Aktugram - veřejnost

V interakci lze pozorovat pouze chování lidí a jeho výsledky, potřebujeme však rovněž vědět, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Chápeme-li příčiny chování lidí, můžeme posoudit, je-li stabilní a tudíž předvídatelné a přizpůsobit tomu naše reakce. Příčina chování druhého člověka také významně ovlivňuje naše hodnocení. Zvláště při déledobém styku s druhým člověkem je pro nás důležité “vědět”, jaké jsou motivy – příčiny jeho chování. K tomu nám slouží vytváření kauzálních atribucí (causa: příčina, atribuce: připsání znaku, kvality).

 Termín kauzální atribuce znamená doslova připisování příčin chování pozorovaného u druhého člověka. Při tom se opíráme o odhady ze sociální percepce (včetně chyb), případně o postoje (včetně předsudků). Na vědomé úrovni pozorovatel sbírá informace a je přesvědčen o tom, že pozorované chování a jeho příčiny interpretuje racionálním způsobem. Ve skutečnosti však často podléhá předpojatosti, mylně interpretuje pozorované či vyvozuje mylné závěry.

U kauzálních atribucí můžeme rozeznávat řadu dimenzí:

• Umístění příčiny
  • vnější, vycházející ze situace (situační)
  • vnitřní, vycházející z vnitřních charakteristik jedince (dispoziční)
• Stabilita příčiny
  • stálá, předvídatelné chování či výkon
  • nestálá, náhodná, nepředvídatelné chování či výkon
• Kontrolovatelnost příčiny
  • lze ji kontrolovat, jedinec ji může regulovat
  • nelze ji kotrolovat, příčina se vymyká možnosti regulace

Jednotlivé dimenze kauzálních atribucí jsou navzájem propojené, takže například chování s kontrolovatelnou příčinou považujeme spíše za stálé, stejně tak chování s příčinou vnitřní. To pak může vést ke vzniku omylů, kterých je celá řada.

Nejčastěji jde o tzv. „základní atribuční omyl“. Vnitřní příčiny chování považujeme za stálé, vnější příčiny za nestálé a náhodné, přičemž nadhodnocujeme vnitřní (stálé) příčiny a podhodnocujeme vnější (nahodilé). Uplatňuje se to především v posuzování příčin chování druhých lidí.

Pokud posuzujeme své vlastní chování, dochází k odlišnému hodnocení - své vlastní chování, které je úspěšné připisujeme stálým příčinám, naopak svůj neúspěch máme tendenci připisovat vnějším příčinám. Hraje zde také roli to, že o příčinách vlastního chování máme více informací a zpravidla jsme vůči sobě shovívavější.

Připisování příčin chování má také význam pro sebehodnocení jedince. Pokud je dítě během vývoje svým okolím přesvědčováno, že jeho neúspěchy jsou způsobeny neschopností, je vysoce pravděpodobné, že výsledkem bude malá sebedůvěra a negativní sebepojetí.

Příčiny chování, které druhému člověku připisujeme jsou subjektivní konstrukcí a jako takové jsou rovněž ovlivněny kulturním prostředím. Zvláště nápadné je to v případech, kdy se octneme v kontaktu s lidmi z jiných kultur. Vzorce vysvětlení příčin chování, které odvozujeme ze své vlastní kultury v těchto situacích neplatí a mohou nás vést k nesprávné interpretaci chování druhých a jeho příčině.