Ústavní pořádek České republiky

Syrovátková, J. Ústavní pořádek České republiky

2. Ústava

Představuje soubor právních norem, který upravuje ústavněprávní vztahy a které jsou zásadní povahy pro existenci a fungování státu a jeho obyvatel. Obvykle ji přijímá volený zákonodárný sbor - parlament. Pokud se jedná o vnucenou ústavu, nazývá se oktrojovaná.

Stanovuje především výkon státní moci a upravuje: základní lidská práva, státní zřízení, druh státu, rozdělení moci ve státě (zákonodárnou, soudní a výkonnou), občanství, území, národní (státní) symboly, hlavní město státu, atd.

Může být měněna a doplňována, buď pouze ústavními zákony, nebo v některých státech běžnými zákony. Je chápána jako společenská smlouva, kterou lid vyjadřuje souhlas s ustanovením státu a zavazuje se vykonávat svou moc podle principů oddělení moci a bránit nedotknutelnost základních lidských práv a svobod.

V České republice dosud byly tři základní etapy ústavního vývoje:

1. etapa 1848 – 1918 v rámci habsburské monarchie
2. etapa 1918 – 1992 v rámci Československa
3. etapa od 1. 1. 1993 v rámci samostatné České republiky

Mezi nejčastěji citované ústavy, které nejvíce ovlivnily život občanů České republiky, patří Ústava 9. května 1948, Ústavy z roku 1960, 1968, po roce 1989 a současně platná z roku 1993.

úsměv Další informace

Česká republika je podle Ústavy České republiky svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem. Její politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, dbá o ochranu menšin, dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu životního prostředí, mezinárodní smlouvy mají přednost před českými zákony, žádný zákon nesmí být v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Zvláštní postavení má Ústavní soud v Brně. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti.

Ústava České republiky je základní pramenem ústavního práva ČR a dominantní součástí tzv. ústavního pořádku ČR. Byla přijata 16. 12. 1992 Českou národní radou a je účinná od 1. 1. 1993. Ústava byla novelizována v roce 1997, 2000, 2001, 2002, 2009 a 2012.

Ústava se skládá z Preambule a osmi hlav členěných do ll3 článků.

Hlavy Ústavy České republiky:

I. Základní ustanovení
II. Moc zákonodárná
III. Moc výkonná
IV. Moc soudní
V. Nejvyšší kontrolní úřad
VI. Česká národní banka
VII. Územní samospráva
VIII. Přechodná a závěrečná ustanovení

Preambule
Obecně je úvodní částí právního předpisu. Obsahuje obecnou charakteristiku a cíle, které si vytyčuje.

Preambule ústavy
Je psána slavnostní formou, vyjadřuje hodnoty a tradice, ke kterým se stát hlásí. Slouží jako pramen pro aplikaci a výklad případných sporných ústavních momentů.

úsměv Další informace: Text preambule Ústavy České republiky

Ústava v základních ustanoveních charakterizuje Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, v němž lid vykonává veškerou státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Politický systém, v němž občané projevují své smýšlení a uplatňují svoji vůli, je založen na svobodném vzniku volné soutěže politických stran, které respektují základní demokratické principy a odmítají násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.

Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen k tomu, co zákon neukládá. Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Stát se mimo jiné zavazuje dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.