Kurz pro výchovné poradce veřejnost

Klíčová slova: konflikty s rodiči, změna struktury obyvatelstva v místě školy, zvýšené nároky na komunikaci učitelů s rodiči, interpretace komunikačního záměru, pravidla komunikace

V jedné malé prvostupňové škole byli učitelé odjakživa zvyklí, že v každém ročníku mají jednu, maximálně dvě třídy a v každé z nich kolem dvaceti žáků. Přestože učitelé ve většině případů nebydleli přímo v místě školy, dojížděli z přilehlých vesnic či menších měst v okolí a prostředí školy velmi dobře znali. V obchodech se potkávali s rodiči svých žáků, na místním úřadě působili rodiče žáků, při procházce se třídou potkávali rodiče žáků… Jednalo se o velmi aktivní školu, která stále připravovala pro děti různé akce (pravidelné lyžařské kurzy, školy v přírodě, sportovní soutěže, školní ples, tematicky zaměřené projektové dny, na něž měli rodiče žáků přístup…). Mnoho z těchto akcí bylo rodiči také aktivně podpořeno, neboť se zapojili jako zdravotníci, dohlíželi na děti, připravovali zázemí pro akce, jezdili jako výpomoc na kurzy a školy v přírodě.

V posledních letech ovšem v blízkosti obce postavili satelitní městečko, do něhož se nastěhovalo mnoho mladých rodin s dětmi a množství žáků ve škole tak rok od roku narůstalo, až v posledním roce škola otevřela tři paralelní první třídy, v nichž je bezmála třicet dětí. S příchodem nových dětí přišli i noví rodiče a nutno říci, že se poněkud proměnila sociální struktura rodin, na které byli učitelé zvyklí. Některé rodiny dávají najevo svojí movitost, v řadě rodin jsou matky v domácnosti a otcové vydělávají, přibylo také rodin, v nichž jeden z rodičů není Čech. To vše přináší změny do školy – rodiče na učitele někdy kladou nečekané nároky, intenzita komunikace mezi rodiči a učiteli se zvýšila (není se co divit, když jich výrazně přibylo), témat rozhovorů také přibylo (možná je to způsobeno také snadnější dostupností učitelů prostřednictvím e-mailů a mobilních telefonů, avšak svoji roli bezpochyby sehrává také skutečnost, že ve škole přibylo dětí, jejichž matky jsou s nimi doma a mají dostatek času do školy přijít, kdykoli je třeba, resp. pokládají to za nutné).

Ze školy, která původně působila velmi komorně, se stala mnohem větší vzdělávací instituce. Také soužití s obcí, které probíhalo bez výraznějších obtíží, se proměnilo. Začaly se množit konflikty s rodiči i s obecním úřadem, mezi jehož zastupitele přišli nově přistěhovalí občané. Učitelé se stále snažili pracovat se žáky stejným způsobem, jak byli zvyklí, ale někteří začali být stále více vyčerpaní, rozčílení, na rodiče žáků občas až alergičtí. Velkou výhodou školy ovšem bylo, že školní metodička prevence rizikového chování vytvářela každoročně velmi ucelené preventivní programy, na něž se jí dařilo získat grantovou podporu. V rámci těchto projektů pedagogický sbor každoročně vyjížděl na jedno až dvě víkendová školení, jejichž součástí bylo také řešení všech obtížných situací ve škole. Mimo to škola díky grantům měla finance na tzv. supervizora, který s nimi jezdil na výjezdy učitelů, ale byl také k dispozici v průběhu školního roku, pokud to situace vyžadovala.

Pojďme se podívat na střípky komunikace s rodiči a zamyslet se, jak by bylo možné stávající situaci změnit, případně si ukázat, jak škola už situaci měnit začala.

*** Rodiče žáků kontaktovali učitele i ředitele školy, který měl ve své kanceláři dveře vždy otevřené (doslova!) zpravidla tehdy, když děti přivedli do školy, nebo si potomky přišli ze školy vyzvednout. Jakmile chtěli něco řešit, na něco se zeptat, něco se jim nelíbilo, ihned oslovili třídní učitelku, nebo ředitele školy. Pokud hovořili s paní učitelkou a nebyli spokojení, šli si popovídat s ředitelem školy.

Co se v takových situacích dělo? Učitelky byly zpravidla zaskočeny informací nebo požadavkem ze strany rodičů. Zatímco rodiče měli příležitost promyslet si svojí řeč, učitelky reagovaly okamžitě, často v momentu, kdy současně dohlížely na děti (při ranním dozoru, při odvádění dětí do školní jídelny apod.), nebo se připravovaly na výuku. Další obtíž spočívala v tom, že rodiče hovořili zvlášť s třídní učitelkou a následně s ředitelem školy, kteří si zpravidla nestihli předat žádné informace, a docházelo ke zmatkům, případně rodiče slyšeli od každého něco jiného.

Podobné situace nastávaly stále častěji, proto škola na jednom ze svých výjezdů věnovala způsobům komunikace s rodiči množství času. Bylo dohodnuto, že učitelé nebudou s rodiči komunikovat ve chvíli, kdy k tomu nemají vytvořené adekvátní podmínky. Přijde-li tedy rodič ráno před vyučováním, nebo se bude dožadovat komunikace ihned po výuce, učitelé se s ním dohodnou, kdy a kde se potkají. Nechají si pouze nastínit, oč se jedná a na schůzku s rodičem přijdou náležitě připravení.

Dále se učitelé dohodli, že ředitel nikdy nebude s rodiči jednat bez přítomnosti třídní učitelky, resp. učitele, jehož se téma hovoru přímo týká. Dojde-li k situaci, kdy se opakovaně řeší problematická témata s rodiči konkrétních žáků, bude společně s učitelem rozhovoru přítomen také výchovný poradce nebo metodik prevence, případně se celá záležitost bude řešit přímo v přítomnosti vedení školy.

*** Postupem času se postup podařilo vcelku úspěšně ve škole využívat. Jednoho dne za ředitelem školy přišla rozčilená matka žáka ze čtvrté třídy, jemuž třídní učitelka nedovolila jet na společný jednodenní výlet. Jednalo se o žáka, který opakovaně ve třídě vyrušoval, měl spory se spolužáky, neplnil školní povinnosti. Dle sdělení třídní učitelky byl ve dnech před konáním výletu opakovaně upozorňován, že nezmění-li své chování, nebude moci na výlet jet a bude se v daný den učit v paralelní třídě.

Ředitel na situaci reagoval v souladu s nastavenými pravidly, tedy odkázal maminku žáka na třídní učitelku. Rozhovor mezi oběma ženami ovšem proběhl na ulici před školou, kde třídní učitelka současně připravovala třídu na odchod na výlet. Mimo to bylo přítomno několik dalších rodičů a matka žáka dávala najevo značné rozčilení nad rozhodnutím třídní učitelky. Výsledkem bylo, že třídní učitelka svolila, že žák pojede s nimi.

Vedení školy bylo řešením situace velmi pobouřeno a vytklo třídní učitelce, že není možné takto výchovně s žákem pracovat. Zkušenost, kterou tímto získal, může vést k dalším výchovným problémů. Třídní učitelka tímto významně podryla svoji autoritu. Při společném rozhovoru, za přítomnosti supervizora, bylo rozhodnuto, že žák bude ihned převeden do paralelní třídy. Výhodou bylo, že následující týden byly podzimní prázdniny, takže přechod byl naplánován po prázdninách. Hned následující den (ještě před prázdninami), byla matka žáka pozvána do školy a bylo jí sděleno, že je nutné pro uchování klidu ve třídě situaci takto řešit. S navrženým řešením souhlasila. Rozhovor probíhal v přítomnosti třídní učitelky, ředitele školy i supervizora. V daném okamžiku bylo velmi důležité udržet formální rovinu rozhovoru, v němž bylo sděleno, že ředitel školy učinil toto rozhodnutí. Nebylo nijak připomínáno, jaké konflikty či nesrovnalosti mezi žákem, učitelkou i jeho matkou v minulosti proběhly. Úkolem supervizora, v roli nezávislé osoby, bylo rozhovor tímto způsobem moderovat a zabránit jakýmkoli výčitkám a připomínkám uplynulých situací. V daném okamžiku byly irelevantní a jen by vedly k prohloubení konfliktů mezi rodinou a školou. Je vcelku pravděpodobné, že by posléze matka také mnohem hůře akceptovala rozhodnutí o přesunu svého syna.

V současné době je chlapec adaptován v nové třídě a jeho chování se významně zklidnilo. Jak konstatovala stávající třídní učitelka, potřebuje důslednost a přísnost, ale pak se mu ve škole vcelku daří. Mimo to třídní učitelka opakovaně pozvala matku k rozhovoru. Ta byla zpočátku velmi překvapená, že výzvy ke kontaktu nejsou podmíněny stížnostmi, ale snahou paní učitelky zůstat s rodiči v kontaktu. Právě díky této iniciativě se zřejmě spolupráce s rodinou i zapojení chlapce daří.

*** Ve škole vyvstávaly i jiné situace, kdy učitelé komunikaci s rodiči pokládali za náročnou. Jedním z takových případů bylo, když ředitel školy rozčíleně líčil, že mu den po návratu dětí ze školy v přírodě volal jeden z rodičů, že se doslechl, že vznikl v účetnictví přeplatek a z poplatku za ŠVP se bude určitá částka vracet. Rodič chtěl vědět, kdy k vrácení dojde. Pana ředitele rozčílilo, jak si rodič může myslet, že okamžitě po návratu dětí má tuto situaci vyřešenou a byl pohoršen tím, že se rodič dožaduje navrácení peněz v tak krátkém čase. Změna v jeho uvažování o problému nastala, když mu supervizor položil otázku, proč to chtěl rodič asi vědět. Volal opravdu proto, aby ředitele naháněl a nutil k neustálé práci? Volal proto, aby ředitele rozčílil? Nebo volal proto, že možná zrovna mají finanční nouzi a rodič byl rád, že se peníze budou vracet? Nebo se jen chtěl informovat a vůbec nic tím nezamýšlel? Neznáme odpověď na tyto otázky. Pokud ovšem nebudeme apriori očekávat, že rodiče telefonují proto, aby učitele kontrolovali, stíhali a kladli nereálné požadavky, nebudeme tak o nich ani přemýšlet. Možná se nám s nimi bude i snadněji komunikovat.

*** Jednou z dalších častých obtíží bylo právě zmíněné telefonování rodičů, které probíhalo během víkendů, večerních hodin a v jiných nevhodných časech. Zpravidla se jednalo o telefonáty řediteli školy, který je ovšem kdykoli rodiče zavolali, začal v nějaké podobě řešit. Celý pedagogický sbor se shodl, že není možné, aby komunikace s rodiči probíhala tímto způsobem. Jestliže se rodiče ozvou mimo běžnou pracovní dobu, natož ve víkendovém čase, bude s nimi dohodnuto, kdy se mohou k jednání dostavit do školy. Je vhodné jim naznačit, že učitelé chápou naléhavost celé situace, rádi ji s nimi budou řešit, ale není možné o věci telefonovat v momentě, kdy učitel nemá žádné podklady pro řešení.

Co stojí za pozornost:

• Nastavení pravidel komunikace není jednoduchá a jednorázová záležitost. Především jedná-li se o situace, v nichž je angažováno více osob (v našem případě celý pedagogický sbor), které mají dodržovat shodná pravidla, je nutné o nich opakovaně hovořit a připomínat si je. Toto se dělo i ve zmíněné škole. Jednorázové stanovení postupu nebylo zdaleka ihned účinné. Připomínáním společných dohod i jejich důsledným vyžadováním (čemuž napomohlo jak vedení školy, tak metodička prevence) se však v současné době daří je dodržovat.
• Hovoříme-li o adekvátních podmínkách pro rozhovor s rodiči, znamená to vedení rozhovoru v klidu, v dohodnutém čase, který je dostatečně dlouhý, avšak může být přesně stanoven a předem oznámen (např. 60 minut), a učitel má po ruce veškeré materiály, které je případně nutné prostudovat (např. písemné práce, sešity žáka, učebnice).
• Rozhovor s rodiči je třeba pokládat za běžnou komunikaci, při níž řešíme určitý problém. Rodiče jsou partneři pro diskusi, nikoli protivníci, nad nimiž je třeba zvítězit. Jestliže budeme předem rodiče vnímat jako nepřítele, rozhodně se to promítne do průběhu rozhovoru a mnohem snáze se dostaneme do konfliktní situace.
• Jestliže se rodiče na něco ptají, je vhodné to chápat tak, že potřebují informace, které nemají, že nemají totožnou zkušenost s učiteli, proto jim je něco nejasné, nechápou, proč ve škole něco proběhlo. Neptají se proto, že chtějí učitele zkoušet, nebo automaticky osočit z nekompetentní práce. Vysvětlování a prosté odpovídání na dotazy, aniž bychom je pokládali za útok na svojí osobu, pomohou poklidnému průběhu rozhovoru.
• Zmíněná třídní učitelka, která vzala žáka na výlet navzdory původnímu rozhodnutí, udělala chybu, když do školy přišla na poslední chvíli a ihned začala připravovat třídu k odchodu. Kdyby dorazila do školy tak, jak je vyžadováno, tj. minimálně patnáct minut před začátkem výuky, měla by dost času pohovořit s matkou žáka v klidu a v prostoru mimo ostatní žáky. Za takových podmínek by se bezpochyby necítila tolik zahnaná do úzkých, jak to vnímala při rozhovoru před budovou školy. Mnohem snadněji by pak mohla důsledně trvat na svém rozhodnutí. Faktor dostatečného množství času při rozhovorech s rodiči je nesmírně důležitý!
• Pedagogický sbor, přestože si uvědomuje, že komunikace s rodiči je jeho slabinou, se snaží systematicky a opakovaně hledat způsoby, jak komunikaci zefektivnit. Díky tomuto přístupu se učitelům daří zvládat rozhovory s rodiči lépe. Je však zjevné, že práce s lidmi, což práce učitelů bezpochyby je, bude vždy znovu přinášet rozličné komunikační situace. Není asi možné připravit se na všechny z nich, je však vhodné mít vytvořené dostatečné zázemí (např. dohody, které platí pro všechny učitele, pravidla komunikace, podporu vedení, které nebude zasahovat do rozhovoru s rodiči a komunikovat s nimi před tím, než proběhne komunikace mezi rodiči a třídní učitelkou, ani s nimi nebude komunikovat bez přítomnosti třídní učitelky).
• V neposlední řadě bylo učitelům naznačeno, že je důležité, aby s rodiči komunikovali také z vlastní iniciativy o tom, co se ve škole děje, co se jim daří, aby se pochlubili svojí prací se žáky. Jedná se o školu, která je ve vzdělávání žáků i v péči o ně nesmírně pokroková a otevřená novým zkušenostem. Je zjevné, že práci s dětmi mají všichni učitelé velmi rádi (často také říkají, že komunikace s dospělými je pro ně náročná, ale když vstoupí do třídy mezi děti, je to radost). Je třeba zaměřit pozornost také na to, kdy se daří a hovořit o situacích, kdy komunikace s rodiči žáků probíhala úspěšně. Je vysoce pravděpodobné, že takových momentů bylo mnoho, patrně více než konfliktních rozhovorů. Často však příjemné chvilky přecházíme bez povšimnutí, chápeme je jako samozřejmost, a nepříjemnosti prožíváme a přemýšlíme o nich s nadbytečnou intenzitou. Snadno se tak stane, že začneme celkovou komunikaci s rodiči vnímat jako převážně obtížnou, což vůbec nemusí být pravda.