Ústavní pořádek České republiky

1. Úvod

Veřejné právo tvoří právní normy, které upravují vztahy mezi státem jako nositelem státní moci a občany, resp. právnickými osobami působícími v rámci tzv. občanské společnosti. Tyto vztahy jsou charakteristické vztahem nadřízenosti státu jako reprezentanta společných, tj. veřejných zájmů vůči občanům a jiným právním subjektům.

Do oblasti veřejného práva řadíme mimo jiné ústavní právo. Jde o soubor právních norem upravující určité principy a druhy vztahů uspořádaných do těchto základních skupin:

• základy veřejné moci, její povaha a struktura, vymezení a omezení veřejné moci, způsob vytváření nejvyšších státních orgánů, možnosti přímého výkonu moci lidu,
• samospráva (územní, národností apod.),
• uznání a vymezení základních práv a svobod lidí a jejich garance veřejnou mocí,
• základy politické demokracie (volná soutěž politických sil).

Ústavní pořádek České republiky představuje souhrn určitých ústavních zákonů a dalších Ústavou výslovně jmenovaných pramenů ústavního práva na úrovni nejvyšší právní síly, který tvoří Ústavu České republiky.

Tvoří ho

• Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.).
• Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.).
• Ústavní zákony ČNR přijaté po 6. 6. 1992.
• Ústavní zákony přijaté podle Ústavy z roku 1993.
• Ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady, upravující hranici České republiky.

2. Ústava

Představuje soubor právních norem, který upravuje ústavněprávní vztahy a které jsou zásadní povahy pro existenci a fungování státu a jeho obyvatel. Obvykle ji přijímá volený zákonodárný sbor - parlament. Pokud se jedná o vnucenou ústavu, nazývá se oktrojovaná.

Stanovuje především výkon státní moci a upravuje: základní lidská práva, státní zřízení, druh státu, rozdělení moci ve státě (zákonodárnou, soudní a výkonnou), občanství, území, národní (státní) symboly, hlavní město státu, atd.

Může být měněna a doplňována, buď pouze ústavními zákony, nebo v některých státech běžnými zákony. Je chápána jako společenská smlouva, kterou lid vyjadřuje souhlas s ustanovením státu a zavazuje se vykonávat svou moc podle principů oddělení moci a bránit nedotknutelnost základních lidských práv a svobod.

V České republice dosud byly tři základní etapy ústavního vývoje:

1. etapa 1848 – 1918 v rámci habsburské monarchie
2. etapa 1918 – 1992 v rámci Československa
3. etapa od 1. 1. 1993 v rámci samostatné České republiky

Mezi nejčastěji citované ústavy, které nejvíce ovlivnily život občanů České republiky, patří Ústava 9. května 1948, Ústavy z roku 1960, 1968, po roce 1989 a současně platná z roku 1993.

Další informace

Česká republika je podle Ústavy České republiky svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem. Její politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, dbá o ochranu menšin, dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu životního prostředí, mezinárodní smlouvy mají přednost před českými zákony, žádný zákon nesmí být v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Zvláštní postavení má Ústavní soud v Brně. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti.

Ústava České republiky je základní pramenem ústavního práva ČR a dominantní součástí tzv. ústavního pořádku ČR. Byla přijata 16. 12. 1992 Českou národní radou a je účinná od 1. 1. 1993. Ústava byla novelizována v roce 1997, 2000, 2001, 2002, 2009 a 2012.

Ústava se skládá z Preambule a osmi hlav členěných do ll3 článků.

Hlavy Ústavy České republiky:

I. Základní ustanovení
II. Moc zákonodárná
III. Moc výkonná
IV. Moc soudní
V. Nejvyšší kontrolní úřad
VI. Česká národní banka
VII. Územní samospráva
VIII. Přechodná a závěrečná ustanovení

Preambule
Obecně je úvodní částí právního předpisu. Obsahuje obecnou charakteristiku a cíle, které si vytyčuje.

Preambule ústavy
Je psána slavnostní formou, vyjadřuje hodnoty a tradice, ke kterým se stát hlásí. Slouží jako pramen pro aplikaci a výklad případných sporných ústavních momentů.

Další informace: Text preambule Ústavy České republiky

Ústava v základních ustanoveních charakterizuje Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, v němž lid vykonává veškerou státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Politický systém, v němž občané projevují své smýšlení a uplatňují svoji vůli, je založen na svobodném vzniku volné soutěže politických stran, které respektují základní demokratické principy a odmítají násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.

Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen k tomu, co zákon neukládá. Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Stát se mimo jiné zavazuje dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.

3. Zákonodárná moc

Zákonodárná moc je v Ústavě České republiky uvedena v Hlavě II.

Představitelem zákonodárné moci v České republice je Parlament ČR, který je tvořen dvěma komorami – Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, starších 21 let, občanů ČR, kteří jsou voleni na dobu 4 let a to systémem poměrného zastoupení (výsledek volby je stanoven podle poměru hlasů, které jednotlivé politické strany získaly).

Senát má 81 senátorů, občanů ČR, starších 40 let, kteří jsou voleni na základě většinového systému na 6 let, každé 2 roky se volí nová 1/3 senátorů.

3.1. Volební systém

Rozlišujeme volební právo aktivní a pasivní.

Aktivní volební právo tj. právo volit má každý státní občan České republiky, který dosáhl věku 18 let.

Pasivní volební právo tj. právo být zvolen do Poslanecké sněmovny a Senátu ČR. Ústava uzákoňuje pro každou komoru Parlamentu ČR jiný systém voleb:

a) zásada poměrného zastoupení
b) zásada většinového zastoupení

Zásada poměrného zastoupení
Jsou podle ní voleni poslanci do Poslanecké sněmovny. Občané odevzdávají své volební hlasy pro kandidátní listiny politických stran, nikoli pro jednotlivé kandidáty. Poměrem hlasů se určuje počet zvolených kandidátů z jednotlivých kandidátních listin.

Zásada většinového zastoupení
Jsou podle ní voleni senátoři. Voliči volí jednotlivé kandidáty.

Většinový volební systém vychází z předpokladu, že rozhodující není poměr, ale většina hlasů. V jednomandátových i vícemandátových obvodech získává všechna křesla v parlamentu strana, jejíž kandidát zde získal většinu hlasů.

 Další informace

4. Moc výkonná

V Ústavě České republiky je uvedena v Hlavě III.

Výkonnou moc podle Ústavy ČR vykonává prezident republiky, vláda ČR a státní zastupitelství.

4.1. Prezident republiky

Prezident je hlavou státu, tj. reprezentativní osobou, zastupující stát především navenek. Používá imunitu, která spočívá v zákazu jej zadržet, trestně stíhat (kromě velezrady), stíhat pro přestupek či jiný správní delikt.

Prezidentem může být zvolen pouze státní občan ČR, který dovršil 40 let věku a má právo volit a je volitelný do Senátu. Prezident České republiky je volen v přímých volbách.

Volební období prezidenta je 5 let, může být zvolen dvakrát za sebou. Prezident ČR není z výkonu své funkce nikomu odpovědný.

Pokud nemůže prezident dočasně vykonávat svůj úřad, zastupuje ho předseda vlády, v taxativně vymezených případech i předseda Poslanecké sněmovny.

Další informace

4.2. Vláda České republiky

Vláda České republiky je v Ústavě definována jako vrcholný orgán výkonné moci.

Vláda ČR se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Další informace: slib členů vlády

Vláda je odpovědná ze své činnosti Poslanecké sněmovně. Rozhoduje ve sboru a k přijetí jejího usnesení je nutný souhlas nadpoloviční většiny všech jejích členů. K provedení zákona může vláda vydávat nařízení. Ve vládě je uskutečněna dělba práce tak, že ministři řídí jednotlivá odvětví národního hospodářství a státní správy, tzv. rezorty. Podle svých rezortů se nazývají např. ministr financí. Ve svém rezortu ministr rozhoduje a nese odpovědnost sám. Rezortní ministři jsou v čele vrcholných úřadů svých rezortů – ministerstev.

Pravomoc vlády

• podávat Poslanecké sněmovně návrhy zákonů,
• vyjádřit se ke všem návrhům zákonů,
• žádat, aby Poslanecká sněmovna skončila projednávání vládního návrhu zákona do tří měsíců od jeho předložení, pokud s tím vláda spojí žádost o vyslovení důvěry,
• členové vlády mají právo účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí a udělí se jim slovo, kdykoliv o to požádají,
• k provedení zákona, a v jeho mezích, je vláda oprávněna vydávat nařízení, které podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády.

Současná vláda České republiky odkaz na aktuální informace

Vláda jako vrcholný orgán výkonné moci rozhoduje na základě zákonů a v jejich mezích o zásadních otázkách celostátního významu, pokud rozhodování o nich nepřísluší ministerstvům, jiným ústředním orgánům státní správy, nebo jimi řízeným orgánům.

Rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády. Usnesení vlády zavazují všechny členy vlády, ministerstva, jiné ústřední orgány státní správy, ostatní správní úřady a další subjekty, pokud tak stanoví zvláštní zákon.

Úřad vlády sídlí v budově Strakovy akademie v Praze na Malé Straně.

Vláda se zpravidla schází jedenkrát týdně na svém pravidelném zasedání. Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předseda vlády svolává schůzi vlády zasláním programu schůze s určením data a místa konání všem členům vlády. V jeho nepřítomnosti jej zastupuje místopředseda vlády nebo pověřený ministr. Vláda rozhodnutí přijímá formou usnesení vlády na základě písemného materiálu předloženého členem vlády, výjimečně na základě ústní informace, jde-li o věc, která nesnese odkladu. Usnesení vlády musí schválit nadpoloviční počet všech členů vlády a zavazuje všechny její členy, ministerstva a další orgány státní správy. Jednání vlády jsou neveřejná a pořizuje se z nich písemný záznam, který stejně jako přijatá usnesení vlády se zveřejňuje na internetových stránkách Úřadu vlády.

Působnost Úřadu vlády ČR upravuje zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Činnost úřadu řídí vedoucí Úřadu vlády ČR, s výjimkou organizačních věcí státní služby a služebních vztahů státních zaměstnanců. V těchto věcech postupuje vedoucí Úřad vlády ČR podle zákona č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). Vedoucího Úřadu vlády jmenuje a odvolává vláda.

4.3. Státní zastupitelství

Podle čl. 80 Ústavy ČR je státní zastupitelství zařazeno do systému výkonné moci v ČR, i když ve skutečnosti jde o orgány pouze zastupující veřejnost v trestním řízení. Nejde o typický orgán výkonné moci. Zákon č. 283/1993, o státním zastupitelství byl novelizován v roce 1994, 1979, 1999, 2001, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006, 2008, 2009, 2011.

Státní zastupitelství tvoří soustava státních úřadů, které v zákonem stanovených případech zastupují v soudním řízení stát. Těžiště činnosti státního zastupitelství je v oblastní trestního řízení v práci veřejných žalobců.

Soustavu státních zastupitelství tvoří:

• Nejvyšší státní zastupitelství
• Vrchní státní zastupitelství
• Krajské státní zastupitelství
• Okresní státní zastupitelství

Na obvodu hlavního města Prahy působnost krajského státního zastupitelství vykonává Městské státní zastupitelství v Praze a působnost okresních státních zastupitelství vykonávají obvodní státní zastupitelství. V obvodu města Brna vykonává působnost okresního státního zastupitelství Městské státní zastupitelství v Brně.

Státním zástupcem může být jmenován jen občan ČR, který je starší 25 let a splňuje další zákonem stanovené podmínky. Podstatnou činností státního zástupce je oblast trestního řízení, má stěžejní úlohu v přípravném řízení, podává jménem státu obžalobu a u soudu zastupuje stát.

V občanskoprávních věcech vystupuje pouze okrajově, např. podává návrh na zahájení řízení ve věci popírání otcovství, prohlášení za mrtvého, vstupuje do řízení o zbavení svéprávnosti apod.

Orgány státního zastupitelství upozorňují na nezákonnosti, stíhají trestné činy, dohlížejí na zachovávání zákonů apod.

Nejvyšší státní zastupitelství

Nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra spravedlnosti. Další státní zástupci jsou jmenováni na dobu neomezenou na návrh nejvyššího státního zástupce.

Působnost Nejvyššího státního zastupitelství je v souladu s působností Nejvyššího soudu České republiky. Nejvyšší státní zastupitelství působí proto zejména v řízení o stížnostech pro porušení zákona v trestních věcech před Nejvyšším soudem, dále při vydávání rozhodnutí a stanovisek k výkladům zákonů a jiných právních předpisů, jež jsou zveřejňována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jestliže některá právní otázka vyžaduje sjednocení výkladu, nebo jestliže v ní došlo k rozdílným rozhodnutím soudů nižších stupňů, a ti i ohledně otázek týkajících se více kolegií Nejvyššího soudu nebo sporných mezi kolegii, v řízení o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů na území České republiky, vyžaduje-li to zákon nebo mezinárodní smlouva. Dále se účastní na rozhodování Nejvyššího soudu ČR o stížnostech směřujících proti rozhodnutím vrchních soudů o prodloužení doby vazby nad dva roky.

Nejvyšší státní zastupitelství je činné při vyřizování podnětů ke stížnostem pro porušení zákona v trestních věcech a při jejich přezkoumávání z vlastní iniciativy. Výlučně nejvyšší státní zástupce je oprávněn podat návrhy na popření otcovství. Nejvyšší státní zastupitelství se účastní řízení o uznání cizozemských rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení před Nejvyšším soudem. Nejvyšší státní zastupitelství vykonává dohled nad činností vrchních státní zastupitelství. Nejvyšší státní zástupce je oprávněn vydat ke sjednocení a usměrnění činnosti všech státních zastupitelství pokyn obecné povahy. Pokyn obecné povahy se vztahuje na více věcí určitého druhu, nikoli však na konkrétní zpracovávanou věc, a je závazným pro všechny státní zástupce. Nejvyšší státní zastupitelství dále vydává výkladová stanoviska, která mají formu doporučení a řeší konkrétní aplikační problémy, s nimiž se státní zastupitelství v praxi setkává, a to jak v oblasti trestní, tak i netrestní.

Vrchní státní zastupitelství

Působnost vrchních státních zastupitelství odpovídá působnosti vrchních soudů. Vrchní státní zastupitelství působí v řízení o řádných opravných prostředcích proti těm rozhodnutím, které učinily krajské soudy jako soudy prvního stupně. Dále jsou činná v řízení o prodloužení doby vazby. Pouze vrchní státní zástupce je oprávněn podat návrh na prodloužení vazby na dobu na dva roky v přípravném řízení.

Vrchní státní zastupitelství působí také při vyřizování podnětů ke stížnostem pro porušení zákona v trestních věcech a při přezkoumávání těchto věcí z vlastní iniciativy. Vrchní státní zastupitelství vykonávají dohled nad činností krajských státních zastupitelství v jejich obvodu.

Krajské státní zastupitelství

Jejich působnost odpovídá obdobně působnosti krajských soudů. Krajská státní zastupitelství působí u krajských soudů. Státní zástupci těchto státních zastupitelství zastupují veřejnou obžalobu v řízení před krajskými soudy jako soudy prvního anebo druhého stupně, pokud rozhodují o odvolání a stížnostech proti rozhodnutím okresních soudů.

Krajská státní zastupitelství působí dále jako základní článek při vyřizování podnětů ke stížnostem pro porušení zákona v trestních věcech při přezkoumávání trestních věcí z vlastní iniciativy.

Krajská státní zastupitelství vykonávají dohled nad činností okresních státních zastupitelství v jejich obvodu.

Okresní státní zastupitelství

Působnost okresních státních zastupitelství odpovídá v podstatných rysech působnosti okresních soudů. Okresní stání zastupitelství působí u okresních soudů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Státní zástupci těch státních zastupitelství zastupují veřejnou obžalobu v řízení před okresními soudy jako soudy prvního stupně.

Obvodní státní zastupitelství

Působnost obvodních státních zastupitelství odpovídá v podstatných rysech působnosti okresních soudů. Obvodní stání zastupitelství působí u okresních soudů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Státní zástupci těch státních zastupitelství zastupují veřejnou obžalobu v řízení před okresními soudy jako soudy prvního stupně.

Další informace

5. Moc soudní

Je upravena ve IV. Hlavě Ústavy České republiky.

V každé společnosti je uplatňování práva spojeno s jeho ohrožováním a porušováním. Proto je potřebné vytvořit určitý kontrolní sytém, který by po porušení práva, opět obnovil právní stav. Tímto systémem je soudnictví, které je realizováno pomocí specifického stáního orgánu – soudu.

Specifickým rysem soudnictví je, že jej uskutečňují soudy jménem státu, zákonem stanovenými metodami a v zákonem stanovených procesních formách.

Soustavu obecných soudů v ČR tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Vrchní soud, Krajské soudy, Okresní soudy.

Nad dodržováním ústavnosti dohlíží Ústavní soud. Jednotlivé soudy tvoří soudci, přísedící a justiční čekatelé.

 Definice soudnictví
Soudnictví je činnost nezávislých soudů jako státních orgánů, vykonávanou podle stanovených pravidel a spočívající v závazném řešení konkrétních případů podle právních norem.

Specifičnost soudnictví spočívá v tom, že:

• musí jít o činnost státu, o plnění jeho funkcí. Soudnictvím může být jen činnost státních orgánů (soudů),
• v řešení konkrétních případů, tzv. sporů o právo, nebo i o případy jiné povahy,
• řešení konkrétních případů musí probíhat podle stanovených pravidel, které se označují jako soudní proces. Smyslem stanovených pravidel je dosáhnout spravedlivého projednání případu,
• výkonem soudnictví mohou být pověřeny jen nezávislé státní orgány,
• řešení musí být závazné, musí respektovat okruh osob, jemuž je určeno, jakož i to, že jsou vynutitelné prostředky, které má státní moc k dispozici,
• posláním soudnictví není tvorba práva, ale aplikace již existujících právních norem.

Právo na soudní ochranu

Soudnictví je určeno pro osoby fyzické i právnické tj. pro účastníky řízení. Právo na soudní ochranu patří k základním právům a jako takové je vyjádřeno v mezinárodních i českých dokumentech.

a) mezinárodní dokumenty:
Pakt občanských a politických práv – čl. 14, odst. 1.
Evropská úmluva.
b) české dokumenty:
Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.).

Druhy soudnictví
Soudnictví se člení na civilní, trestní, správní a ústavní soudnictví. Někdy bývají také uváděny ještě další druhy soudnictví, jako je soudnictví volební, pojišťovací, pracovní, obchodní a vojenské.

Moderní soudnictví

Moderní soudnictví má jiné charakteristické rysy než soudnictví starší.

Patří mezi ně:

• specializace soudnictví: soudnictví je zcela odděleno od exekutivy v jakékoli podobě,
• odbornost soudnictví: rozhodující vliv v soudnictví mají soudci, kteří jsou vysokoškolsky vzdělanými právníky a laici v něm plní jen určité specifické činnosti,
• nezávislost: soud má postavení „nezúčastněného třetího subjektu“, což znamená, že nemá přímý podíl na hmotně-právním vztahu, který je předmětem rozhodování, ale i to, že nenadržuje některému ze subjektů, o jejichž věci rozhoduje.

5.1. Soustava soudů

 Soustavou soudů rozumíme organizační uspořádání soudnictví, jeho strukturu a základní vztahy mezi soudy jako jejími články.

V České republice je soudnictví uspořádáno do soustavy soudů, které vykonávají všechny jeho druhy s výjimkou soudnictví ústavního. Jedná se proto o soustavu obecných soudů. Ústavní soud je jediným soudem, který stojí mimo soustavu obecných soudů a má proto postavení soudu zvláštního.

Ústava zavedla čtyřstupňový systém soudů (okresní, krajské, vrchní a nejvyšší). Postupně se v zákonech definovaly okresní a výjimečně i krajské soudy jako soudy nalézací, krajské a vrchní soudy jako soudy odvolací a nejvyšší soudy jako soudy, které rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích zejména přispívají ke sjednocování judikatury.

Organizační články soustavy soudů

V České republice tvoří soustavu soudů

• okresní soudy: na roveň jsou jim postaveny obvodní soudy v hlavním městě Praze a Městský soud v Brně,
• krajské soudy: na roveň postavený Městský soud v Praze,
• vrchní soudy: sídlí v Praze a v Olomouci,
• nejvyšší soudy: Nejvyšší soud v Brně a Nejvyšší správní soud v Brně.

Krajské soudy sídlí v sídlech krajů podle dřívějšího územního uspořádání a mají pobočky v sídlech vyšších územních celků (pokud v nich není krajský soud).

Činnost soudů

• okresní a jim na roveň postavené soudy působí ve velké většině věcí, projednávaných v občanském soudním řízení, jako soudy prvního stupně,
• krajské soudy a Městský soud v Praze mají dvojí roli. Působí jako odvolací soudy (soudy druhého stupně) v případech, kdy soudem prvního stupně byl okresní soud. Kromě toho působí jakou soudy prvního stupně v případech stanovených zákonem,
• vrchní soudy jsou odvolacími soudy v případech, kdy soudem prvního stupně byl krajský soud,
• nejvyšší soud rozhoduje především o dovolání jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských a vrchních soudů jako soudů odvolacích. Rozhoduje dále i v jiných zvláštních případech stanovených zákonem.

5.2. Vnitřní organizace soudů

Spočívá v jejich členění na soudní oddělení, jejichž počet odpovídá pro soud určenému počtu senátů a samosoudců.

Jiné soudní osoby (včetně vyšších soudních úředníků) se přidělují do jednotlivých oddělení.

U Nejvyššího soudu se tvoří tři kolegia (trestní, občanskoprávní a obchodní), která mají jak organizační (oddělení Nejvyššího soudu se vytvářejí v rámci těchto kolegií), tak i procesní funkci (vytváří se z nich tzv. velké senáty).

Kolegia se zřizují i u Nejvyššího správního soudu (zákon nestanoví jejich počet a povahu).

Funkcionáři soudu
U každého soudu působí tzv. funkcionáři soudu. K nim patří především předseda a místopředsedové soudu (u Nejvyššího soudu místopředseda a předsedové kolegií), jejich funkce je především správní a organizační povahy. Dále k nim patří i předsedové senátů, kteří plní procesní funkce a organizují činnost senátu. Předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu jmenuje a odvolává prezident republiky, předsedy a místopředsedy ostatních soudů ministr spravedlnosti, ostatní funkcionáře (předsedy kolegií a senátů) jmenují předsedové soudů a odvoláni mohou být jen na základě kárného opatření.

K soudním funkcionářům patří i ředitel správy soudu, kterého jmenuje a odvolává předseda soudu. Tento funkcionář zajišťuje ve stanoveném rozsahu provoz soudu a veškeré další správní činnosti.

5.3. Státní správa soudů

Státní správou soudů rozumíme jednak vytváření podmínek pro řádný výkon soudnictví a za druhé dohled nad řádným plněním úkolů soudů v mezích stanovených zákonem. Výkon těchto činností je nezbytností pro zajištění řádného chodu soudnictví.

• Ministerstvo spravedlnosti
  Ústředním orgánem státní správy soudů je Ministerstvo spravedlnosti ČR.
• Předseda Nejvyššího soudu
  Některé úkony ústřední správy vykonává také předseda Nejvyššího soudu (popř. jeho místopředseda). Jde zejména o úkony, které se týkají činnosti Nejvyššího soudu.
• Předseda Nejvyššího správního soudu
  Některé úkony ústřední správy vykonává předseda Nejvyššího správního soudu (popř. jeho místopředseda). Jde zejména o úkony, které se týkají činnosti Nejvyššího správního soudu.
• Předsedové jednotlivých soudů
  Jsou dalšími orgány státní správy soudů. Tvoří je také místopředsedové jednotlivých soudů, případně i někteří jejich soudci.
• Soudcovské rady
  Jsou poradními orgány předsedů soudů. Zřizují se u Nejvyššího soudu, u Nejvyššího správního soudu, vrchních soudů, krajských soudů a u větších soudů okresních.
  Soudcovská rada se skládá z 3 nebo 5 členů z řad soudců, kteří působí u soudu.

5.4. Příslušnost soudů

Určení konkrétního soudu je záležitostí ustanovení o příslušnosti soudu. Pravidla o příslušnosti soudu můžeme dělit podle toho, zda upravují rozsah působnosti mezi soudy různých článků soudní soustavy nebo mezi soudy téhož článku.

Věcná příslušnost
Určuje soudy, které jsou příslušné projednat a rozhodnout věc jako soudy prvního stupně. Jde tedy o to, zda řízení v prvním stupni bude probíhat buď na úrovni soudů okresních, nebo krajských, popř. zda bude určena ještě jinak.

Funkční příslušnost
Určuje dělení působnosti mezi soudy různých článků soudní soustavy při projednání jedné a téže věci. Jinak řečeno určuje, který soud rozhoduje o opravných prostředcích, ať už řádných nebo mimořádných.

Místní příslušnost
Vymezuje rozsah působnosti mezi soudy stejného článku soustavy, v případě, že je dána věcná příslušnost např. okresních soudů, určuje, který z nich bude věc projednávat a rozhodovat. Pro její stanovení je nezbytné, aby každý soud měl určen územní obvod své působnosti.

5.5. Soudci

Soudcem z povolání se může stát bezúhonný občan, který v den ustavení dosáhl alespoň 30 let a který má ukončené vysokoškolské právnické vzdělání a odbornou justiční zkoušku. Soudci jsou jmenováni prezidentem republiky bez časového omezení doby výkonu jejich funkcí. Jsou nezávislí, takže žádný státní orgán ani jednotlivec nesmí zasahovat do jejich činnosti a tím ohrožovat jejich nestrannost. Soudce je při rozhodování vázán pouze zákonem a je oprávněn posoudit soulad nižšího právního předpisu např. vyhlášky ministra se zákonem.

Ve výkonu soudcovské funkce, ale i po jejím zániku, jsou soudci povinni zachovávat mlčenlivost, pokud nejsou této povinnosti zproštěni ze zákona nebo osobou k tomu povolanou.

Další informace: zánik funkce soudce

Další soudní osoby
Zákon může stanovit, v kterých záležitostech a jakým způsobem se na rozhodování soudců podílejí vedle soudců z povolání i další občané, např. jako laičtí přísedící soudních senátů.

Přísedící
Přísedícím (soudcem) může být zvolen občan ČR, který splňuje požadavky pro zvolení soudcem (nemusí mít vysokoškolské právnické vzdělání a odbornou justiční zkoušku) a který je v obvodu obecního obvodního nebo místního zastupitelstva, jimiž je do funkce zvolen, přihlášen k trvalému pobytu, nebo v něm pracuje. Počet přísedících u jednotlivých soudů stanoví předseda daného soudu. Jednotliví přísedící nesmí zasedat více než 20 dnů v roce. Stát poskytuje přísedícím náhradu ušlé mzdy ve výši průměrného výdělku a hradí veškeré výdaje spojené s touto funkcí.

Justiční čekatelé
Každý budoucí soudce musí projít po ukončení vysoké školy právnické tzv. čekatelskou praxí. V této době se justiční čekatelé připravují pro výkon funkce soudce. Čekatelská praxe trvá 3 roky, ve zvláštních případech pouze 2. Justiční čekatelé vykonávají některé funkce samosoudce, ale pod odborným dozorem soudce. Při nástupu skládá justiční čekatel slib a po skončení je povinen podrobit se odborné justiční zkoušce.

6. Nejvyšší kontrolní úřad

V Ústavě České republiky je uveden v Hlavě V.

Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny. Postavení, působnost, organizační strukturu a další podrobnosti stanoví zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu. Zákon byl novelizován v roce 1993, 1994, 1995, 1998, 2000, 2001, 2002, 2005, 2006, 2009, 2011, 2012.

Úřad je oprávněn vykonávat kontrolu

• hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi nebo kraji v jejich samostatné působnosti,
• státního závěrečného účtu České republiky,
• plnění státního rozpočtu České republiky,
• hospodaření s prostředky, poskytnutými České republice ze zahraničí, a s prostředky, za něž převzal stát záruky,
• vydávání a umořování státních cenných papírů,
• zadávání státních zakázek.

Kontrolu vykonává úřad, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, u organizačních složek státu, jakož i u právnických a fyzických osob. Úřad vykonává rovněž kontrolu hospodaření České národní banky, v oblasti výdajů na pořízení majetku a výdajů na provoz České národní banky.

Při kontrolní činnosti úřad prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy, přezkoumává jejich věcnou a formální správnost a posuzuje, zda jsou účelné a hospodárné. Zjišťované skutečnosti podléhají kontrole bez ohledu na druh a stupeň utajení.

Výsledkem kontrolní činnosti Úřadu jsou kontrolní závěry. Kontrolním závěrem se rozumí písemná zpráva obsahující shrnutí a vyhodnocení skutečností zjištěných při kontrole. Úřad zpracovává a předkládá Poslanecké sněmovně stanovisko ke zprávě o průběžném plnění státního rozpočtu a ke státnímu závěrečnému účtu České republiky, včetně kontrolních závěrů, které byly podkladem pro toto stanovisko.

Úřad na vyžádání Poslanecké sněmovny nebo Senátu ČR a jejich orgánů zpracovává v dohodnutém termínu i stanoviska k návrhům právních předpisů, týkajícím se rozpočtového hospodaření, účetnictví, státní statistiky a výkonu kontrolní, dozorové a inspekční činnosti.

Další informace: Zásady pro provádění kontrolní činnosti

6.1. Pravomoci kontrolorů NKÚ

Kontrolující jsou při provádění kontroly oprávněni

• vstupovat do objektů, zařízení a provozů, na pozemky a do jiných prostor kontrolovaných osob, pokud souvisí s předmětem kontroly, nedotknutelnost obydlí je zaručena,
• požadovat na kontrolovaných osobách, aby ve stanovených lhůtách předložily originální doklady a další písemnosti, záznamy dat na paměťových médiích prostředků výpočetní techniky, jejich výpisy a zdrojové kódy programů, vzorky výrobků nebo jiného zboží,
• seznamovat se s utajovanými skutečnostmi, prokáží-li se osvědčením pro příslušný stupeň utajení těchto skutečností, vydaným podle zvláštního zákona,
• požadovat na kontrolovaných osobách poskytnutí pravdivých a úplných, ústních a písemných informací o zjišťovaných a souvisejících skutečnostech,
• zajišťovat v odůvodněných případech doklady, jejich převzetí musí kontrolované osobě písemně potvrdit a ponechat jí kopie převzatých dokladů,
• požadovat, aby kontrolované osoby podaly ve stanovené lhůtě písemnou zprávu o odstranění zjištěných nedostatků,
• používat telekomunikační zařízení kontrolovaných osob v případech, kdy je jejich použití nezbytné pro zabezpečení kontroly.

Povinnosti kontrolorů NKÚ

Povinností kontrolujících je zjistit při kontrole skutečný stav věci a jsou povinni jej prokázat doklady. Kontrolující jsou dále povinni

• oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly,
• šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob,
• předat neprodleně převzaté doklady kontrolované osobě, pominou-li důvody jejich převzetí,
• řádně ochraňovat zajištěné doklady proti jejich ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití,
• pořizovat o výsledcích kontroly kontrolní protokol,
• zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu kontroly, a nezneužít znalostí těchto skutečností.

7. Česká národní banka

V Ústavě České republiky je uvedena v Hlavě VI.

Česká národní banka je ústřední bankou státu. ČNB banka hraje důležitou roli v ekonomice našeho státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon č. 6/1993, o České národní bance, který již byl novelizován v roce 1993, 1998, 2000, 2001, 2002, 2004, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 a 2011.

Nezastupitelné funkce centrální banky

Jako jediná banka v daném státě má právo emitovat hotovostní peníze.

• Centrální banka vystupuje jako banka bank.
  Prostřednictvím různých nástrojů reguluje do určité míry činnost obchodních bank, poskytuje jim úvěry, shromažďuje část depozit těchto bank, vede jim účty apod.
• Centrální banka je vrcholným subjektem měnové politiky.
  Prostřednictvím regulace nabídky peněz obchodním bankám do jisté míry reguluje i celkovou nabídku peněz v ekonomice.
• Centrální banka je vrcholnou institucí bankovního dozoru.
  Prověřuje legálnost a oprávněnost bankovních operací v zemi, schvaluje a prověřuje zásady pro zakládání nových bank, vykonává dohled nad peněžními a kapitálovými trhy.
• Centrální banka je bankou vlády (státu).
  Vede účty a provádí některé operace pro vládu, centrální orgány, orgány místní moci a správy a znárodněné podniky. Centrální banka je institucí veřejnou, nikoli soukromou. Její činnost by měla sloužit zájmům veřejnosti.
• Centrální banka bývá správcem státního dluhu.
  Poskytuje úvěry na státní dluh a operuje se státními cennými papíry.
• Centrální banka reprezentuje stát v měnové oblasti.
  Pokud je daný stát členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, centrální banka je jeho zástupcem na pravidelných zasedáních v těchto institucích.
• Centrální banka je správce devizových rezerv.
  Centrální banka shromažďuje devizové rezervy státu a operuje s nimi na devizovém trhu. Tyto operace mají základní motivy: zabezpečit devizovou likviditu země, udržovat hodnotu devizových rezerv a ovlivňovat úroveň měnového kursu domácí měny k zahraničním měnám.

Hlavní úkoly centrální banky podle zákona o centrální bance

• Centrální banka by měla být nezávislou institucí, zásahy státu do její činnosti mají spíše negativní vliv.
• Prioritním cílem činnosti centrální banky musí být péče o kvalitu měny, dlouhodobou stabilitu kupní sily peněz.

Samostatnost centrální banky

Absolutní samostatnost centrální banky v žádné ekonomii neexistuje. Míra samostatnosti centrální banky je dána celou řadou podmínek, které jsou ve většině případů vymezeny v příslušných zákonech.

Patří sem např.:

• povinnost oznamovat postup v měnové politice,
• požadavek schvalování kroků centrální banky v dané oblasti,
• způsob volby a možnosti odvolání vedoucích představitelů centrální banky, délka funkčního období guvernéra.

7.1. Centrální bankovnictví v České republice

Po 1. světové válce vykonávalo některé funkce centrální banky ministerstvo financí a až v roce 1926 zahájila činnost první centrální banka na našem území – Národní banka Československá. V roce 1950 byla založena Státní banka československá (SBČS), která nahradila předchozí centrální banku. Postavení i funkce SBČS byly determinovány centrálně plánovitým charakterem ekonomiky. Na SBČS byly převedeny i ty činnosti, které v tržních ekonomikách vykonávají komerční banky.

K 1. 1. 1990 byla oddělena emisní a úvěrově – obchodní činnost. SBČS byla rozdělena na tři subjekty.

• novou SBČS – emisní činnost,
• komerční banku Komerční banka Praha – úvěrově-obchodní činnost,
• komerční banku Všeobecnou úverovou banku Bratislava – úvěrově–obchodní činnost.

Po rozdělení Československa na dva samostatné státy došlo k republikovému dělení SBČS a na našem území k 1. 1. 1993 vznikla Česká národní banka na základě zákona ČNR č. 6/1993, o České národní bance.

7.2. Tržní nástroje České národní banky

Jejich použití dopadá na celý bankovní systém a je častější než použití administrativních nástrojů. Lze je použít okamžitě a patří mezi ně diskontní nástroje, operace na volném trhu, kursové intervence, povinné minimální rezervy a ostatní nástroje.

7.3. Diskontní nástroje

Tvoří je úvěry ČNB, úrokové sazby ČNB a redistribuční úvěry.

Úvěry ČNB

• Lombardní úvěry
  Byly zavedeny v červnu 1992. Jsou poskytovány za lombardní sazbu, kterou určuje ČNB a jsou limitovány určeným procentem hodnoty cenných papírů. Lhůta splatnosti je maximálně 1 měsíc. ČNB má právo poskytnutí úvěry kterékoli bance odmítnout. Do zástavy se přijímají pouze kvalitní prvotřídní cenné papíry. Lombardní úvěry jsou objemově nevýznamné.
• Krátkodobé refinanční úvěry
  Byly zavedeny v roce 1993. Mají jednoznačně charakter nouzových úvěrů. Mohou být výjimečně poskytnuty dané bance v zájmu zachování likvidity. Jejich maximální lhůta splatnosti činí tři měsíce. Úroková sazba je ve výši lombardní sazby zvýšené o 6 procentních bodů. Úvěry mohou být poskytnuty v případě úplného vyčerpání povinných minimálních rezerv k úhradě záporného salda na příslušném účtu u ČNB.
• Aukční refinanční úvěry
  ČNB je poskytovala do roku 1994. Úvěry měly lhůtu splatnosti 1-6 dní, 7 dní nebo 14 dní. Stanovila vždy procento minimálního krytí úvěru cennými papíry, druhy těchto cenných papírů, způsoby aukce a celkový nabízený objem. Úrokové sazby nabízely – minimálně ve výši diskontní sazby – jednotlivé banky. Každá banka, která nabídla úrok alespoň ve výši výsledné úrokové sazby, získala úvěr právě za tu sazbu, kterou nabídla. Objem úvěru byl limitován kapitálem každé banky a celkovou nabídkou ze strany ČNB.
  Od 1. 6. 1994 začala ČNB vyžadovat 100% krytí cennými papíry, úvěry tak získaly podobu repo operací (operací na volném trhu). Mohou se jich účastnit všechny banky s bankovní licencí.
• Úvěry na reeskont směnek
  Byly zavedeny v červnu 1992 a používaly se až do konce září 1997. Úrok se rovnal diskontní sazbě. ČNB reeskontovala pouze cizí obchodní směnky se lhůtou splatnosti 1-3 měsíce. Úvěry nebyly nijak objemově limitovány a ze strany bank o ně byl velký zájem. Objem úvěru byl pro každou banku opět limitován stanoveným poměrem k jejímu kapitálu. Se zavedením tohoto úvěru byl zrušen úvěr na zástavu podnikových směnek vydávaných na zboží. Finanční směnky ČNB nereeskontovala. V roce 1993 ČNB poskytovala i zvýhodněný (sezónní úvěr) reeskontem zemědělských směnek se lhůtou splatnosti až 6 měsíců. ČNB také reeskontovala od bank exportní směnky, s účelem podpory vývozců. Lhůta splatnosti eskontovaných směnek byla maximálně 6 měsíců, úrok byl na úrovni diskontní sazby. Od října 1997 se reeskontní úvěry nepoužívají.

Úrokové sazby České národní banky
ČNB určuje diskontní a lombardní sazbu, přičemž rozpětí mezi nimi se postupně snižuje. Obě sazby jsou používány především jako sazby signální, s cílem ovlivňovat úrokové sazby na mezibankovním trhu. Pro operace na volném trhu stanoví ČNB tzv. repo sazbu.

Redistribuční úvěry
Jde o specifický druh úvěrů. Byly poskytovány při rozdělní SBČS na centrální banku a ostatní banky. Jsou dlouhodobé, měly být splaceny do konce roku 1999. Byly úročené diskontní sazbou, tzv. zvýhodněné redistribuční úvěry.

7.4. Operace na volném trhu

Patří mezi nepřímé nástroje centrální banky. Centrální banka nakupuje a prodává na volném peněžním trhu státní cenné papíry (převážně státní pokladniční poukázky, popř. státní dluhopisy). Obchodní banky si také mohou půjčit u centrální banky peníze tím, že jí prodají své cenné papíry a dohodnou se na budoucím zpětném odkupu (repo obchod), nebo může jít o obchod bez budoucích ujednání (promptní obchod).

Operace na volném trhu lze označit za vůbec nejpoužívanější nástroj centrálních bank v současnosti. Od roku 1994 se postupně stávají základním nástrojem měnové politiky ČNB. Dříve se používaly především k regulaci měnové báze, v posledních letech jsou orientovány hlavně na regulaci krátkodobé úrokové míry.

Dopady obchodů na volném trhu jako nástroje monetární politiky:

• centrální banka prodává státní cenné papíry dochází k odčerpávání peněz z obchodních bank, a tím i z ekonomiky, zpomalení oběhu peněz - protiinflační restriktivní monetární politika,
• centrální banka nakupuje státní cenné papíry dochází k načerpání peněz do obchodních bank, a tím i do ekonomiky, zrychlení oběhu peněz - expanzivní politika.

Emise státních cenných papírů samozřejmě slouží i k jiným účelům než jen k regulaci inflace.

Stát vydává státní cenné papíry především v okamžiku, když potřebuje získat peníze ke krytí přechodného nedostatku peněz ve státní pokladně nebo ke krytí schodku státního rozpočtu. Tady může dojít k rozporuplným dopadům, protože stát touto formou může stahovat peníze z ekonomiky i v době hospodářské krize, kdy by naopak potřeboval provádět expanzivní politiku. Kromě jiných předností, jakými jsou jednoduchost, nízké náklady a operativnost používání, mají operace na volném trhu výhody především v tom, že jimi lze i v minimálním rozsahu ovlivňovat měnovou bázi a v řadě případů lze dopředu přesně kvantifikovat jejich dopady.

Operace na volném trhu se provádějí vždy bezhotovostně a jedná se o nákupy a prodeje státních cenných papírů (státní pokladniční poukázky, bankovní akcepty apod.) centrální bankou obchodním bankám. Lze je rozdělit na:

• aktivní – mají dopad na měnovou bázi (prodejem cenných papírů centrální bankou obchodním bankám se snižuje měnová báze a tím dojde ke snížení bankovních půjček).
• vynucené – centrální banka jimi kompenzuje vliv jiných faktorů na měnovou bázi a nebo se snaží takto stabilizovat ceny státních cenných papírů.

7.5. Kursové intervence

7.6. Povinné minimální rezervy

7.7. Ostatní nástroje

Pravidla likvidity
Využívají se hlavně za účelem zabezpečení žádoucí úrovně likvidity bank. Mají 2 základní podoby:

• úvěrová angažovanost - spočívá v povinnosti bank dodržovat stanovené limity poskytnutých úvěrů (maximálně 40 % kapitálu banky jednomu klientovi),
• devizová likvidita - upravuje poměr mezi aktivy a pasivy v zahraničních měnách v poměru ke kapitálu dané banky.

Úvěrové stropy

• absolutní - slouží k zabezpečování žádoucí úrovně likvidity, stropy jsou stanoveny poměrem ke kapitálu každé banky,
• relativní.

Povinné vklady
Podle zákona o ČNB vede banka účty státního rozpočtu, státních fondů a státních finančních aktiv a pasiv.

Doporučení, výzvy, dohody
Jsou využívány obdobně jako v tržních ekonomikách v případě potřeby.

8. Územní samospráva

Je uvedena v Ústavě České republiky v Hlavě VII.

Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky. Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Zákon stanoví, kdy jsou správními obvody. Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem.

Obec je samostatně spravována zastupitelstvem. Její činnost upravuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. Vyšší územní samosprávný celek (kraj) je samostatně spravován zastupitelstvem. Jeho činnosti upravuje zákon č. 129/2000 sb., o krajích a zákon č. 313/2000 Sb., o hlavním městě Praze pak vymezuje činnost hl. města Prahy. Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.

Členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Funkční období zastupitelstva je čtyřleté. Zákon stanoví, za jakých podmínek se vyhlásí nové volby zastupitelstva před uplynutím jeho funkčního období.

Působnost zastupitelstev může být stanovena jen zákonem. Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.

Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon.

8.1. Základní územní samosprávné celky

Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) v platném znění je obec základním územním samosprávným společenstvím občanů, tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce.

Je veřejnoprávní korporací a má vlastní majetek. Vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.

8.2. Samostatná působnost obce

Obec v rámci samostatné působnosti plní úkoly patřící do samosprávy obce, v rozsahu stanoveném zákonem a v souladu s potřebami obce.V rámci samostatné působnosti může obec ukládat povinnosti obecně závaznou vyhláškou

• k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranu bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány,
• pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném, k zajištění veřejného pořádku,
• k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti,
• stanoví-li tak zvláštní zákon.

Do samostatné působnosti obce patří spravování záležitostí, které jsou v zájmu obce a jejích občanů a záležitosti, které obci svěří zvláštní zákon. Obec ve svém územním obvodu pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.

8.3. Přenesená působnost obce

Pokud svěří zákon obci výkon státní správy, je území obce správním obvodem a jeho orgány jsou povinny zabezpečit úkoly v přenesené působnosti.V mezích zákona může obec vydávat právní předpisy (nařízení obce) ve věcech patřících do přenesené působnosti. Obec vykonává na svém území státní správu ve věcech, které stanoví zákon, působnost v těchto věcech je přenesenou působností obce.

Obce se při výkonu přenesené působnosti řídí:

• při vydávání nařízení obce a při rozhodování o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech fyzických a právnických osob zákony a právními předpisy vydanými na základě zákona,
• v ostatních případech usnesením vlády a směrnicemi ústředních správních úřadů, které musí být publikovány ve Věstníku vlády pro orgány kraje a orgány obcí.

Na plnění úkolů výkonu přenesené působnosti obdrží obce ze státního rozpočtu příspěvek.

8.4. Členění obcí

Obce se liší podle objemu výkonu přenesené působnosti do tří stupňů:

• obce I. stupně
• obce II. stupně = obce s pověřeným obecním úřadem
• obce III. stupně = obce s rozšířenou působností

Obce I. stupně
Vedou evidenci obyvatel, zajišťují v obci volby, zabezpečují ochranu veřejného pořádku atd.

Obce II. stupně s pověřeným obecním úřadem
Zajišťují různé činnosti (stavební úřady, matriky, ..) za malé obce na základě dohody mezi obcemi nebo rozhodnutí.

Pověřený obecní úřad
Jako pověřený obecní úřad je pro účel výkonu přenesené působnosti označován obecní úřad, který, vedle přenesené působnosti vykonává v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony přenesenou působnost ve správním obvodu určeném prováděcím právním předpisem. Prováděcím předpisem je Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. Příloha č. 1 tohoto zákona obsahuje seznam obcí s pověřeným obecním úřadem.

Obce III. stupně s rozšířenou působností
Zajišťují činnosti živnostenských úřadů, vydávání cestovních a osobních dokladů, řidičských průkazu, vedení registru motorových vozidel, péče o nepřízpůsobivé občany, vyplácení sociálních dávek.

Další informace: Číselníky obcí

Obecní úřad obce s rozšířenou působností
Je obecní úřad, který vedle přenesené působnosti vykonává v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony přenesenou působnost ve správním obvodu určeném prováděcím právním předpisem.

Prováděcím předpisem je Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. Příloha č. 2 tohoto zákona obsahuje seznam obcí s rozšířenou působností.

Správní obvody obcí s rozšířenou působností
Od 1. 1. 2003 byla velká část kompetencí 73 okresních úřadů přenesena na 205 obcí s přenesenou působností. V souvislosti s reformou územní veřejné správy byla k 31. 12. 2002 ukončena činnost okresních úřadů a jejich působnosti byly přeneseny převážně na orgány územních samospráv (kraje a obce s rozšířenou působností) a v některých případech na jiné orgány státní správy v území. Obce s rozšířenou působností představují nový typ obcí s nejširším rozsahem výkonu státní správy v přenesené působnosti.

9. Listina základních práv a svobod

Listina základní práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR. To je proto, že Ústava ČR sama neobsahuje základní práva a svobody, které patří k základní znakům demokratického státu, který se deklaruje jako právní stát.

Je výrazem plnohodnotného zapojení České republiky do celoevropských snah. Vychází z ústřední zásady, že lidská práva a svobody jsou nezcizitelné, nepromlčitelné, nezrušitelné a jejich omezování nebo zeslabování lze pouze ve výjimečných případech, při splnění přísně stanovených podmínek a při zabezpečení soudní ochrany.

Listina vychází ze základních dokumentů mezinárodního práva v této oblasti, jako jsou např. Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Listina se skládá z preambule, 6 hlav a 44 článků, které se věnují 5 základním okruhům práv.

I. Hlava Obecná ustanovení
II. Hlava Lidská práva a základní svobody
III. Hlava Práva národnostních a etnických menšin
IV. Hlava Hospodářská, sociální a kulturní práva
V. Hlava Právo na soudní a jinou právní ochranu
VI. Hlava Ustanovení společná

9.1. I. Hlava Obecná ustanovení

9.2. II. Hlava Lidská práva a základní svobody

Skládá se ze dvou oddílů:

1. oddíl Základní lidská práva a svobody
2. oddíl Politická práva

Základní lidská práva
Zaručují člověku důstojnost v základních oblastech jeho života, např. právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svoboda, právo na lidskou důstojnost a ochranu jména nebo jiných údajů o své osobě, právo na majetek, nedotknutelnost obydlí, tajemství listovních, telefonických a podobných zpráv, svoboda pohybu a pobytu, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání.

Politická práva
Vytvářejí pro občany možnost účastnit se veřejného politického života, ochranu v rovině občanské a veřejné, např. svoboda projevu, právo na informace, petiční právo, shromažďovací právo, právo sdružovat se, právo volit.

9.3. III. Hlava Právo národnostních a etnických menšin

Chrání před diskriminací, násilným tlakem většinového národa a před násilnou asimilací, např. právo na všestranný rozvoj vlastní kultury, právo na vzdělání v mateřském jazyku a jeho užívání v úředním styku.

9.4. IV. Hlava Hospodářská, sociální a kulturní práva

9.5. V. Hlava Právo na soudní a jinou právní ochranu

9.6. VI. Hlava Ustanovení společná

10. Zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky

Státní symboly České republiky upravuje Zákon České národní rady č. 3/1992, o státních symbolech České republiky v platném znění. Patří mezi ně velký státní znak, malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.

Velký státní znak
Tvoří ho čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém, červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém, modrém poli je stříbrno – červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím, zlatém poli, je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí. První a čtvrtá část představuje erbovní znamení českých zemí, druhá část erbovní znamení Moravy a třetí část erbovní znamení Slezska.

Malý státní znak
Tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Znak se používá především pro pečetě a razítka státních orgánů a jiných úřadů.

Státní barvy
Bílá, červená a modrá barva se nazývají trikolóra a od 19. století jsou považovány za barvy všeslovanské.

Státní vlajka
Skládá se z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky, poměr šířky vlajky k její délce je 2 : 3. Podobu vlajky navrhl Josef Kursa. Používá se při slavnostních příležitostech, představitelé státu a diplomaté ji užívají v zahraničí. Je trvale vyvěšena na budovách parlamentu v Praze.

Vlajka prezidenta republiky (standarta)
Je bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak a pod ním je stříbrný nápis PRAVDA VÍTĚZÍ na červené stuze podložené zlatými lipovými ratolestmi (toto heslo bylo našimi předky užíváno již od husitských dob).
Standarta vlaje na Pražském hradě, pokud prezident neodcestoval do zahraničí. Od roku 1920 již tradičně vyznačuje místo pobytu prezidenta republiky.

Státní pečeť

Tvoří velký státní znak podložený lipovými ratolestmi po stranách, kolem něhož je nápis ČESKÁ REPUBLIKA. Používá ji prezident republiky, u něhož je pečetidlo uloženo. Pečeť se používá se na listiny mimořádného významu.

Státní hymna
Nahradila dosud při slavnostních příležitostech používaný Svatováclavský chorál. Státní hymna se hraje při slavnostních příležitostech. Píseň „Kde domov můj“ složil František Škroup na text Josefa Kajetána Tyla pro Tylovu hru „Fidlovačka“ poprvé uvedenou na jevišti v roce 1834.

10.1. Neoficiální symboly České republiky

Důležitými neoficiálními symboly České republiky jsou české korunovační klenoty.Tyto insignie tvoří koruna, jablko a žezlo.

11. Veřejný ochránce práv

Veřejný ochránce práv je nezávislým a nestranným státním orgánem, který stojí mimo veřejnou správu a není tedy úřadem. Zákonem č. 349/1999 Sb., který již byl novelizován v roce 2001, 2002, 2004, 2005, 2006, 2008, 2009, 2011, je naopak povolán k tomu, aby činnost veřejné správy kontroloval a dohlížel na ni.

Ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR na období 6 let z kandidátů navržených prezidentem a Senátem ČR. Zvolen může být pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období. Veškerá šetření vede ochránce, případně jeho zástupce, osobně a je to výhradně ochránce, resp. jeho zástupce, kdo vydává stanoviska či zprávy o výsledcích šetření.

11.1. Působnost veřejného ochránce práv

Veřejný ochránce práv v České republice působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, vykonávajících státní správu, pokud je takové jednání:

• v rozporu s právem,
• právu sice neodporuje, ale je jinak vadné či nesprávné, a tedy neodpovídá principům demokratického právního státu a principům dobré správy,
• jsou-li tyto orgány nečinné.

Ochránce je oprávněn zabývat se stížnostmi, které směřují proti činnosti:

• ministerstev a jiných správních úřadů s působností pro celé území České republiky a správních úřadů jim podléhajících,
• orgánů uzemní samosprávy (tj. obce a kraje), ale pouze při výkonu státní správy, nikoli tam kde rozhodují ve vlastní působnosti (samospráva),
• České národní banky, pokud působí jako správní úřad,
• Rady pro rozhlasové a televizní vysílání,
• Policie České republiky s výjimkou vyšetřování, kdy působí v trestním řízení,
• Armády České republiky a Hradní stráže,
• Vězeňské služby České republiky,
• zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova a ochranné léčení,
• zdravotních pojišťoven,
• orgánů soudu a státního zastupitelství při výkonu státní správy (zejména otázka průtahů v řízení, nečinnosti soudů a nevhodného chování soudců), nikoliv proti samotnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce.

Ochránce může vést nezávislá šetření, ale nemůže nahrazovat činnost orgánů státní správy a nemůže rušit nebo měnit jejich rozhodnutí. Při zjištění pochybení však může od úřadů či institucí požadovat, aby zjednaly nápravu.

Ochránce může zahájit šetření i z vlastní iniciativy (např. na základě informací z médií).

Od roku 2006 vykonává dohled nad dodržování práv osob omezených na svobodě. Provádí systematické preventivní návštěvy zařízení, kde jsou nebo mohou být osoby drženy na základě rozhodnutí či příkazu orgánu veřejné moci (např. soudu) nebo z důvodu závislosti na poskytované péči (především z důvodu věku, zdravotního stavu, sociální situace atp.). Jde například o policejní cely, věznice, azylová zařízení, léčebny dlouhodobě nemocných, zařízení pro seniory, psychiatrické léčebny, zařízení ústavní výchovy aj.

V roce 2008 získal ochránce zvláštní oprávnění v oblasti státní správy soudnictví – právo navrhovat zahájení kárných řízení proti předsedům a místopředsedům soudu v případě, že porušují povinnosti spojené s výkonem jejich funkcí.

Schválením antidiskriminačního zákona v roce 2009 se ochránce stal orgánem pomáhajícím obětem diskriminace.

Uvedené zákonné vymezení působnosti nedává ochránci právo vstupovat do soukromoprávních vztahů či sporů (včetně sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, i když jejich zaměstnavatelem je státní úřad). Jedinou výjimkou jsou stížnosti na diskriminační jednání – v těchto případech ochránce může zasahovat i v soukromoprávní sféře.

Ochránce také nemůže zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, není odvolacím místem proti jejich rozhodnutí a není oprávněn zasahovat do činnosti výslovně vyjmenovaných institucí:

• soudy všech stupňů a typů v jejich rozhodovacích pravomocích,
• rozhodovací činnost státních zastupitelství,
• parlament, prezident republiky a vláda,
• Nejvyšší kontrolní úřad,
• zpravodajské služby České republiky,
• orgány činné v trestním řízení.