2. Diagnostické metody

2.2. Pedagogické diagnostické metody

Pedagogická diagnostika se zaměřuje dvojím směrem. Může jít o diagnostiku, vedenou učitelem ve vztahu k vzdělávacímu cíli školy, potom je zaměřena především na zjišťování předpokladů žáka k zvládnutí požadovaného učiva. V širším pojetí jde o pedagogicko-psychologickou diagnostiku, kdy učitel využívá pedagogických dat jako východiska k interpretaci a závěrům nejen pedagogického, ale i psychologického charakteru. Výhoda pedagogicko-psychologické diagnostiky v reálné školní situaci je v konkrétních souvislostech, v nichž se žák projevuje.

Hlavními metodami pedagogické diagnostiky jsou pozorování (a rozhovor v případě potřeby), didaktické testy a analýza produktů žáka. Kromě toho existuje celá řada dalších metod, převážně dotazníkového charakteru, kterými lze zjišťovat např. postoje žáka k předmětům, zájmy, motivaci apod.

O pozorování a rozhovoru jsme se již zmiňovali, povšimněme si tedy pouze jejich specifického zaměření na oblast diagnostiky chování, která je tématem tohoto textu. Pozorování problémových projevů chování je většinou nejdříve zachyceno volným pozorováním a teprve poté, co si učitel těchto projevů všimne, může se změnit v pozorování záměrné. Užitečné je všímat si nejen toho, jaké chování se objevuje, ale také v jaké situaci, v jakém kontextu, kdy během vyučování nebo týdne, u kterých učitelů apod. Tyto detaily mohou významně přispět k pochopení příčin pozorovaného chování. Zde je možno s výhodou použít tzv. metodu ABC, kterou se například učí výchovní poradci ve specializačním kursu PedF UK. Jedná se o zkratku anglických výrazů Antecendents (co předcházelo), Behaviour (chování) a Consequences (důsledky chování). Při opakovaném pozorování pak můžeme vysledovat určité vzorce, které nás povedou k hlubším příčinám problémových projevů chování žáka. Tímto poměrně jednoduchým schématem lze pozorované chování nejen popsat, ale zařadit ho i do kontextu, v němž se odehrávalo nebo odehrává. Analýzu lze použít i při intervenci např. v rozhovoru se žákem.

Při rozhovoru je důležité udržet jeho průběh na diagnostické rovině a nepřecházet do rozhovoru pedagogického, či spíše výchovného, kdy žáka poučujeme, jak by jeho chování mělo vypadat. Na tento typ rozhovoru může dojít až později, ve fázi intervence.

Pro diagnostiku vědomostí používá pedagog didaktické testy. Jde o výkonové, většinou standardizované testy, jejichž obsahem jsou úkoly mapující znalosti, které by žáci měli zvládat. Didaktický test může rovněž zjišťovat způsob, jakým žák řeší zadaný úkol.

Analýzu produktů žáka můžeme vést na několika úrovních a v několika směrech. Celkem nasnadě je obsahová analýza např. kreseb nebo slohových prací, kde se mohou projevit konkrétní problémy žáka. Tento typ analýzy může být relevantní také v diagnostice chování, protože nám může pomoci odhalit některé příčiny problémového chování žáka, které jen těžko přiznává např. v rozhovoru.

Ve školním prostředí je užitečná také diagnostika sociability a sociálního začlenění dítěte. Kromě toho vypovídá i o tom, jak se dítě ve své vrstevnické skupině cítí. Vzhledem k důležitosti vrstevnické skupiny pro dítě (zvláště ve starším školním věku) jsou tyto informace neocenitelné pro určení příčin obtíží dítěte, které mohou pramenit právě z této oblasti, stejně cenné jsou i pro stanovení dalších pedagogických opatření. Zvláště v případě problémového chování žáka může být vliv skupiny rozhodující jak pro jeho výskyt, tak i na úrovni intervencí. Nejčastěji používanou metodou zde je sociometrie a to především SO-RA-D (sociometrický ratingový dotazník) V. Hrabala, který může použít i učitel.