Kurz pro výchovné poradce veřejnost

Klíčová slova: střední škola, konflikty v rodině, komunikace s rodiči, komunikace se žáky, zapojení celé rodiny při řešení sporů

Ondra chodil do třetího ročníku střední odborné školy. Na okolí působil velmi přátelsky, dokázal mile pohovořit s učiteli (mnohým učitelkám byl sympatický i svým vzhledem), mezi spolužáky i studenty z jiných tříd a ročníků měl mnoho přátel. Dokázal velmi dobře vycítit, co se od něj očekává – někdy byl citlivý a všímavý (zejména vůči spolužačkám), jindy působil jako „drsňák“. Svým prospěchem se nijak nelišil od svých spolužáků, většinu učiva zřejmě zvládal, aniž by se do školy připravoval. Občasné špatné známky mu nevadily, ale když šlo do tuhého, dokázal se naučit. V průběhu třetího ročníku několikrát oslovil Ondra výchovnou poradkyni, která byla shodou okolností také jeho třídní učitelkou, aby s ní hovořil o situaci doma. Stále častěji se hádal se svojí matkou, začínal mít dojem, že se vůbec nemají rádi. Na třídních schůzkách také Ondrova matka přišla za výchovnou poradkyní s žádostí o konzultaci a v mnoha ohledech popsala situaci podobně jako Ondra. Jen z jejího pohledu byl mnohem větší díl viny na synovi, zatímco on při rozhovorech naopak kladl důraz na matčino chování. Výchovná poradkyně se proto rozhodla, že by bylo výhodné, aby někdy o problémech hovořili také společně a nabídla setkání celé rodiny. V následujícím textu nabízíme zápis ze setkání, které se následně uskutečnilo.

Na schůzku přišla Ondrova matka s mladším synem Pavlem (cca jedenáct let), Ondra byl na brigádě a nemohl to zrušit. Výchovná poradkyně se proto nejprve ptala Pavla, zda ví, proč se sešli. Řekl, že kvůli Ondrovi a chvíli spolu hovořili o tom, že je škoda, že tu není. Výchovná poradkyně posléze zdůraznila, že příště by určitě měl přijít. Pavel dále vyprávěl, že se domnívá, že se Ondra cítí méněcenný, protože on se má s maminkou rád a Ondra „je mimo“. Kvůli tomu se s nimi hádá a vyvolává spory. Pavel navíc dodal, že Ondrovo chování je podmíněno častým kouřením marihuany.

Matka posléze vyprávěla historii svojí i jejich rodiny. Se svým bývalým manželem se rozvedli cca před rokem, jejich vztah je nadále velmi konfliktní a už dlouho před rozvodem se doma projevovaly různé spory, manžel útočil nejprve na ni a později začal být agresivní i vůči synům. Ondra sám maminku prosil, aby se rozvedla. Výchovná poradkyně se na základě vykreslení rodinné situace před rozvodem optala, zda se Ondra někdy nechová, jako se choval před rozvodem otec. V tomto okamžiku přišel Pavel s informací, že Ondra není jeho biologický syn. Byl jím adoptován, když byl velmi malý, protože se otec tehdy domníval, že nemůže mít vlastní děti. Absolvoval i nějakou operaci a bylo mu čtyřicet, když matka chlapců otěhotněla. Byl tím velmi nadšen a na miminko se těšil, avšak matka se zároveň domnívá, že po narození Pavla začal dávat najevo, kdo je a kdo není jeho biologický syn. Dokonce to Ondrovi ve vzteku několikrát předhodil. V době, kdy žila celá rodina pohromadě, byla ona ta hodná maminka (dle svých slov) a on byl přísný otec. Synové se ho báli a údajně proto plnili všechny povinnosti vzorně. Ondra patřil na základní škole mezi nejlepší žáky. V souvislosti s tím matka vzpomínala, že jí Ondra vyčetl, že se po rozvodu změnila. Ona se snažila hájit, že v současné době musí plnit i funkci té hodné i toho přísného a dohlížejícího otce. Zazněla otázka, jestli se o tom někdy doma bavili, na což odvětila, že ano. Několikrát se to Ondrovi snažila vysvětlit.

Dál vyprávěla o biologickém otci Ondry, který byl v době rozvodu alkoholik a jejich rozchod probíhal natolik dramaticky, že byl cca na půl roku hospitalizován. Neříká, co se stalo, ale uvádí, že to skončilo tragédií, po které se dostal do nemocnice. Ondra později chodil k otci na návštěvy, ale vracel se odtamtud vyděšený a říkal, že tam nechce chodit, že jeho otec svojí současnou ženu asi bije a chová se k ní hrubě a hovoří hrubě i o něm a jeho matce. Později se úplně přestali stýkat. Matka chlapců si uvědomila, že oba její manželé byli v době, kdy se s nimi seznámila, úspěšní lidé, ale v průběhu manželství oba začali pít a chovat se vůči ní agresivně a zneužívat ji. Možná i díky nim se vlastně dostala do pozice, v níž je nyní (je profesně velmi úspěšná a má velmi slušný příjem), protože aniž sama chtěla, musela se finančně starat o rodinu. Domnívá se, že se vůči manželům vždy chovala velmi benevolentně a oni ji nakonec využili a vztah se nepovedl. V této souvislosti výchovná poradkyně poznamenala, že jí to připomíná, co se nyní dělo s Ondrou. Také byl úspěšný žák, jejich vztah byl velmi přátelský a teď se hádají a dohadují a jejich vztah není pěkný. Matka se zamyslela nad tím, jak se tento motiv v jejím životě opravdu poněkolikáté opakuje a v tomto okamžiku začala hledat vinu především u sebe.

Následně se rozhovor vrátil k tomu, co řekl Pavel o Ondrově pocitu, že není matkou milován, protože ona se věnuje jen mladšímu bratrovi. Maminka říká, že jí dokonce řekl, že po narození Pavla už nic nebylo jako dřív. Vysvětlila, že jí Ondra neustále něco vyčítá, ale nesnaží se, má pocit, že by se také on měl snažit něco měnit, ne jen čekat, až vše změní ona sama. Náhle ovšem dodala, že ho chápe a umí si jeho situaci představit, protože ona sama je také starší dcera, dokonce také adoptovaná, má mladší sestru a její matka ji od dětství preferovala takovým způsobem, že si toho všímalo i okolí. Otec byl námořník a často nebyl doma, ale jednou po návratu jí sám řekl, že vidí, co se doma děje a nedokáže s tím nic udělat. V současné době se s matkou takřka nestýká, matka nemá doma žádné fotky jí, ani synů, resp. vnuků. Sami se jí ptali, jak to, že babička má všude jen fotky tety a jejích dětí. Dokonce několikrát, když potřebovala matčinu pomoc (např. když byla v nemocnici s rizikovým těhotenstvím a potřebovala, aby se postarala o Ondru), ji matka odmítla. Výchovná poradkyně se zeptala, zda Ondra tuto historii zná a ukázalo se, že ano. Zároveň zazněl dotaz, zda matka prožívala pocity jako Ondra, že chce matku pro sebe a nikdy ji nemá a jestli se sama snažila situaci změnit a byla iniciativní, když to chce po něm. Přiznala, že spíše odcházela z domu a velmi brzy se provdala, aby se dostala do jiného prostředí. Mnohokrát kvůli tomu ovšem tajně plakala.

Rozhovor se posléze zaměřil na Pavla, který byl tázán, jak by vypadal den, který by si spolu všichni tři užili. Nejprve zcela rezolutně odmítl se slovy, že Ondra už je úplně „vyhulený“. Pak navrhl, že by si každý z nich šel něco koupit. Výchovná poradkyně mu oponovala, že to vymyslel den, který by trávil každý sám někde jinde, ať se zkusí ještě jednou zamyslet a přijít na něco, co by dělali všichni spolu. Řekl, že kdysi jezdívali na výlety, nebo někam na kole a všechny je to bavilo. Vloni v květnu byla maminka na operaci a až do letošního roku nemohla jezdit, takže nikde nebyli a podle Pavla už by s nimi Ondra nikam teď nejel. Výchovnou poradkyni napadlo, jestli by tedy nemohla někam vyrazit jen maminka s Ondrou a Pavel by zůstal doma. Matka říká, že to vlastně kdysi už dělali, Ondra s ní vždy v sobotu jezdil nakupovat a potom si zašli na kávu a cigaretu a chvíli poseděli, než jeli domů. Vzpomíná, že to bylo velmi příjemné, ale když se začali víc hádat, přestali dělat i tohle.

Vzpomíná na příhodu v minulosti, kdy Ondrovi bylo asi patnáct a vzala ho na firemní večírek. On tam jejím kolegům vyprávěl, že máma není ani tak máma, ale spíš kamarádka a také se k ní tak choval. V ten okamžik se toho začala bát, že ji až příliš málo vnímá jako autoritu, přemýšlela o tom a řekla mu, že už o ní takhle před kolegy nemá mluvit, protože je především jeho matka. Od té doby se více snažila soustředit na jeho výchovu. Přiznala, že se v tomto ohledu tedy přeci jen vůči Ondrovi změnila.

Výchovná poradkyně se ptala Pavla, zda by se dalo zařídit, že by se o maminku někdy s Ondrou dělili a střídali si činnosti s ní. Matka se sama Pavla ptala, zda by ji nechal někdy někde jen s Ondrou. Odpověděl, že snad ano.

Na závěr bylo dohodnuto, že Pavel bude Ondrovi vyprávět, co se na setkání odehrálo a o čem hovořili. Výchovná poradkyně zdůraznila, že může bratrovi říct úplně všechno a kdyby chtěl Ondra něco objasnit, může za ní přijít. Vysvětlila mu, že kdyby Ondrovi o setkání vyprávěla maminka, třeba by si myslel, že ho chce zase poučovat a že už si toho řekli dost, takže teď by si kluci mohli promluvit pro změnu spolu. Pavel souhlasil. Nakonec domluvili společně dva termíny, aby Ondra mohl rozhodnout, kdy bude také moci přijít.

***

Setkání s rodinou pokračovala ještě několikrát, mezitím výchovná poradkyně hovořila také individuálně s Ondrou, s nímž se dohodli, že spolu každý týden prohodí alespoň pár vět o tom, jak se situace vyvíjí. Přestože Ondra dával najevo, že je doma více klidu, při posledním setkání výchovné poradkyně s matkou na třídních schůzkách vyšlo najevo, že Ondrova matka se rozhodla, že dále už syna doma nechce. Nalezla dělnickou ubytovnu v blízkosti školy a naplánovala, že bude chlapci platit ubytování tam, než aby byl s nimi doma. Výchovná poradkyně byla rozhodnutím matky přinejmenším zaskočena. Situace se takto dramaticky nejevila. Navrhla možnost, aby Ondra strávil dvouměsíční preventivně výchovný pobyt ve středisku výchovné péče. Ač v těchto zařízeních středoškoláky tak často na pobyty nepřijímají, třeba by to v tomto případě pomohlo. Matka však trvala na svém, že už nemá zájem hledat východisko z rodinné situace a jako nejvýhodnější vidí, když bude Ondra bydlet jinde. Ondrovi mělo být brzy osmnáct, takže se vzápětí odstěhoval.

Výchovná poradkyně Ondru nadále sledovala. V daném okamžiku pokládala za důležité, aby Ondra přes veškeré rodinné peripetie dokončil školu. Pochopitelně začal více chodit na brigády, školu začal vnímat jako překážku ve vydělávání peněz a samostatném životě. Snad i díky společným dohodám a vědomí, že ve škole o něj mají zájem, školu dokončil. V době, kdy skládal maturitu, bydlel u své přítelkyně a jejích rodičů. Jak se vyvinula situace v rodině dál, není známo. Těžko říci, jestli Pavel jednou neskončí podobně… Nebo se bude opakovat rodinná historie a převáží zájem o mladšího potomka… Jedním z životních úkolů chlapců rozhodně bude naučit se udržovat trvalé partnerské vztahy, protože v rodině tento model tak úplně nenašli… Je otázkou, zda se jim to samotným podaří.

Co stojí za pozornost:

• Přestože rodina si původně stanovila požadavek, že chtějí pomoci nalézt přiměřené formy společné komunikace a zmírnit rodinné trable, nakonec se situace vyvinula poněkud odlišně. Nepomůžeme vždy všem… Pro školní prostředí je však klíčové, aby prospívali žáci, kteří školu navštěvují. Výchovná poradkyně se pokusila rodině předat kontakty na jiná zařízení, kde by měli příležitost hovořit o své situaci, avšak matka neměla zájem. Na druhou stranu se však podařilo, že chlapec školu přes veškeré peripetie dokázal úspěšně ukončit, našel si práci, která ho baví, a v současné době je v životě vcelku úspěšný.
• Při záznamu rozhovoru byly naznačeny různé druhy otázek. Někdy se vyplatí ptát se na hypotézy, jimiž si klienti vysvětlují vzniklou situaci. Je také výhodné pokládat tzv. cirkulární otázky, jimiž zjišťujeme, co si klienti myslí o myšlení, dojmech, pocitech a chování druhých osob. Jak se domnívají, že oni si vysvětlují danou situaci apod. Při poradenské práci je vhodné přemýšlet o způsobu tázání klientů. Pochopitelně je třeba také vyjadřovat své názory a postřehy, avšak kladení otázek vede k přemýšlení. Na druhou stranu komentáře, poskytování množství rad a vysvětlování může u klientů zůstat bez odezvy. Žáci jsou na moralizování zvyklí od rodičů i učitelů, zejména když dělají něco, co není dospělými schvalováno. Není to pro ně pak intervence, která by byla významná. Naopak dovést je k přemýšlení o situaci může změně napomoci.
• Přestože téma rozhovorů se více zaměřovalo na domácí prostředí, bylo zjevné, jak je důležité, že se některé otázky odkryly. Pravděpodobně také díky tomu, že se třídní učitelka (resp. výchovný poradkyně) zajímala o situaci chlapce, podařilo se ho ve škole udržet.
• V rozhovoru se opakovaně ukázalo, jak významná byla přítomnost mladšího bratra, který objasnil témata, jež by možná matka, ani Ondra neotevřeli. Je jasné, že nelze vždy při řešení obtíží žáka angažovat celou rodinu, je však výhodné se někdy alespoň v rozhovoru ptát, co si o tom myslí další členové rodiny (a konkrétně je jmenovat), případně jak by na takovou otázku jiný člen rodiny asi odpověděl. Přítomné to donutí zamyslet se nad názory a postoji i dalších rodinných příslušníků a současně mohou o problému začít hovořit v mnohem širším kontextu.