Studijní text Janošová, P. Základy sociální psychologie

1. Studijní cíle

 Po prostudování tohoto textu budete umět vysvětlit:

• základní mechanismy mezilidských interakcí
• zákonitosti sociální percepce a komunikace
• jakým způsobem se utvářejí postoje a jak je lze ovlivňovat
• strukturu malých sociálních skupin a základy skupinové dynamiky
• základní strategie vyjednávání na pracovišti, problematiku osobní motivace pracovníka, styly řízení pracovního týmu
• nejčastěji se vyskytující varianty patologické komunikace, patologického jednání a patologických jevů skupinového života

2. PŘEDMĚT SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

Předmětem sociální psychologie jsou psychologické aspekty mezilidských interakcí. Sociální psychologie se ptá na to, co se odehrává při sociální interakci v mysli partnerů a mezi nimi a jaké formy tato interakce má. Sociální psychologie ovšem zahrnuje i vývojový aspekt, snaží se odpovědět na otázku, jak se ze „syrového“ biologického organismu stává člověk. Hovoří zde o socializačních mechanismech, o vlivech sociálních prostředí a o sociálním učení.

Z ostatních vědních disciplín má sociální psychologie nejblíže k obecné psychologii, sociologii a kulturní antropologii. Zájem uvedených disciplín se v některých tématech překrývá, mnohým tématům, která zkoumá sociální psychologie, se však v uvedených disciplínách věnuje pozornost spíše okrajová. Jedná se například o zkoumání sociálního vztahu mezi dvěma jedinci nebo o analýzu interakcí, mechanismů a dalších aspektů malých skupin. Sociální psychologie navíc zkoumá společný předmět zájmu uvedených disciplín z hlediska analýzy psychologických procesů.

2.1. Význam sociální psychologie pro porozumění jedince mezi lidmi a jeho vztahům k druhým lidem

Člověk je tvor společenský. Lidský jedinec je ve své existenci zcela odkázán na druhé. Společnost určuje pravidla, podle kterých lze získat potravu, obydlí, příležitost k sexuálnímu styku, apod. Existenční nutností je také společenská ochrana jedince před lidmi, od nichž mohou hrozit různé újmy a poškození. Existenční závislost vede jedince ke snaze přimět společnost, aby co nejvíce přispívala k uspokojování jeho potřeb. Odtud lze odvodit jeho motivaci k tomu, aby měl na druhé lidi vliv, aby u nich byl oblíben, aby správně poznával jejich úmysly, sklony, city a aby dovedl odhadnout jejich budoucí jednání. Má-li s nimi spolupracovat a dohodnout se na všem, co zajímá obě strany, musí mít zájem na dobré komunikaci. Pro uvedené dovednosti je používán termín sociální inteligence.

Sociální psychologie je jedním z nejmladších psychologických oborů. O sociální chování se začala zajímat společnost až v období reformace a nástupu kapitalismu. Do té doby kontrolu chování ve společnosti řídily tehdejší kontrolní mechanismy – mravy, zákony a náboženství (bohabojnost). V sociální psychologii se v současnosti setkáváme většinou se směry, které vycházejí z psychoanalytické teorie, z behaviorismu, se směry orientovanými psychometricky (faktorově) a s fenomenologickým přístupem. Nejčastější postoj současných sociálních psychologů však bývá eklektický.

Jedním ze základních pojmů sociální psychologie je sociální interakce. Jedná se o vzájemné reagování jedinců, kdy se chování jednoho stává podnětem pro chování druhého, na něž opět nějak reaguje první, atd.

Referenční rámec poukazuje na skutečnost, že to, jak se jedinec v dané situaci zachová, je dáno tím, jak si příslušnou situaci vykládá, jak ji nahlíží, nikoli tím, jaká „reálně je“.

Označení „sociální situace“ se vztahuje k poznatku, že samotná přítomnost druhých ovlivňuje naše jednání, včetně intrapsychické reality, tj. našeho myšlení, prožívání, apod. Chystá-li se například zloděj něco ukrást v obchodě, bude jeho situační chování ovlivněno tím, zda se v jeho blízkosti pohybují další lidé. Podobně bude ovlivněno prožívání muže sedícího v čekárně vedle krásné dívky.

K sociální stimulaci patří podněty, které vycházejí z druhé osoby. K nepřímé sociální stimulaci patří i symboly a artefakty, které jsou s druhými lidmi spojovány (světla na semaforu, umělecká díla, apod.)

K sociálním fenoménům, které sociální psychologie zkoumá, patří například: studium lidí v sociálním a kulturním prostředí, způsoby, jakými se lidé stávají členy skupin, psychické jevy vlastní jedincům v určité skupině, vztah jedince k sociálním situacím, které jej podněcují k určitému jednání, zákonitosti sociálního chování, vzájemného působení a komunikace, atd.

Sociální psychologie zkoumá tyto interakční dimenze:

• Dimenze intrapersonální – jedná se o změny a důsledky společenského života „uvnitř“ osobnosti jedince.
• Dimenze interpersonální – vzájemné vztahy mezi jedinci, vztahy jedince se skupinou nebo skupin mezi sebou.
• Dimenze společenská – zkoumání produktů společenského života (kulturní artefakty, tradice, sociální normy, apod.).

2.2. Porozumění sociálnímu jednání

V průběhu dvacátého století odhalily sociálně psychologické výzkumy některé sociální zákonitosti, jež ovlivňují dění ve skupinách a jejichž znalost je v práci s lidmi poměrně důležitá.

Sociální facilitace poukazuje na to, že jednoduché a dobře zažité individuální úkony provádějí lidé v přítomnosti druhých osob rychleji, než vykonávají-li je samostatně. Příkladem je úkol co nejrychleji namotat naviják na ryby.

V některých situacích ovšem dochází ke zcela opačnému jevu, k sociální lenivosti. Lidé obvykle podávají horší výkon v úkolech, do jejichž výkonu jsou zapojeni i druzí lidé, než při samostatné práci. Například při společném přetahování lana dvěma družstvy zapojí účastník méně sil než v situaci, kdy se přetahuje s druhou osobou sám.

Sociální facilitace se neprojevuje ani při plnění individuálních úkolů vyžadujících větší koncentraci a pozornost (například při paměťovém učení). V přítomnosti druhých osob se lidé v uvedených úlohách naopak dopouštějí většího množství chyb a nepřesností. Zde se projevuje efekt obecenstva, tedy nervozita vyplývající z obavy z hodnocení.

Pokud ovšem mají lidé provést nějaký výkon před zraky přihlížejících ve skupině dalších aktérů, jejich stres bývá nižší a efekt obecenstva se rozděluje mezi všechny vystupující. Dochází zde k difúzi účinku.

Podle zákona sociálního vlivu ovlivňuje efekt obecenstva:

• Síla – je dána vztahy mezi vystupujícím a přihlížejícími. Sílu obecenstva zvyšuje přítomnost osob, které jsou pro aktéra významné.
• Počet osob – s počtem přihlížejících osob se zvyšuje nervozita. Nejedná se však o zcela přímou úměrnost. Nárůst aktérovy nervozity před jednočlenným nebo tříčlenným obecenstvem bývá zřetelný, s dalším počtem přihlížejících však roste pomaleji, takže nervozita před dvaceti diváky bude už jen o málo větší než před dvanácti posluchači.
• Blízkost – jedná se o intenzitu kontaktu. Více nám záleží na lidech, s nimiž se vídáme či si s nimi často povídáme alespoň telefonicky, než na lidech, které vídáme jen čas od času.

Lidé častěji zasáhnou v případě potřeby (pomůžou druhým, intervenují v potenciálně nebezpečné situaci), jsou-li v dané situaci sami, než pokud tuto situaci sdílí s ostatními. Častěji například pomohou staršímu člověku, který upadne na zastávce, jsou-li s ním zde sami, než je-li zde větší skupina dalších osob. Jedná se o pluralistickou ignoranci, roli však hraje i difúze odpovědnosti – lidé mají dojem, že v přítomnosti druhých se dělí odpovědnost mezi všechny přítomné a význam jejich vlastní pasivity se subjektivně snižuje. Roli ovšem hraje i srozumitelnost situace – častěji pomáháme tam, kde je potřeba konkrétního druhu pomoci jednoznačná.

Kooperace, soupeření a hledání řešení ve skupinové práci

Kooperaci lze vysvětlit také jako společnou cestu za společnými cíli. Kooperace (spolupráce) vyžaduje sladění individuálních činností jednotlivců ve skupině, kteří při dosahování společného cíle zároveň dosahují i cíle osobní, čímž uspokojují i své individuální potřeby. Kooperaci dále zvyšuje, pokud všichni členové dosahují relativně stejně vysokého výkonu a odměny. Kladně působí i velké množství afiliativních, tj. citově pozitivních sociálních kontaktů členů ve skupině.

Rivalitu (soupeření, kompetici) charakterizují interakce typu „kdo z koho“. Z psychologického hlediska se jedná o rizikovou, nežádoucí interakci, která vytváří konfliktogenní prostředí. Mnozí lidé navíc považují svůj výkon v této situaci za prostředek boje a jejich motivace se tak dostává do rozporu s etickými zásadami. Jinou variantou je soutěžení, v němž se nejedná primárně o to být lepším než soupeř. V situaci soutěže je motivem všech jedinců zvýšení vlastního výkonu, přičemž přítomnost ostatních soutěžících může působit facilitačně.

Směsice vzájemné spolupráce a kompetice motivuje členy skupiny, aby sloužili zájmům skupiny, ale současně je motivuje jednat ve vlastním zájmu, protože osobního zisku (např. vyššího postavení, vyššího osobního ohodnocení, menšího podílu na skupinové pracovní zátěži) lze dosáhnout pouze na úkor skupinových kolegů. I když v určitých skupinách převáží motivy spolupráce, směsice motivů kompetice a spolupráce může i nadále vést členy skupiny k (ne)vědomému omezení vlastního úsilí a k využití spolupráce svých kolegů. Dochází tedy k selhání motivace.

V případě úkolů, které vyžadují, aby se skupina rozhodla pro jediné ze všech navrhovaných řešení, najde skupina efektivní řešení pouze v případě, že rozdělí dílčí úkoly jednotlivým členům tak, aby odpovídaly jejich schopnostem. Pokud se jí to nepodaří, vystavuje se riziku, že interakce ve skupině ovládnou nejprůbojnější členové skupiny, kteří nejsou nutně nejschopnější.

Jedná-li se o takové úkoly, v nichž záleží na výkonu každého jejího člena, roste s velikostí skupiny pravděpodobnost, že skupina nedosáhne svého potenciálního efektu. Skupina musí být při rozdělování dílčích úkolů mezi jednotlivé členy kvalitně koordinována a silnější členové musí také poskytnout dostatečnou podporu těm nejslabším. Pokud ovšem někteří z nich usoudí, že se jejich kolegové na úkolu nepodílí přiměřenou měrou, mohou ztrácet motivaci, protože nechtějí, aby se někdo vezl na jejich účet. Jedná se o efekt vysávání.

Příkladem výše uvedených poznatků jsou zkušenosti se skupinovou technikou brainstorming. Tato technika byla vytvořena za účelem zvýšení tvořivosti skupin cestou nezávazné produkce co největšího množství nápadů na konkrétní téma. Ukázalo se ovšem, že členové skupiny v interaktivním brainstormingovém sezení produkují menší počet nápadů, které jsou nad to i méně tvořivé, než když stejný počet osob pracuje individuálně. Proč tomu tak je?

Příčin je zde patrně celá řada. Roli částečně hraje sociální lenivost, úzkost vyplývající z efektu obecenstva, problematická kooperativně-kompetitivní motivace i předjímané riziko efektu vysávání (lidé si některé své nejlepší a nejnekonformnější nápady „pro jistotu“ nechají pro sebe). Významný je i fakt, že diskuse nad nápady ostatních brzdí a přerušuje tvorbu nápadů vlastních. V takové situaci je prezentována jen polovina nápadů, než když je mohou osoby prezentovat tak, jak nápady přicházejí (blokování výkonu). Mnozí lidé také věří informacím a úsudkům druhých víc než svým vlastním názorům, nebo nechtějí riskovat svou oblibu a respekt skupiny (efekt konformity). Skupina pak má tendenci hledat řešení pouze mezi společně sdělenými informacemi, ačkoli její nejlepší řešení mohlo zůstat nesděleno. Tyto nesdělené informace se nazývají skrytý profil.

Částečnou prevencí výše uvedených jevů je požádat členy skupiny, aby rozvíjeli své myšlenky odděleně a teprve poté své nápady vyjádřili, diskutovali o nich a hodnotili je při společném setkání (technika nominální skupiny).

Jinou možností, podporující nezaujaté hledání alternativních pohledů, je technika role ďáblova advokáta. Jeho úkolem je sdělovat jakékoli informace, které mohou diskvalifikovat převládající představu ve skupině. Tím, že se na zadání takové role konkrétnímu jedinci všichni dohodli, neutrpí jeho oblíbenost ve skupině. Úloha ďáblova advokáta je navíc dočasná, lidé se v ní střídají. Její aktér ovšem musí dodržovat určitá pravidla: prezentovat argumenty klidně a bez vyhrožování, aby vytvořil podmínky pro plodnou výměnu informací.

Členové skupin bývají motivováni k udržování příznivých skupinových vztahů i ke skupinovým aktivitám různou měrou. Někteří z nich jsou více vedeni tendencí udržovat ve skupině přátelské vztahy (ti bývají často vnímáni jako oblíbení), jiní se více orientují na skupinové úkoly (tito jedinci bývají obvykle vnímáni jako ti, kteří nejvíce přispěli k úspěšnému dosažení skupinového cíle).

3. SOCIÁLNÍ A INTERPERSONÁLNÍ PERCEPCE

Zkoumání spojení mezi vnějším podnětem a viditelným chováním, které je reakcí na tento podnět, je v sociální psychologii poměrně novým tématem. Behavioristé variabilitu tohoto vztahu zprvu příliš neuvažovali – vycházeli z podmiňování. Gestaltisté naopak předpokládali, že mezi podnětem a reakcí na něj je vztah nepřímý – naše chování je spíše důsledkem toho, jak podnět vnímáme a jak mu rozumíme. Roli tedy hraje situační kontext, v němž interakce probíhá.

3.1. Sociální percepce

 Sociální percepce vyjadřuje sociální podmíněnost vnímání, která se nevztahuje jen na vnímání osob, ale na vnímání objektů vůbec.

Sociální percepce se skládá ze tří složek:

1) Expektační - Utváření dojmu o druhé osobě je ovlivněno očekáváním určitého chování. To se projevuje:

• tendencí vnímat určitým způsobem,
• zaostřeností na vnímání určitých projevů a opomíjení projevů jiných.

2) Afektivní:

• vnímání druhého člověka je "zabarveno" citovým vztahem, který k němu vnímající má,
• emoční stavy mohou percepci určitých jevů podněcovat nebo naopak (častěji) oslabovat.

3) Atributivní - tendence vnímanému jedinci přisuzovat určité vnitřní (osobnostní) a vnější charakteristiky.

3.2. Interpersonální percepce

Interpersonální percepce se vztahuje již přímo na vnímání člověka člověkem.

Úsudek o určité sociální situaci či o druhých lidech (například úsudek o uchazečce o zaměstnání, která se přihlásí na konkurz v našem podniku) si tvoříme pouze z části na základě podnětů z dané sociální situace. Na zpracování sociálních informací se podílejí i tyto vlivy:

• Naše dosavadní sociální znalosti a zkušenosti, jejichž prostřednictvím situaci hodnotíme (např. že příliš mladí lidé se pro vůdčí pozici často z důvodu nedostatku pracovních zkušeností nehodí)
• Efekt selekce - naše vnímání je ovlivněno omezenou kapacitou zpracovávat informace (setká-li se večer na oslavě 20 přátel, pravděpodobně nebude nikdo schopen zaregistrovat veškeré dění tohoto večera, například všechna témata, která si mezi sebou všichni zúčastnění sdělili. Někteří se zde bavili v menších skupinkách, apod.). Chybějící detaily určité skutečnosti si často neuvědomovaně domýšlíme na základě různých předchozích poznatků a zkušeností.
• Poznávací procesy se liší také podle toho, nakolik jsou zautomatizované a ovladatelné. Například představa lékařů jakožto mužů a ostatního zdravotnického personálu jako žen.

I když lidé mají dostatek informací, nebývají často motivováni k tomu, aby situaci důkladně zvážili. Platí, že čím méně jsou motivováni, tím více opomíjejí nové informace a situaci pak hodnotí především pomocí dříve získaných znalostí. A naopak - pokud nové informaci věnují dostatek pozornosti, je větší šance, že nová informace změní jejich dosavadní představy.

Roli hraje také emocionalita percipujícího: Existuje tendence projikovat vlastní emocionální rozpoložení do objektu, který vnímáme (je-li nám někdo nesympatický, obvykle předpokládáme, že i my jsme mu nesympatičtí, v pesimistickém naladění posuzujeme druhé hůře a s větší nedůvěrou než v dobré náladě, apod.). V dobré náladě lépe zpracováváme pozitivní informace, uvažujeme tvořivěji, jsme vůči druhým vstřícnější a vnímáme je jako vstřícnější. V náladě špatné si lépe zapamatováváme negativní informace. Nové informace však ve špatné náladě celkově lépe - důkladněji a přesněji zpracováváme.

V interpersonální percepci hrají roli také další determinanty, například věk, pohlaví a osobnost vnímajícího (například jeho intelekt či sociabilita).

Zpracování informací na základě percipovaného materiálu i našich předchozích zkušeností, emocí, motivů a stereotypů se nazývá apercepce.

3.3. Chyby v sociální percepci

Haló efekt, efekt prvního dojmu a jeho utváření - nejčastější chyba ve vnímání druhých. Hodnocení druhého člověka je redukováno na určitý výrazný znak jeho osoby. Tento znak odpoutává pozornost od vnímání dalších (byť i významnějších) znaků a zároveň zabarvuje další vnímání této osoby. Ostatní znaky jsou vnímány "skrze" pocit, který tento nápadný znak vyvolal. Haló efektu se častěji dopouštějí lidé, jejichž vnímavost je málo rozvinuta.

Implicitní teorie osobnosti - sociální percepce jedince je ovlivněna také kategoriemi, které lidé přiřazují jedincům s uvedeným atributem. Pokud se nějaká žena prezentuje jako emancipovaná, lidé si vybaví další kategorie, které mají s uvedenou charakteristikou intuitivně spjaté: například že je vysokoškolsky vzdělaná nebo feministicky orientovaná, případně že je nespokojená v partnerství s muži, apod. Jejich jednání je pak ovlivněno nejen novou informací, ale také představami, které tato informace asociovala.

Efekt přístupnosti - snáze se vybavují ty kategorie, které užíváme častěji, než ty, které často neužíváme (kategorie "připravený - nepřipravený" se pedagogům při zkoušení vybavuje patrně častěji než kategorie "zábavný - nudný").

Chyba četnosti - tendence přeceňovat časté projevy posuzovaného jedince a podceňovat u něj jevy méně časté (příklad z obecnější roviny: tisk častěji informuje o katastrofách než o civilizačních chorobách, což vede k tomu, že lidé běžně nadhodnocují počet zemřelých následkem katastrof a podhodnocují počet zemřelých v důsledku civilizačních chorob).

Efekt primárnosti - z výčtu určitých sociálních charakteristik, které se vztahují k nějakému jedinci či skupině lidí, si poněkud lépe pamatujeme ty, které byly jmenovány mezi prvními, než ty ostatní.

Efekt novosti (primingu) – našemu vybavování jsou přístupnější ty kategorie, které jsme použili nedávno, než ty, od jejichž použití uplynula větší doba. To znamená, že výraznější vliv na utváření dojmu o určité osobě mívají nejnovější informace.

Efekt přání, neboli efekt shovívavosti (neuvědomované nadhodnocování lidí, k nimž máme pozitivní vztah) a efekt přísnosti (neuvědomované podhodnocování lidí, k nimž máme negativní vztah).

Efekt nápadnosti - podněty, které jsou v daném kontextu něčím odlišné, mají tendenci přitahovat pozornost vnímajícího (zaměstnanci mužského pohlaví bude pravděpodobně věnována nadprůměrná pozornost v podniku, kde jsou mimo něj zaměstnány pouze ženy – a naopak).

Efekt intencionality - v běžném životě interpretujeme určité chování druhých jako určitý záměr (mnohdy jej vnímáme jako záměr vůči nám). Chování druhých však většinou bývá způsobeno pro nás méně jasnými okolnostmi, mnohé projevy nemají žádný záměr. Pokud nám například někdo neodpoví na pozdrav, nebývá to často zdůvodu nesympatií, ale zamyšleností.

Sebepotvrzující se hypotézy - podle toho, jak sami pro sebe formulujeme určitý předpoklad, který chceme ověřit, většinou také ovlivňujeme získaný poznatek (například předpoklad, je-li osoba hlásící se na výběrové řízení extravertní. Můžeme se ovšem naopak ptát, zda je introvertní). Je do jisté míry pravděpodobné, že by u téhož vyšetřovaného jedince byly nezávisle na sobě potvrzeny obě hypotézy, v závislosti na tom, kterou z nich bychom "ověřovali". Neuvědomovaně totiž předpokládáme vlastnosti dané osoby již na základě samotného znění hypotézy, protože dané variantě výsledku nevědomky straníme (příklad: I kdyby se - hypoteticky - poslanec Čunek zcela průkazně očistil ze svého korupčního obvinění, většina našich občanů si jej bude dlouho vybavovat právě v souvislosti s "jeho korupční činností").

Pygmalion efekt (Galatea efekt, Golem efekt) - chování druhých lidí ovlivňujeme do značné míry tím, jaké chování od nich očekáváme (platí především o vztahu mezi nadřízeným a podřízeným, působí především na senzitivnější a konformnější jedince). Příklad: Budete-li přesvědčeni, že některý Váš přímý podřízený na svou pozici zjevně nestačí, existuje určitá pravděpodobnost, že počet jeho chybných pracovních úkonů časem vzroste.

3.4. Kauzální atribuce

 Kauzální atribuce znamená připisování příčin. Tato tendence vychází z lidské potřeby orientovat se v sociálním světě tím, že jedinec "vidí" za tím, jak se druzí projevují, určité příčiny.

Kauzální autoatribuce - tendence připisovat příčiny určitého dění se týká i toho, co se děje nám.

I zde platí, že to, jak si vysvětlujeme své projevy nebo jak si naše projevy vysvětlují druzí, často ovlivňuje naše další chování a výkon. Některé atribuce mají účinek inhibiční, demoralizující, frustrující, stresový, účinek jiných atribucí je aktivizující, facilitační a podporující.

Připisované příčiny výkonu mohou být:

• vnitřní, osobnostní (nálada, nedostatek schopností, nízká motivace)
• a vnější, situační (špatné pracovní podmínky, nesrozumitelně zadaný úkol, apod.).

Dělí se také na:

• dlouhodobé (nedostatek schopností, vzájemné nesympatie s nadřízeným)
• nebo krátkodobé, proměnlivé (zdravotní indispozice, náhlý výpadek výpočetní techniky)

Existují jedinci se šťastným, ofenzivním atribučním (přesněji řečeno autoatribučním) stylem, kteří připisují svůj úspěch osobním činitelům - dobrým schopnostem a přiměřenému úsilí, zatímco neúspěch příčinám proměnlivým - smůle nebo nedostatku úsilí. Tito lidé mají pocit, že úspěch je v jejich moci.

Naopak lidé s nešťastným, defenzivním atribučním stylem připisují své úspěchy situačním faktorům (výjimečné štěstí, jednoduchost úkolu), kdežto neúspěchy připisují činitelům dlouhodobým (nedostatku schopností či intelektu). Jejich neúspěch je někdy vede k rezignaci, k potvrzení fatálnosti vlastní nedostačivosti, protože nemají pocit, že by svou úspěšnost mohli nějak kladně ovlivnit (naučená bezmocnost).

Tyto autoatribuční styly významně korelují se sebevědomím, s výkonem i se vztahem k pracovní instituci nebo ke škole. U dětí mohou ovlivnit i jejich budoucí vztah k povolání. Autoatribuční styly jsou produktem socializace - často je přejímáme (introjikujeme) v dětství z komentářů našich rodičů a učitelů. V menší míře jsme podobně ovlivňováni i později v životě (například určitým studijním zaměřením).

Roli v tom, zda chování druhých připisujeme spíše situační, anebo osobnostní příčiny, hrají také další okolnosti:

• Má-li určitá činnost důsledky i pro nás osobně (relevantní hédonismus, personalismus), máme tendenci považovat jednání dotyčného za záměrné (příklad: Zklamaní lidé mají tendenci najít někoho, koho by mohli z frustrace obvinit. Pokud toto zklamání souvisí s něčí činností, bývá tento člověk zpravidla obviněn ze schválnosti).

• Roli hraje i společenská žádoucnost: pokud se někdo chová v rozporu s tím, co lidé běžně schvalují a oč usilují, většinou ho nepodezíráme, že tak činí schválně.

3.5. Základní atribuční omyl

Jedná se o tendenci přičítat lidské chování vlastnostem či povaze dané osoby a zanedbávat situační informace.

Základní atribuční omyl je zvlášť nápadný při porovnání toho, jak hodnotíme vlastní výkon (například u zkoušky) a výkon našich kolegů: u ostatních vidíme příčiny jejich úspěchu či neúspěchu v jejich schopnostech, píli či lenosti, zatímco svůj vlastní výkon posuzujeme i z hlediska toho, že jsme neměli čas se řádně připravit, že jsme indisponovaní, protože jsme nemohli v noci spát, měli jsme štěstí na otázku, apod.

4. POSTOJE

Každodenně se stáváme cílem mnoha pokusů z našeho okolí posílit nebo zcela změnit naše postoje. Se snahou ovlivnit přesvědčení se setkáváme v osobní komunikaci i v masmédiích. Máme zkušenosti s přesvědčováním druhými (i s přesvědčováním druhých), abychom jednali určitým způsobem, přičemž slýcháme řadu argumentů, které příslušné jednání zdůvodňují. Své postoje si jsme většinou schopni dobře vybavit. Snahu o změnu postojů provází prakticky každé vyjednávání dvou a více názorových stran.

S úsilím o změnu našich postojů se patrně nejčastěji setkáváme v souvislosti s ovlivňováním našeho spotřebitelského chování. Stáváme se cíli „osobních“ návštěv a telefonátů agentů mobilních operátorů či pojišťovatelů, každodenně jsme atakováni neosobní televizní a internetovou reklamou. Obchodní marketing navíc zpravidla manipulativně skrývá vlastní zájem („potřebuji, abyste si koupili tento produkt“) za prezentaci zájmu o blaho zákazníka („potřebujete tento produkt“).

Na druhé straně býváme vystavováni i různým „nespotřebním“ apelům na naše etické a sociální cítění. V minulosti byly v tomto smyslu činné především kostelní kazatelny, současná společnost více „slyší“ na výzvy občanských neziskových organizací, orientovaných na pomoc lidem v nouzi. Avšak i výchova dětí z velké části zahrnuje formování jejich postojů.

Se sofistikovanější, méně vědomou taktikou ovlivňování politických postojů veřejnosti se setkáváme například v denním tisku. „Znemožnit“ vybrané politiky lze například tím, že jsou v novinách systematicky zveřejňovány jejich méně zdařilé fotografie. Politik či politička se obvykle na těchto snímcích tváří nesympaticky, případně je na nich zvýrazněna nějaká jeho či její vada na kráse. Pro čtenáře je ovšem v této souvislosti užitečné analyzovat vlastní emotivní reakce a na ně navazující politické postoje.

4.1. Postoje a jejich význam v každodenním životě

Postoje ovlivňují naše vnímání, myšlení a chování. Jedinec, který hluboce nesouhlasí s jadernou energií, si při požádání o sdělení názoru na uvedené téma z paměti snadno vybaví příslušné znalosti. Také jeho zpracování nových informací bude ovlivněno jeho dosavadními postoji. Bude připraven v souladu se svým postojem jednat, třeba tak, že podepíše petici za zavření jaderné elektrárny. Známe-li vzájemně své postoje, svět je předvídatelnější.

Postoj je v podstatě hodnocení nějakého objektu. Postoje obsahují kognitivní, emoční a behaviorální aspekt. Kognitivní komponentu tvoří určité přesvědčení, které vůči objektu zastáváme. Emoční komponenta se týká pocitů, které v nás daný objekt vyvolává a behaviorální složka zahrnuje jednání vůči objektu a také úmysl se takto chovat.

Názory na rozdíl od postojů nejsou obsazeny emocemi – jsou to jen výroky, o kterých si myslíme, že jsou pravdivé. Postoje tedy zpravidla lze od názorů rozeznat emočně zabarveným jazykem, který při jejich vyjadřování užíváme. Z uvedeného je zřejmé, že postoje úzce souvisí s hodnotami. Většinou přímo vycházejí ze základní hodnotové soustavy člověka. Z ní si také vytváříme morální standardy, podle nichž posuzujeme vlastní chování i chování druhých.

Hodnotící reakci bez vědomých myšlenek a vzpomínek ovšem může automaticky vyvolávat i pouhá přítomnost předmětu postoje (lidé mají například raději písmena z abecedy, která jsou součástí jejich jména, než písmena ostatní, aniž by si tuto souvislost uvědomovali). V takovém případě hovoříme o implicitních postojích.

Význam postojů spočívá v tom, že šetří energii, kterou bychom při každém setkání s určitým objektem znovu vynakládali do přemýšlení o tom, jak se k tomuto objektu máme zachovat.

4.2. Povaha postojů

Postoje plní řadu funkcí. Jejich znalostní funkce souvisí s tříděním a usnadňováním zpracování nových informací. Svou utilitární funkci postoje plní tím, že pomáhají vyvarovat se negativních výsledků a dosahovat efektů pozitivních. Něčí postoj k pizze může být například založen na odměnách (výborná chuť) i trestech (riziko tloustnutí a vysokého cholesterolu). Výsledný postoj k pizze může být mírně pozitivní (dát si ji jako odměnu jednou za měsíc). Postoje plní dále funkci sociální identity. Zastávání příslušného postoje může vést k identifikaci jedince s určitou subjektivně významnou skupinou. Postoje tedy posilují sociální vztahy a zvyšují skupinovou soudržnost. Poslední nejčastěji zmiňovanou funkcí postojů je udržování sebeúcty: negativní hodnocení určitých objektů (například odmítání extremismu) jedinci pomáhá získat odstup od nebezpečí, které podle něj představují. Naopak pozitivní postoje k obdivovaným objektům (například k M. Gándhímu) pomáhají jedinci vytvořit si s obdivovaným objektem určité symbolické spojení, které dává možnost „spoluprožít“ některé aspekty obdivovaného objektu (například „spoluprožívat s Gándhím“ svobodu související se sdíleným postojem nenásilné politiky).

Je zřejmé, že u každého jedince je význam každé z funkcí různý a závisí pochopitelně také na objektu, k němuž se postoje vztahují. Postoje lidí, kteří mají tendenci své chování upravovat tak, aby vyhovovalo konkrétní situaci nebo druhým lidem, jsou silně ovlivněny potřebou sociálního přizpůsobení, zatímco postoje lidí méně závislých na okolí jsou více výsledkem jejich osobních hodnot.

Postoje týkající se kontroverzních sociálních témat (například trest smrti) bývají obvykle bipolární – lidé s nimi obvykle buď souhlasí nebo je odmítají, případně je jejich názor nevyhraněný. U méně kontroverzních témat, jako je například hudba, se setkáváme většinou jen s jednosměrnou škálou (lidé spíše souhlasí nebo je jejich názor nevyhraněný).

Důležitá je také konzistence postojových reprezentací. O určitých tématech obvykle přemýšlíme na několika rovinách, přičemž jednotlivé dílčí soudy mohou být v rozporu, podobně jako tomu bylo u výše uvedeného postoje k pizze. Konečný postoj je výsledkem součtů kladných reprezentací a odečtu záporných reprezentací (tj. vzhledem k velké oblibě pizzy – a navzdory obavě z cholesterolu a obezity – mírně kladný postoj). Postoje s vysokou konzistencí se z paměti lépe vybavují a bývají dlouhodobé.

Podle balanční teorie lidé usilují o to, aby jejich poznatky byly v souladu, tj. konzistentní. Pokud jsou poznatky, které se jich osobně týkají, v rozporu, prožívají neklid a snaží se upravit jejich zpracovávání (asimilace) nebo změnit svůj postoj tak, aby konzistence dosáhli. Příkladem prožívané nekonzistence je situace, kdy máme s někým, na kom nám velice záleží, zcela odlišný postoj k něčemu, co je pro nás oba významné. Balanční teorie vysvětluje, proč lidé věnují podstatně více pozornosti informacím, které jejich postoje potvrzují, zatímco informace, které jsou s jejich postoji v určitém rozporu, opomíjejí nebo ignorují. Vnímání protichůdných informací vyžaduje větší úsilí a může dojít i k jejich pokroucení. Postoje působí jako filtr, který odstraňuje slova, jež by mohla být rušivá.

Jak postoje předpovídají naše chování? Vztah mezi nimi kupodivu není příliš silný. Větší shoda mezi postojem a chováním bývá tehdy, pokud byl postoj utvořen na základě osobní zkušenosti, nikoli jen na základě zprostředkovaných informací. Větší shoda se také týká postojů, které jsou podpořeny subjektivně důležitými informacemi. Dalším faktorem je potřeba poznání: jedinci s vysokou potřebou poznání se vyznačují větší předpovídatelností jednání na základě jejich postojů. Zvyšuje ji také pocit, že příslušné rozhodnutí můžeme bez potíží realizovat. Určitá souvislost mezi postojem a chováním ovšem rozhodně neznamená, že by postoje byly příčinou chování. Jejich vztah je mnohem složitější a v některých případech naopak chování ovlivňuje změnu postoje (kap. 3.4).

4.3. Měření postojů

Ptáme-li se respondentů na jejich postoje, je třeba počítat s tím, že odpovědi dotázaných bývají často zkreslené. Důvodem je, že lidé neradi vyjadřují své skutečné postoje, pokud si myslí, že s nimi někdo nebude souhlasit. Snaha odpovídat podle očekávání tazatele se nazývá sociální desirabilita. Při vyplňování dotazníků si lidé také často neuvědomují složitost svých postojů, a tak někdy uvedou odpověď, o které si myslí, že se k dané otázce hodí. Jejich odpověď může být ovlivněna i předcházející otázkou. Zmíněným negativním jevům se snažíme čelit některými technikami, především provedením předvýzkumu, nebo zařazením otázek, které odhalí sklon dotázaných odpovídat podle očekávání.

Zatímco kvalitativními metodami (rozhovorem) máme možnost získat podrobnější informace o postojích jednotlivých respondentů, kvantitativními metodami (dotazníkem) dostáváme méně detailní údaje, avšak od velkého množství respondentů.

Metodou rozhovoru se například dozvídáme podrobné informace o vzniku postojů, můžeme analyzovat jedinečnost všech jejich souvislostí u každého z dotázaných. Pečlivá analýza emotivně zabarvených slov, která lidé ve svém projevu použijí, může poskytnout dobrou představu o jejich postojích, a to i tehdy, pokud o nich přímo nehovoří.

Sběr dat pomocí dotazníku a jejich statistické vyhodnocení umožňuje sledovat spíše celkovou společenskou podobu určitého postoje, rozdíly napříč vybranými skupinami populace a také tendence a pravděpodobné trendy jejich dalšího vývoje. Oba přístupy, kvalitativní a kvantitativní, tedy přinášejí poněkud odlišný druh informací. Volíme přístup, který je v závislosti na povaze získávaných informací, skupině respondentů a dalších podmínkách vhodnější. Chceme-li si však utvořit globálnější pohled na zkoumaný jev, užíváme zpravidla obou metod.

Při měření postojů pomocí dotazníku bývá často užívána Likertova škála, která měří míru souhlasu či nesouhlasu s určitým tvrzením. Likertova škála bývá často pětistupňová („zcela souhlasím“, „spíše souhlasím“, „nevím“, „spíše nesouhlasím“, „vůbec nesouhlasím“), může být i tří, čtyř, šesti či sedmistupňová. Její výhodou je, že zjišťuje nejen obsah postoje (jsem či nejsem pro), ale také jeho sílu (jak moc jsem či nejsem pro).

Jinou kvantitativní variantou je sémantický diferenciál, který zjišťuje různé nuance daného postoje. Pomocí něj lze zjistit, kde se uvnitř sémantických dimenzí nachází určitý zkoumaný pojem (například poloha pojmu „učitel“ na sedmistupňové škále mezi extrémními polaritami: „chytrý-hloupý“, „smutný-veselý“, „obdivovaný-neuznávaný“, „autoritativní-kamarádský“, apod.). Zajímavé je porovnání polohy různých pojmů v týchž dimenzích, ale i porovnání stejných pojmů mezi různými sociálními skupinami (například mezi žáky ZŠ, gymnazisty, odbornými školami, učilišti, apod.).

Ke zjišťování sociálních postojů vůči konkrétním jedincům bývá využívána sociometrie. V ní pokládáme skupině otázku, jejíž pomocí analyzujeme vztahy ve skupině. Sociometrickou otázkou „S kým se ti dobře pracuje? Uveď tři spolužáky:“ například může učitel zjistit, jaké vztahy ve třídě jsou produktivní pro skupinové vyučování. Pro analýzu sociálně patologických jevů ve skupině bývá užíváno i mnoha dalších metod, např. metody SO-RA-D, jež je upravenou sociometrií pro potřeby učitelů, dále techniky peer nomination, známé u nás též jako „Hádej kdo“ (… se ve třídě rád pere, … nejvíc pomáhá ostatním, apod.).

Pomocí Bogardovy škály sociální vzdálenosti lze měřit postoje k určitým skupinám, etnickým minoritám či vybraným společenským vrstvám. Výroky škály prezentují různé varianty sociální blízkosti, například „nevadilo by mi, kdyby příslušník dané skupiny žil ve stejném domě“, „nevadilo by mi, kdyby se stal členem mé rodiny“, apod. Tuto metodu lze také různě rozvíjet a upravovat například pro žáky a studenty.

4.4. Vytváření postojů a změny postojů

Postoje jsou výsledkem sociálního učení a jsou osvojovány v průběhu života. K některým postojům jsme ovšem částečně predisponováni také biologicky, například svým temperamentem. Extrovertní lidé se – patrně vzhledem ke svému dobrodružnějšímu životu a vyššímu prahu bolestivosti – častěji vyslovují pro trest smrti a pro legální možnost potratu, introverti bývají poněkud častěji proti trestu smrti a najdeme mezi nimi také více pacifistů.

Při osvojování postojů hraje velkou roli již zmíněná sociální identifikace se subjektivně významnými, referenčními skupinami. Na jejich utváření se podílí také klasické a operantní podmiňování (učení prostřednictvím odměn a trestů za naše chování) a zástupné podmiňování (pozorování odměňování a trestání druhých za jejich chování). Mnohým postojům se učíme i na základě získávání informací, týkajících se příslušného objektu. Nejprve si utváříme na daný objekt určitý názor. Získávání dalších informací posléze vede k formování různých deduktivních přesvědčení, jež jsou nakonec doplněna určitým hodnocením. Při utváření postojů hrají roli ovšem i další, méně racionální vlivy, například jev známý pod označením „in-group, out-group“. Jedná se o tendenci pozitivně nadhodnocovat vlastní skupinu a podhodnocovat skupinu cizí. Čím méně osobních zkušeností s cizí skupinou máme, tím extrémnější postoje vůči ní zastáváme. Je například známo, že nejsilnější antisemitismus je zaznamenáván v evropských zemích s nejnižším procentem židovské populace.

Teorie sebepercepce poukazuje na to, že některé své postoje definujeme teprve na základě svého předešlého chování.

Podstatu změn našich postojů se snaží vysvětlit také teorie kognitivní disonance, která rozvíjí poznatky balanční teorie (3.2). Kognitivní disonance, tj. nekonsistence mezi relevantními poznatky, vede, jak bylo řečeno, k určité tenzi a podněcuje jedince ke změně zpracování informací nebo ke změně postoje. Příkladem je proměna smýšlení členů sekty poté, co se nepotvrdila jejich prognóza zkázy města. Aby její přívrženci nemuseli měnit svůj původní postoj (víru ve zkázu města a v pravdivost jejich náboženského učení), vytvořili si k němu postoj další (bůh vyslyšel jejich modlitby a odvrátil původní úmysl zničit město).

V nejznámějším experimentu, dokládajícím teorii kognitivní disonance, byla studentům zadána práce, kterou hodnotili jako velmi nudnou a monotónní. Po jejím ukončení byli studenti požádáni, aby o práci hovořili s dalšími zájemci a aby jim práci prezentovali jako velmi zábavnou a zajímavou. Poté byla první polovině studentů vyplacena odměna v hodnotě 20 dolarů, ostatní dostali pouze jeden dolar. Nakonec byly obě skupiny znovu dotázány na svůj názor na uvedenou práci. Dobře zaplacení studenti svůj názor nezměnili, zatímco ti, kteří dostali jen jeden dolar, práci popisovali jako mnohem zajímavější než na začátku. Dobře placená skupina si mohla svou lež novým zájemcům ospravedlnit tím, že dostala dobře zaplaceno, kdežto druhá skupina nedostala zaplaceno tolik, aby jí za to stálo lhát. Vzniklou disonanci mezi vlastním hodnocením práce, lží a špatným honorářem tedy vyřešila tím, že změnila svůj postoj k práci.

Úsilí o změnu postojů druhých bývá realizováno buď přímým přesvědčováním, tj. ústřední cestou, anebo nepřímým vlivem, který jedinci nijak nezaznamenají, tj. periferní cestou (viz 3.1, prezentace politiků). Ukazuje se, že postojová změna provedená centrální cestou souvisela – na rozdíl od změny navozené cestou nepřímou – především s počtem argumentů a zůstala nezměněná i po několika dnech.

Na změně postojů se podílí také jistota tvrzení přesvědčujících. Nejistá tvrzení („zdá se, že…“) postoje příliš nezmění. Dalším aspektem je druh emocionálního účinku, který argumentace vyvolává. Lidé spíše změní chování, získají-li informace o osobním přínosu příslušné změny, než jsou-li informováni o nepříjemných nesnázích, které jim hrozí, pokud své chování nezmění. Po reklamě na zubní hygienu si začali důkladněji čistit zuby lidé, kteří byli upozorněni na zkvalitnění chrupu, již jim lepší hygiena přinese. Žádný behaviorální efekt však tato reklama neměla na diváky, které upozorňovala na riziko bolestivých zákroků v případě špatné hygieny. Nutno doplnit, že ke změně postojů v otázce zubní hygieny došlo u všech diváků, ačkoliv změna postojů druhé skupiny nevedla ke změně jejího chování.

Roli hraje také příjemce informací. Ukazuje se, že jedince s vyšším vzděláním ovlivní spíše prezentace argumentů i protiargumentů, zatímco jedinci s nižším vzděláním přijmou spíše postoj prezentovaný jen jednou stranou. Ambivalentní postoje k reklamám a jejich velká četnost vedou také k tomu, že větší efekt mají sofistikovanější reklamy, v nichž například chybí název výrobku, než reklamy, které vše dopodrobna vysvětlí.

Lidé s velmi vyhraněnými postoji mají daleko menší schopnost akceptovat odlišné názory druhých než lidé s méně vyhraněnými postoji. Roli ovšem hraje i důležitost předmětu postoje pro příjemce: s jeho významem klesá schopnost akceptace odlišných postojů. Také silná úzkost příjemce může vést ke zkreslení při zpracování nových informací.

4.5. Stereotypy ve vnímání a předsudky

Stereotypizace v myšlení je úsporným opatřením, které umožňuje získat na základě znalosti příslušné zobecněné kategorie významně větší množství informací – ovšem s rizikem, že konkrétní posuzovaný objekt nemusí být typickým zástupcem své kategorie a úsudek o něm pak může být mylný (příklad: předpoklad, že umělci jsou tvořiví, jistě neplatí o všech). Stereotypizací přehlížíme individualitu. Stereotyp může ovlivnit i naše vnímání – v sociální situaci "vidíme" to, co je v souladu s naším očekáváním. Stereotypy jsou výhodné především v situaci, kdy je schopnost zpracovávat nové informace snížená (například v časové tísni, pod vlivem únavy). Saháme však po nich často i tehdy, jsme-li ke zpracovávání nových informací málo motivováni.

Sociální stereotypy vedou ke vzniku předsudků, nepodložených pevně zakotvených představ o určitých skupinách lidí. Předsudky mohou být pozitivní i negativní. Negativní předsudky někdy představují skrytou formu agrese. Projevují se různými typy chování, od nejmírnějších až po projevy nejdrastičtější: Může se jednat o očerňování dané sociální skupiny, omezení sociálního kontaktu s jejími příslušníky, o diskriminaci celé skupiny na legislativní rovině, o tělesné napadání jejích příslušníků. Nejsurovějším projevem je snaha o vyhlazení dané skupiny.

Původ předsudků byl vysvětlován mnoha teoriemi. Sociobiologové upozorňují na „vrozený biologický pud“ ochraňovat jedince, kteří s námi sdílí tytéž geny. Sociální psychologové zdůrazňují fakt, že zastánci předsudků byli v dětství často vychováváni ve velmi tvrdé disciplíně. Tyto jedince nacházíme často mezi příslušníky krajní pravice i krajní levice. Sociologové se naopak snažili vysvětlit, proč v některých společnostech zastávají předsudky celé společenské vrstvy. Zjistili, že na míře jejich výskytu v určité společnosti se podílí jejich společenská akceptace. V zemích, kde je důsledně uplatňována antidiskriminační politika, se příslušníci různých minorit setkávají s otevřenou prezentací předsudků či s chováním, které by o nich svědčilo, spíše zřídkakdy. Ve společnostech, jež nesnášenlivé postoje tolerují, se s nimi setkáme častěji. Zastánci teorie obětního beránka navíc upozorňují, že předsudky vůči druhým rostou především v sociálně deprivovaných oblastech. Jejich obyvatelé mají tendenci hledat viníka za svou frustrující situaci. Teorie konfliktu dále upozorňuje na již zmíněný fakt, že skupiny, které spolu soutěží, hodnotí své členy podstatně pozitivněji, zatímco členy druhé skupiny hodnotí méně příznivě (například jako úskočné a lstivé). Pokud jsou ovšem obě skupiny nuceny spolupracovat na společném cíli, vzájemné předsudky rychle mizí. Předsudky vznikají také tam, kde je určitá skupina na rozdíl od skupiny druhé zvýhodněná. Privilegovaná skupina se často snaží pomocí racionalizace a předsudků obhájit své výhody nad skupinou diskriminovanou. Diskriminovaná skupina prožívá frustraci a závist a posléze se u ní – přesně v intencích sebenaplňujícího se proroctví – tvoří pocit méněcennosti.

Můžeme tedy shrnout, že na vzniku předsudků se podílí: autoritářská osobnost, nedostatek informací o posuzované skupině, soutěživá situace, oficiální akceptace diskriminačních postojů, nevzdělanost, přejímání předsudků od rodičů a dalších osobních vzorů.

Pro odstranění předsudků je nutné zajistit tyto podmínky :

• Uvedené skupiny musí mít rovnoprávné postavení. 
• Musí mít také příležitost k osobnímu kontaktu, především pak s jedinci, kteří neodpovídají vytvořenému stereotypu.
• Kontakt mezi skupinami musí být podporován společností.
• Snižování předsudků napomáhá společná spolupráce příslušníků uvedených skupin.

5. KOMUNIKACE

Komunikace je symbolickým vyjádřením interakce. Využívá symbolů – slov, písemných znaků, gest a akcí. Je vždy subjektivní výpovědí o něčem (1), je sdělením druhému (2) a zároveň je také výpovědí sdělujícího o sobě samém (3). Základem komunikace je potřeba zapůsobit na druhého. Tuto potřebu ovšem musí mít uspokojenu i ten, koho vyzýváme ke společné komunikaci.

Cílem komunikace je:

• naznačovat fakta
• vyjadřovat stav mluvčího
• měnit stav posluchače

Základní struktura komunikace:

• Kdo sděluje (sdělující – komunikátor)
• Co říká (obsah sdělení – komuniké)
• Komu (příjemce sděleného – recipient)
• Čím (druh komunikace, např. slova)
• Prostřednictvím jakého média (např. v přímém fyzickém kontaktu nebo telefonem)
• S jakým úmyslem (motivace, záměr informovat)
• S jakým účinkem (porozumění sdělenému, reakce recipienta)

Proces přijetí a zpracování informace probíhá ve třech fázích:

1. Recipient nejprve registruje zdroj sdělení a zvažuje jeho důvěryhodnost (uvažuje o příslušném komunikátorovi i o médiu, jímž může být např. hromadný e-mail).
2. V další fázi (2) recipient zvažuje platnost informace, její hodnověrnost a také její vztah k vlastní motivaci.
3. Teprve ve fázi (3) dochází k analýze sděleného, ke konfrontaci nového s předchozími zkušenostmi, zda je nově sdělené v jejich souladu nebo zda naopak vyžaduje rekonstrukci zažitých představ a konstruktů.

Při snaze porozumět si v komunikaci se potýkáme s řadou nepřesností. Hovoříme-li s někým, nevysíláme naše myšlenky, ale fyzikální signály – zvuky (slova) nebo obraz (písmena). Mluvčí do nich kóduje své myšlenky, recipient z nich dekóduje slova. Význam slov se skládá ze dvou komponent: z denotátu, který daný pojem definuje (např. stůl je plocha sloužící k různým aktivitám, stojící nejčastěji na čtyřech nohách). Konotát obsahuje různé další asociace a emoční souvislosti, jež daný pojem vyvolává (například představa konkrétního pracovního stolu tmavé barvy, u kterého nerad sedávám). Na denotačním významu se lidé shodnou, konotace jsou však individuální. Interference jsou šumy, které narušují předání komuniké recipientovi, nebo mu znesnadňují jeho přijetí (hlučné prostředí, nadměrná únava).

5.1. Verbální komunikace

Verbální komunikace je specificky lidským způsobem komunikace, který má formu mluvené nebo psané řeči. Také mnozí subhumánní živočichové komunikují hlasem, ale činí tak pomocí neartikulovaných zvuků, nejedná se tedy o verbální formu. Základem verbální komunikace jsou řečové struktury, kulturně specifická větná skladba, gramatika a slovní zásoba. Slova umožňují popis a vysvětlení konkrétních skutečností i abstrakt, jejich prostřednictvím lze klást otázky a odpovídat na ně. Lze jimi vyjádřit i představy a myšlenky, které nejsou bezprostřední realitou. Slova však neumožňují vyjádřit veškerou zkušenost. Problémem je vyjádření emocí, kde si vypomáháme hledáním metafor a dalších prostředků. Pojmy samy vyvolávají také určité emocionální reakce, výroky mohou obsahovat „skrytá sdělení“ či „narážky“. Přesto je mluvená řeč nejpraktičtějším systémem dorozumívání. Rozhovor může mít funkci instrumentální nebo psychoterapeutickou (projevy útěchy, „vypovídání se“, apod.).

Pro funkční průběh rozhovoru je nutné dodržovat čtyři kooperativní maxima:

1. Informovat v přiměřeném nutném rozsahu (říci vše nutné, ale nic víc)
2. Mluvit pravdu
3. Držet se tématu, nezabíhat jinam
4. Mluvit srozumitelně, užívat jen obecně známých, jednoznačných pojmů, srozumitelných formulací

Metakomunikace zahrnuje různé dimenze, jimiž obohacujeme svou řeč. Jedná se například o tón hlasu, pomlky v řeči (mohou vyjadřovat nervozitu nebo rozvažování), hlasitost, apod. Dalším jejím aspektem je řečový registr. Existuje mnoho stylů použití jazyka, některé jsou však v určitých situacích vhodnější než jiné.

V různých sociálních interakcích užíváme pěti základních řečových registrů:

Deklamační – způsob verbálního vyjadřování užívaný ve formálních projevech a písemných sděleních (například projev ředitele školy k uchazečům na dni otevřených dveřích).

Formální – vyžaduje pečlivé používání gramatiky a slovní zásoby. Užívá se například tehdy, kdy je projev adresován autoritám (například žádost o grant, zápis z jednání, apod.).

Informativní – obvykle jej užíváme při styku s cizími lidmi, například ptá-li se nás někdo na cestu. Tento vyjadřovací styl mívá neformální charakter.

Familiární – užíváme jej v komunikaci s přáteli a lidmi, s nimiž se dobře známe. Může obsahovat slangové výrazy. Některé gramatické formy, které se v něm vyskytují, by však v psaném projevu působily nedokončeně a nesprávně.

Intimní – určený pro intimní přátele a blízkou rodinu. Často se v něm objevuje zkratkovitá řeč a zvláštní odkazy či výrazy, nesrozumitelné druhým. Počítá s velkým množstvím společných zážitků zúčastněných osob.

5.2. Neverbální komunikace

Verbální komunikace je v přímém fyzickém kontaktu doplňována také o neverbální signály. Neverbální signály mohou význam verbálních sdělení podtrhovat (prostřednictví doprovodných gest), doplňovat (například místo sdělení, že se někdo chová podivně, si lidé ťukají na čelo), mohou však také význam sděleného i zcela měnit (zdvižený ukazováček rodiče při sdělení potomkovi „Ty ses dneska vyznamenal“ zcela obrací původní význam slov). Neverbální komunikací dále vyjadřujeme své postoje a také emoce. Neverbální projevy a tzv. řeč těla bývají rovněž zařazovány k metakomunikaci.

O zásadním významu neverbální komunikace svědčí také následující zjištění: Setkáme-li se s neverbálním sdělením, které není v souladu s jeho doprovodnými verbálními signály, existuje pětkrát větší pravděpodobnost, že uvěříme neverbálnímu poselství. Neverbální signály jsou často nevědomé a méně kontrolované než signály verbální. Lidé je tedy považují za indikátory „skutečných“ postojů mluvčího.

Při rozhovoru je důležitý oční kontakt. Osoba, která hovoří, se na svého komunikačního partnera obvykle dívá pouze tu a tam. Na konci své promluvy však k němu vzhlédne, jako by mu „předávala“ slovo. Osoba, která naslouchá, obvykle oční kontakt s hovořící osobou udržuje po celou dobu. Pokud se na nás osoba, k níž hovoříme, nedívá, usuzujeme, že nás neposlouchá. Příliš dlouhý upřený pohled však může způsobovat rozpaky.

Úplné odvrácení pohledu znamená nezájem o interakci. Proto lidé přerušují oční kontakt s opilci a neodpovídají jim, jsou-li jimi osloveni. Chybění možnosti navázat oční kontakt plynulost komunikace zpravidla brzdí. Nepříjemně se například hovoří s lidmi, kteří mají černé zrcadlové brýle.

Také dotyky jsou komunikačními signály. Citová blízkost bývá často vyjádřena dotykem nebo touhou po něm. Potřesení rukou, objetí nebo polibek se staly součástmi rituálů vítání a loučení. Roli zde ovšem hraje blízkost vztahu, kultura (Francouzi se v těchto situacích políbí na tvář i se svými známými), ale také pohlavní příslušnost. Ženy bývají na rozdíl od mužů kontaktnější, zvláště mezi sebou. Mimo uvedené situace je v ostatním styku tělesný kontakt s cizími lidmi prakticky tabu.

Jiným aspektem je sebedotýkání (například hlazení tváře), které často vyjadřuje nejistotu, případně mírnou tenzi, apod. Příznakem obranné bariéry je zkřížení nohou nebo rukou, schovávání se za předměty (například usednutí za psací stůl, přesunutí tašky z ramene na břicho).

Dalším činitelem nonverbální komunikace je vnější zjev. Lidé se nechají „zlákat“ k přechodu křižovatky na červenou mnohem spíše elegantně oblečeným spoluchodcem, který vkročí do dráhy jako první, než jedincem neupraveným. Sociální atraktivitu zvyšuje oblečení, tělesná stavba, vzhled obličeje, vlasy a další detaily.

Mimika a gestika se týká výrazu tváře, který vyjadřuje celou řadu emocí, například zlost strach, překvapení, rozpaky, vzrušení, radost, zaujetí. Nejinformativnější částí je oblast kolem očí a úst. Bez znalosti situačního kontextu je však interpretace výrazu méně spolehlivá.

Gesta jsou pohyby rukou a paží, která provádíme během rozhovoru. Jejich prostřednictvím zdůrazňujeme nebo ilustrujeme to, co říkáme. Po obličeji jsou ruce nejviditelnější a nejvýraznější částí těla.

Fyzická vzdálenost mezi komunikujícími obvykle vyjadřuje intenzitu jejich vztahu. Citově blízké osoby si „pouštíme blíž k tělu“. V hromadných dopravních prostředcích se často cítíme nepříjemně právě proto, že zde není možné dodržovat subjektivně žádoucí odstup od druhých. Blízkost druhých negujeme tím, že se vyhýbáme očnímu kontaktu. Subjektivně příjemná vzdálenost komunikujících je ovšem také kulturně podmíněná – jihoevropané udržují menší vzdálenosti než seveřané. Uvedenou problematikou se zabývá proxemika.

Kinezika zkoumá komunikační význam držení těla, jednotlivých pohybů a jejich spojení do komplexních funkčních celků.

5.3. Patologické formy komunikace

Na základě výsledků různých výzkumů byly definovány neadekvátní, patologické způsoby komunikace:

• Destruktivní komunikace je příznačná snahou podlomit pozici a rozrušit partnerovy postoje a názory. Základním motivem je snaha o destrukci, nikoli o konstrukci nového, kvalitnějšího názoru.

• Autoritářská komunikace vychází z autokratického vnucování vlastních názorů druhému s cílem vytvořit jeho závislost v myšlení nebo v jednání.

• Při disjunktivní komunikaci dochází k odpoutání od vlastního smyslu komunikace a od jádra jejího obsahu. Bývá provázena zlehčováním, povrchním chováním, ironií apod.

• Rezistentní komunikace bývá zpravidla projevem nedůvěry nebo odmítání partnera. Příjemce pasivně vyslechne sdělení, ale nezpracuje jej a neodpovídá na řečené žádným vlastním sdělením ani aktivitou.

• Pseudokomunikace je jakousi jakoby-komunikací. Jedná se například o situaci jedinců, kteří spolu musí komunikovat, ačkoli by se společné komunikaci v případě možnosti vyhnuli. Jejich komunikace není vyjádřením jejich vztahu.

• Nonkomunikace znamená absenci komunikace při formální přítomnosti jedinců.

Další typologie neadekvátní komunikace uvádí toto rozdělení:

• Podrobivá komunikace je zaměřena na zachování klidu i za cenu neustálého vyjadřování souhlasu, omlouvání se a usmiřování.

• Karatelská komunikace bývá spojena s neustálým napomínáním, kritizováním, odmítáním, vyčítáním.

• Chladná komunikace je ryze racionální, korektní, ale bez citu, monotónní.

• Irelevantní komunikace je komunikace nevěcná, odvádějící pozornost jinam, ignoruje to, co sdělují nebo dělají jiní.

V běžné komunikaci se většinou projevují jen určité prvky výše uvedených typů, které však často bývají kombinovány s prvky jiných patologických typů. Děje se tak často v diskusi, nejsou-li dodržovány její základní principy, je-li například diskuse některého z komunikujících motivována snahou „vyhrát nad druhým souboj“. Nejčastěji bývají komunikační „fauly“ užívány ve stavu argumentační nouze. Příkladem je kombinace bezobsažných výroků s významnou intonací a mimikou (např. „ono je to mnohem složitější!“ nebo „já bych to neviděl tak jednoduše!“). Jejich podtextem je sdělení „já jsem ten, kdo to skutečně chápe“. Jejich patologie je dána tím, že nejsou provázeny ochotou kritické stanovisko zdůvodnit. Podobný efekt mají také všechny zlehčující a zesměšňující reakce (smích, mimika).

Za patologický komunikační jev lze považovat také užívání neobvyklých slov či zcela nových termínů, u nichž není zcela zřejmé, zda zastupují určitou skutečnost. Tyto praktiky užívají různí šarlatáni a manipulátoři. Někdy se setkáváme s novou terminologií také v různých vědních oblastech. V posledních letech se v mnohých odborných oblastech začaly užívat nové pojmy, které nahrazují dosud známé názvy pro tutéž skutečnost, s nimiž byla odborná veřejnost již dříve dobře obeznámena. Ponecháme-li stranou informační zmatek, stojí za úvahu skutečnost, že uvedené pojmy navozují dojem, že se jedná o zcela nový, dosud málo známý jev. Zdání novosti určitého tématu pak může například ovlivnit rozhodnutí o přidělení grantu orientovaného na uvedenou problematiku.

Z hlediska vztahu mezi verbální a neverbální komunikací bývá jako patologický jev zmiňována tzv. dvojitá zpětná vazba, při níž dochází na neverbální rovině k popírání toho, co je deklamováno verbálně. Pokud matka dítěti verbálně sděluje, že by byla ráda, kdyby se zúčastnilo sobotního výletu, ale zároveň se při tom tváří velmi smutně, pro dítě jsou uvedené signály ambivalentní a cítí, že ať se rozhodne jakkoli, není ani jedno řešení „zcela správné“.

5.4. Sociální vlivy v komunikaci

Komunikace má vždy sociální kontext, ať již přímý nebo zprostředkovaný. Obeznámení se se situačním kontextem, v němž komunikace probíhá, je jednou ze základních podmínek pro správné dekódování sděleného obsahu. Například výrok „Nespěchej tolik!“ může znamenat něco jiného při cestě na nádraží a něco jiného v ložnici. Roli hrají i metalingvistické faktory: výrok „Vy jste ale chytrej“ pronesený ironicky nebo s úšklebkem zcela mění základní význam tohoto sdělení.

Sociální kontext ovšem také zpětně ovlivňuje obsah sděleného. Vědci například v neformálním rozhovoru sdělí, že „určitý jev má tuto příčinu“. V odborném vědeckém časopise však bude uvedena mnohem opatrnější formulace typu: „Výsledky naznačují určitou souvislost mezi uvedenými jevy“. Zajímavé je, jak si vědci vysvětlují své vlastní vědecké názory a názory svých kolegů. Vlastní názory zpravidla opírají o empirické důkazy, zatímco názory svých kolegů přičítají jejich osobnostním charakteristikám nebo společenským faktorům.

Dalším příkladem vlivu sociálního kontextu (zde veřejného mínění) na sdělovaný obsah je argumentace rasistických postojů jedinců, kteří se chtějí vyhnout nařčení z rasismu. Rasisté nejprve deklamují svůj pozitivní pohled na příslušnou menšinu, který ovšem vzápětí doplní řadou dehonestujících informací o dané skupině, z nichž je implicitně zřejmý jejich opačný postoj.

Argumentaci často ovlivňuje také anticipace osobnosti a postojů toho, s kým komunikujeme. Často uvádíme poněkud jiné důvody, obměňujeme jejich pořadí či měníme užité výrazy. Vysvětlujeme-li důvod svého odchodu ze zaměstnání svému nadřízenému, můžeme například využít argumentů typu: „zdravotní problémy“, „touha zkusit něco nového“, zatímco doma nebo s přáteli spíše přiznáme „pocit ztráty smyslu dané práce“.

Při dekódování celého sdělení mají mnozí lidé tendenci vztahovat komunikační signály druhých vůči vlastní osobě. Přivítá-li nás například kolega po dovolené slovy „Rád tě vidím“, ale přitom se mračí, můžeme „egocentricky“ usuzovat na skrývané antipatie. Výrok ovšem může být pravdivý, pokud se kolega zároveň aktuálně zabývá nějakou nepříjemnou záležitostí.

Jiným možným zkreslením je projekce, jíž se dopouštíme tehdy, když v komunikaci partnera nevědomě „spatřujeme“ své vlastní pohnutky a nálady (viz kap. 2).

Volba slov, jimiž popisujeme druhé lidi, značně ovlivňuje jejich posuzování. Jazyk je jeden z nástrojů, kterým se posiluje předpojatost a předsudky vůči druhým. Příkladem je užívání akčních a stavových sloves. Řekneme-li, že se určitá skupina zachovala nečestně, jedná se o jiný význam, než řekneme-li, že je daná skupina nečestná (jedná se o závažnější obvinění, protože předmětem kritiky zde není chování, nýbrž charakter skupiny). Implicitní slovesná kauzalita poukazuje na tendenci přisuzovat sobě samému příčinnost akčními slovesy (jednali jsme nečestně), zatímco druhým přisuzovat příčinnost stavovými slovesy (oni jsou nečestní).

V komunikaci jde o stanovení pravidel používání jazyka v různých skupinách. Používání jazyka v těchto skupinách je chápáno jako druh hry, v níž se uplatňují principy a pravidla her. Hra zde ovšem vystupuje jako nástroj zisku, jímž je uspokojení nějaké potřeby, například moci. Diskurs je specifický pohled na svět, který sdílí určitá sociální skupina. Určitému diskursu odpovídá i jazyk, který ovšem někdy bývá nesrozumitelný lidem nacházejícím se vně této skupiny. Jazyk tak může být i prostředkem moci, protože se určité obsahy mohou stát pro nezasvěcené jedince nečitelné. Takto vznikají elity vlastníků informací.

Analýza diskursu se zabývá situací jazyka v sociálním kontextu a také jeho funkcí. V rámci analýzy diskursu jsou odmítány poznatky o užívání jazyka získané na základě laboratorních výzkumů. Požadavkem se stalo sbírání jazykového materiálu v „reálném světě“. Tím ovšem dochází ke zpochybňování standardního výzkumného přístupu založeného na ověřování hypotéz. Analýza diskursu se naopak nejprve soustřeďuje na získávání vzorků mluvy a teprve poté analyzuje, co z nich vyplývá.

6. SKUPINY, ORGANIZACE A JEDINEC

Lidé utvářejí skupiny proto, že očekávají v komplikovaném světě větší bezpečí. Příslušnost ke skupině napomáhá také dosažení některých osobních cílů, které by bez pomoci ostatních nebyly realizovatelné. Členství ve skupinách je tedy naší životní nutností. Do většiny skupin vrůstáme spontánně, bez možnosti výběru. Platí to pro rodinu, do níž se rodíme, pro většinu školních tříd a později často i pro pracovní kolektiv.

Skupiny plní tyto funkce:

• Zprostředkovávají vliv širší společnosti.
• Formují osobnost svých členů, podílejí se na dotváření jejich sociálních vlastností.
• Posilují sociální identitu.
• Uspokojují důležité sociální potřeby jedince: potřebu sounáležitosti, potřebu být přijímán a uznáván a potřebu seberealizovat se.

Velká část rozhodnutí, která ovlivňují náš každodenní život, vzniká v nějakých skupinách či výborech. Také každé pracovní prostředí má sociální charakter. Skupinou je pracovní tým, nicméně i velmi „osamělé“ profese se odehrávají v určitém sociálním kontextu. Skupinová spolupráce je podporována v mnoha oblastech. Ve školách se rozvíjí skupinové vyučování, grantové agentury podporují týmovou spolupráci většího počtu jedinců při řešení různých projektů, evropské fondy podmiňují čerpání financí dokonce mezinárodní spoluprací. Nejinak je tomu i v politickém a občanském životě. Demokratická společnost je založena na skupinovém rozhodování.

6.1. Vymezení sociální skupiny

Sociální skupina je na rozdíl od pouhého shluku lidí charakterizována uvedenými znaky:

• Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy.
• Skupina má vědomí určitého cíle nebo účelu.
• Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kteří se nepřizpůsobí.
• Její členové jsou navzájem v interakci a komunikaci, které trvají delší dobu, ne jen několik minut.
• Mezi členy skupiny se rozvíjejí vztahy, vytváří se systém pozic a rolí.

Formální skupiny jsou skupiny konstituované institucionálně nebo formálně stanovenými úkoly. Příkladem je pracovní skupina v zaměstnání nebo účastníci víkendového kurzu. Skupiny neformální vznikají spontánně na základě společných osobních zájmů či konkrétního osobního cíle – například parta kolegů scházející se pravidelně každé úterý ve vinárně, skupina přátel na společném výletě, apod. Je tedy zřejmé, že ve formálních skupinách se mohou vytvářet neformální podskupiny. Členské skupiny jsou takové, jichž jsme reálnými členy. Jiným typem jsou skupiny referenční – jedinec nemusí být jejich reálným členem, ale určitým způsobem se k takové skupině vztahuje. K negativní referenční skupině jedinec přísluší jen nerad nebo by do ní patřit rozhodně nechtěl. Do pozitivní referenční skupiny naopak náleží rád, anebo by se rád jejím členem stal (příkladem je vztah zájemce o studium lékařství k již studujícím medikům, fanoušci některého z fotbalových klubů, apod.). I když jedinec nemusí být členem své referenční skupiny, v mnoha skupinových znacích se chová tak, jako by jím byl – vyznává stejné hodnoty, nosí týž módní styl, přejímá názory jejích členů, atd.

6.2. Skupinová hierarchie

Každá skupina je strukturována na základě hierarchie. Její členové se v ní nacházejí na pozicích, které jsou dány mírou jejich přijímání nebo odmítání ostatními. Roli zde hraje především sociální přitažlivost, prestiž či moc, způsob sebeprezentace uvnitř skupiny a podíl na dosahování skupinových cílů. Významným kritériem, určujícím pozici člena ve skupině, je také jeho osobnostně mravní profil, který lze považovat za součást sebeprezentace. Z každého z uvedených hledisek bychom mohli vytvořit samostatnou, poněkud odlišnou hierarchii. Nejčastěji se uvádí hierarchie členů skupiny na základě vlivu a obliby.

Příslušníci skupiny v ní zastávají určité role, které vyplývají z jejích potřeb. Jednotlivé role do jisté míry determinují vliv jedince na dění ve skupině, podíl na dosahování cílů, vzájemné vztahy členů i způsob komunikace.

Nejčastěji bývá uváděno následující rozdělení skupinových rolí:

Alfa – neformální vůdce skupiny, většinou nejaktivnější, imponující člen skupiny.

Beta – expert, navrhuje nebo tvořivě rozvíjí nápady prezentované vůdcem.

Gama – většina členů skupiny, spíše pasivní, přizpůsobiví, identifikují se s vůdcem nebo mu podléhají.

Omega – málo oblíbení členové skupiny, stojící na jejím okraji.

Ró – „obětní beránek“, obvykle symbolický představitel nepřátelské (rivalitní) skupiny.

Výzkumy dále naznačují, že pozitivní vztahy s druhými bývají více promyšlené (většinou můžeme říci hned několik důvodů, proč je nám někdo sympatický), kdežto při záporném hodnocení se lidé často řídí málo reflektovanými emocemi. Na základních školách se dostává do pozice neoblíbených nebo izolovaných členů třídy až pětina dětí.

6.3. Vůdcovství

Nejdominantnější roli zastává vůdce skupiny. Jeho úkolem je kontrolovat aktivity skupiny, přispívat k její soudržnosti, reprezentovat skupinu a významným způsobem se podílet na plnění skupinových cílů. Obvykle se jedná o jedince, který získal autoritu a důvěru ostatních, určitým způsobem se ve skupině prosazuje a vede ji. Základními osobnostními faktory vůdce jsou: inteligence, vitální energie a sebeovládání.

Charakteristiky úspěšného vůdce:

• Skupina ho vnímá jako svou součást.
• Má vlastnosti a názory, které má skupina jako celek.
• Je pro členy vzorem.
• Pozitivně reprezentuje skupinu navenek.
• Skupina jej vnímá jako někoho, kdo jí pomáhá dosáhnout jejích cílů.

Z hlediska přístupu k vedení skupiny bývají uváděny dva základní styly vedení:

• Styl orientovaný na produktivitu.
• Styl orientovaný na spolupracovníky.

Někteří vůdci dokáží propojit oba aspekty, většinou se však chopí především jednoho z nich a druhý z aspektů zastává jiný člen skupiny. Uvedené rozložení sil platí také pro skupiny s větším počtem cílů – v nich se pro různé úkoly „rekrutují“ různí vůdcové. Je zajímavé, že pracovní skupiny s nejvyšší produktivitou většinou nebývají vedeny vysoce úkolově orientovanými vedoucími. Vysoká produktivita je podporována spíše snahou o udržení pozitivních sociálních vztahů mezi spolupracovníky. Nejúspěšnější vůdci musí být ovšem schopni také účelně strukturovat dílčí úkoly a organizovat jejich plnění. Formální vůdce musí, na rozdíl od vůdce neformálního, zároveň plnit očekávání svých podřízených i nadřízených a obvykle nemívá zcela přesnou zpětnou vazbu o úspěšnosti ve své pozici.

Styly vedení skupiny:

• O autoritářský (patriarchální) styl vedení skupiny se jedná tehdy, pokud její vedoucí uplatňuje svůj vliv z pozice vlastní formální autority. Autoritářský vedoucí rozhoduje pokud možno sám, bez ohledu na mínění druhých. Podceňuje schopnost členů podílet se na řízení skupiny, odmítá zpětnou vazbu od ostatních spolupracovníků.

• Demokratický vedoucí naproti tomu preferuje kolektivní rozhodování, zajímá se o názory spolupracovníků a zaměstnanců a určitou měrou respektuje jejich přání. Určitým rizikem, které s sebou nese demokratický styl vedení, je váhavost a nedostatek koncepce.

• Při liberálním stylu vedení vůdce ponechává dění volný průběh. Je zřejmé, že tento styl vedení může určitým způsobem fungovat jen tehdy, jsou-li podřízení silně identifikováni s pracovními cíli.

• Charismatický vůdce se vyznačuje výjimečnými osobnostními vlastnostmi a svůj styl vedení staví na zajímavosti své osobnosti. Bývá milován a jeho podřízení k němu vzhlížejí a jsou často ochotni pro něj a pro skupinu mnohé obětovat. Je vnímán jako nenahraditelný.

• Byrokrat je opakem charismatika. Může však být stejně výkonný. Obvykle má přesný přehled o tom, jaké úkoly před jeho skupinou aktuálně stojí a jak je jednotliví členové plní. Na rozdíl od charismatika pracuje byrokrat více s jednotlivými členy skupiny. Rizikem je přeorganizovanost, ztráta spontaneity při řešení úkonů a odlidštění.

• Autokratický vedoucí se objevuje spíše ve velkých organizacích. Bývá obklopen aparátem spolupracovníků, kteří dbají na provádění jeho nařízení. Nemá přímý kontakt s ostatními podřízenými.

Pracovníci často plní očekávání svého vedoucího, platí zde tedy sebenaplňující se proroctví. Předpokládá-li vedoucí, že jeho podřízení budou neschopní a líní, budou se tak skutečně projevovat. Podobně také ti, kteří mají na své podřízené příliš nízké nároky, často posléze vedou neproduktivní a nevýkonný kolektiv. Vliv a množství kontroly, který vůdci při plnění skupinových úkolů mají, bývá často přeceňován. Z tohoto důvodu se vůdci neadekvátně stávají obětními beránky při špatném výkonu jejich skupiny a bývají až příliš oslavováni za její skvělý výkon.

Do pozice vůdců se však mnohdy dostávají i jedinci, kteří jsou k tomuto postavení neadekvátně motivováni, což obvykle negativně poznamená motivaci i výkon celé skupiny. Jedná se o: potřebu dominovat (jedná se o infantilní projev, vyplývající ze sociální nezralosti), o potřebu moci a vlivu (pramenící z pocitů méněcennosti nebo z touhy manipulovat s druhými), o potřebu sebepotvrzení (zde však prostřednictvím ovládání druhých) a o potřebu exhibice (infantilní motiv).

6.4. Skupinové normy

 Skupinové normy jsou určitým systémem pravidel, který zajišťuje plynulý průběh společných činností ve skupině a nekonfliktní fungování mezilidských vztahů. Ve formálních skupinách jsou formulovány explicitně (školní řád, pracovní náplň, trestní zákoník, apod.), v neformálních skupinách vznikají v průběhu společných činností jako nepsané požadavky.

Normy v sobě obsahují i způsoby reagování při jejich porušení – sankce. Pozitivní sankce zpevňují žádoucí chování prostřednictvím odměn (obvykle jde o projevy akceptace skupinou), sankce negativní by teoreticky měly nežádoucí chování tlumit (varianty trestů jsou různé, od nepříjemných poznámek až po fyzické napadání). Účinek negativních sankcí však bývá různý – trestem jsou často určité signály odmítání jedince, který normu překročil, což může postupně vést k jeho vyčleňování ze skupiny. Negativní sankce by tedy neměly být jakousi odplatou. Vždy by měly vést k:

• Nápravě důsledků porušení normy (je-li to možné).
• Zabránění v opakování daných přestupků.
• Zbavení přestupkáře nežádoucích prožitků, které by mu bránily v autentické změně chování (pocitů viny, pocitu „definitivního znemožnění se“ ve skupině, apod.).

Avšak i ve formálních skupinách se vedle formálních norem vytváří systém norem neformálních. V pracovních skupinách se často uplatňují následující neformální normy:

• Nesmí se pracovat příliš moc. Kdo to dělá, je „šplhoun“.
• Nesmí se pracovat příliš málo. Kdo to dělá, je „ulejvák“.
• Nadřízenému se nesmí prozradit nic, co by mohlo poškodit spolupracovníka. Kdo by to učinil, je „práskač“.
• Nesmí se projevovat žádná nadřazenost ani žádná oficióznost.

Ve školních třídách platí vedle podobných nepsaných norem také povinnost napovídat.

Lidé se liší podle míry konformity s normami skupin, do nichž patří. Konformní jedinci se s normami identifikují, což jim pomáhá snížit napětí z vlastního rozhodování. S růstem pocitu sounáležitosti jedince se skupinou se konformita stává přirozenou, jedinec ji nepociťuje jako vnější tlak, ale jako samozřejmost. Konformisté často bývají spíše pasivní, sugestibilní a závislí na druhých.

6.5. Jedinec ve skupině, vliv skupiny na něj, jeho vliv na skupinu

Hovoříme-li o sociálním vlivu ve skupinách, máme na mysli změnu v úsudcích, názorech a postojích jejích členů v důsledku setkání s úsudky, názory a postoji ostatních.

Skupinová konformita se neprojevuje pouze ve vztahu ke skupinovým normám, ale také v situacích, kdy se členové skupiny mají na něčem usnést a kdy hledají nejvhodnější řešení. Lidé se mnohdy přizpůsobují názoru druhých, jsou-li se svým odlišným názorem ve skupině osamoceni, a to i v případě, že jsou přesvědčeni o evidentní nesprávnosti názoru ostatních. Pokud je ovšem ve skupině přítomen někdo další, kdo s nimi sdílí týž názor, stačí to často k tomu, aby si jedinec stál na svém navzdory nesouhlasu ostatních. Tento jev je dobře viditelný na skupinových jednáních, ať se jedná o provozní porady nebo o diskuse na politické scéně. Pouze menšina populace se ani v silně vyhraněných situacích nenechá odradit jednolitým názorem většiny a dokáže své stanovisko hájit i nadále. Tito lidé se vyznačují vysokou sebeúctou a věří ve své vlastní schopnosti.

Čím je tendence ke konformnímu chování dána?

• Lidé mají potřebu být druhými přijímáni (normativní vliv) a mívají snahu předejít konfliktu a disharmonii skupiny. Je to dáno tím, že jsme v mnoha ohledech na druhých lidech závislí.
• Roli však hraje také fakt, že často důvěřujeme víc úsudku druhých než svému vlastnímu (informační vliv). Názory druhých přejímáme nejčastěji v nejednoznačných situacích.

Normativní vliv se na konformitě podílí větší měrou než vliv informační. Skupina volí poněkud častěji řešení, s nímž přichází osoba s vyšším postavením, někdy i v případě, že je takové řešení vysloveně nesprávné. Dále se ukazuje, že ve faktických otázkách se lidé řídí racionálním uvažováním, pádností a přesvědčivostí argumentů, zatímco v otázkách hodnot a v osobních tématech převáží emocionalita, normativní vliv a sociální srovnávání.

Konformita se týká souhlasu s většinovým názorem ve skupině. Většina ve skupině často navozuje netvořivé myšlení, vedoucí k jedinému řešení, jež je považováno za správné. Velmi důležité jsou tedy pro skupinu právě názory menšinové, ať už se jedná o menšinovou skupinu nebo o jednotlivce. Menšina jedinců, kteří s názorem většiny nesouhlasí, se ovšem ve skupině ocitá v nevýhodné pozici. Zpočátku její názor nebývá brán příliš vážně, bývá například označován jako názor „naivní“. O tom, zda svůj názor proti většině prosadí, rozhoduje její styl chování. Její názor na daný problém musí být jasný a jedinci se jej musí dlouhodobě držet a odolávat tlaku. Pokud menšina vytrvá, zpravidla se její vliv projeví až po určitém čase, kdy si většina uvědomí, že menšina ze svého stanoviska neustupuje ani navzdory jejímu nesouhlasu. Dojem, že by menšina mohla mít pravdu, se zvýší, pokud získají podporu některého z dosavadních zastánců většinového názoru.

Konzistentní menšina v majoritní skupině uvádí do pohybu řadu intrapsychických a interpersonálních procesů, které nakonec vedou k jejímu ovlivnění, případně k obrácení skupinového názoru, ke konverzi. Neprosadí-li menšina svůj názor, obvykle se většině přizpůsobí, vyhoví jí. Menšiny bývají ve skupině také značně neoblíbené a zastánci většinového názoru s jejich členy často nechtějí být veřejně spojováni (někdy se vyhýbají i soukromým kontaktům). Na druhé straně však menšiny vedou k divergenci myšlení, ke zvažování většího počtu alternativ. I menšinový názor, který je nesprávný, může napomoci nalezení a přijetí řešení, jež je originálnější a kvalitnější, protože je výsledkem porovnávání většího množství variant. Většinové postoje bez komunikovaných alternativních názorů vedou k selektivní pozornosti, ke konvergentnímu, netvořivému myšlení a k pouhému napodobování navrženého řešení.

S tendencí ke konformitě souvisí také skupinová polarizace. Při ní skupina dospívá po vzájemné diskusi k extrémnějšímu řešení, než byl průměr původních názorů jednotlivých členů skupiny. K polarizaci přispívá spíše množství názorů, které členové vyjádří, než množství názorů, které vyslechnou od ostatních.

Extrémním případem skupinové polarizace je skupinové myšlení, při němž je proces skupinového rozhodování silně orientován na konsensus členů, kteří drží pospolu. Výsledkem je přijetí jednostranných a nesprávných závěrů. Snaha o dosažení konsensu vede k oslabení porozumění realitě a k ignorování nebo znevažování informací, které navrhované volbě protiřečí. Odmítání alternativních informací probíhá interindividuálně, konformním chováním, jehož vlivem lidé své pochyby otevřeně nevyjadřují, i intraindividuálně, prostřednictvím autocenzury, která inhibuje i tvořivost myšlení. Riziko vzniku uvedeného mechanismu zvyšuje vedle vysoké skupinové soudržnosti také nedostatek alternativních informací nebo jejich nedostupnost a situace, kdy čelní představitel skupiny zjevně zvýhodňuje určité řešení.

7. SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ A NÁSTIN JEJÍ APLIKACE

Lidský jedinec se rodí jako organismus. Člověkem v pravém smyslu slova se stává teprve životem mezi druhými lidmi, díky socializaci. Je tedy zřejmé, že veškeré obsahy naší psychické výbavy jsou určitou mírou sociálně podmíněné. Sociálně determinována je ovšem také naše schopnost si obsahy našeho vědomí vůbec uvědomovat a reflektovat je. Sociální kontext se týká lidských emocí, které se vztahují k určité sociální realitě. Také konkrétní podoba těchto emocí je ovlivněna procesy socializace, proto hovoříme o „sociálních emocích“.

Porozumíme-li příčinám a důvodům prožívání a jednání sebe i druhých, jsme obvykle schopni lépe přijímat sebe i ostatní. Pochopení kontextu vlastního chování prohlubuje naše sebepojetí a vede ke zvýšení důvěry v sebe samotné. Tyto osobnostní vlastnosti usnadňují další rozvoj schopností a dovedností užitečných v různých oblastech běžného života a motivují k dalšímu zkvalitňování pracovních kompetencí.

Obeznámenost s určitými osobnostními rysy pomáhá odhadnout sociabilitu jejich nositelů a umožňuje předjímat míru kompetencí těchto jedinců v určitých rolích. Znalost psychologie malých skupin je využívána i v partnerském a rodinném životě. Porozumění vlastní socializaci, jejím kladným a záporným stránkám je jednou z podmínek vyzrálého rodičovství. Je také podmínkou kvalitně vykonávané pomáhající profese.

Znalosti zákonitostí sociální percepce a komunikace pomáhají při vyjednávání i při řešení konfliktů. Osvojení principů asertivity vede ke zvýšení pracovní efektivity a ke zkvalitnění mezilidských vztahů. Bývá však zpravidla také podnětem k dalšímu osobnostnímu rozvoji a vede k celkovému zvýšení kvality života.

Poznatky z oblasti sociální psychologie napomáhají porozumět příčinám mnoha onemocnění. Jedná se především o choroby psychogenního rázu, které bývají různou mírou vyvolány narušenými sociálními vztahy. Naopak podporující a akceptující vztahy s blízkými lidmi významně napomáhají jejich léčbě i prevenci. Totéž platí do značné míry i o tělesných onemocněních, jež mohou mít rovněž psychogenní původ.

Obeznámenost s psychologií jedinců v sociální nouzi, například v nezaměstnanosti, je určitou prevencí negativních psychických a sociálních jevů, které v takové situaci mohou vzniknout.

Genderová psychologie podává vysvětlení, proč se mnozí muži a ženy chovají v určitých situacích odlišně a mají odlišná vzájemná očekávání. Informace, jež tento podobor nabízí, mohou vést ke zkvalitnění partnerského a rodinného života. Mohou zefektivnit komunikaci a vyjednávání mezi příslušníky obou pohlaví na pracovišti. Vysvětlují také příčiny nerovnoprávného postavení žen a mužů v různých sociálních, ekonomických a kulturních oblastech.

Na obecnější rovině pomáhají poznatky, které přináší sociální psychologie, porozumět mnohým jevům a mechanismům v makrosociálním světě. Lze tak lépe pochopit skutečné motivy veřejně činných osob a politiků, odhalit tendenčnost a manipulativní praktiky masmédií, například denního tisku. Poznatky z této oblasti lze dobře přenést i na interpretaci chování obyvatelstva, například na jejich volební preference, na proměny veřejného mínění a jinde.

7.1. Sociální psychologie v činnosti řídících pracovníků

Výzkumy ukázaly, že většina členů pracovní skupiny by mohla převzít roli jejího vedoucího, avšak počet členů, kteří jsou ochotni v takové skupině kooperativně spolupracovat, je mnohem menší. Úspěšný vedoucí pracovník by měl splňovat tyto požadavky:

1. Vyhnout se manipulování druhých.

2. Přijmout negativa, která s vedoucí rolí souvisejí. Vedoucí má být ochotný a připravený plnit uložené úkoly a zasazovat se plně a vždy za svou skupinu. Uvedená solidarita ovšem nevylučuje příležitostnou kritiku. Vedoucí pracovník musí být schopen vyrovnat se také s tím, že není nejpopulárnějším členem skupiny (zpravidla jím bývá někdo jiný).

3. Nemlčet, projevovat stálý zájem o práci skupiny a konfrontovat se s problémy skupiny. Vedoucí se má aktivně účastnit každé diskuse. Málomluvní bývají pokládáni za lhostejné.

4. Vykazovat aktivitu. Vedoucí má mít nápady a usilovat o jejich realizaci. Získává a zprostředkovává důležité informace svým podřízeným, vypracovává směrnice, jejichž pomocí zvyšuje aktivitu skupiny.

5. Chválit druhé, a to i tehdy, není-li sám chválen. Je-li pochválen vedoucí, předává chválu dalším členům skupiny. Skupina nechce pracovat jen pro úspěch svého vůdce, ale každý je ochoten přispět k úspěchu celé skupiny.

6. Zvyšovat status ostatních členů skupiny, postupovat druhým důležité pozice. Dobří vůdci hledají způsob jak projevit druhým, že jsou pro skupinu důležití.

K uvedenému výčtu lze připojit požadavek na efektivní komunikaci a prohlubování skupinové soudržnosti tím, že vedoucí

• mluví ke skupině jako k celku,
• buduje skupinovou tradici,
• zdůrazňuje týmovou práci,
• uznává dobrou práci,
• stanoví skupině realné cíle,
• odměňuje skupinu (nejen finančně),
• neuzavírá se před skupinou a
• jedná s jejími členy jako s lidmi.

Jedním z klíčových sociálně psychologických témat v oblasti řízení je práce s motivací podřízených. Motivace je ovlivňována stylem řízení, pracovním plánem, systémem odměňování, pracovní spokojeností, oddaností organizaci i pracovním výkonem a motivace pracovníků tyto aspekty zároveň ovlivňuje.

Větší zapojení pracovníků, obohacující náplň činnosti, stanovování obtížných, ale konkrétně definovaných úkolů, respekt a úcta k zaměstnancům vedou k pozitivním výsledkům, k vysoké pracovní spokojenosti a k růstu pracovního výkonu. Zaměstnanci vysoce emočně oddaní organizaci většinou chtějí v organizaci zůstat, rovněž tak zaměstnanci s vysokým morálním cítěním, kteří mají pocit, že zůstat v organizaci je jejich právem i povinností. Silná vazba k organizaci se vytváří také u zaměstnanců, kteří zde jsou zaměstnáni dlouho, čím déle, tím více jsou s organizací provázáni. Někteří z dlouhodobých zaměstnanců neodcházejí proto, že se jim nenaskýtají jiné výhodnější pracovní možnosti, mnozí si uvědomují, že by přišli o investice, které do výkonu svého zaměstnání vložili: o osvojené dovednosti a znalosti, o přátele, o různé vedlejší výhody, které jsou s pozicí spojené (například o výhodnou pracovní dobu, o práci v místě bydliště, apod.), pracovní postavení a pracovní jistotu. Fluktuace však na druhou stranu nemá příliš velkou souvislost s pracovní spokojeností – mnozí zaměstnanci odcházejí, protože dostanou ještě přitažlivější pracovní nabídku.

Obecná představa, že spokojení zaměstnanci jsou v práci výkonnější než pracovníci nespokojení, nebyla potvrzena. Mezi pracovní spokojeností a výkonem neexistuje téměř žádný vztah. Je to dáno tím, že někteří spokojení zaměstnanci neodvádějí kvalitní práci, zatímco někteří nespokojení pracovníci odvádějí navzdory frustraci skvělý výkon. Pracovní spokojenost však často vede k tomu, že se zaměstnanci pouštějí i do aktivit spojovaných s výkonem jejich povolání, které nejsou přímo obsaženy v popisu jejich práce a nebývají ani honorovány (např. vedení zájmových kroužků, doučování, další sebevzdělávání).

Analýzou motivace a úspěchu bylo zjištěno, že lidé bývají v zaměstnání motivováni dvěma základními způsoby: Ego-orientace je tendence získat převahu nad ostatními spolupracovníky (soutěživá orientace), orientace na učení se zaměřuje na osvojení dovedností a snahu o co nejlepší uplatnění svých schopností. Ego-orientace je však doprovázena menší vytrvalostí, menší spokojeností, menší vnímanou kompetentností, menší vnitřní motivací a sklony vybírat si subjektivně méně náročné úkoly. Oba typy orientace jsou na sobě navzájem nezávislé, lze mít vysoké či naopak nízké skóre v obou dimenzích zároveň.

Dlouhodobá nespravedlnost často vede k odchodu ze zaměstnání nebo k vyhoření. Syndrom vyhoření (burnout) je důsledek pracovních stresorů, charakterizovaný třemi aspekty: emočním vyčerpáním, depersonalizací (odosobněním, vznikem negativních, cynických postojů k práci a klientům) a pocitem nízké osobní výkonnosti. Vyhoření se tedy netýká pouze pomáhajících profesí, kde se s ním setkáváme častěji a ve kterých mívá i závažnější sociální dopad.

U pomáhajících profesí se jedná o dva druhy vztahů: o vztah mezi pomáhajícím pracovníkem a zaměstnavatelem, který je vztahem výměnným – oba si navzájem poskytují určitou hodnotu a mohou zachovat spravedlnost vztahu. Naproti tomu vztah mezi pomáhajícím pracovníkem a klientem (žákem) je jednostranným, veřejně prospěšným vztahem – pomáhající pracovníci mají dávat služby uspokojující potřeby klientů a ti je mají přijímat. Pomáhající pracovníci mohou mít pocit, že ve svém výkonu profese investují příliš. Pracovníci s vysokou potřebou veřejné prospěšnosti, tj. ti, kteří ve svém výkonu vycházejí z potřeb klientů, jsou k takové práci způsobilejší a jsou méně náchylní k vyhoření způsobenému nespravedlivým či nedostatečným ohodnocením.

Konfliktní a problémové situace se v organizacích týkají obvykle nedostatku zdrojů, ať již peněz, vybavení, prostorů, nebo pracovních sil, informací, prestiže a sociální moci. Další skupinou příčin konfliktů jsou stanovy, postupy, dále pak chování pracovníků na jejich pozicích a běžné mezilidské konflikty. Ukazuje se, že mírně problematická situace má více stimulační efekt než pracovní atmosféra či podmínky s minimem potíží. Při mírném napětí budou zúčastněné strany považovat konflikt za relativně důležitý a bude pro ně schůdné hledat více informací a alternativních cest k řešení potíží. Budou pociťovat silnější impulz k řešení situace. Naopak nedostatek potíží či jejich nadměrné množství a závažnost často mívají ochromující dopad. V konfliktech nižšího typu je nejlepší zahájit vyjednávání o jejich řešení, je-li však konflikt provázen vysokým stupněm napětí, bývá vhodnější dočasně omezit jednání a podniknout nejprve vstřícné kroky, které konflikt zmírní a podpoří motivaci, teprve poté zahájit vyjednávání. V praxi se však ukazuje, že zatímco při nízkém stupni napětí lidé spíše hledají kompromis a možnosti řešení problému, při minimálním a nebo nadměrném stupni napětí většinou pracovníci volí buď nekonfrontační, nebo agresivní reakce.

7.2. Asertivní a neasertivní chování

Asertivita je komunikační dovednost zdůrazňující aspekt sebedůvěry a sebeprosazení. Nesprávně se tento výraz občas považuje za synonymum agresivity. Je vedle agresivity a úniku třetím základním způsobem mezilidské komunikace. U subhumánních živočichů se vyskytují pouze dva typy uvedených způsobů reakcí na nebezpečnou situaci: útok, tedy projev agrese, nebo útěk, projev pasivity. Verbální komunikace nabízí třetí, specificky lidský prostředek – asertivní vyjednávání. Cílem takového jednání je, aby ani jedna ze zúčastněných stran neodcházela poražená. Asertivní řešení konfliktů vede k sebeprosazení, k vnitřní spokojenosti, k rozvoji spolupráce a přátelství, k pocitu sounáležitosti a k uspokojení potřeb obou zúčastněných stran.

K asertivnímu chování patří právo posuzovat samostatně vlastní chování, myšlenky a emoce a zodpovídat za ně. Stát se obětí manipulace lze jen za předpokladu, že takové chování druhému vůči sobě umožníme. Dalším je právo neposkytovat žádné odůvodnění, ani omluvy vlastního chování. Patří sem též právo na nezávislost na názorech, „dobře míněných radách“ a manipulativních projevech druhých. Jedná se též o právo posoudit vlastní míru odpovědnosti za řešení problémů ostatních lidí. Lidé se často cítí vůči některým institucím či jedincům zodpovědní více než k sobě samým. Upřednostňují zájem veřejný či zájem druhých na svůj vlastní úkor. Asertivním je také právo na změnu vlastního názoru, na omyl či na neznalost, a to bez pocitů provinilosti a bez nutnosti ospravedlňovat se.

Mezi asertivní komunikační schopnosti bývá zařazována schopnost požádat o laskavost, schopnost uplatnit svůj nárok, vyjádřit nesouhlas, začít, udržovat a ukončit konverzaci, schopnost vypořádat se s kritikou, schopnost vyjádřit druhému uznání a také jej umět přijmout, schopnost vyjádřit vlastní pocity a názory.

Nejběžnějšími asertivními komunikačními technikami jsou:

• Technika přijatelného kompromisu - Cílem asertivního chování není sebeprosazení za každou cenu. V případě že se cíle komunikačních partnerů neshodují, je vhodné vyjednat přijatelný kompromis, který nepoškodí sebeakceptaci žádné ze zúčastněných stran.

• Technika otevřených dveří – Jedná se o snahu neodporovat kritice a nereagovat na ni odvetou, nepopírat vlastní omyly. Jednající může naopak dát najevo, že kritiku umí přijmout a poučit se z ní. Pokud navíc postupně uzná všechny relevantní argumenty kritiky, kritizující partner postupně ztrácí energii na hledání dalších výhrad.

• Technika sebeotevření - Schopnost sociálního kontaktu je do velké míry založená na asertivní dovednosti spontánního sdělování myšlenek a pocitů. Neasertivní lidé mívají při rozhovorech pocity úzkosti či hanby a často nevědí o čem hovořit. Má-li být rozhovor pro obě strany zajímavý, vyžaduje občasný vstup s volnými informacemi a se sebeotevřením obou komunikujících.

• Technika pokažené gramodesky - Principem této základní asertivní techniky je klidné a vytrvalé opakování vlastního nároku, dokud se nevyčerpá odpor druhé strany.

Opačným k jednání asertivnímu je jednání manipulativní. Toto jednání je velmi často neuvědomělé, osvojené výchovou. K rizikům, která manipulativní praktiky přinášejí, patří narušení vztahu mezi manipulujícím a manipulovaným a ztráta autenticity manipulátora. V případě manipulátora v roli vychovatele často dochází k narušení sebepojetí a k deformaci sociálních kompetencí vychovávaného. Manipulace s ním ovšem může vést i k narušení jeho morálního vývoje, charakteru a dalších osobnostních vlastností.

Prostředkem k manipulaci bývá sugesce a image nadřazené výjimečnosti manipulátora. Může se jednat i o image ochránce, který se zdánlivě ujímá péče o druhého. Pravým motivem je sebeprezentace manipulátora v prospěšné roli. Proklamací mravního rozměru vlastních zásluh někdy manipulátor zakrývá i své poklesky. Opačnou variantou je image „chudáka“, z jehož projevů ostatní usuzují na jeho „neúnosnou“ situaci a „sami“ se nabízejí s pomocí.

Manipulátoři obvykle nebývají stabilními a integrovanými osobnostmi, které by své požadavky uměly projevit přímou formou. Pro manipulativní osobnost jsou charakteristické pocity méněcennosti, osobnostní nejistota, neadekvátní sebehodnocení a neochota přijmout osobní odpovědnost. K nim se řadí celkově nízká psychosociální zralost či narušení charakteru. O autentické přátelské vztahy tito lidé většinou příliš nestojí. Nejde jim o vzájemný respekt, ale o jednostrannou toleranci a respekt vůči vlastní osobě. Na základě image výjimečnosti vyžadují zvláštní, výjimečné zacházení.

Manipulativní jednání je nutné odmítnout, v daných situacích nereagovat způsobem, který manipulátor očekává. Není však účelné odmítat i osobnost manipulujícího, jehož pocity nedostatečnosti tak budou potvrzovány a může tím docházet i k upevňování jeho chybného jednání.

Neasertivní chování je možné změnit na asertivní, pokud se jedinec pro takovou změnu rozhodne. Některým jedincům pomůže opakovaná korekce ze strany jeho okolí, ve vážnějších případech psychoterapie. Změna neasertivního jednání za asertivní se stává nejen přínosem pro sociální okolí daného jedince, vede především ke zvýšení kvality jeho života.

7.3. Autoritářství a poslušnost

Bez autorit, ať již přirozených, anebo formálních, se lidské společnosti nemohou obejít. S formální autoritou, zvláště trvá-li delší dobu, však vzniká nebezpečí jejího zneužití. Podle E. Fromma je autoritářství nevědomou snahou kompenzovat úzkost jedince tím, že ovládá jiné. Pocit moci nad jinými mu dává zapomenout na vlastní nedostatečnost a bezmocnost. Touha po moci je však výrazem slabosti, nikoliv síly. Vládce i ovládaný většinou žijí ve zvláštní symbióze, kdy je ten navenek dominantní ve skutečnosti ten slabší, protože nezbytně potřebuje někoho, koho by mohl ovládat. Naproti tomu pro ovládaného je mnohem snazší vztah opustit, i když i on dává přednost „jistotě" poddanství.

Autoritářství potřebuje svého protihráče – dostatečně poddajnou, oddanou a disciplinovanou osobnost. Americký psycholog Milgram ve slavném pokusu dokázal, jak silný je sklon moderního člověka poslechnout formální autoritu, i když nařizuje něco, co se příčí vlastnímu svědomí. Pokusné osoby byly „vědcem“ pobízeny, aby udílely postupně se zesilující elektrické šoky osobě jako trest za její chybné odpovědi při zkoušení. Do konce experimentu, kdy zkoušeného „trestali“ dávkou 420 voltů, na niž již nebyl schopen bolestí ani reagovat, poslušně pokračovalo 62,5 % probandů. Autorita „vědce“ který jim nevyhrožoval žádnými sankcemi za odmítnutí spolupracovat, stačila k přebití jejich vnitřních, morálních, i vnějších sil (křik obětí), které by je mohly vést k neposlušnosti.

Bezmezná poslušnost tohoto typu je obecně podceňována.  Jedná se však i o to, že lidé mají od dětství opakovanou zkušenost, že za poslušnost autoritě budou odměněni. Naučili se považovat autoritu za důvěryhodnou, spolehlivou a zákonnou instanci. Podvolování se vůli autoritě bývá navíc provázeno představou změny původce děje, představou přenosu odpovědnosti na autoritu. Tento mechanismus demonstrovali nacističtí pohlaváři v norimberském procesu, když se obhajovali „poslušností autoritě“. Je také známo, že někteří jedinci jsou zlem silně přitahováni.

Chceme-li pochopit, proč mravně odpovědní lidé někdy páchají zlé skutky, je nutné mít na mysli, že se obvykle jedná o postupný proces páchání stále závažnějších trestných činů, který je provázen pozvolným „obrušováním“ vnitřních psychologických zábran.

7.4. Sociální trénink

Jednou z praktických aplikací sociální psychologie je využití jejích poznatků v náplni a metodice sociálního výcviku, který může být orientován terapeuticky nebo jako výcvik interakčních kompetencí důležitých pro výkon určité profese. V případě role řídícího pracovníka se jedná o rozvoj schopností poznávat a předvídat v interakčních situacích kompetence a chování druhých. Na rozvoj schopnosti odhadu druhých navazuje volba vlastního adekvátního jednání a jeho nácvik.

Trénink zahrnuje rozvíjení schopnosti pozorovat a interpretovat určité interakční situace. Účastníkům jsou například prezentovány (předváděny či promítány) vhodné a nevhodné modelové situace, jejichž analýzou účastníci společně definují jednotlivé zásady účelné interakce a z nich posléze odvozují obecné komunikační principy. V další fázi si účastníci zkoušejí komunikaci v různých rolích a posléze její aspekty společně hodnotí. Jejich očekávání je chováním druhých buď potvrzeno nebo nikoli, což vede ke změně směrem k účelnějšímu vystupování v osvojované roli. K sociálnímu tréninku patří nácvik konkrétních interakčních kompetencí, např. vedení diskusí, a rozvoj kooperativního jednání. Pozornost je zaměřována i na oblast intrapsychickou – pracuje se s představami a prožitky, které souvisejí s vedoucí rolí či s běžnými situacemi, jež se k ní pojí. Provádí se také nácvik uvolňování.

Praktický výcvik bývá dále provázen osvojováním teoretických poznatků o náplni dané role. Jedná se například o informace týkající se právních, ekonomických i etických hledisek jednání v roli řídícího pracovníka.

7.5. Aplikace sociální psychologie – vybraná témata

Sebeuplatnění

Sebeuplatnění (self-actualization, self-efficacy) je charakterizováno jako způsob psychologického a sociálního fungování osobnosti a jako hodnocení úspěšnosti individuální životní cesty.

K měření strategií sebeuplatnění byl vytvořen dotazník SAS, Strategie sebeuplatnění (Výrost, Bačová, Zelová, 1992), který vychází z předpokladu, že existují určité stabilní prvky způsobu vyrovnávání se jedince s požadavky jeho sociálního prostředí. Pomocí statistického zpracování byly z dat získány dva typy strategií:

• Strategie stavějící na respektování existujících pravidel jako prostředku dosahování cílů (strategie „hodné žákyně“, „experta“ a „arbitra“).
• Strategie dosahování cílů prostřednictví změny anebo odmítání existujících pravidel (strategie „diktátora“ a „rebela“).

Jedním z aspektů sebeuplatnění je otázka subjektivní pohody (well-being), která se dostala do popředí výzkumného zájmu v posledních dvou desetiletích. Na rozdíl od sebeuplatnění je v tématu subjektivní pohody kladen větší důraz na prožívání aktuálně dosaženého stavu.

Zvládání stresu – coping

V životě každého jedince se vyskytují situace, které jej nutí napnout všechny síly, aby je překonal a zvládl. Jedním z témat, jímž se aplikovaná sociální psychologie zabývá od osmdesátých let, je zvládání stresu, coping.

Podle všeobecného adaptačního syndromu (GAS) může každý stresor, který působí na organismus, produkovat určitou fyziologickou obrannou reakci.

Nebezpečným pro lidský organismus je stres v podobě negativních pocitů, tzv. distres, naopak eustres, spojený s příjemnými prožitky, působí na organismus většinou kladně. Výzkumy naznačují, že existují dva osobnostní profily z hlediska reakcí na distres:

• osobnost typu A, vystavovaná častému časového tlaku, se sklonem k hostilnímu prožívání, je více ohrožena koronárními chorobami,
• osobnost typu B se sklony k depresivitě, beznaději a k potlačování emocí, je ohroženější onkologickým onemocněním.

Existují různé zvládací strategie (copingové styly): orientace na problém (zjistit si například o problému co nejvíce informací a na jejich základě jednat), orientace na emoce (snaha přehodnotit svůj přístup k problému) a třetí, defenzivní varianta, orientace na únik (snaha problém si nepřipouštět).

Copingové strategie jsou ovlivněny určitými osobnostními predispozicemi (tendencí jednat v obdobných situacích do jisté míry obdobně) i situačním kontextem. Situace jsou děleny na: výzvy, (například vdavky), ohrožení (například choroba) a ztráty (úmrtí, rozvod, apod.).

Násilí na pracovišti - mobbing

Vedle problematiky domácího násilí se od osmdesátých let více hovoří také o násilí institucionálním. Svět práce je spojen s mocí, finanční a sociální prestiží a se sociálním vlivem. Hovoří se o násilí na pracovišti nebo o násilí v práci. Nejčastější jeho podobou je agrese verbální, nepřímá (například pomluvy) a pasivní (odmítání komunikovat s někým, apod.). Agresor na pracovišti hledá příležitost ublížit oběti, přičemž zvažuje skutečnost vzájemného opakovaného setkávání a tedy i možnosti odplaty, zvažuje také faktor přítomnosti dalších spolupracovníků. Uvedené faktory působí vůči násilí protektivně a téměř eliminují možnost otevřené agrese. Systematické trápení a šikanování se nazývá mobbing. Jedná se o nepřátelskou a neetickou komunikaci v pracovním prostředí, kterou systematicky (téměř denně v řádech měsíců) praktikuje jedna nebo více osob vůči jednotlivci, který se v důsledku uvedeného stává bezmocným a bezbranným. Nejčastěji se jedná o nové zaměstnance, velmi často o jedince ambiciózní, kvalifikované a schopné, kteří představují hrozbu pro stávající zaměstnance. Situace se vyhrocuje, pokud vedoucí dává před ostatními najevo spokojenost s tímto pracovníkem a ostatní spolupracovníci se seskupí za účelem plánu „ukázat snaživci, kde je jeho místo“. Častým prostředkem jsou dlouhodobé a nenápadné zásahy, které obvykle unikají pozornosti ostatních.

Mobbing prochází určitými stádii:

1. Kritický incident, zpravidla konflikt dvou pracovníků, z nichž jeden, tzv. mobbér, může proběhlý konflikt eskalovat do podoby mobbingu.
2. Mobbing a stigmatizace – kolem oběti se začínají hromadit negativní jevy při zachování dojmu normálních pracovních vztahů. Problémy, které se váží na oběť, jsou přičítány její odborné a sociální nekompetenci.
3. Pokud tento cíleně vytvářený dojem „problémového člověka“ převezme i management organizace, vzniká „oficiální případ“. Vzhledem k předchozí stigmatizaci pracovníka je pro management při řešení situace nejsnadnější převzít postoj ostatních.

4. Vyloučení pracovníka je splněním cíle iniciátora, oběti však často přináší vážné zdravotní a psychické problémy.