindy slouží jen k vybití nakumulovaných negativních emocí. Pokud někdo např. nedostane požadovanou práci, může si najít jinou, která je podobná, ale také se může opít a v opilosti si rozbít auto.

17.1. Klasifikace potřeb

Lidské potřeby bývají členěny do dvou kategorií na vrozené biologické potřeby a společensky podmíněné psychické a psychosociální potřeby.

Základní a univerzálně existující potřeby lze kategorizovat z hlediska jejich vzniku a zaměření a rozlišovat:

• Biologické potřeby, které jsou vrozené a za normálních okolností ovlivňující chování všech lidí. Bývají označovány také jako pudy. Pudy slouží dvěma základním cílům: zachování vlastní existence a zachování rodu, tj. zplození a péče o potomstvo.
• Psychosociální potřeby, které ve své finální podobě vrozené nejsou. Lidé mají určité předpoklady k jejich rozvoji, ale jaká bude konkrétní podoba těchto potřeb závisí na vlivu prostředí, v němž člověk žije. To je jeden z důvodů, proč jsou psychosociální potřeby mnohem různorodější než pudy.

1. Základní biologické potřeby
Pudové tendence jsou vrozené, ale ani ony nejsou u všech lidí stejné. Mívají různou intenzitu a různé místo v individuální hierarchii potřeb. Také jejich uspokojování může být mnohem variabilnější než by vyžadoval jejich biologický účel. Sociální zkušenost ovlivňuje i vztah k těmto potřebám. Společenské zvyklosti a možnost rozumového hodnocení mění jejich význam i způsob, jakým jsou saturovány, co je považováno za přijatelné a co už ne. (Dobrým příkladem je nárůst tolerance variability uspokojování sexuálního pudu v současné společnosti.) V krajním případě mohou být dokonce potlačeny ve prospěch nějaké sociálně podmíněné potřeby. Např. člověk bude hladovět, aby tak vyjádřil nějaký názor.

2. Základní psychosociální potřeby
Psychické potřeby každého člověka jsou uspořádány ve formě individuálně typické hierarchické struktury. Z hlediska poznání osobnosti je důležité vědět, jak jsou jednotlivé potřeby, resp. jejich uspokojení, pro daného jedince významné a jakým způsobem je ho obvykle dosahováno, nebo naopak, ve které oblasti saturován není. Některé potřeby jsou zaměřeny na dosažení přijatelné existence daného člověka, zatímco jiné spíš na získání určitého nadstandardu. Psychické, resp. psychosociální potřeby se rozvíjejí na vrozeném základě, ale jejich vývoj je stimulován a dále modifikován působením vnějšího prostředí, především sociálními vlivy. Zaměření, tj. obsah těchto motivů i způsob jejich uspokojování, bývá velmi rozmanitý. Významně závisí na hodnotách a normách dané společnosti. Psychické potřeby lze rozdělit do 6 základních okruhů:

• Potřeba citové jistoty a bezpečí má komplexní charakter. Má svůj vrozený základ, který je zaměřen na uchování existence, eventuálně i osobní pohody jedince, ale má i svůj psychosociální obsah. V tomto směru je uspokojována dobrými a stabilními vztahy s lidmi, které představují citové zázemí a zdroj jistoty.
• Potřeba stimulace má svou fyziologickou i psychickou složku. Její základ je vrozený, ale může se dále různým způsobem rozvíjet. Každý člověk potřebuje určité množství různých podnětů žádoucí intenzity, které by udržely optimální úroveň jeho bdělosti. Potřebu stimulace mají všichni lidé, ale individuálně žádoucí míra intenzity nebo novosti podnětů může být rozdílná.
• Potřeba poznání je generalizovaná, zahrnuje poznání světa, jeho materiální i sociální složky. Její nejvýznamnější součástí je potřeba přiměřené orientace a pochopení základních zákonitostí, které zde platí. Tato tendence je do určité míry spojena s potřebou jistoty a bezpečí, protože známé situace obvykle ohrožující nejsou. Do této kategorie by ovšem patřil celkový sklon k poznávání, zvídavost, potřeba učení a adaptace.
• Potřeba sociálních kontaktů, vztahů s lidmi a potřeba patřit do nějakého společenství jsou velmi důležité, jejich neuspokojení má praktický i subjektivně prožitkový dopad. Kontakty s lidmi slouží nejenom jako zdroj jistoty a bezpečí, ale jsou i zdrojem specifické zkušenosti.
• Potřeba seberealizace je saturována rozvojem vlastních předpokladů, dosažením něčeho žádoucího a sebepotvrzením, které z něho vyplývá. V lidské společnosti lze uspokojovat potřebu seberealizace různým způsobem: dobrým výkonem, ale i prostřednictvím sociálního postavení a prestiže, kterou přináší. Každý člověk potřebuje rozvinout a uplatnit svoje schopnosti, a zároveň potřebuje, aby ho ostatní lidé ocenili. Potřeba seberealizace má do značné míry sociální charakter: člověk se porovnává s jinými lidmi.
• Potřeba smyslu vlastní existence. Každý člověk potřebuje dát svému životu určitý smysl, který by koordinoval veškeré motivační tendence v jednom základním směru a integroval veškerou jeho životní aktivitu ve vztahu k minulosti, ale i pro budoucí směřování.

18. Přístup k náročným životním situacím a jejich hodnocení

Zátěžovou je taková situace, která u daného jedince vyvolává pocit stresu, tj. nadměrného zatížení nebo ohrožení spojeného s úbytkem uspokojení, ohrožujícím jeho tělesnou i duševní pohodu.

Jako zátěžové, resp. stresující, se mohou jevit různé životní situace. Mohou mít pro člověka různý význam a mohou vyvolávat rozmanité reakce, které závisí na jeho subjektivním názoru. Lidé o takových situacích uvažují a nějak je hodnotí, mohou je i různým způsobem prožívat, a na základě toho reagovat. Hodnocení zátěžové situace zahrnuje jak kognitivní, tak emotivní složku. City jsou součástí prožívání mnoha situací, zejména těch, které se nějak vymykají běžnému standardu, resp. očekávání. Negativní emoce signalizují, že jde o situaci zátěžovou, která se tudíž jeví jako nepříjemná a ohrožující.

Přístup k zátěžovým situacím může být různý. Lidé se snaží s tímto faktem nějak vyrovnat a udržet si i v takové situaci psychickou pohodu a sebedůvěru. Někteří lidé mnoho problémů nevidí, většina situací jim připadá zvládnutelná. Jiní mají sklon vnímat i běžné dění jako problémové a podle své povahy jsou buď ochotni s problémy bojovat nebo hledat způsob, jak se jim vyhnout. Někteří z nich mají tendenci rezignovat, jiní se snaží přenést zodpovědnost na někoho jiného. Všechny uvedené varianty mohou za určitých okolností vést k přijatelnému výsledku. Důležité je umět odhadnout, kdy bude která z nich nejúčinnější.

Preference určitého přístupu k problémům nebývá náhodná. Vychází z osobnostních vlastností a kompetencí daného jedince, a samozřejmě i z jeho zkušeností. Lidé si pamatují, jaké situace jim v minulosti přinesly nějaké potíže, resp. jaké chování bylo za takových okolností užitečné, a mají sklon reagovat stejně. Avšak někdy nejde ani tak o důsledek zkušenosti, jako spíš o to, že člověk jinak reagovat nedokáže.

Reakce na zátěžovou situaci závisí na tom, zda je prožívána jako výzva nebo jako nezvládnutelný problém.

• Zátěž může být zpracována jako výzva, jako podnět stimulující úsilí zaměřené na její zvládnutí. Její obtížnost a náročnost se může stát podnětem k aktivitě, jejímž cílem je překonání potíží. Může navodit pozitivní emoce, které umožňují dosažení většího výkonu. Pokud je výsledek uspokojivý, posílí sebejistotu a sebevědomí takového člověka.
• Zátěž může stimulovat potřebu obrany a úniku. Jestliže člověk považuje situaci za nezvládnutelnou, bude na ni reagovat spíše únikovým jednáním. V tomto případě není důležité, zda by problém skutečně nedokázal zvládnout a nebo má jen nízkou sebedůvěru. Defenzivní jednání ovlivní i sebehodnocení. Nejen selhání, ale i rezignace na řešení může sebedůvěru zhoršovat. Pocit nezvládnuté zátěže navozuje negativní emoční odezvu, která má více nepříznivých důsledků.

Protektivní faktory. K označení dispoziční odolnosti ke stresu slouží termín hardiness (tj. pevnost, tvrdost), který lze chápat jako vyjádření stupně odolnosti, a termín resilience (neboli houževnatost, nezdolnost), ten je možné interpretovat jako schopnost zvládat různé stresy a pružně na ně reagovat. Resilience je víc než jen odolnost ke stresu. Je to schopnost rychlého zotavení a opětovné stabilizace, včetně udržení pocitu přijatelné životní pohody. Celkově jde o schopnost přijímat náročné životní situace a udržovat si přitom dostatečnou důvěru ve vlastní kompetence i v možnost najít přijatelné řešení. Takoví lidé chápou většinu zátěží jako něco, co se občas stává a s čím je v životě třeba počítat. Neberou je jako neřešitelnou tragédii, která jiné lidi nepostihuje. Neulpívají na tom, co nelze změnit a neúměrně dlouho netruchlí nad tím, co je definitivně ztraceno.

Pro hodnocení zátěží a jejich zvládání je důležité:

• Jak daný jedinec takové situace hodnotí a interpretuje jejich význam, zda je považuje za ohrožující.
• Jak je prožívá, jaké emoční reakce vyvolávají, zda převáží úzkost a strach, či dokonce pocit bezmocnosti, nebo pozitivní ladění, optimismus a důvěra ve zlepšení situace.
• Zda si dokáže udržet kontrolu nad situací, zda je přesvědčen, že je možné ji zvládnout, ať už sám nebo s pomocí ostatních atd., tj. zda je schopen chápat zátěž jako výzvu.
• Zda jej zátěž aktivizuje ve smyslu hledání účelných způsobů jejího řešení nebo jej paralyzuje a vede k rezignaci.
• Zda je dostatečně flexibilní a dovede zapomenout na nepříjemné zážitky, zda se dovede zotavit po traumatické zkušenosti a zbytečně neulpívá na neúčelném způsobu reagování.

18.1. Zvládání náročných životních situací

Každý člověk si v průběhu svého života vytvoří vlastní styl zvládání zátěží, který je pro něj typický.

V průběhu života si každý člověk vytvoří osobní styl zvládání problémů. Preferenci určité strategie ovlivňuje postoj daného jedince k potížím jimž je vystaven, jeho názor na problém a na možnost jeho řešení, ale i úroveň sebehodnocení. Někteří lidé uvažují víc rozumově, snaží se posoudit míru účelnosti vlastního chování ve vztahu ke stanovenému cíli. Jiní lidé reagují víc emocionálně a nad smyslem svého konání příliš neuvažují. Rozdílná může být i míra aktivity a vynaloženého úsilí, rozdíly v cílech, na něž je zaměřeno atd.

Způsoby vyrovnávání se zátěžovými situacemi lze diferencovat i podle toho, zda jsou vědomé nebo neuvědomované (do této kategorie patří různé obranné reakce, jejichž význam si člověk neuvědomuje, např. popírání problému). Mezi oběma variantami existuje plynulý přechod, člověk může zároveň reagovat různě.

Coping, tj. zvládání, je vědomou volbou určité strategie. Tato volba je závislá na hodnocení dané situace i na posouzení vlastních možností, jak se s ní vyrovnat. Z toho vyplývá zaměření na určitý cíl, zda člověk usiluje o dosažení pozitivní změny nebo se snaží smířit s tím, co dle jeho názoru změnit nelze, a chce si přitom zachovat psychickou rovnováhu a přijatelnou sebeúctu. Smyslem copingu je zlepšení celkové osobní bilance, ať už k němu dojde v důsledku změny situace nebo změny hodnocení a prožívání problémové situace.

Preference určité strategie závisí na vrozených dispozicích, osobnostních vlastnostech, ale i na dostupné sociální opoře.

• Některé osobnostní vlastnosti posilují odolnost vůči zátěžím, event. podporují vyrovnání s jejich negativními důsledky. Efektivita copingu může být posilována např. svědomitostí, systematičností, vnitřní kontrolou, ochotou přijmout novou zkušenost, tj. flexibilitou, otevřeností ke světu, extraverzí, emoční stabilitou, převahou optimismu a citlivou asertivitou. Dobré zvládání zátěžových situací podporuje i dostatečná sebedůvěra.
• Důležitá je i dostupná sociální opora, která může mít různý charakter. V zásadě jde o to, aby vůbec nějaká opora tohoto druhu byla k dispozici a aby ji člověk dokázal rozeznat, přijmout a využít. Její chybění bývá jak příčinou, tak následkem různých psychických problémů. Sociální oporu mohou člověku poskytnout různí lidé, obvykle jsou to členové rodiny, ale i přátelé či spolupracovníci.

Strategie zvládání zátěží lze diferencovat z hlediska vynaložené aktivity a cíle, na nějž je úsilí zaměřeno.

• Strategie zaměřená na problém, tzn. na řešení této situace, je aktivní obranou. Volba takového přístupu závisí na hodnocení situace, na tom, zda si člověk myslí, že má vůbec nějakou možnost jej ovlivnit. Takový přístup preferují lidé, kteří mají silnou motivaci i dostatečnou sebedůvěru, a proto věří, že mohou žádoucího cíle dosáhnout. Chtějí se z nepříjemné situace dostat, přinejmenším v takové míře, jaká je aktuálně možná. Schopnost být aktivní a ničemu se nepoddávat je pro ně důkazem vlastní hodnoty, potvrzením jejich soběstačnosti a nezávislosti. Jsou to lidé, kteří ke všemu zaujímají spíše optimistický a činorodý postoj.
• Strategie zaměřená na zmírnění aktuálních potíží. Dosáhnout přijatelného řešení stresující situace může být někdy skutečně těžko možné. Lidé se pak musí novým podmínkám přizpůsobit, i když to pro ně může být leckdy hodně nepříjemné. Pokud něco nelze změnit, je třeba to přijmout, smířit se i s nepříjemnou realitou a žít tak, jak je za daných okolností možné. Takový postup může být účelný např. v situaci, kdy člověka opustí milovaný partner, který si našel někoho jiného a nemíní se vrátit. Není pochyb o tom, že nejde o skutečné vyřešení potíží, a proto za takových okolností může klesat sebedůvěra a narůstat pesimismus.
• Strategie zaměřená na změnu pocitů a podporu sebevědomí. Tato strategie slouží především k redukci negativních zážitků a k udržení přijatelné psychické pohody. Obvykle jde o nějakou formu úniku od problémů, které člověk nedovede řešit. Nejde o změnu situace, pouze o změnu jejího hodnocení. Takovým dočasně účinným řešením je popření problému nebo jeho zkreslení, únik do fantazie či vyhýbání se společnosti lidí, kteří jsou ve výhodnější pozici (nemocný nebude chodit mezi zdravé). Člověk si nechce připustit, že by něco takového vůbec bylo možné, a tudíž o svém problému nechce ani mluvit. Popírání, resp. bagatelizace problému, snižuje jeho dopad.