Aktugram - veřejnost

Sebeuplatnění

Sebeuplatnění (self-actualization, self-efficacy) je charakterizováno jako způsob psychologického a sociálního fungování osobnosti a jako hodnocení úspěšnosti individuální životní cesty.

K měření strategií sebeuplatnění byl vytvořen dotazník SAS, Strategie sebeuplatnění (Výrost, Bačová, Zelová, 1992), který vychází z předpokladu, že existují určité stabilní prvky způsobu vyrovnávání se jedince s požadavky jeho sociálního prostředí. Pomocí statistického zpracování byly z dat získány dva typy strategií:

• Strategie stavějící na respektování existujících pravidel jako prostředku dosahování cílů (strategie „hodné žákyně“, „experta“ a „arbitra“).
• Strategie dosahování cílů prostřednictví změny anebo odmítání existujících pravidel (strategie „diktátora“ a „rebela“).

Jedním z aspektů sebeuplatnění je otázka subjektivní pohody (well-being), která se dostala do popředí výzkumného zájmu v posledních dvou desetiletích. Na rozdíl od sebeuplatnění je v tématu subjektivní pohody kladen větší důraz na prožívání aktuálně dosaženého stavu.

Zvládání stresu – coping

V životě každého jedince se vyskytují situace, které jej nutí napnout všechny síly, aby je překonal a zvládl. Jedním z témat, jímž se aplikovaná sociální psychologie zabývá od osmdesátých let, je zvládání stresu, coping.

Podle všeobecného adaptačního syndromu (GAS) může každý stresor, který působí na organismus, produkovat určitou fyziologickou obrannou reakci.

Nebezpečným pro lidský organismus je stres v podobě negativních pocitů, tzv. distres, naopak eustres, spojený s příjemnými prožitky, působí na organismus většinou kladně. Výzkumy naznačují, že existují dva osobnostní profily z hlediska reakcí na distres:

• osobnost typu A, vystavovaná častému časového tlaku, se sklonem k hostilnímu prožívání, je více ohrožena koronárními chorobami,
• osobnost typu B se sklony k depresivitě, beznaději a k potlačování emocí, je ohroženější onkologickým onemocněním.

Existují různé zvládací strategie (copingové styly): orientace na problém (zjistit si například o problému co nejvíce informací a na jejich základě jednat), orientace na emoce (snaha přehodnotit svůj přístup k problému) a třetí, defenzivní varianta, orientace na únik (snaha problém si nepřipouštět).

Copingové strategie jsou ovlivněny určitými osobnostními predispozicemi (tendencí jednat v obdobných situacích do jisté míry obdobně) i situačním kontextem. Situace jsou děleny na: výzvy, (například vdavky), ohrožení (například choroba) a ztráty (úmrtí, rozvod, apod.).

Násilí na pracovišti - mobbing

Vedle problematiky domácího násilí se od osmdesátých let více hovoří také o násilí institucionálním. Svět práce je spojen s mocí, finanční a sociální prestiží a se sociálním vlivem. Hovoří se o násilí na pracovišti nebo o násilí v práci. Nejčastější jeho podobou je agrese verbální, nepřímá (například pomluvy) a pasivní (odmítání komunikovat s někým, apod.). Agresor na pracovišti hledá příležitost ublížit oběti, přičemž zvažuje skutečnost vzájemného opakovaného setkávání a tedy i možnosti odplaty, zvažuje také faktor přítomnosti dalších spolupracovníků. Uvedené faktory působí vůči násilí protektivně a téměř eliminují možnost otevřené agrese. Systematické trápení a šikanování se nazývá mobbing. Jedná se o nepřátelskou a neetickou komunikaci v pracovním prostředí, kterou systematicky (téměř denně v řádech měsíců) praktikuje jedna nebo více osob vůči jednotlivci, který se v důsledku uvedeného stává bezmocným a bezbranným. Nejčastěji se jedná o nové zaměstnance, velmi často o jedince ambiciózní, kvalifikované a schopné, kteří představují hrozbu pro stávající zaměstnance. Situace se vyhrocuje, pokud vedoucí dává před ostatními najevo spokojenost s tímto pracovníkem a ostatní spolupracovníci se seskupí za účelem plánu „ukázat snaživci, kde je jeho místo“. Častým prostředkem jsou dlouhodobé a nenápadné zásahy, které obvykle unikají pozornosti ostatních.

Mobbing prochází určitými stádii:

1. Kritický incident, zpravidla konflikt dvou pracovníků, z nichž jeden, tzv. mobbér, může proběhlý konflikt eskalovat do podoby mobbingu.
2. Mobbing a stigmatizace – kolem oběti se začínají hromadit negativní jevy při zachování dojmu normálních pracovních vztahů. Problémy, které se váží na oběť, jsou přičítány její odborné a sociální nekompetenci.
3. Pokud tento cíleně vytvářený dojem „problémového člověka“ převezme i management organizace, vzniká „oficiální případ“. Vzhledem k předchozí stigmatizaci pracovníka je pro management při řešení situace nejsnadnější převzít postoj ostatních.

4. Vyloučení pracovníka je splněním cíle iniciátora, oběti však často přináší vážné zdravotní a psychické problémy.