Aktugram - veřejnost

Emoční inteligence je komplexní schopnost používat emoce jako informace o dané situaci a na základě jejich poznání účelně jednat.

Emoční inteligence zahrnuje několik dílčích schopností:

• Dobrá orientace ve vlastních emocích. Lze ji chápat jako schopnost rozumět vlastním pocitům a emočním reakcím.
• Zvládání vlastních emocí. Je to schopnost přijímat emoce tak, jak přicházejí a zbytečně se jimi netrápit, udržet si vyrovnanou náladu. Zvládání emocí zahrnuje schopnost přijímat i nepříjemné podněty a odložit uspokojení, pokud je to nutné.
• Schopnost využívat emoční poznatky v kontaktu s lidmi, při navazování a udržování mezilidských vztahů. Jde o dimenzi sociálního chování, jehož nezbytnou podmínkou je empatie, tj. vnímavost k emocím jiných lidí a porozumění jejich citovým prožitkům. Je podmíněna schopností adekvátní orientace ve vlastních pocitech. Člověk, který se nevyzná sám v sobě může jen těžko chápat pocity jiného.

Emoční inteligence se projevuje schopností porozumět vlastním pocitům a odhadnout jejich příčiny i následky. Obvykle zahrnuje i schopnost svoje emoce ovládat. Člověk, který to dokáže, bývá obvykle zároveň schopen odhadnout i pocity jiných lidí a na základě toho s nimi i lépe vycházet. Předpoklady k rozvoji této schopnosti jsou dány geneticky, ale její další vývoj závisí na učení, na možnosti získat potřebné zkušenosti.

Emoční inteligenci lze chápat jako předpoklad k dosažení společenské úspěšnosti, ale i vlastní spokojenosti a vyrovnanosti. Zvládání každodenních situací a úspěšné uplatnění v životě nezávisí jen na rozumových schopnostech, ale i na dalších vlastnostech a kompetencích. Běžné problémy nejsou, a ani nemohou být, zcela jednoznačné. Je možné k nim přistupovat z více hledisek a většinou mají více, leckdy kompromisních a ne zcela uspokojivých řešení. (Např. komplikovaný vztah s partnerem je třeba řešit i s ohledem na děti.) Často mají pro daného jedince nějaký osobní význam, který hledání účelného řešení může zkomplikovat. Emoční inteligence je faktorem, který ovlivňuje úspěšnost zvládání právě takových situací.

Pro rozvoj emoční inteligence je velice významná zkušenost z raného dětství. Citlivá matka, resp. rodiče, poskytují dítěti potřebnou zpětnou vazbu, reakce dospělých jsou odezvou na jeho chování. Rodiče dítěti slouží jako zrcadlo, tímto způsobem mu zprostředkují i poznání významu různých emocí. Prostřednictvím kontaktu s rodiči se dítě naučí rozlišovat různé citové projevy a chápat jejich smysl. Co např. znamená, když je máma smutná nebo naštvaná. Tuto zkušenost si později ověřuje v komunikaci s dalšími lidmi. Pokud by se rodiče nechovali přiměřeným způsobem, např. pokud by si dítěte nevšímali nebo by na ně reagovali odmítavě či podrážděně, dítě by si vytvořilo jiné hodnotící kritérium. Jedinci s takovou zkušeností mívají zvýšený sklon interpretovat jakékoliv reakce jiných lidí jako ohrožující, vyjadřující nezájem či jiný negativní postoj, ačkoliv tomu tak být nemusí. Jejich naučená nedůvěra a tendence přičítat vlastní pocity i jiným lidem se projeví nejen nadměrnými obavami, ale i menší ohleduplností. Důvodem je tak, že každý člověk hledá u ostatních takové emoce, jaké obvykle sám prožívá.

Chyby v odhadu jiných lidí mohou vyplývat z nedostatku jednoznačných informací, z odlišných zkušeností, ale i z tendence promítat do nich vlastní pocity.

Potlačování vlastních citových prožitků a chování, které nevyjadřuje to, co aktuálně pociťujeme, může velmi snadno přispět k chybnému odhadu. Lidé takovému člověku příliš nerozumí. Vzhledem k tomu se k němu také mohou chovat méně přiměřeně. I to se může stát zdrojem různých potíží. Proto je lépe dávat v přijatelné míře najevo svoje pocity, aby je ostatní mohli správně rozpoznat. Pokud se někdo začne projevovat jinak, než jak od něho běžně očekáváme, je vhodné začít uvažovat, proč se tak chová, jaký důvod může mít, a zda jsme jej neposuzovali nesprávně.

Možnosti emoční orientace nejsou neomezené a mohou být spojeny s rizikem chybného odhadu. Můžeme být natolik zaujati a ovlivněni vlastními přáními či obavami, že je budeme přičítat i jiným lidem. Tendence k projekci, tj. sklon vycházet při hodnocení pocitů a projevů jiných lidí z vlastní nálady a zkušenosti, má za následek mnohé nepřesnosti. Příčinou chyb může být i skutečnost, že s některými emocemi nemáme dostatečnou zkušenost. Například člověk, který nedovede pociťovat soucit, jej nedokáže poznat u někoho jiného. Citově chladní a bezohlední lidé mají sklon přičítat stejné postoje i ostatním, a proto bývají např. častěji podezíraví a nedůvěřiví.