Kurz pro výchovné poradce veřejnost

Klíčová slova: dvojí výjimečnost, nadání, dyslexie, neochota učit se, adolescentní revolta

Filip chodí do sedmé třídy základní školy. Žije sám s otcem, na konci první třídy mu maminka zemřela na rakovinu. Touto událostí byla pravděpodobně do značné míry poznamenána docházka do školy téměř po celou dobu prvního stupně. V jednu chvíli dokonce došlo k Filipově hospitalizaci na dětskou psychiatrii, když začal trpět takovými úzkostmi, že otci ani na chvíli nedovolil vzdálit se od něj. V současné době Filip chodí do školy, věnuje se florbalu, což je jeho veliká vášeň, a do nedávna chodil také do divadelního a tanečního kroužku. Florbal ovšem zvítězil nad všemi ostatními zájmy a vzhledem k náročnosti tréninků také zůstal jako jediná volnočasová aktivita.

Tatínkovi s výchovou pomáhají rodiče, avšak hlavní díl je na něm. On se musí s Filipem denně doma učit, on sleduje, zda je Filip připravený do školy, co umí, co je třeba potrénovat. Proto byl vděčný, když v průběhu Filipovy páté třídy našel poradenské zařízení, s nímž mohl začít spolupracovat a kde mohl s někým hovořit o svých občasných nejistotách, bezradnosti nebo třeba i rozčilení. V onom poradenském zařízení také proběhlo komplexní vyšetření Filipa, neboť jeho otec nabyl dojmu, že Filip pravděpodobně trpí některou z poruch učení. Vyšetření skutečně potvrdilo dyslexii a dysortografii, ale současně ukázalo na Filipovy vysoce rozvinuté rozumové schopnosti. Jeho logické myšlení, dovednost učit se z minulých zkušeností, dovednost přemýšlet v širším kontextu, provádět různé myšlenkové operace i bystrost a flexibilita myšlení jsou nadprůměrné.

Ve škole ovšem nic z toho není poznat. Filip působí jako průměrný žák, jeho výsledky v českém a anglickém jazyce jsou občas dokonce podprůměrné. Často nenosí pomůcky a zapomíná domácí úkoly, jeho sešity jsou nepřehledné, umolousané, zápisy v nich jsou nečitelné, učení ho nebaví. Ve škole občas vytáčí učitele svými poznámkami či neochotou pracovat a občasnou drzostí, doma naopak v šesté třídě mnohokrát plakal, že do školy nechce. Opakovaně se stávalo, že se ve škole skutečně nic nenaučil a jeho otec pak měl co dělat, aby ve večerních hodinách, když se po návratu z tréninku a práce sešli doma, dohnali vše potřebné. Navíc stres a tlak na Filipa, aby se učil a připravoval, ještě zhoršovaly jeho postoje k učení a škole. Proto také na konci šesté třídy otec za podpory psycholožky z poradenského zařízení rozhodl, že Filipa přeřadí do jiné školy, kde bude méně dětí, žáci budou více „pod dohledem“ učitelů, ale současně tam bude příznivější atmosféra a snad se Filip i více naučí. Z několika škol nakonec jednu vybral a Filip v ní zahájil s jistými výhradami sedmý ročník. Ve třídě je necelých dvacet žáků, třídní učitelka je poměrně rázná, ale současně má pro své žáky velké pochopení – jak sama řekla, docházku do základní školy kdysi nenáviděla a plně rozumí dětem, které ve škole nejsou spokojené.

Vydalo by na mnoho stran vylíčit bezmála tříletou spolupráci Filipa a jeho otce s poradenským zařízením, podívejme se však na některé střípky a situace, které vyvstaly. Filip je nesmírně zajímavý, ale také složitý klient. Je bystrý, všímavý, mnohé jeho postřehy jsou velmi vyspělé, na druhou stranu se objevuje dětská naivita a především s nástupem dospívání revolta vůči všemu a všem. Jediné, co se mu skutečně líbí a čemu se věnuje s nadšením, je florbal. Spolupráce s poradenským zařízením probíhala nejprve formou programu zaměřeného na rozvoj fonemického uvědomění (sluchové analýzy, syntézy, diferenciace apod.), věnovala se přímo intervenci v oblasti poruch učení, které do té doby nikdo neřešil (ve škole zřejmě Filip značně kompenzoval svými rozumovými schopnostmi, takže vypadal jako „šedý průměr“ a učitele na prvním stupni bohužel nenapadlo, že školní výsledky mohou být ovlivněny něčím jiným), takže mu v kontextu nároků školy na přelomu prvního a druhého stupně již dosti komplikovaly učení. Filipa tato práce ovšem vůbec nebavila. Zpočátku to sice byla volba Filipa i jeho otce, ale velmi rychle se ukázalo, že pravidelná cvičení ho nebaví a jeho motivace k jakékoli práci je stále nižší. Po několika měsících tedy bylo dohodnuto, že Filip začne do poradenského zařízení docházet sám (bylo zjevné, že otec si někdy od školních trablů také musí odpočinout – byl jediný, kdo doposud vše se synem řešil) a s otcem bude probíhat komunikace prostřednictvím e-mailů a občasných schůzek. Filip začal docházet každý týden a témata setkání se proměňovala od reedukací v českém jazyce a angličtině, přes hledání strategií, jak se učit, až po poradenské hovory o škole, učení, rodině, Filipových zájmech a jiných tématech. Nejednou bylo nutné spíše hovořit o jeho motivaci, o jeho rozčilení ze školy, nebo o jeho školních konfliktech, a na druhou stranu o jeho radostech a zájmech, aby byla pozornost věnována také tomu, co ho těší.

Ačkoli bylo řečeno, že Filipovým hlavním zdrojem zábavy a potěšení byl florbal, není to tak docela pravda. Jednou v průběhu šesté třídy přišel na sezení a zcela spontánně vytáhl z batohu sešit matematiky (který ovšem tento předmět připomínal jen vzdáleně) a začal vyprávět, že při hodině celou dobu vymýšlel, jak by bylo možné zastavit světlo. Na zvídavý pohled psycholožky reagoval vysvětlením, že ho téma v matematice nebavilo, za to ho napadlo, co kdyby zkusil počítat a přemýšlet o světle. Vzápětí se s nadšením rozpovídal o fyzice. Ukázalo se, že má ohromné znalosti o různých fyzikálních jevech, občas si čte knihy nebo informace na internetu a nejedna Einsteinova teorie je mu známá.

Poté, co psycholožka alespoň zdánlivě pronikla do některých Filipem vysvětlovaných pojmů, snažila se pochopit, jak je možné, že Filip z fyziky dostává trojky a čtyřky. Učitel prý bazíroval na znalosti vzorečků, které si ovšem Filip špatně pamatuje, navíc je přesvědčený, že je nepotřebuje, protože si dokáže fyzikální jevy odvodit. Filipův zájem o fyziku a jeho nadšení z vyprávění o fyzikálních jevech přetrvává i v sedmé třídě. V nové škole má fyzikářku, která je podle sdělení třídní učitelky velmi šikovná a dokáže žáky pro výuku zaujmout. Ne tolik Filipa… Opakovaně se rozčiluje, že se ptá na otázky, které jsou primitivní. On ví, jakou odpověď chce učitelka slyšet, ale současně ví, že taková odpověď je nepřesná, fyzika ve škole ho opět nebaví. Například onehdá jim paní učitelka dala několik fotografií a zadala žákům, aby uvedli, jaké fyzikální jevy jsou na nich vidět. Filipa taková otázka rozčílila, protože podle něj bylo zjevné, že na všech obrázcích jsou vidět obdobné fyzikální jevy, neboť gravitace, tření, nebo třeba pohyb jsou stále všude kolem nás. Na druhou stranu věděl, že učitelka chce slyšet pouze označení jevů, které jsou na první pohled na obrázcích viditelné. Pro jistotu tedy úkol nevypracoval a opět byl hodnocen nedostatečně…

Podobných situací se ve fyzice i jiných předmětech objevuje více. Jakmile se Filipovi otázka zdá příliš primitivní, odmítá na ni odpovědět a tváří se otráveně. Na druhou stranu kdykoli jeho psycholožka předloží téma, zda by neměl zájem věnovat se fyzice více v rámci různých mimoškolních organizací (například projekt Talnet by pro něj byl ideální), odmítne to a začne své znalosti bagatelizovat, případně dá najevo, že se obává, že by se před odborníky – fyziky ztrapnil. Prozatím tedy spolu opakovaně hovoří alespoň o tom, aby sebral odvahu (toto je ovšem interpretace psycholožky, před Filipem o obavách či sbírání odvahy nelze hovořit, jinak okamžitě vše popře), aby pohovořil o svých znalostech a zájmech s učitelkou fyziky. Třeba spolu naleznou společnou řeč… A když bude třeba, pokusí se o intervenci i poradenské zařízení – Filip ovšem aktuálně jakoukoli návštěvu školy ze strany poradenského zařízení odmítá.

Obtíže s učiteli se objevují častěji a nutno říci, že někdy jde spíše o Filipovu bystrost než o jeho rebelantství, co vede k podobným konfliktům. Lépe řečeno, co vede k Filipově zatvrzelosti vůči škole, protože navenek vůči učitelům se zase tolik neprojevuje. V nedávné době například začal hovořit o učitelce dějepisu, která údajně žákům občas roztrhne sešit s poznámkami. Na dotaz, proč to dělá, uvedl, že neví – zřejmě byla ovšem důvodem nedostatečná úprava sešitu nebo čitelnost poznámek. Filipovi se to údajně zatím stalo jednou. Nicméně právě nedávno mu učitelka do sešitu napsala poznámku, kterou nemohl přečíst, tak ji ukázal na sezení. Vzkaz byl opravdu velmi nečitelný a přitom říkal „Písmo!“. Filipovo rozhořčení a posílení jeho nechuti pracovat podle požadavků učitelů se tímto jen znásobilo. Okamžitě se začal rozčilovat, jak může učitelka něco chtít po žácích a něco jiného dělat sama. Nutno říci, že měl pravdu. Co ovšem v takové situaci dělat, aby dospělý nepodlomil autoritu učitele a současně neříkal nepravdy dítěti? Navíc ve škole vědí, že Filipovi byly diagnostikovány poruchy učení a jeho písmo nikdy o moc lepší nebude. Spíš je užitečné, co umí a ví. Podobných momentů, kdy Filip dokázal velmi přesně pojmenovat, že učitelé jednají v rozporu s tím, co chtějí od žáků, bylo a je více. Každý vždy znovu podnítí Filipovu potřebu revoltovat a jeho neochotu učit se a chodit do školy. Můžeme jen doufat, že se po základní škole dostane na střední školu, na níž uspěje a bude moci rozvíjet své znalosti a dovednosti a nakonec snad půjde studovat i na vysokou školu. Zatím vše vypadá, že by také mohl navzdory svému nadání skončit s minimálním vzděláním.

Jiné situace nastávají, když přijde řeč na osvojování konkrétních znalostí a dovedností. Jak bývá v dospívání obvyklé, jakmile Filipovi něco nejde, což v českém i anglickém jazyce bývá časté, okamžitě se bouří, proč se to má učit a k čemu je vůbec takové gramatické pravidlo nutné. Osvědčuje se prohovořit s ním velmi pečlivě důvody učení a využít především jeho zájmu o fyziku. Opakovaně se ukazuje, že je v argumentaci nutné hledat paralely s fyzikou a jejími zákony. Je třeba Filipa vyslechnout a o tématech, která vyvstanou, s ním hovořit. Nedávno se jednalo například o zdůvodňování užití vyjmenovaných slov, kdy si Filip nakonec sám uvědomil, že je to určitá zákonitost, kterou v jazyce užíváme, abychom se dorozuměli a chápali, co je napsáno. Bez rozhovoru a společného hledání důvodů, k čemu je to a ono užitečné, je těžké ho přesvědčit, aby se učil.

Současně je však někdy třeba stanovovat mu jasná pravidla a příliš o nich nediskutovat. To lze ovšem jen proto, že se Filip s psycholožkou již dlouho zná a mají spolu vybudovaný vztah, v němž si je vcelku jistý a ví, že je oceňován a někomu na něm záleží a zajímá se o něj. Jsou to někdy jen záblesky, kdy dá najevo, jak rád si s ní povídá, usmívá se, když k ní přichází i když se s ní loučí. Stačí ovšem maličkost, aby se opět uzavřel do své ulity a tvářil jako vždy rozhořčený a rozčílený mladý muž.

Co stojí za pozornost:

• Filip opakovaně dal najevo, jak se cítí nejistý, nevěří svým schopnostem a do určité míry se také obává komunikace s lidmi. Nechce hovořit s učiteli o osobních záležitostech, ač se týkají jeho zájmů a příslušného vyučovacího předmětu. Jeho pláč a zoufalství ze školy, které si dovolil projevit jen doma před otcem, svědčí pro urputný vnitřní boj, který prožívá. Na druhou stranu je pro něj jednodušší vše maskovat nezájmem a „tvrďáctvím“, které ovšem většinu dospělých odrazuje. Na první pohled působí Filip jako věčně naštvaný, neochotný, protivný, rozmazlený. Dalo by se vyjmenovat ještě mnoho dalších negativních přívlastků. Pokud ovšem prvnímu dojmu nepodlehneme a pokusíme se získávat o něm další informace, pohled na něj se diametrálně promění.
• Při poradenské práci s Filipem sehrává nesmírně důležitou roli jeho přijetí poradenskou pracovnicí a její neustálý zájem o jeho názory, zážitky, zájmy. Je zjevné, že Filip velmi stojí o vztah s dospělým (nejen se svým otcem), ale nedokáže to dát najevo. Do určité míry mohl sehrát svojí roli také fakt, že zůstali s otcem sami a z jejich interakce je patrné, že si ne vždy dokážou dát najevo, co prožívají, jak se cítí, co potřebují. Spíše kolem sebe někdy opatrně našlapují a témata hovorů se nejčastěji týkají školy, takže jsou opakovaně nepříjemná a vedou ke konfliktům.
• Práce s Filipem ukazuje, jak je důležité znát ho z mnoha různých úhlů pohledu a v co nejširším kontextu. Je důležité věnovat pozornost všemu, co se jeho života týká. Jen tak se podařilo navázat s ním vztah. Jakékoli hovory o školních trablech ho demotivují a vyvolávají v něm negativní emoce. Někdy je důležité s ním hovořit o tom, co se mu daří a líbí se mu, aby byla komunikace vyvážená a měl stále chuť v práci pokračovat.
• Mimo to jeho zájmy a schopnosti představují východisko pro práci s ním. Potřebuje logicky pochopit, proč se určité činnosti dějí (a někdy vůbec není jednoduché vymýšlet důvody, resp. přemýšlet společně s ním, proč se musí něco učit), je nutné si ukázat, jak mohou různá témata souviset s tím, co ho zajímá, k čemu mu mohou být užitečná. Jakmile nepochopí smysl, ztrácí zájem.