Kurz pro výchovné poradce veřejnost

Klíčová slova: záškoláctví, motivace ke studiu, komunikace s rodiči, intervence u žáků

Simona chodila na střední odbornou školu. Přestoupila na ni z osmiletého gymnázia, kde absolvovala prvních pět let, takže byla o rok starší než většina jejích spolužáků. Rodina se však rozhodla, že dívka bude studovat od prvního ročníku a jeden rok si tedy zopakuje. Přestože důvodem přestupu byl poněkud horší prospěch a obtížné zvládání školních povinností v gymnáziu, na střední odborné škole se naopak rychle zařadila mezi žáky spíše šikovnější. Učiteli byla pokládána za chytrou a bezproblémovou žákyni. Vesměs sbírala na vysvědčení jedničky a dvojky. Také mezi spolužáky si našla několik kamarádů. V kolektivu třídy byla pokládána za spíše tišší, ale bezkonfliktní, příjemnou spolužačku, která navíc občas pomůže, když ostatním chybí domácí úkol, nebo něčemu nerozumí a potřebují to vysvětlit.

Taková situace plynula vcelku beze změny celé první tři roky středoškolského studia. V prvním čtvrtletí čtvrtého ročníku se ovšem k třídní učitelce začaly od učitelů trousit informace, že Simona nějak často chybí, už nepsala několik písemných prací, možná nebude možné ji v pololetí klasifikovat. Navíc její výsledky začínají klesat, protože se nestíhá doučit učivo, které zameškala. Totéž se pochopitelně dělo i v hodinách, které vyučovala třídní učitelka. Nicméně jelikož se jednalo o anglický jazyk, v němž měla Simona odjakživa před ostatními spolužáky náskok, nebyl propad tolik alarmující. Častých absencí si ovšem všimla také. Vzhledem ke skutečnosti, že se navíc jednalo o maturitní ročník, kdy bylo třeba, aby všichni více napnuli své síly, rozhodla se třídní učitelka kontaktovat rodiče dívky.

Nejprve se potkala pouze se Simoninou matkou, neboť se ukázalo, že Simonin otec v nedávné době získal práci v Německu a dlouhodobě je mimo domov. Vrací se jen někdy na víkendy. Matka s dcerou trávily většinu času samy, neboť Simona žádné další sourozence neměla. Simonina matka tušila, že ve škole není vše v pořádku. O mnohých absencích věděla, nicméně některé další, třeba jen jednu, dvě hodiny z celého dne (většinou v ranních hodinách), ji nemile překvapily. Při té příležitosti se tedy třídní učitelka s matkou dívky dohodly, že jestliže hodiny doposud omluveny nebyly a pro absence není žádné rozumné vysvětlení, budou chápány jako neomluvené.

Mimo to ovšem třídní učitelka pojmenovala, že nerozumí tomu, co se v poslední době se Simonou děje. Působí zcela odlišně od dívky, kterou v uplynulých letech učitelé znali. Někteří začínají být rozčilení, vyhrožují, že ji nepustí k maturitní zkoušce, když se její postoj k učení nezmění. Navíc učitelé, kteří ve třídě učí prvním rokem, nemají zkušenost se Simonou coby vzornou studentkou, takže jejich pochopení pro změnu v Simonině chování bude ještě menší. Z rozhovoru vyplynulo, že Simonina matka sama nechápe, co se s dívkou děje, je zoufalá z toho, co se v posledních týdnech s dcerou děje. Sama si uvědomuje, že významnou změnou v dosavadním rodinném životě byl odjezd manžela za pracovními povinnostmi do Německa. Navíc se rozhodla, že jestliže manžel pracuje tak daleko a vrací se domů jen příležitostně, nechce mu pobyt doma kazit řešením dceřiných obtíží, takže mu veškeré informace o škole sdělují velmi opatrně, o řadě obtíží neví vůbec. Simonina matka dále uvedla, že si uvědomuje, že se dcera v nedávné době začala stýkat s nějakým chlapcem, resp. spíše byli v kontaktu přes internet. Nebyla si však jistá, jak se vztah mezi nimi vyvíjel.

Vše nasvědčovalo tomu, že v Simonině životě došlo k několika významným změnám, které se do určité míry potencovaly jejím dospíváním. Jako by si na poslední chvíli (vždyť jí bylo bezmála dvacet let) potřebovala vyzkoušet, kam až může ve světě dospělých zajít, nebo možná potřebovala dát světu kolem najevo své rozčilení z toho, co se děje – ona přeci není jen hodná holčička, která bude stále plnit požadavky a očekávání učitelů a rodičů…

V průběhu rozhovoru s matkou třídní učitelka navrhla, že by bylo vhodné, aby se sešly co nejdříve všechny tři. Nemá asi příliš význam řešit obtíže dívky v její přítomnosti. Na druhou stranu nechtěla ani se studentkou hovořit bez přítomnosti matky, natož ji kárat a mentorovat za to, co se děje. Spíše se domnívala, že společným rozhovorem by mohly začít hledat nějaké řešení situace. Ve třídě bylo mnoho studentů, kteří měli co dělat, aby se k maturitě dostali, bylo by paradoxní, že jedna ze studentek, která jednoznačně měla potenciál nároky školy zvládnout, nakonec selhala.

V následujícím týdnu se všechny tři potkaly znovu. Třídní učitelka vysvětlila Simoně, že účelem této schůzky je pokusit se vymyslet nějakou strategii řešení její stávající situace. Než začaly společně hovořit, chtěla vědět, jak se o všem matka s dcerou doma bavily. Zda samy něco vymyslely, zda mají nějaké vysvětlení, co se děje, případně zda se něco od uplynulého setkání změnilo.

Simona v mezidobí do školy chodila relativně bez obtíží, ale přeci jen se jednalo jen o pár dnů od minulé schůzky třídní učitelky s matkou. Matka sama přiznala, že se snaží hlídat dceřiny odchody z domova, přestože do práce potřebuje vycházet dříve, než dívka do školy. Současně uvedla, že jediným aktuálním vysvětlením stávající situace, které Simona sdělila, je nešťastná láska s oním chlapcem z internetu. Simona několikrát zopakovala, že si je vědoma obtíží, které si svými absencemi způsobila. Současně bylo zjevné, že aktuálně neví, jak si se situací poradit – v některých předmětech již hodně zameškala a nyní nestíhá učivo dohnat a musí se učit další. Bylo tedy dohodnuto, že Simona s podporou třídní učitelky obejde všechny učitele, v jejichž předmětech má největší mezery a dohodne si s nimi individuální termíny přezkoušení. Tak získá možnost dohnat učivo a postupně se zapojit zpět do školního života. Třídní učitelka naopak přislíbila, že osloví učitele předmětů, které Simona uvedla jako neproblematičtější, a vysvětlí jim, na čem se společně dohodly. Dala však najevo, že očekává, že se Simona chopí iniciativy sama a domlouvat se s učiteli na konkrétních postupech bude také sama. Třídní učitelka bude k dispozici, nastanou-li nějaké komplikace.

Přestože se chvíli zdálo, že jsou trable vcelku zažehnány, Simona chodila do školy, stále byla hlídána matkou i třídní učitelkou a začala dohánět zameškané učivo a sbírat známky, za několik týdnů se ozvala Simonina matka znovu. Dcera opět několikrát neodešla ráno do školy. Tentokrát ovšem doma situace vypadala tak, že Simona ráno odmítala vstát z postele, říkala, že učení a škola nemají cenu, dávala najevo, že nevěří, že zvládne své obtíže ve škole vyřešit. Popis nasvědčoval tomu, že Simona čelí mnohem výraznějším osobním obtížím, než se původně zdálo. Třídní učitelka se tedy s matkou dohodly, že Simona zřejmě potřebuje dlouhodobější a intenzivnější péči, ideálně formou psychoterapie. Třídní učitelka dodala rodině kontakt na centrum rodinné terapie, na které měla dobré reference. Přestože matka s dcerou k odborníkům zašly společně, nakonec bylo skutečně dohodnuto, že bude Simona nějakou dobu docházet na individuální terapii. Mimo to se opět sešla s oběma i třídní učitelka a opět proběhl rozhovor na téma, co je třeba do konce pololetí zvládnout, aby dívka neměla obavy ze selhání. Možná ještě více hovořily o tom, co znamená neklasifikace z určitého předmětu a co bude nutné učinit pro to, aby Simona vše dohnala. Bylo už nade vše jasné, že některé předměty v prvním pololetí nestihne řádně ukončit a nebude z nich klasifikována. Než se vše stihlo vyřešit, zasáhlo ovšem vedení školy. Přestože ředitel situaci dívky znal, rozhodl se ji společně s dalšími čtyřmi studenty onoho čtvrtého ročníku po uzavření pololetí vyloučit ze studia. Jednalo se vesměs o žáky s vysokými absencemi a neklasifikovanými předměty. Přestože u každého byly důvody poněkud odlišné, ředitel školy své rozhodnutí zdůvodnil tím, že je třeba třídu více motivovat k přípravám na maturitní zkoušku.

Třídní učitelka kontaktovala Simoninu matku a sdělila jí, jak se situace vyvinula. Přestože se celé řešení nezdálo na první pohled zcela optimální, Simonina matka ocenila, že po celou dobu věděla, co se ve škole s dívkou odehrává a měla možnost být v kontaktu s třídní učitelkou. Simona nakonec jako jediná z pěti vyloučených požádala o nástup do čtvrtého ročníku v následujícím školním roce, což jí bylo povoleno. Studium s ročním zpožděním nakonec úspěšně ukončila.

Co stojí za pozornost:

• V okamžiku, kdy se objevily náznaky obtíží, začaly nejprve třídní učitelka s matkou, posléze i se studentkou hledat možné způsoby řešení. Je velmi důležité nečekat, jak se situace vyvine, jestliže tušíme, že něco není v pořádku. V případě Simony mohlo všechny uklidnit přesvědčení, že úspěšná studentka přeci drobné nezdary zvládne. Bylo ovšem zjevné, že právě nyní nebyla schopná nic zvládat. Okamžité navázání individuálního kontaktu napomohlo snadnější komunikaci i hladšímu průběhu, ač v určitém okamžiku nevypadalo vše úplně růžově.
• V komunikaci měl svůj význam opakovaný společný rozhovor s matkou i dcerou. Třídní učitelka si byla vědoma, že bude-li s každou hovořit zvlášť, bude komunikace připomínat hru na tichou poštu. Je důležité některé věci prohovořit společně, navzájem vyslechnout názory druhých, možná vysvětlení situace i společné návrhy. Může být někdy jednodušší hovořit o studentech či žácích bez nich, nebo jsou naopak věci, které rodiče raději sdělí učitelům o samotě (a totéž platí i o žácích), avšak na druhou stranu společné hovory mnohdy usnadní situaci a rychleji vyjasní, jak kdo situaci vnímá, jaký k ní zaujímá postoj, co očekává od druhých. Zmírní se vytváření dojmů, naopak se můžeme opřít o konkrétní tvrzení.
• V popsané situaci vedení školy rozhodně nezvolilo plně akceptovatelné řešení obtíží v dané třídě. Simona nakonec získala prostor vyjasnit si, co od života očekává, získat víru sama v sebe, že situaci ve škole zvládne a školu dokončila. Je docela dobře možné, že kdyby nebyla vyloučena, třídní učitelka by s rodinou došla také k řešení, že je nejvýhodnější přerušit aktuálně studium a začít příští školní rok od začátku. Nicméně z hlediska celkové situace by bylo mnohem účinnější, kdyby některým z vyloučených žáků bylo studium ukončeno o mnoho dříve. Pololetí čtvrtého ročníku není nejvhodnější doba.
• Učitelé mnohdy pro rodiče představují „první linii“ při hledání řešení rodinných obtíží, zejména jsou-li ochotní naslouchat. Nebylo v kompetenci třídní učitelky řešit celkový stav dívky, v němž se v průběhu několika měsíců ocitla. Věděla ovšem, kam má rodinu odeslat a z hlediska školních povinností a vývoje ve škole byla nadále s rodinou v kontaktu. Je vysoce pravděpodobné, že právě z těchto důvodů matka třídní učitelku ocenila a děkovala jí za pomoc (a ještě několikrát jí alespoň telefonicky dala vědět, jak se situace dcery vyvíjí), přestože v důsledku nedopadlo vše na první pohled úplně ideálně.