EDUPROB veřejnost

Klíčová slova : výukové obtíže, stres, školní fobie, spolupráce rodiny a školy

Maruška žije na venkovském statku, kde její matka pracuje u koní. Přistěhovaly se sem samy dvě z druhého konce republiky, když matka hledala práci. Marušce bylo v té době asi pět let. Její starší bratr zůstal na Moravě, kde pracuje. Její sestra studuje střední školu a bydlí na internátě ve městě blízko vesnice, v níž žije dívka s maminkou. Maruščin otec zemřel dříve, než se narodila. Jak naznačuje věk obou starších sourozenců, narodila se rodičům v relativně pozdním věku.

Maruščina matka vždy pracovala u koní, sama dívka má ke koním velmi přátelský vztah. Většina jejích zájmů, knížek i hraček s koňmi nějak souvisí. Větších koní se ovšem trochu bojí, protože ji v předškolním věku jeden nakopnul tak, že musela být dlouhodobě hospitalizována a měla vnitřní zranění. To byl také důvod odkladu povinné školní docházky o jeden rok. Dívka následně začala docházet do školy v blízké vesnici, kam dojížděly děti z okolí. Byla to jediná dostupná škola v místě bydliště.

Maruška s maminkou kontaktovaly poradenské zařízení na počátku druhé třídy základní školy. V té době se začaly stupňovat obtíže dívky ve škole, která se pro ni stala takřka noční můrou. Každé psaní domácích úkolů bylo doprovázeno pláčem a značnou nechutí. Také odchody do školy se začaly různě prodlužovat a na Marušce bylo patrné, jaký má ze školy strach. Její matka se jí snažila pomoci, na druhou stranu ovšem situaci řešila poměrně rázně a na dceru se často kvůli jejímu úzkostnému chování zlobila. Tímto se vše jen zhoršovalo a nijak nepomohlo ani prohlášení paní učitelky, která matce již v říjnu příslušného školního roku oznámila, že dívku nechá propadnout, protože začíná značně zaostávat za ostatními dětmi a ve škole se jí nedaří.

Původní zakázkou rodiny bylo především vyšetření dívky a posléze doporučení vhodné intervence, resp. dalšího postupu doma i ve škole. Výsledky naznačily nevyrovnaný vývoj v řadě oblastí, oslabení některých kognitivních schopností nutných pro nácvik čtení, psaní i počítání, chudší slovní zásobu i limitované všeobecné znalosti. Její čtení a psaní bylo na mnohem nižší úrovni, než by se u žáka druhé třídy očekávalo, což zřejmě úzce souviselo s enormně oslabeným tzv. fonemickým uvědoměním [1] , ale také minimálním zapamatováním správných tvarů písmen i zhoršeným soustředěním. Maruška nezvládla napsat ani jednoduchá slova, při čtení stěží zvládla pojmenování písmen, spojení do slov a plynulé čtení, byť jen slov, se nedařilo vůbec. Veškeré její projevy ještě více komplikovala úzkost, která se objevovala, jakmile se práce zaměřila na školní problematiku. Maruška pak mnohdy odmítala komunikovat, bála se odpovědět na otázku, byla zaražená a plačtivá. Děsilo jí jakékoli psaní i pouhý pohled na text, který by měla přečíst. V této situaci se zdálo zcela pochopitelné, že ve škole neprospívá a nedaří se jí ani v předmětech, které se čtením a psaním nemusejí přímo souviset.

Výsledky vyšetření byly s Maruščinou maminkou probrány a byla jim nabídnuta další spolupráce, především za účelem posílení oslabených oblastí a průběžného sledování vývoje ve škole. Spolupráce byla nabídnuta také škole, avšak paní učitelka třídní opět zopakovala, že předpokládá, že Maruška bude opakovat ročník, aby učivo dohnala. Tentokrát se ovšem její matka nedala, vše konzultovala s poradenským zařízením a pokusila se ještě jednou požádat o individuální přístup k dívce a to přímo u ředitelky školy. Třídní učitelka posléze přestala o Marušce hovořit jako o potenciálním repetentovi, avšak komunikace matky s ředitelkou ji nijak nepotěšila.

Maruščina matka se rozhodla, že s dívkou začne systematicky pracovat a pokusí se jí pomoci zvládnout nároky školy. Vzhledem ke vzdálenosti místa bydliště od poradenského zařízení i obtížnému dojíždění do města bylo dohodnuto, že Maruška s maminkou zahájí program nazvaný Percepční a motorická oslabení ve školní praxi. Jedná se o metodu, která se zaměřuje na rozvoj různorodých kognitivních oblastí. Pro každé dítě se individuálně volí cvičení, která posilují to, co má oslabené. Rodičům je zpravidla ukazováno, jak mají s dětmi pracovat v domácím prostředí a postupně se úkoly různě upravují a mění, avšak návštěvy není nutné realizovat příliš často. Nevýhodou programu je jeho poměrně drilový charakter. Od rodiny se očekává, že bude denně doma s dítětem pracovat a vykonávat takřka totožná cvičení. V případě Marušky se postupně trénovalo sluchové vnímání, sluchová analýza a syntéza, sluchová paměť a serialita.

Kromě zadaných cvičení bylo s Maruščinou maminkou probráno, jak s dcerou pracovat, aby ji nadměrně nezatěžovala. Bylo s ní opakovaně konzultováno, jak postupovat při intenzivnější výuce čtení, psaní i počítání. Bylo jí doporučeno, ať posečká a prozatím s Maruškou spíše pracuje na dovednostech, které už se jí relativně daří, nenutí ji číst a psát úkoly pro druháky, ale snaží se jí ukázat, co už umí. Především měly pracovat s jednoduchými a krátkými texty, resp. zpočátku spíše s pracovními listy, které obsahují slova. Vše mělo být doprovázeno dalšími úkoly, při nichž se trénují oslabené dovednosti, ale které lze zvládnout (např. různými hrátkami se slovy, malováním podle písmen). Mimo to začala rodina využívat a cvičit čtení za využití postřehovacích slabik.

Rodina docházela do poradenského zařízení dva roky. Matka s dcerou pravidelně doma pracovaly a současně stále hledaly nové postupy, které Marušce pomohou zvládnout to, co se jí nedaří. Za tímto účelem ve třetí třídě také společně našly slečnu, která dívce pomáhala s učením angličtiny, protože v tom jí maminka nedokázala podpořit (sama jazyk vůbec neznala). K Vánocům v druhé třídě dostala Maruška první knížky o koních, které si během druhé třídy sama přečetla. Jako dobrý nápad se také ukázalo, když později dostala mobilní telefon. Maminka se velmi radovala, když jí dcera začala psát textové zprávy. Sice v nich bylo mnoho chyb, ale Maruška měla další motivaci ovládnout čtení a psaní.

Na závěrečném vysvědčení byla nakonec hodnocena výborně či chvalitebně, s celkovým prospěchem „prospěla s vyznamenáním“. Stejně dopadly její výsledky i o rok později. Systematickou prací se podařilo rozšířit slovní zásobu dívky, podpořit její soustředění na práci, její vyjadřovací schopnosti i logické myšlení. Také odhodlání k práci a k plnění úkolů se během dvou let významně proměnily k lepšímu. Neméně důležité bylo, že začala zvládat samostatně číst i psát a obavy ze školy postupně ustoupily.

Je pochopitelné, že Maruška bude i nadále potřebovat pomoc a průběžné vedení. Pravděpodobně nebude po celou dobu školní docházky prospívat tak výborně, jak je tomu nyní. Je však důležité, že se naučila společně s maminkou systematicky pracovat a obě pochopily, že školní obtíže nejsou definitivní a lze s nimi bojovat.

Co stojí za pozornost:

• Třídní učitelka, ač se původně projevovala poněkud neprofesionálně (dokonce v rozporu se školským zákonem, když odmítala přizpůsobit podmínky výuky dívce a jako jediné řešení viděla opakování ročníku), dokázala změnit svůj postoj vůči dívce, když zjistila, že Maruška pravidelně s matkou pracuje. Více pak zaměřila pozornost na úspěchy dívky a proměny v jejích výsledcích, dokonce se zajímala o konkrétní pomůcky a postupy, které doma využívají.
• V tomto ohledu by však situaci bezpochyby usnadnilo, pokud by třídní učitelka kontaktovala také poradenské zařízení, do něhož dívka docházela, a pohovořila o Marušce také s psycholožkou a speciální pedagožkou, které ji měly v péči.
• V průběhu intenzivní a dlouhodobé práce matka pochopila, v čem mohou spočívat, resp. co může ovlivňovat Maruščiny nezdary ve škole. Místo, aby jí neúspěchy a obavy ze školy vyčítala, začala aktivně hledat řešení situace.
• Sama v této souvislosti konstatovala, že by ji nenapadlo, co může dceři činit obtíže. Nechala se dokonce slyšet, že by každý rodič měl s dítětem pracovat podobně, jako pracovala ona s dcerou, protože tak pochopí, co pro potomka může být obtížné i jak mu může pomoci.
• Při hledání řešení obtíží dívky byly zvažovány její celkové schopnosti a dovednosti a nevycházelo se pouze z toho, co bylo na první pohled zjevné (tj. značné obtíže při učení). Tím, že se průběžně posilovaly související oblasti (v případě Marušky zejména fonemické uvědomění), následně došlo i k zmírnění školních obtíží.
• Někdy je nutné přemýšlet o zdroji obtíží a ten se pokusit minimalizovat, nikoli pouze změnit projev obtíží. Je pravděpodobné, že pouhé intenzivní čtení, psaní a počítání, by jednak nepřineslo kýžený efekt, jednak by hodiny strávené touto činností vedly k ještě výraznější úzkosti dívky a stresovaly by ji.
• Mnohdy je při nápravě školních obtíží nutné vrátit se se žákem na předchozí úroveň, kterou už má zvládat. Jednak se mu bude více dařit, a tak se podpoří jeho přesvědčení, že dokáže i další úkoly, jednak neumí-li to, co nutně předchází aktuálním dovednostem, je takřka nemožné vysvětlit mu je, naučit je a dovést ho k jejich využívání.

[1] Fonemické uvědomění označuje schopnost uvědomit si hlásky ve slově, která se vyvíjí a zdokonaluje v průběhu prvních let života, avšak měla by být na dostatečné úrovni před nástupem dětí do základní školy. Výzkumné studie zdůrazňují, že bez náležité rozvinutého fonemického uvědomění se nám daří jen obtížně identifikovat napsaná slova a pochopitelně rovněž slova adekvátně zapisovat.