Aktugram - veřejnost

Typicky lidské formy učení jsou nějakým způsobem spojené s myšlením a s řečí, a jsou vázány na specifické působení lidské společnosti.

Na dispozici k učení, resp. k rozvoji určité kompetence, závisí, zda bude tento proces probíhat efektivně a eventuálně i rychle. Předpoklad k rozvoji určité schopnosti je i předpokladem k učení v této oblasti. Dispozice k učení je považována za důležitou součást inteligence. Učení lze chápat jako prostředek, který slouží jejímu rozvoji.

Typicky lidské formy učení jsou spojené s myšlením a s užíváním nějakého znakového systému, především jazyka. Jejich rozvoj závisí na zkušenostech získaných v rámci života v lidské společnosti. Do této kategorie patří kognitivní a sociální učení. Jak je zřejmé, obě varianty se za určitých okolností mohou překrývat. Pro tyto formy učení je důležité rozlišení významu určitých souvislostí, z toho vyplývající interpretace dané situace a s ní spojené jednání, které mívá očekávaný výsledek.

1. Kognitivní učení
Kognitivní učení probíhá v rámci zpracování informací, poznávání a porozumění různých vztahů i obecnějších pravidel, která za daných podmínek platí.

Kognitivní učení je předpokladem rozvoje poznávacích procesů i jejich adekvátního využívání. Na druhé straně jeho efektivita závisí na dosažené úrovni rozumových schopností, resp. dílčích poznávacích schopností. To znamená, že je ovlivňuje schopnost porozumět vzájemným souvislostem a vztahům a na základě toho řešit různé problémy. Jeho motivačním základem je především potřeba orientace a potřeba smysluplného učení, do určité míry je ovlivňuje i potřeba jistoty a bezpečí. Lepší porozumění vlastnímu okolí, pravidlům, která zde platí, i sobě samému, posiluje pocit jistoty.

Jednou z variant specificky lidského kognitivního učení je osvojování obecných principů. I v této složce učení se projeví individuálně typický způsob poznávání, který závisí na úrovni rozumových schopností jedince. Je to proto, že obvykle nejde jen o mechanické učení, ale i o porozumění, které je podmínkou adekvátní aplikace daného pravidla kdykoliv v budoucnosti. Obecný princip jako zhuštěná informace je užitečný jedině tehdy, když člověk chápe jeho smysl a dovede diferencovat situace, na něž by se dal aplikovat. Jestliže podstatu pravidla nepochopí, nedovede ony určující znaky rozeznat.

2. Sociální učení
Sociální učení probíhá v interakci s ostatními lidmi a umožňuje, aby daný jedinec porozuměl pravidlům, která v této společnosti platí, a přizpůsobil jim své chování.

Sociální učení je předpokladem k porozumění, ale i k osvojení různých způsobů chování. Do této kategorie patří učení komunikačním dovednostem, postojům, hodnotám a normám, sociálním rolím a z toho vyplývajícím způsobům chování. V sociálním kontaktu se uplatňují různé formy učení, jak jednoduché asociační učení (tj. podmiňování), tak složitější a specifičtější varianty, jako je nápodoba a identifikace.

• Nápodoba (imitace) je specifickou variantou sociálního učení. Jedinec takto přejímá způsoby chování, které pozoruje u jiných lidí. Nápodoba je možná pouze tehdy, jestliže je k dispozici vzor, který by bylo možné napodobit. Lidé obvykle napodobují chování, které je pro ně z nějakého důvodu důležité. Jsou motivováni představou, že díky němu snadno dosáhnout žádoucího cíle, ať už by byl jakýkoli. Nápodoba je základem přejímání způsobů chování, které jsou v dané společnosti obvyklé. Ale i učení nápodobou je výběrové: člověk se vybírá koho, resp. co, bude napodobovat a co ne. I v této oblasti společnost posiluje žádoucí varianty naučeného chování prostřednictvím sociálních kontrol, tj. odměn a sankcí.
• Identifikace znamená ztotožnění, v tomto případě ztotožnění s nějakou osobou a z toho vyplývající přejímání jejích názorů a napodobování jejích projevů. Takový vzor bývá až nekriticky akceptován a stává se modelem chování pro většinu situací. Identifikace je založena na citové vazbě, případně obdivu k určité autoritě, kterou jedinec napodobuje, protože by chtěl být stejný. Nejsnazším způsobem dosažení takového cíle je samozřejmě kopírování viditelných projevů obdivované bytosti, tj. chování, úpravy zevnějšku apod., ale často jde i o převzetí jejích postojů, hodnot a norem. Identifikace bývá spojena s komplexnějším učením.