Aktugram - veřejnost

Komunikace má vždy sociální kontext, ať již přímý nebo zprostředkovaný. Obeznámení se se situačním kontextem, v němž komunikace probíhá, je jednou ze základních podmínek pro správné dekódování sděleného obsahu. Například výrok „Nespěchej tolik!“ může znamenat něco jiného při cestě na nádraží a něco jiného v ložnici. Roli hrají i metalingvistické faktory: výrok „Vy jste ale chytrej“ pronesený ironicky nebo s úšklebkem zcela mění základní význam tohoto sdělení.

Sociální kontext ovšem také zpětně ovlivňuje obsah sděleného. Vědci například v neformálním rozhovoru sdělí, že „určitý jev má tuto příčinu“. V odborném vědeckém časopise však bude uvedena mnohem opatrnější formulace typu: „Výsledky naznačují určitou souvislost mezi uvedenými jevy“. Zajímavé je, jak si vědci vysvětlují své vlastní vědecké názory a názory svých kolegů. Vlastní názory zpravidla opírají o empirické důkazy, zatímco názory svých kolegů přičítají jejich osobnostním charakteristikám nebo společenským faktorům.

Dalším příkladem vlivu sociálního kontextu (zde veřejného mínění) na sdělovaný obsah je argumentace rasistických postojů jedinců, kteří se chtějí vyhnout nařčení z rasismu. Rasisté nejprve deklamují svůj pozitivní pohled na příslušnou menšinu, který ovšem vzápětí doplní řadou dehonestujících informací o dané skupině, z nichž je implicitně zřejmý jejich opačný postoj.

Argumentaci často ovlivňuje také anticipace osobnosti a postojů toho, s kým komunikujeme. Často uvádíme poněkud jiné důvody, obměňujeme jejich pořadí či měníme užité výrazy. Vysvětlujeme-li důvod svého odchodu ze zaměstnání svému nadřízenému, můžeme například využít argumentů typu: „zdravotní problémy“, „touha zkusit něco nového“, zatímco doma nebo s přáteli spíše přiznáme „pocit ztráty smyslu dané práce“.

Při dekódování celého sdělení mají mnozí lidé tendenci vztahovat komunikační signály druhých vůči vlastní osobě. Přivítá-li nás například kolega po dovolené slovy „Rád tě vidím“, ale přitom se mračí, můžeme „egocentricky“ usuzovat na skrývané antipatie. Výrok ovšem může být pravdivý, pokud se kolega zároveň aktuálně zabývá nějakou nepříjemnou záležitostí.

Jiným možným zkreslením je projekce, jíž se dopouštíme tehdy, když v komunikaci partnera nevědomě „spatřujeme“ své vlastní pohnutky a nálady (viz kap. 2).

Volba slov, jimiž popisujeme druhé lidi, značně ovlivňuje jejich posuzování. Jazyk je jeden z nástrojů, kterým se posiluje předpojatost a předsudky vůči druhým. Příkladem je užívání akčních a stavových sloves. Řekneme-li, že se určitá skupina zachovala nečestně, jedná se o jiný význam, než řekneme-li, že je daná skupina nečestná (jedná se o závažnější obvinění, protože předmětem kritiky zde není chování, nýbrž charakter skupiny). Implicitní slovesná kauzalita poukazuje na tendenci přisuzovat sobě samému příčinnost akčními slovesy (jednali jsme nečestně), zatímco druhým přisuzovat příčinnost stavovými slovesy (oni jsou nečestní).

V komunikaci jde o stanovení pravidel používání jazyka v různých skupinách. Používání jazyka v těchto skupinách je chápáno jako druh hry, v níž se uplatňují principy a pravidla her. Hra zde ovšem vystupuje jako nástroj zisku, jímž je uspokojení nějaké potřeby, například moci. Diskurs je specifický pohled na svět, který sdílí určitá sociální skupina. Určitému diskursu odpovídá i jazyk, který ovšem někdy bývá nesrozumitelný lidem nacházejícím se vně této skupiny. Jazyk tak může být i prostředkem moci, protože se určité obsahy mohou stát pro nezasvěcené jedince nečitelné. Takto vznikají elity vlastníků informací.

Analýza diskursu se zabývá situací jazyka v sociálním kontextu a také jeho funkcí. V rámci analýzy diskursu jsou odmítány poznatky o užívání jazyka získané na základě laboratorních výzkumů. Požadavkem se stalo sbírání jazykového materiálu v „reálném světě“. Tím ovšem dochází ke zpochybňování standardního výzkumného přístupu založeného na ověřování hypotéz. Analýza diskursu se naopak nejprve soustřeďuje na získávání vzorků mluvy a teprve poté analyzuje, co z nich vyplývá.