2. Osobnost pedagoga včetně výchovného poradce

2.7. Sociální kompetence – důležitý faktor v práci výchovného poradce

Sociální kompetenci definuje Smékal (1995, s. 11) jako "obratnost a efektivitu v jednání s lidmi v sociálním styku založenou na respektu k lidské důstojnosti a na vyspělé kultuře vlastní osobnosti".

Chápe ji jako zběhlost, způsobilost, mistrovství člověka adekvátně a efektivně jednat s lidmi a řešit problémy svého začlenění do sociální skupiny i svého působení ve skupině, a to v souladu s cíli organizace a na základě reflektovaného respektování mravních principů.

Smékal zdůrazňuje, že sociální kompetencí musí disponovat každý, kdo je začleněn do společné činnosti a žije s lidmi. Autor rozlišuje:

  • Odbornou kompetenci - je výsledkem odborného vzdělání poskytovaného v rámci vzdělávacích plánů na školách, je to jednota rutiny a živelně vytvořené elementární tvořivosti. Odborná kompetence je spolu s rozvinutou tvořivostí a sociální kompetencí součástí způsobilosti dobře se uplatnit v zaměstnání.
  • Sociální kompetenci - je velmi složitou strukturou dovedností, rysů, návyků, potřeb, postojů i dispozičních osobnostních předpokladů, jejímž jádrem je sociální obratnost, efektivita, reflexe a sebereflexe.

Sociální obratnost je soubor dovedností společenského styku:

  • navázat kontakt
  • udržet konverzaci, aby byla zajímavá, podnětná, přínosná, zábavná
  • vzbudit v partnerovi příjemné pocity
  • jednat kooperativně spíše než konfrontačně
  • redukovat napětí

Jádro sociální obratnosti tvoří:

  • znalost sebe
  • znalost druhých
  • znalost sociálního kontextu
  • zpětná vazba
  • dovednosti navazovat kontakt a budit sympatie

Efektivita je dosahování plánovaných cílů a jejími předpoklady jsou:

  • identifikovat sociální problém a vyvodit z něj nosnou strategii a taktiku jednání
  • řešit sociální problém v souladu s jeho obsahem
  • získat partnera pro spolupráci
  • předcházet konfliktům nebo je konstruktivně řešit

Reflexe a sebereflexe je podle Smékala jádrová dovednost zpětné vazby a popisuje ji jako:

    • vyhodnocování co v nás z projevů druhého vyvolává sympatie a antipatie
    • co nás nutí jednat neefektivním stylem
    • odhadnout jaké pocity a jaká nutkání svým jednáním vyvoláme v partnerovi

Centrální úlohu v sociální kompetenci má zpětná vazba, která se realizuje prostřednictvím reflexe a sebereflexe.

Sociální kompetenci lze chápat jako soubor vrozených dispozic, nebo jako soubor získaných dovedností a návyků, ale také jako soubor postojů, které se aktualizují a strukturují do funkčního celku teprve v konkrétní situaci podle charakteristik kontextu a partnera sociálního styku. Je tedy pravděpodobné, že u některých lidí je sociální kompetence zcela daná dispozicemi, u jiných dovednostmi a návyky, u dalších postoji nebo kombinacemi všech těchto mechanismů. Nabízí se zde interakční paradigma dědičnost-prostředí-osobnost (Smékal, 1995).

  • Rozvíjet sociálně kompetentní chování jedince předpokládá zlepšování sebereflexe, reflexe sociálních procesů, reflexe subjektivních interpretací chování a trénování sociálních dovedností.

Autoři, kteří se zabývali sociální kompetencí, se shodují v tom, že sociální kompetence vede k efektivnímu sociálnímu chování (Cavell, 1990). Efektivita sociálního chování je závislá na situačním kontextu a kulturním prostředí, ve kterém probíhá. V různých sociálních a kulturních prostředích jsou oceňované různé způsoby sociálního chování.

Obecně můžeme k vývoji sociální kompetence říci, že sociálně kompetentní jedinec, v našem případě výchovný poradce, by měl umět:

  • efektivně komunikovat,
  • porozumět sobě a druhým,
  • regulovat svoje emoce,
  • přizpůsobit svoje chování normám,
  • použít svoje znalosti a dovednosti takovým způsobem, aby bral ohled na druhé,
  • rozvíjet pozitivní aspekty vztahů k druhým.