6. Pozornost

definice Pozornost je funkcí vědomí, umožňuje jeho zaměření určitým směrem, na určité podněty nebo činnost, a zároveň tak eliminuje jiné možnosti.

Pozornost se projevuje selekcí (výběrovostí) její zaměřenosti, protože nelze zároveň vnímat všechny podněty, které se nabízejí, ani dělat několik činností najednou či zároveň uvažovat o více problémech. Vzhledem k tomu pozornost významným způsobem ovlivňuje průběh a efektivitu poznávacích i jiných aktivit. Pozornost je vždycky spojena s uvědomovaným obsahem a vědomím vykonávané činnosti. Uplatňuje se především ve vědomých procesech, pro zautomatizované aktivity tak významná není. Když člověk např. zvládne dobře psaní na počítači, věnuje těmto činnostem minimální pozornost, koná je zcela mechanicky, a může se tudíž zaměřit na něco jiného, např. na obsah toho, co píše.

Kvalita pozornosti je závislá na propojení a koordinaci mnoha funkčních systémů lokalizovaných v různých oblastech mozku. S určitou nadsázkou lze říci, že závisí na souhře fungování celého mozku. To je důvodem, proč je pozornost tak zranitelná a citlivá na nejrůznější zátěžové vlivy.

Pozornost nejlépe upoutávají podněty, které jsou:

  • něčím nové,
  • mohou uspokojit některou z potřeb daného jedince (např. potřebu zvídavosti, ale i potřebu jistoty a bezpečí),
  • jsou zároveň alespoň částečně srozumitelné a nějakým způsobem navazují na dřívější znalosti.

Pozornost může být upoutávána vnějšími i vnitřními podněty (např. programem v televizi, rozhovorem s přáteli, ale i vlastním tělem či vlastními myšlenkami nebo pocity). Každý člověk se soustředí především na ty, které ho z nejrůznějších důvodů aktuálně více zaujmou: mají pro něj určitý význam nebo jsou něčím nápadné (např. svou intenzitou, neočekávaností apod.). Takové informace si pak obvykle i snadněji zapamatuje.

Z hlediska způsobu upoutávání pozornosti rozlišujeme pozornost bezděčnou a záměrnou.

  • Upoutávání pozornosti závisí ve značné míře na samotných podnětech, na jejich intenzitě, kvantitě i kvalitě. Pokud člověka zaujmou určité podněty samy o sobě, aniž by měl předem úmysl si jich všímat, jde o bezděčnou pozornost. Ale i v tomto případě mají svůj význam osobní zkušenosti, znalosti či aktuální potřeby a preference. Bezděčná pozornost slouží základní orientaci a proto ji ve známém prostředí upoutává to, co je nové, nezvyklé či něčím nápadné. Mnohé podněty, které takové nejsou, si člověk vůbec neuvědomí.
  • Pozornost může být aktivizována i vnitřními mechanismy. Člověk může svou pozornost zaměřit určitým směrem na základě vlastního rozhodnutí. To může vyplývat z aktuálního emočního stavu a převažujících potřeb, např. žárlivý manžel bude sledovat každý projev své partnerky. Směrování pozornosti může být dáno např. tlakem povinnosti, která člověka nutí dělat něco, co jej příliš neláká. Pozornost je v tomto případě udržována, kontrolována a řízena vůlí. Takovému způsobu udržování pozornosti se musí člověk učit.

Zaměřenost pozornosti, resp. i způsob jejího fungování, závisí na aktuálním stavu jedince, psychickém i somatickém. Emoční vyladění, aktuální potřeby, ale i dopad vnějších tlaků může ovlivnit zaměření, ale i sílu koncentrace pozornosti na určité podněty. Jestliže se nějaký člověk bude cítit ohrožen, bude vnímavější k podnětům, které by mohly představovat nějaké nebezpečí, leckdy jen předpokládané.

Pozornost je jedním z mechanismů regulace psychické aktivity, ať už jde o orientaci v dané situaci nebo o její hodnocení a prožívání. Zaměření pozornosti určuje, čeho si člověk všimne, co bude dělat, jak bude na danou situaci reagovat a jaké poznatky z ní vyvodí. Co ho v dostatečné míře nezaujme, jej také nemůže ovlivnit.

  • Na pozornosti závisí aktuální orientace v prostředí a uvědomění jeho nároků i míry jejich naplnění, tj. adaptovanosti na toto prostředí.
  • Pozornost přispívá k uvědomění a propojení minulých zkušeností a aktuálních poznatků.
  • Pozornost je významnou složkou kontroly a plánování budoucích činností, která využívá dřívějších poznatků i aktuálního hodnocení situace.