Shrnutí učiva
Období adolescence je přechodnou životní etapou mezi dětstvím a dospělostí zahrnující jednu dekádu života od 10 do 20 let věku.
Pro toto období je charakteristická celková proměna osobnosti ve všech třech oblastech, tj. v oblasti somatické, psychické i sociální.
Veškeré změny probíhající v tomto období jsou podmíněny faktory biologickými, ovšem v neoddělitelné vzájemné interakci s faktory psychickými a sociálními.
Znamená to tedy, že celé období adolescence je neodmyslitelně ovlivněno konkrétními společenskými podmínkami včetně kulturních hodnot a norem v dané společnosti uznávaných. Právě z nich vyplývají všechna očekávání a požadavky kladené na dospívající jedince.
Období dospívání má svůj objektivní i subjektivní význam, v jehož průběhu by dospívající měl dosáhnout adekvátní sociální postavení v souladu se svými schopnostmi a dovednostmi a dosáhnout subjektivně přijatelnou formu vlastní identity.
Období adolescence v dnešní době dříve začíná a končí, nejčastěji je členěno psychology na období rané adolescence a pozdní adolescence, v níž je teprve dosahována plná reprodukční zralost. Dospívající totiž v dnešní době potřebuje více času nejen na dosažení vyššího vzdělání a výcviku, ale při stoupajících nárocích současné společnosti i na plný rozvoj všech složek osobnosti.
Přechodné období adolescence má tedy za úkol poskytnout jedinci čas a možnost, aby dosáhl předpokladů stát se dospělým ve všech oblastech, v nichž to současná společnost vyžaduje. Mezi jedinci však zaznamenáváme významné interindividuální a intraindividuální rozdíly při tomto dosahování.
To, co může mladé lidi vést k rizikovému chování, je nedostatek zajímavých podnětů v jejich okolí. Hansen (2001), Kloep a Henry (1999) došli na základě svých výzkumů k závěru, že je to právě tendence k hledání vzrušení, která v adolescenci stojí za mnohými projevy rizikového chování. Podle Macka (2003) ubývá u adolescentů efektivní využití volného času (sport, četba apod.) a narůstá doba trávená mimo domov s vrstevníky, která je naplněna bezcílným bloumáním a bez konkrétního programu.
Ať už je jednání adolescentů prosociální nebo antisociální, má přesně danou funkci – umožnit adolescentům dosáhnout osobně nebo sociálně smysluplných cílů, které jsou podstatné pro vývoj během dospívání. Na tato jednání lze pohlížet z hlediska čistě funkčního a pominout jeho rizikovost, resp. nerizikovost (Silbereisen, Noack, 1988, in Bonino,
Cattelino, Ciarano, 2005). Různé chování má tedy různé motivy. Reyna and Farley (2006 in Kloep et al., 2009) na základě výsledků svého výzkumu tvrdí, že zjevně iracionální chování může být jedincem považováno za racionální, pokud se shoduje se stanoviskem tvůrce mínění ve skupině adolescentů. Znovu se zde tedy potvrzuje vztah mezi rizikovým chováním a vlivem členů referenční skupiny.
Nelze opomenout ani vliv rodičovského chování vůči dospívajícímu, které má prokazatelný dopad na souběžné nebo pozdější delikventní chování potomka, jedná se o dohled nad ním. Míní se jím míra rodičovské informovanosti o tom, co dítě dělá ve volném čase, s jakými kamarády se stýká, kde se zdržuje, když není doma, kdy se vrací domů, v jakém stavu, atp. Čím hůře rodiče sledují své dítě, tím je větší pravděpodobnost, že se dopustí trestného činu, že jej bude opakovat a že se může jednat i o závažný trestný čin. Naproti tomu zapojení adolescentů do zdravých a produktivních aktivit je základem pro strategie předcházející rizikovému chování.