7. SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ A NÁSTIN JEJÍ APLIKACE

7.2. Asertivní a neasertivní chování

Asertivita je komunikační dovednost zdůrazňující aspekt sebedůvěry a sebeprosazení. Nesprávně se tento výraz občas považuje za synonymum agresivity. Je vedle agresivity a úniku třetím základním způsobem mezilidské komunikace. U subhumánních živočichů se vyskytují pouze dva typy uvedených způsobů reakcí na nebezpečnou situaci: útok, tedy projev agrese, nebo útěk, projev pasivity. Verbální komunikace nabízí třetí, specificky lidský prostředek – asertivní vyjednávání. Cílem takového jednání je, aby ani jedna ze zúčastněných stran neodcházela poražená. Asertivní řešení konfliktů vede k sebeprosazení, k vnitřní spokojenosti, k rozvoji spolupráce a přátelství, k pocitu sounáležitosti a k uspokojení potřeb obou zúčastněných stran.

K asertivnímu chování patří právo posuzovat samostatně vlastní chování, myšlenky a emoce a zodpovídat za ně. Stát se obětí manipulace lze jen za předpokladu, že takové chování druhému vůči sobě umožníme. Dalším je právo neposkytovat žádné odůvodnění, ani omluvy vlastního chování. Patří sem též právo na nezávislost na názorech, „dobře míněných radách“ a manipulativních projevech druhých. Jedná se též o právo posoudit vlastní míru odpovědnosti za řešení problémů ostatních lidí. Lidé se často cítí vůči některým institucím či jedincům zodpovědní více než k sobě samým. Upřednostňují zájem veřejný či zájem druhých na svůj vlastní úkor. Asertivním je také právo na změnu vlastního názoru, na omyl či na neznalost, a to bez pocitů provinilosti a bez nutnosti ospravedlňovat se.

Mezi asertivní komunikační schopnosti bývá zařazována schopnost požádat o laskavost, schopnost uplatnit svůj nárok, vyjádřit nesouhlas, začít, udržovat a ukončit konverzaci, schopnost vypořádat se s kritikou, schopnost vyjádřit druhému uznání a také jej umět přijmout, schopnost vyjádřit vlastní pocity a názory.

Nejběžnějšími asertivními komunikačními technikami jsou:

  • Technika přijatelného kompromisu - Cílem asertivního chování není sebeprosazení za každou cenu. V případě že se cíle komunikačních partnerů neshodují, je vhodné vyjednat přijatelný kompromis, který nepoškodí sebeakceptaci žádné ze zúčastněných stran.

  • Technika otevřených dveří – Jedná se o snahu neodporovat kritice a nereagovat na ni odvetou, nepopírat vlastní omyly. Jednající může naopak dát najevo, že kritiku umí přijmout a poučit se z ní. Pokud navíc postupně uzná všechny relevantní argumenty kritiky, kritizující partner postupně ztrácí energii na hledání dalších výhrad.

  • Technika sebeotevření - Schopnost sociálního kontaktu je do velké míry založená na asertivní dovednosti spontánního sdělování myšlenek a pocitů. Neasertivní lidé mívají při rozhovorech pocity úzkosti či hanby a často nevědí o čem hovořit. Má-li být rozhovor pro obě strany zajímavý, vyžaduje občasný vstup s volnými informacemi a se sebeotevřením obou komunikujících.

  • Technika pokažené gramodesky - Principem této základní asertivní techniky je klidné a vytrvalé opakování vlastního nároku, dokud se nevyčerpá odpor druhé strany.

Opačným k jednání asertivnímu je jednání manipulativní. Toto jednání je velmi často neuvědomělé, osvojené výchovou. K rizikům, která manipulativní praktiky přinášejí, patří narušení vztahu mezi manipulujícím a manipulovaným a ztráta autenticity manipulátora. V případě manipulátora v roli vychovatele často dochází k narušení sebepojetí a k deformaci sociálních kompetencí vychovávaného. Manipulace s ním ovšem může vést i k narušení jeho morálního vývoje, charakteru a dalších osobnostních vlastností.

Prostředkem k manipulaci bývá sugesce a image nadřazené výjimečnosti manipulátora. Může se jednat i o image ochránce, který se zdánlivě ujímá péče o druhého. Pravým motivem je sebeprezentace manipulátora v prospěšné roli. Proklamací mravního rozměru vlastních zásluh někdy manipulátor zakrývá i své poklesky. Opačnou variantou je image „chudáka“, z jehož projevů ostatní usuzují na jeho „neúnosnou“ situaci a „sami“ se nabízejí s pomocí.

Manipulátoři obvykle nebývají stabilními a integrovanými osobnostmi, které by své požadavky uměly projevit přímou formou. Pro manipulativní osobnost jsou charakteristické pocity méněcennosti, osobnostní nejistota, neadekvátní sebehodnocení a neochota přijmout osobní odpovědnost. K nim se řadí celkově nízká psychosociální zralost či narušení charakteru. O autentické přátelské vztahy tito lidé většinou příliš nestojí. Nejde jim o vzájemný respekt, ale o jednostrannou toleranci a respekt vůči vlastní osobě. Na základě image výjimečnosti vyžadují zvláštní, výjimečné zacházení.

Manipulativní jednání je nutné odmítnout, v daných situacích nereagovat způsobem, který manipulátor očekává. Není však účelné odmítat i osobnost manipulujícího, jehož pocity nedostatečnosti tak budou potvrzovány a může tím docházet i k upevňování jeho chybného jednání.

Neasertivní chování je možné změnit na asertivní, pokud se jedinec pro takovou změnu rozhodne. Některým jedincům pomůže opakovaná korekce ze strany jeho okolí, ve vážnějších případech psychoterapie. Změna neasertivního jednání za asertivní se stává nejen přínosem pro sociální okolí daného jedince, vede především ke zvýšení kvality jeho života.