Aktugram - veřejnost

Vůle je účinnější autoregulační funkcí. Projevuje se schopností chtění, vědomé volby určitého cíle a s ním spojeného úsilí zaměřeného na jeho dosažení, které nebývá vždycky snadné.

Nezbytná a potřebná, ale zato méně příjemná činnost (event. nutnost vzdát se něčeho žádoucího) musí být také nějak iniciována a udržována po určitou, nezbytně dlouhou dobu. To je funkcí vůle: ovlivňuje lidské rozhodování a jednání ve směru takové volby, která by nemohla být přijata a uskutečňována pokud by měla mít význam pouze její atraktivita. Jde např. o dobrovolné přijetí nějaké zátěže, která vede ke ztrátě něčeho příjemného.

Vůli lze chápat jako schopnost i jako motivačně účinný faktor. Je to tendence se všeobecným zaměřením, která nemá žádný obsah. Může posloužit prosazení a realizaci jakýchkoli motivů, může být zaměřena k různým cílům a k aktivaci různého jednání.

Vůle je výsledkem učení, především specifické socializační zkušenosti. Avšak její rozvoj a dosažená úroveň závisí samozřejmě i na vrozených dispozicích (především osobnostních). Kvalitu vůle mohou ovlivnit i různé schopnosti a osobnostní vlastnosti, a nakonec i aktuální kontext, míra zátěže, kterou přináší atd.

Vůli lze charakterizovat jako komplexní vlastnost, zajišťující nejvyšší úroveň sebekontroly a seberegulace, která se projevuje:

• Vědomým sebeovládáním, tj. tlumením takových impulsů, které jsou považovány za nevhodné, popřípadě jsou dokonce zakázány. Může jít např. o chuť přijít do práce později, popřípadě tam vůbec nejít nebo vyhnat nepříjemného zákazníka.
• Vědomou aktivizací činnosti, která je považována za žádoucí či dokonce nezbytnou. Obvykle jde o plnění povinností, které nejsou příjemné, ale nutné. Např. pracovat stejně intenzivně po celou pracovní dobu, spolupracovat s někým, kdo je nám nepříjemný atd.

Volní vlastnosti můžeme rozdělit na vlastnosti aktivní a pasivní vůle. Jejich struktura je u každého jedince jiná.

Vzhledem ke složitosti volního jednání není udivující, že lze diferencovat větší počet různých dílčích vlastností, které nemusí být u každého jedince rozvinuty ve stejné míře. Komplex volních vlastností má individuálně typickou strukturu. Jde především o:

Vlastnosti aktivní vůle se uplatňují především při rozhodování a ve značné míře ovlivňují průběh rozhodovací fáze. Mohou se ovšem projevit i aktivizací, tj. podporou jakékoli volní činnosti. Jde např. o rozhodnost, iniciativnost a pružnost. Za zmínku stojí především jejich krajní varianty, které mohou vést k různým problémům.

• Nerozhodnost jako trvalejší vlastnost. Obecný sklon k nerozhodnosti se projevuje neschopností přijmout zátěž volby, která vždycky znamená preferenci jedné možnosti na úkor jiné. Nutnost se rozhodnout bývá u těchto lidí doprovázena nepříjemnými pocity napětí, nejistoty až úzkosti. Takoví jedinci raději za sebe nechávají rozhodovat jiné, vyhýbají se situacím, v nichž by museli volit mezi více alternativami.
• Ukvapenost a impulzivita se projevuje tendencí k rychlému, až zkratkovitému rozhodování bez potřebné úvahy, ale i sklonem k bezprostřednímu reagování bez rozmyslu a uvědomění možných důsledků.

Vlastnosti pasivní vůle se uplatňují především při realizaci rozhodnutí a jejich podstatou je schopnost vytrvat v tomto úsilí a odolávat různým tlakům. Síla vůle se projevuje např. vytrvalostí a sebevládou, tj. vlastnostmi, které si lze představit jako projevy schopnosti zvládat obtíže a pokračovat v uskutečňování žádoucího cíle, leckdy i navzdory mnoha potížím.

• Sebekontrola, resp. sebevláda, je schopnost podřídit aktuální jednání určitému cíli, resp. určitým požadavkům, a odolávat jiným, rušivým i lákavějším podnětům.
• Vytrvalost je schopnost vydržet pracovat tak dlouho, jak je ke zvládnutí úkolu třeba, bez ohledu na nejrůznější překážky. Souvisí se sebeovládáním, člověk, který se dovede ovládat bývá obvykle i vytrvalý.