2. Diagnostické metody

2.1. Základní diagnostické metody

V následujícím textu jsou popsány podrobněji pouze pozorování a rozhovor jako základní diagnostické metody.

Pozorování
Pozorování je záměrným, cílevědomým a plánovitým sledováním smyslově vnímatelných jevů. Pozorování je základní diagnostickou metodou, která je neodmyslitelnou součástí všech dalších metod. Určitým problémem je to, že jde o přirozenou metodu, používanou neustále v běžném životě a máme proto snadno pocit, že samozřejmě pozorovat umíme, pokud slyšíme a vidíme. Pozorování však umožňuje spolehlivě zachytit pouze vnější vzhled a chování včetně verbálních projevů. Pochopení pozorovaného bude záviset na interpretaci, kde záleží na osobnosti pozorovatele a může být ovlivněna subjektivními vlivy. Proto je nutné snažit se už při pozorování být co nejobjektivnější.

Pozorování může být volné, pak si všímáme celé šíře pozorovatelných jevů, jak nám to naše pozornost umožní. Systematické pozorování je více zaměřené a vyžaduje větší předběžnou přípravu. Většinou je volné pozorování používáno tam, kde si chceme učinit celkovou představu o situaci, případně jako prostředek k zachycení problémových bodů, které zatím neznáme. Při systematickém pozorování dosahuje pozorovatel větší přesnosti obvykle na úkor užšího rozsahu pozorovaných jevů, u volného pozorování je tomu naopak.

Dalšími typy pozorování jsou pozorování přímé nebo nepřímé. Při přímém pozorování je pozorovatel přítomen dění, ale nijak do něj nezasahuje. Tento typ může dostat rovněž podobu zúčastněného pozorování, kdy je pozorovatel účastníkem dění. Je třeba vždy mít na mysli, že přítomnost pozorovatele, ať se dění účastní či nikoli, může měnit pozorovanou situaci. Nepřímé pozorování znamená, že pozorování probíhá bez přítomnosti pozorovatele, který využívá k zachycení pozorovaného jevu jiné prostředky, např. videozáznam.

Pozorované chování se jeví pozorovateli jako sled vzájemně souvisejících událostí, proto je třeba v pozorovacím systému vyčlenit jednotky, na které pozorování zaměříme. Na přesnosti vymezení pozorovacích jednotek závisí jednoznačné přiřazování kategorií pozorovaným událostem.

Pozorovat můžeme jednotlivce i skupiny. Podrobnosti, včetně způsobů záznamu viz Hadj Moussová 2002.

Rozhovor
Rozhovor je základní metodou diagnostiky i intervence, ne vždy lze zřetelně odlišit. Rozhovor provází většinu kontaktu s dítětem, navozuje jeho ochotu ke spolupráci i při jiných způsobech vyšetření. Charakter rozhovoru závisí na cíli, ke kterému směřuje, a tomu je podřízena i forma a taktika vedení rozhovoru.

Rozeznáváme několik typů rozhovoru:

  • Řízený rozhovor - iniciativu má dospělý (učitel). Výhodou je možnost kvantifikace odpovědí, případně srovnání s odpověďmi jiných. Nevýhodou je malá spontaneita a závislost na hypotéze dospělého - nedozvíme se většinou více, než na co jsme se ptali či předpokládali.
  • Volnější je částečně řízený rozhovor - vždy je stanoven cíl a základní informace, které chceme získat, taktika během rozhovoru je volnější a dává větší prostor respondentovi.
  • Neřízený rozhovor - neprogramovaný, iniciativa je na straně respondenta.

Při rozhovoru je třeba sledovat obě složky komunikace a to verbální projev - to co je vyřčeno, a neverbální projev - gesta, mimika atd. Obě složky se doplňují a přesný význam sdělovaného není možné získat, pokud je od sebe oddělujeme. (Podrobně viz Hadj Moussová 2002).