(lat. „hledění dovnitř“) sebepozorování. Pozorování vlastní psychiky, vnitřních prožitků a procesů probíhajících ve vědomí, které si jedinec je schopen uvědomovat. Proti introspekci vystupovali především behavioristé, kteří odmítali subjektivní pojmy a metody. Pro zvědečtění psychologie jakožto vědy prosazovali požadavek objektivního pozorování chování. Jiní autoři naopak považují introspekci za základní metodu psychologie, protože mnohé psychické jevy nelze pozorovat žádným jiným způsobem.