Aktugram - veřejnost

Emoce lze definovat jako schopnost reagovat na různé podněty prožitkem libosti a nelibosti, spojeným s určitými fyziologickými reakcemi a dalšími vnějšími projevy.

Emoce jsou velmi komplexním psychofyziologickým projevem a proto je lze charakterizovat z více hledisek:

• Prožitkovou složku emoce, kde jde hlavně o kvalitu (pocity mohou být příjemné či nepříjemné).
• Fyziologickou reakci, která je typická pro určitý okruh emocí a projevuje se různou mírou aktivace (připravenosti k reagování).
• Vnější projevy emocí, především jejich výraz, mimické a pantomimické projevy, které jsou pro určitý typ emocí charakteristické, a různé varianty takto navozeného chování (např. tendence k agresi nebo celkové zpomalení).

Dispozice k emočnímu prožívání je vrozená. Je významným osobnostním rysem, který se projevuje téměř ve všem, co člověk dělá. Ovlivňuje i způsob jeho uvažování a hodnocení čehokoli. Různě disponovaní lidé mohou tytéž situace rozdílně prožívat a posuzovat, a vzhledem k tomu na ně také jinak reagovat. Sklon k určitým emočním prožitkům je relativně trvalou dispozicí ve značné míře ovlivňující celkové směřování každého jedince. Vrozené předpoklady k určitému ladění, resp. emočnímu reagování, se v průběhu lidského života rozvíjejí, ale zásadním způsobem se změnit nemohou, člověk se s nimi pouze může naučit zacházet.

Důležitou charakteristikou emočního prožívání je převažující kvalita emočních prožitků, jejich intenzita, míra stability, resp. citlivosti k vyvolávajícím podnětům, ale i schopnost svoje emoce ovládat.

• Z hlediska převažující kvality emočního ladění lze rozlišovat dvě základní varianty: sklon k pozitivním či negativním emocím. Dobré ladění je spojené s pocity spokojenosti, občas i radosti, bývá doprovázeno pozitivním hodnocením dané situace a často i obdobným očekáváním do budoucnosti. Sklon k negativním emocím se může projevovat různým způsobem, lidé mohou mít sklon k úzkosti a strachu, k depresivnímu ladění či ke snadnému navození afektů vzteku. Všem je společný prožitek nepohody, tendence k negativnímu hodnocení čehokoli a nakonec i méně adaptibilní chování.
• Intenzita prožívaných emocí. Někteří lidé mají sklon k silnějším prožitkům, jsou senzitivnější, resp. dráždivější, a proto u nich mohou i relativně bezvýznamné podněty vyvolávat silné emoce. Intenzita a délka trvání prožívaných emocí (při jejich hodnocení je vždycky třeba vzít v úvahu i vyvolávající podnět) je ve vztahu nepřímé úměrnosti. Obecně platí, že čím je citová reakce silnější, tím kratší dobu trvá a naopak. Z tohoto hlediska lze rozlišovat dvě krajní varianty: afekt a náladu. Afekt je prudká a krátkodobá citová reakce, emoční výbuch, který brzy odeznívá. Příkladem může být afekt vzteku. Nálada je déledobé emoční vyladění, které zpravidla není zvlášť intenzivní a vyhraněné, ale na uvažování i chování daného jedince má také určitý vliv.
• Rozsah a diferenciace citových prožitků. Schopnost rozlišovat různé prožitky je dispozičně daným rysem, který se v průběhu života může dále rozvíjet. Úroveň emoční vnímavosti souvisí i se zaměřením na tuto oblast. Lidé s rozvinutějším emočním prožíváním budou pozornější ke svým pocitům a otevřenější novým zážitkům, které jim přinesou další zkušenosti. Schopnost diferencovat vlastní emoce souvisí s otevřeností k sebepoznání. Dobrá orientace ve vlastních pocitech je i předpokladem porozumění emočním prožitkům jiných lidí.
• Schopnost regulace a zvládání emocí. Z hlediska míry adaptace na běžné požadavky a osobní spokojenosti nejsou důležité jen převažující emoce, ale i to, do jaké míry je člověk dokáže ovládat a regulovat. (I když oboje spolu souvisí: lidé se sklonem k silným afektivním prožitkům mají přirozeně větší problém s jejich ovládáním než ti, jejichž emoce jsou tak slabé, že vlastně ani není co ovládat.) Důležitá je i stabilita a vyrovnanost emočního ladění a odolnost citového prožívání vůči vnějším vlivům.

Emoce jsou charakteristické těsným propojením s fyziologickými funkcemi. Různé emoce vyvolávají individuálně typické a u daného jedince relativně stabilní fyziologické reakce. Silné emoční prožitky, zejména afekty, jsou vždycky doprovázeny takovými projevy. Člověk v afektu vzteku může mít pocit dušnosti, nemůže popadnout dech, třesou se mu ruce. Ten, kdo prožívá úzkost, např. při trémě, může mít pocit svírání hrdla, tlaku v žaludku, nucení k vyměšování apod. Tyto projevy jsou individuálně variabilní z hlediska kvality a nebývají ani stejně intenzivní.