Kurz pro výchovné poradce veřejnost

Klíčová slova: šikana, verbální agrese, intervence ve školní třídě, individuální práce se žáky

Školní psycholožku osmiletého gymnázia kontaktovali rodiče Marka s žádostí o konzultaci. Marek tehdy navštěvoval tercii a v posledních týdnech se začal velmi proměňovat jeho prospěch i zájem o učení. Vždy byl poměrně snaživý, záleželo mu na školních výsledcích, najednou začal nosit domů čtyřky a jen krčil rameny. Mimo to s rodiči začal smlouvat, zda by mohl přestat chodit na tréninky volejbalu, kterému se věnoval již od základní školy a vcelku se mu v něm dařilo. Do třetice pak přestal do školy nosit brýle, ač je potřeboval a špatně se mu bez nich dívalo na tabuli. Občas se zmínil, že by raději začal používat čočky. Všechny tyto projevy byly pro rodiče velmi nečekané a nepochopitelné, až nakonec nevydrželi a na Marka udeřili, co se děje a ať jim vysvětlí, proč se jeho chování tolik změnilo. Po chvíli výmluv a kličkování Marek řekl, že se mu ve třídě spolužáci za jeho známky, zájmy i vzhled vysmívají a dělají si z něj legraci. Totéž sdělili také školní psycholožce, na kterou se obrátili s žádostí o pomoc. Když situaci s Markem rozebírala, vyplynulo, že ironické poznámky nezaznívají jen během přestávek, před školou, po cestě na oběd či v šatnách, ale také v průběhu vyučovacích hodin. Psycholožce to nedalo, aby se nezeptala, jak na situaci obvykle reagují učitelé. K jejímu zděšení Marek odvětil, že se zpravidla zasmějí společně se zbytkem třídy.

Školní psycholožka se s rodiči i Markem dohodla na dalším setkání v následujícím týdnu a situaci šla okamžitě řešit s ředitelkou školy i učiteli. Bohužel se od ředitelky doslechla, že Markovi rodiče jsou poněkud přecitlivělí a určitě situaci řeší hlavně proto, že se mu v poslední době začalo hůř dařit a nosí domů méně jedniček. Učitelé se pak nechali slyšet, že třídu pokládají za spíše divočejší (bylo v ní šestnáct chlapců a jen čtyři dívky) a občasná ironie je tam na denním pořádku. Nikdo si však nevšiml, že by byla cílená jen na jednoho ze žáků. Ozývali se charakteristiky jako „divoši“, „draci“, „klukovská třída“.

Když školní psycholožka stále trvala na tom, že je třeba ve třídě intervenovat, jestliže se ozývají hlasy, že se tam někdo necítí dobře a deklaruje projevy šikany vůči své osobě, bylo jí to umožněno. Společně s kolegou speciálním pedagogem – etopedem, který se školou spolupracoval za středisko výchovné péče, ve třídě realizovali intervenční program. V jeho průběhu byla otevřena témata verbální agrese a zesměšňování. Žáci získali příležitost vyjádřit (zcela neadresně, bez pojmenování Marka jako hlavní oběti či jiných žáků jako hlavních agresorů), jak vnímají atmosféru ve třídě i případné projevy vzájemné agresivity. Ve třídě byla skutečně silná skupina chlapců, která dávala najevo, že vše, co není z jejich pohledu dostatečně mužské, je neakceptovatelné. Proto je třeba, aby výsměch a ironii ostatní ustáli, jinak je to jejich problém. Jednomu jinému žákovi, který spíše kamarádil s dívkami (z jejich i vedlejší třídy), říkali „holčičák“. Některé dívky ve třídě situaci nekomentovaly, některé dávaly najevo obdiv vůči zmíněné skupině „drsňáků“. Za pozornost stojí, že jedna z dívek ve třídě se sebepoškozovala a byla další z klientů školní psycholožky. Její situace se dokonce rozvinula do takových problémů, že byla hospitalizována na psychiatrii. Není řečeno, že její obtíže souvisely apriori s atmosférou ve třídě, potažmo škole, avšak vrstevnická skupina ve škole rozhodně k psychické pohodě dívky nepřispěla (sama říkala, že ve třídě nemá žádné kamarády.

V průběhu programu se podařilo alespoň rozvinout diskusi, v níž dali žáci najevo, že „drsné“ způsoby ve třídě se nelíbí všem a někteří by ocenili více klidu a vzájemné tolerance odlišností. Přestože byla celému programu přítomna i třídní učitelka, zásadní změnu se pravděpodobně navodit nepodařilo.

Školní psycholožka byla nadále v kontaktu s Markem i jeho rodiči. Vůči němu se situace ve třídě relativně uklidnila. Na konci školního roku psycholožka ukončila spolupráci se školou, takže další vývoj chlapce již neměla příležitost sledovat (resp. nabídku spolupráce v zařízení, do něhož odešla pracovat, již nevyužil).

Co stojí za pozornost:

• Jestliže si třída nastaví pravidla chování, která akceptují i učitelé, jsou pak pokládána za normu, ač se nemusí líbit všem. V této třídě bylo pravidlo „musíme být divocí, to je chlapácké a to se cení“. Jak se ukázalo, ti, kteří pravidlo nedodržovali, se rychle dostali na okraj skupiny a byli ohroženi šikanou. Nikdo zvenku ve třídě nezasáhl, aby podobné nepsané pravidlo bylo nabouráno či zrušeno.
• Přestože byla vyvinuta snaha pracovat se žáky a situaci ve třídě řešit, bez aktivního zapojení učitelů nebylo možné dosáhnout výraznějších změn. Při řešení jakýchkoli projevů rizikového chování jsou učitelé a jejich působení na žáky i tvoření atmosféry ve škole mnohem důležitější než žáci sami. Oni mohou rozhodovat a oni dávají najevo, co je akceptovatelné chování a co nikoli (nejen tím, jak takové chování pojmenují, ale především tím, jak se sami chovají vůči sobě i vůči žákům).
• Častým nešvarem škol při výskytu rizikového chování, především šikany, je jeho bagatelizace, což bylo možné pozorovat i v této škole. Jedná se o obrannou reakci. Pro učitele i vedení školy může být těžké přijmout fakt, že ve škole neprobíhá vše, jak by mělo, že možná dlouhodobě chybují ve svém přístupu k žákům, proto se podobné projevy chování objevily. Na druhou stranu je zcela přirozené, že občas uděláme chybu ve své práci. Je třeba to chápat jako příležitost k poučení a zdokonalení vlastní činnosti. Výskyt šikany ve škole je relativně běžný jev a neznamená žádnou tragédii, máme-li nastavena pravidla práce, která nám umožní situaci řešit. V této škole ovšem začali „strkat hlavu do písku“ a doufali, že když nevidí nic oni, neuvidí to ani okolí. Takový postoj naopak vede pouze k dalším obtížím a rozvoji projevů rizikového chování v mnohem širším měřítku.
• Verbální agrese (i v podobě zesměšňování, ironie a sarkasmu) je formou šikany a není o nic méně významná než fyzická agrese (ta je pouze viditelnější). Situace, která nastávala při výuce, naznačuje, jak důležité je systematické pozorování žáků a přemýšlení o žácích v širším kontextu. Je normální se pobavit společně se žáky a zasmát se jejich vtipům. Jsou-li ovšem opakovaně namířeny na konkrétního spolužáka a vedou-li k jeho zesměšnění, je to špatně a lze to pokládat za profesní selhání.
• Budiž učitelům školy omluvou, že při učení v mnoha různých třídách a sledování mnoha různých projevů žáků v různých ročnících, natož při výuce různých předmětů, je skutečně velmi náročné ihned odhalit možné projevy rizikového chování. Jestliže jdeme každou vyučovací hodinu učit jinam a v každé třídě se vyskytneme možná tři čtyři hodiny týdně, trvá někdy delší dobu, než postřehneme, že ve třídě není něco v pořádku. Nicméně pravidla školy by měla být nastavena tak, aby byl někdo, kdo podobným projevům chování věnuje pozornost – v ideálním případě třídní učitel, který svojí třídu zná více a je s ní v intenzivnějším kontaktu prostřednictvím třídnických hodin, mimoškolních akcí apod.