5. KOMUNIKACE

5.3. Patologické formy komunikace

Na základě výsledků různých výzkumů byly definovány neadekvátní, patologické způsoby komunikace:

  • Destruktivní komunikace je příznačná snahou podlomit pozici a rozrušit partnerovy postoje a názory. Základním motivem je snaha o destrukci, nikoli o konstrukci nového, kvalitnějšího názoru.

  • Autoritářská komunikace vychází z autokratického vnucování vlastních názorů druhému s cílem vytvořit jeho závislost v myšlení nebo v jednání.

  • Při disjunktivní komunikaci dochází k odpoutání od vlastního smyslu komunikace a od jádra jejího obsahu. Bývá provázena zlehčováním, povrchním chováním, ironií apod.

  • Rezistentní komunikace bývá zpravidla projevem nedůvěry nebo odmítání partnera. Příjemce pasivně vyslechne sdělení, ale nezpracuje jej a neodpovídá na řečené žádným vlastním sdělením ani aktivitou.

  • Pseudokomunikace je jakousi jakoby-komunikací. Jedná se například o situaci jedinců, kteří spolu musí komunikovat, ačkoli by se společné komunikaci v případě možnosti vyhnuli. Jejich komunikace není vyjádřením jejich vztahu.

  • Nonkomunikace znamená absenci komunikace při formální přítomnosti jedinců.

Další typologie neadekvátní komunikace uvádí toto rozdělení:

  • Podrobivá komunikace je zaměřena na zachování klidu i za cenu neustálého vyjadřování souhlasu, omlouvání se a usmiřování.

  • Karatelská komunikace bývá spojena s neustálým napomínáním, kritizováním, odmítáním, vyčítáním.

  • Chladná komunikace je ryze racionální, korektní, ale bez citu, monotónní.

  • Irelevantní komunikace je komunikace nevěcná, odvádějící pozornost jinam, ignoruje to, co sdělují nebo dělají jiní.

V běžné komunikaci se většinou projevují jen určité prvky výše uvedených typů, které však často bývají kombinovány s prvky jiných patologických typů. Děje se tak často v diskusi, nejsou-li dodržovány její základní principy, je-li například diskuse některého z komunikujících motivována snahou „vyhrát nad druhým souboj“. Nejčastěji bývají komunikační „fauly“ užívány ve stavu argumentační nouze. Příkladem je kombinace bezobsažných výroků s významnou intonací a mimikou (např. „ono je to mnohem složitější!“ nebo „já bych to neviděl tak jednoduše!“). Jejich podtextem je sdělení „já jsem ten, kdo to skutečně chápe“. Jejich patologie je dána tím, že nejsou provázeny ochotou kritické stanovisko zdůvodnit. Podobný efekt mají také všechny zlehčující a zesměšňující reakce (smích, mimika).

Za patologický komunikační jev lze považovat také užívání neobvyklých slov či zcela nových termínů, u nichž není zcela zřejmé, zda zastupují určitou skutečnost. Tyto praktiky užívají různí šarlatáni a manipulátoři. Někdy se setkáváme s novou terminologií také v různých vědních oblastech. V posledních letech se v mnohých odborných oblastech začaly užívat nové pojmy, které nahrazují dosud známé názvy pro tutéž skutečnost, s nimiž byla odborná veřejnost již dříve dobře obeznámena. Ponecháme-li stranou informační zmatek, stojí za úvahu skutečnost, že uvedené pojmy navozují dojem, že se jedná o zcela nový, dosud málo známý jev. Zdání novosti určitého tématu pak může například ovlivnit rozhodnutí o přidělení grantu orientovaného na uvedenou problematiku.

Z hlediska vztahu mezi verbální a neverbální komunikací bývá jako patologický jev zmiňována tzv. dvojitá zpětná vazba, při níž dochází na neverbální rovině k popírání toho, co je deklamováno verbálně. Pokud matka dítěti verbálně sděluje, že by byla ráda, kdyby se zúčastnilo sobotního výletu, ale zároveň se při tom tváří velmi smutně, pro dítě jsou uvedené signály ambivalentní a cítí, že ať se rozhodne jakkoli, není ani jedno řešení „zcela správné“.