9. Učení

definice Učení je proces, jehož důsledkem je modifikace prožívání, uvažování i chování, která vzniká na základě zkušenosti.

Funkcí učení je adaptace na prostředí, v němž jedinec žije. Ve vztahu k němu může mít proměna daná učením adaptivní i maladaptivní charakter. To znamená, že za určitých okolností může prožívání a chování i zhoršovat. Člověk se může např. naučit reagovat ve stresu agresí.

V učení se odráží závislost lidského chování na vnějších vlivech, která má charakter interakce mezi organismem daného jedince a těmito podněty. Výsledkem učení je zkušenost, která má charakter nějaké změny (např. postoje, chování atd.). Člověk se učí různým způsobem, získává různé zkušenosti, které jsou ovlivněny mnoha vnějšími i vnitřními podněty. Nezbytným předpokladem učení je paměť, bez zafixování zkušenosti by učení nebylo možné. V paměti je uložen výsledek učení, ať už má jakoukoli formu a vede k jakémukoli efektu, pozitivnímu či negativnímu.

definice Příkladem jednoduchého učení je podmiňování, což je způsob osvojování nových reakcí, které jsou vázány na určité podmínky.

Podstatou podmiňování je vytváření spojení na základě časové shody nebo následnosti. Obecně lze rozlišovat dva druhy učení podmiňováním:

  1. Klasické podmiňování, kde dochází k učení na bázi spojení dvou podnětů, z nichž jeden získává tímto spojením nový význam. Např. určitý zvuk signalizuje telefonní hovor, obrázek určitého jídla navozuje libé pocity apod.
  2. Operantní podmiňování, v němž jde o spojení určité reakce s jejími důsledky. V tomto případě jde o učení následkům vlastního reagování, spojení určitého způsobu chování s dosažením uspokojení či neuspokojení.

Rozdíl mezi klasickým a operantním podmiňováním je v míře aktivity, kterou musí jedinec na učení vynaložit. V případě klasického podmiňování jde o pasivnější formu učení, o pouhé akceptování určité informace o její zafixování. V případě operantního podmiňování jde o učení, jemuž předchází aktivní hledání efektivní varianty. Jde o učení pokusem a omylem. Účinnou reakci objeví člověk obvykle náhodou, po několika marných a neefektivních pokusech, a zapamatuje si ji právě proto, že vedla k žádoucímu výsledku. Pokud by takový efekt neměla, pamatovat si ji nebude.

V obou uvedených případech je z hlediska efektu učení rozhodujícím činitelem tzv. zpevnění tohoto spojení, které může být kladné nebo záporné. Kladným posílením efektu učení je odměna. Záporným zpevněním, tj. podnětem k eliminaci takové reakce, se může stát jakýkoli nepříjemný zážitek. Učení podmiňováním často nemívá dlouhodobý efekt, existuje jen tak dlouho, dokud je posilován. Jestliže posilován není, tak vyhasíná. Ztrácí svůj signální význam a proto mizí, přestal mít smysl. Zpevnění jakékoli reakce bývá ovlivněno emocionálně. Cokoli, co vede k uspokojení, bývá posilováno a naopak, nepříjemné prožitky vedou k vyhasínání takového způsobu chování.

Lidské učení je samozřejmě složitější, i když i uvedeným jednoduchým způsobem se lidé učí. Zpravidla jde o efekt spojení podnětu vyvolávajícího emoční odezvu (pozitivní či negativní) s nějakou běžnou situací. Člověk se naučí, že za určitých okolností se zvyšuje pravděpodobnost určitého prožitku. Podmíněný signál modifikuje původně neutrální podnět pozitivně či negativně (tj. vede k tendenci se na něco těšit nebo se tomu naopak raději vyhýbat). Jestliže někdo zažil při jednání v určité instituci nějakou nepříjemnost, bude mít v této budově příště již předem nepříjemný pocit. A naopak, jestliže se někomu podařila zkouška v určitých šatech, může si myslet, že mu přinesou štěstí i v budoucnosti.

Učení podmiňováním bylo sice vypracováno jako laboratorní experiment, ale existuje i v běžných podmínkách. V životě má takové učení význam pro rychlou a účelnou orientaci. Pokud je určitý podnět spojen s nějakým efektem, ohlašuje jej v budoucnosti již tento signál. (Např. houkání nám sděluje, že si máme dát pozor, protože přijíždí vlak.) Jakmile se objeví, může člověk reagovat rychleji a zřejmě i účinněji. Učí se diferencovat různé, původně neutrální podněty a podle toho přiměřeněji reagovat. Je samozřejmé, že mnohé výsledky takového učení nemají větší význam. Např. náhodně vzniklá averze k určitému místu nebo příjemná vzpomínka na dobré koláče v jedné pekárně, ale obecně vedou k lepší orientaci a tím i ke zvýšení pocitu jistoty a bezpečí.