EDUPROB veřejnost

Člověk, který od svého dětství žije v určité společnosti zde získá specifické sociální zkušenosti. Ty mu slouží jako základ orientace v daném prostředí a poskytují mu tak určitý pocit jistoty. Díky nim ví, co znamenají určitá sdělení nebo projevy chování, jak se má za různých okolností chovat, co se od něho očekává a co on sám může čekat od ostatních lidí. Naučí se jazyk, umí v rámci své společnosti komunikovat, přejímá její hodnoty a normy, žije stejným stylem života a zvládne potřebné role. Sociokulturní zkušenost ovlivňuje i způsoby uvažování a rozvoj základních strategií, které se projeví preferencí určitého přístupu k problémům, jejich chápáním a řešením, a dokonce i jejich vymezením, tj. rozlišením toho, co je za problém považováno a co už ne. Sociokulturně podmíněný je i rozvoj iniciativy a nezávislosti, míry konformity k požadavkům autorit, postoj ke vzdělání, obsahu různých rolí atd. Pokud člověk přijde do jiné země, mnohé z těchto zkušeností mu už k ničemu neslouží, nelze se podle nich orientovat a často jsou mu dokonce na překážku.

Hodnoty a normy chování platné v jiných společenstvích se mohou lišit. Dítě, které přichází do české školy se zde chová tak, jak se naučilo doma, resp. v zemi svého původu. Obvykle je ani nenapadne, že by mělo dělat něco jiného, a tak může dojít k různým nedorozuměním. Některé hodnoty, normy a zvyklosti ztrácí svůj význam a jejich dodržování se může stát příčinou problémů. Rozdílně chápaná může být např. norma solidarity a nutnosti pomoci spolužákovi či důraz na loajalitu k vrstevnické skupině nebo k učiteli. Tak např. jednu českou studentku udivilo, když zjistila, že ve francouzské škole není běžné opisovat a že něco takového její spolužáci nedělají. Na rozdíl od české školy, kde patří k dobrému mravu podělit se i o výsledky své práce.

Česká společnost je, podobně jako všechny západoevropské a středoevropské společnosti, orientována individualisticky. Vzdělání chápe jako nezbytný předpoklad k osobnímu úspěchu a k prosazení ve skupině. V tomto období jde především o úspěšnost ve škole. Na druhé straně neklade takový důraz na osvojení dovedností, které jsou užitečné pro skupinu a na přijetí předem vymezené role. Takový postoj je typický např. pro Romy, a proto by nemělo být překvapující, že pro romskou rodinu nejsou výsledky jednotlivce tak důležité jako pro příslušníky majoritní společnosti. Pro děti pocházející z odlišně zaměřené kultury může být orientace české školy nesrozumitelná a mohou se zde proto chovat jinak, než je běžné a než by bylo žádoucí (ať už z hlediska spolužáků nebo učitele). Např. ochota, s jakou čínský žák poskytl učitelce informace o tom, co se dělo v její nepřítomnosti ve třídě, byla ostatními považována za projev práskačství, ale šlo o pouhý projev normy, respektu k autoritě, který je v jeho kultuře běžný. Popravdě řečeno byla v rozpacích i učitelka, která na tak vstřícné chování není u svých žáků zvyklá.

Každý školák musí respektovat normy chování, které jsou platné v majoritní společnosti, v tomto případě jde i o školní řád, ale aby to bylo možné, musí je nejprve poznat. Dokud dítě nezvládne jazyk, nemůže si nová pravidla osvojit, protože přesně nerozumí, co se po něm chce. Na této úrovni už pouhá nápodoba nestačí, i když leckdy může pomoci. Dítě musí zpracovat i fakt, že se některá pravidla liší od těch, která platí doma. Obvyklým výsledkem je schopnost rozlišovat, co je ve kterém prostředí vhodné a přijatelné. Někdy je problém spíš v tom, že se školák nemůže s novými pravidly ztotožnit, zejména pokud by byl mezi novými a původními hodnotami a normami zásadnější rozpor. Jindy mu nemusí být zcela jasné, co je správné a co ne. Rozdílnost pravidel může vyvolávat nejistotu a dítě bude hodnoty respektované rodinou bránit, protože tak brání i samo sebe, svou sebeúctu.

Rozdíly v hodnotách a normách mohou mít různý základ. Rodiny cizinců bývají obecně více religiózně zaměřeny, bez ohledu na to, k jakému náboženství patří, a z toho vyplývá i jejich hodnotová orientace. Pravidla chování bývají v takových rodinách bezvýhradně respektována a je nepřijatelné o nich diskutovat nebo je jakkoliv zpochybňovat. Náboženské hodnoty a normy a z nich vyplývající styl života mohou být zdrojem problémů, ať už by šlo o úpravu zevnějšku, přístup k učivu nebo chování, např. k vrstevníkům opačného pohlaví. Takové projevy mohou ve třídě vyvolávat různé reakce, mohou spolužáky provokovat apod.

Sociokulturně podmíněný je i vztah k jídlu, důležité je nejenom vymezení toho, co se může jíst (např. zákaz požívání vepřového masa u muslimů a Židů), jak by jídlo mělo být upraveno a jak se má jíst (leccos se může jíst rukou, není třeba příboru). Děti-cizinci jsou zvyklé na úplně jiné pokrmy a obvykle jim trvá dost dlouho, než se na českou kuchyni adaptují. Někdy to vůbec není možné, protože jim jejich náboženství zakazuje určitá jídla konzumovat. Problémem se ve škole mohou stát i jiné normy upravující vztah k vlastnímu tělu a jeho odhalování. Některé děti nejsou zvyklé na převlékání do cvičebního úboru nebo na používání společných sprch. Zdrojem problémů se může stát neznalost a nerespektování běžných hygienických norem, např. při užívání záchodu, nebo odmítání smrkat do kapesníku, protože to je v čínské společnosti považováno za neslušnost. Rozdílný může být i vztah k udržování čistoty okolí a odhazování odpadků.