Studijní text Vágnerová, M. Sociokulturní problémy a odchylky v chování

Ukázky studijního textu Vágnerová, M. Sociokulturní problémy a odchylky v chování

1. Úvod do problematiky

1.1. Sociokulturní handicap a jeho vymezení

Uplatnění a zvládnutí požadavků školy mohou nepříznivě ovlivňovat různá znevýhodnění. Takové děti nedokáží plně profitovat ze vzdělávací a socializační nabídky školy, nebudou zde dobře prospívat, možná nebudou ani pozitivně akceptováni a škola se pro ně stane zdrojem stresu (občas je tomu i naopak, takové dítě je leckdy zatěžující spíš pro školu). V krajním případě mohou být zkušenosti, které sociokulturně odlišný žák získá natolik negativní, že zdeformují jeho postoj ke škole a zredukují možnosti jeho dalšího uplatnění (chybějící kvalifikace, nežádoucí stereotypy chování atd.).

Znevýhodněním může být i pouhá odlišnost zevnějšku, resp. jeho úpravy nebo nějaké nápadnosti v chování, které nemusí být spojeny s nedostačivostí. Takové dítě upoutává automaticky větší pozornost a ve třídě získává pozici toho, kdo se od ostatních liší; vzhledem k tomu je i takto přijímán (a leckdy i odmítán či přehlížen). Spolužáci, a leckdy ani učitel, si nejsou jisti, jaké toto dítě vlastně je, a co od něho lze očekávat, a proto se k němu nebudou chovat stejně jako k ostatním. Zda převáží ohleduplnost a ochota pomoci nebo odmítání a nezájem je otázka aktuální konstelace a leckdy i náhody.

pozor Hranice, za kterou se odlišnost mění v handicap, tj. znevýhodnění, je dána sociálně, resp. sociokulturně a vyplývá z požadavků společnosti (i školy) na sociálně a sociokulturně odlišné děti. Z tohoto hlediska lze rozlišovat:

  • znevýhodnění, které je dáno nízkou vzdělanostní úrovní rodiny a s tím spojeným méně stimulujícím způsobem výchovy, resp. zanedbáváním
  • a sociokulturní handicap, který je dán odlišností výchovného vedení a celkové socializace. Je samozřejmé, že v některých případech může dojít ke kombinaci obou znevýhodnění.

pozor Sociokulturní handicap představuje omezení v oblasti zkušeností. Vyplývá z odlišnosti sociální a kulturní příslušnosti, s níž souvisí i získání jiných poznatků, dovedností, rozvoj jiných postojů a očekávání než jaké mají příslušníci majoritní společnosti. Jde o problém daný působením odlišných sociokulturních vlivů, to znamená odlišné socializace. Tito lidé jsou znevýhodněni pouze ve vztahu k většinové společnosti. V rámci vlastní skupiny, společnosti z níž pocházejí, takové problémy nemají. (To je např. důvodem, proč bývají romští rodiče přesvědčeni, že se jejich dítě chová přiměřeně, a učitel se jim marně snaží vysvětlit, že tomu tak není.) Ve vztahu k majoritní společnosti jsou sociokulturně odlišní lidé v pozici minority, která se musí většinové společnosti alespoň částečně přizpůsobit, aby v ní mohla bez problémů existovat.

Adaptace na většinovou společnost je proces zahrnující nejenom získávání nových zkušeností, tj. učení jazyku, jiným normám a zvyklostem, ale i přijetí této společnosti za svou. Adaptační proces může trvat různě dlouho a může mít různé výsledky. Děti jím procházejí hlavně ve škole, kde se musí přizpůsobit nejenom běžným požadavkům na výkon a chování, ale musí se vyrovnat i s nedostatečným zvládnutím jazyka, s neznalostí pravidel, která zde platí a nakonec i se svou odlišností, která vyvolává různé reakce.

Jakým způsobem bude dítě přistupovat k neznámému prostředí školy a jak, resp. zda vůbec, se bude snažit vyrovnávat se všemi nároky, bude záležet i na jeho rodině. Je důležité, zda rodiče budou považovat vzdělání za důležitý předpoklad profesního a společenského uplatnění či osobnostního rozvoje. Půjde i o to, zda rodiče budou považovat za přínosný ten typ vzdělání, který česká škola nabízí nebo si budou myslet, že to, co se zde dítě učí, pro ně nebude v životě nijak přínosné (tak tomu může být v některých romských rodinách) nebo by to mohlo být pro jeho další rozvoj dokonce škodlivé (tak tomu může být v některých muslimských rodinách).

Sociokulturně znevýhodněné děti nemusí mít a také většinou nemají snížené předpoklady ke zvládnutí školních požadavků, ale nemají všechny potřebné znalosti, dovednosti a návyky. Škola pro ně představuje zátěž danou nahromaděním většího množství nároků, které se jim mohou jevit nezvládnutelné a leckdy i nesrozumitelné. I když dítě nakonec tuto zátěž zvládne a škole se přizpůsobí, život jeho rodiny se může v mnoha směrech lišit od standardu rodin z majoritní společnosti. To znamená, že musí zvládnout požadavky obou prostředí. Musí se naučit diferencovat co je kde vhodné a žádoucí a co ne, a přijmout fakt, že žije ve dvou různých společenstvích. Stává se součástí obou a postupně je obě zahrne do svého sebepojetí. Takovou rozdělenou identitu popisuje čínská studentka gymnázia: „Když jsem se svými českými kamarády, tak se cítím jako Češkou, protože se cítím jako bych k nim patřila, a se svými čínskými kamarády se cítím Číňankou, protože my mluvíme stejným jazykem, mluvíme čínštinou... Já jsem četla, že děti jako my jsme banány, že zvenku vypadáme jako Asiati, ale uvnitř jsme bílí, že už ten kořen, ty tradice v nás jsou, ale že už to není tak silný“ (Řezníček, 2002).