MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI

1. Základní informace

Ministerstvo spravedlnosti České republiky je ústředním orgánem státní správy v justiční oblasti. Bylo zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Tento kompetenční zákon (ve znění pozdějších předpisů) vymezuje základní působnost ministerstva, další kompetence jsou zahrnuty v jednotlivých zákonech.

Sídlo ministerstva je ve Vyšehradské ulici 16 v Praze 2. Současnou hlavní představitelkou ministerstva je JUDr. Daniela Kovářová, která byla do funkce jmenována 8.5. 2009. Prvním náměstkem je JUDr. Marek Görges.


2. Historie ministerstva

Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy soudů bylo zřízeno dne 20.3.1848 jako jedno ze čtyř ministerstev Rakousko-Uherska. V jeho čele stanul nejdříve hrabě Ludwig Taaffe, kterého zakrátko vystřídal Franz von Sommeruga. Přestože se počet ministerstev velice často měnil, ministerstvo spravedlnosti si po celou dobu existence Rakouska-Uherska udrželo svůj význam a ministr spravedlnosti byl členem každé nové vlády. V jeho čele stáli často velmi vlivní politici, např. již zmíněný hrabě Taaffe či nechvalně známý Alexander Bach.

Ministerským nařízením ze dne 25.10.1865 byla potom pod Ministerstvo spravedlnosti převedena i správa věznic. Takto vymezená působnost ministerstva trvala s malými úpravami až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918.   
 
V Československé republice bylo Ministerstvo spravedlnosti zřízeno zákonem Národního výboru československého č. 2/1918 Sb. V důsledku tzv. recepční normy byl při vzniku Československa v roce 1918 recipován i právní řád rakousko-uherské monarchie, včetně působnosti jednotlivých ministerstev. Ministerstvo spravedlnosti proto i nadále vykonávalo státní správu soudů, státních zastupitelství a věznic.
Na území osvobozeného Československa byla činnost Ministerstva spravedlnosti obnovena ústavním dekretem presidenta republiky č. 1/1945 Sb., o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné. Ministerstvo spravedlnosti i nadále vykonávalo státní správu soudů a vězeňství. Ústavním dekretem presidenta republiky č. 94/1945 Sb. byl vytvořen Sbor uniformované vězeňské stráže (SVS) pro výkon správní a strážní služby v soudních věznicích a trestních ústavech. Zákonem č. 112/1945 Sb., o správě soudních věznic a trestních ústavů, byl Ministerstvu spravedlnosti svěřen vrchní dozor nad těmito zařízeními s tím, že běžný dozor prováděli u věznic okresních soudů přednostové okresních soudů, u věznic krajských soudů potom presidenti krajských soudů a u trestních ústavů jejich přednostové.

K výraznějším změnám v působnosti Ministerstva spravedlnosti došlo po roce 1948. Zákonem č. 321/1948 Sb. byl nově vytvořen Sbor uniformované vězeňské stráže a to jako veřejně ozbrojený a jednotně organizovaný sbor. Příslušníci tohoto sboru byli potom na základě § 51 zákona č. 66/1952 Sb., o organizaci soudů, převedeni do Sboru národní bezpečnosti ministerstva vnitra.

Od 1.9.1957 přešlo do působnosti Ministerstva spravedlnosti řízení Rejstříku trestů, jejichž evidenci vedli od roku 1922 státní zástupci na úrovni krajů. Od 1.1.1962 přešel Rejstřík trestů pod Generální prokuraturu, aby se v roce 1991 vrátil pod Ministerstvo spravedlnosti jako rozpočtová organizace (zákon č. 269/1994 Sb.).

Zákonem č. 77/1959 Sb., o Sbírce zákonů a Úředním listu, bylo Ministerstvo spravedlnosti s účinností od 1.1.1960 pověřeno vydáváním Sbírky zákonů a Úředního listu (na Slovensku Poverenictvo spravedlivosti).  Činilo tak až do 31.12.1990, kdy tato činnost přešla zákonem  č. 131/1989 Sb. na Federální ministerstvo vnitra a později na ministerstvo vnitra ČR.
Zákonem č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, byl zřízen Sbor nápravné výchovy, a to jako ozbrojený a podle vojenských zásad organizovaný sbor, podřízený ministru spravedlnosti.

Federativní uspořádání republiky provedené v roce 1968 s sebou přineslo nové uspořádání ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Ministerstvo spravedlnosti bylo zařazeno  mezi tzv. republikové ministerstva. Došlo tak ke zřízení Ministerstva spravedlnosti České republiky a Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky. Kompetence českého ministerstva spravedlnosti byly stanoveny zákonem ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Byla mu svěřena státní správa soudnictví, státního notářství a vězeňství.

Další výrazné změny v postavení a kompetencích Ministerstva spravedlnosti byly provedeny po pádu komunistického režimu v roce 1989 a poté i po vzniku samostatné České republiky. Privatizace státních notářství provedená zákonem č. 358/1992 Sb. znamenala ukončení státní správy notářství ze strany ministerstva.   

K 1.3.1993 byl zrušen Sbor nápravné výchovy a místo toho byla zřízena Vězeňská služba České republiky (zákon č. 555/1992 Sb.). Ta zajišťuje výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody, ochranu pořádku a bezpečnosti při výkonu soudnictví a správě soudů a při činnosti státních zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti. Je členěna na vězeňskou službu, justiční stráž a správní službu.

Poslední zaznamenaná změna v kompetencích Ministerstva spravedlnosti byla provedena v souvislosti se zřízením probační a mediační služby. 

3. Současnost

V současné době se působnost Ministerstva spravedlnosti řídí dle ustanovení § 11 zákona      č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, v platném znění. Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy, státní zastupitelství, vězeňství a probaci a mediaci. Dále vystavuje právní posudky pro úvěrové a garanční smlouvy, ve kterých je Česká republika smluvní stranou a zastupuje Českou republiku při vyřizování stížností na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejích Protokolů.

Ministerstvo spravedlnosti řídí Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Rejstřík trestů, Justiční akademii v Kroměříži a Probační a mediační službu.

3.1. Budova Ministerstva spravedlnosti

Ministerstvo spravedlnosti sídlí v Praze 2 ve Vyšehradské ulici 16. Dnešní objekt stojí na místě dřívějšího kláštera sv. Bartoloměje, který založila Eliška Přemyslovna. Roku 1803 byla budova přeměněna v městský chudobinec. V roce 1884 byla budova zbořena.
Současný rozlehlý neorenesanční komplex tří budov stojí v ulicích Vyšehradské, Botičské a Na Slupi. Byl postaven v letech 1882-1884. V době I. světové války sloužila budova jako polní lazaret armády se speciálním zaměřením na amputace nohou. Po válce v ní byl umístěn domov důchodců. V roce 1930 byla přidělena Ministerstvu veřejného zdravotnictví. Ministerstvo spravedlnosti sídlilo v té době v tzv. kadetce na Prašném mostě (dnešní budova Ministerstva obrany), do Vyšehradské ulice bylo přemístěno po okupaci Československa        v roce 1939. V roce 1958 byla třetina komplexu předána pro potřeby školství (dnešní Gymnázium Botičská).

V současné době má Ministerstvo spravedlnosti detašované pracoviště v Praze 2, v nedaleké ulici Na Děkance, kde sídlí některé jeho útvary. Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva sídlí v Letenské ulici v Praze 1.

3.2. Ministryně a ministři spravedlnosti

Od roku 1918 se na postu ministra spravedlnosti vystřídalo celkem 33 osob, z toho byly tři ženy (Dagmar Burešová, Vlasta Parkanová a Daniela Kovářová). Dvakrát vykonávali funkci ministra spravedlnosti Afréd Meissner (květen – září 1920 a únor 1929 – únor 1934), Václav Škoda (září 1953 – prosinec 1954 a červen 1956 – červenec 1960) a Pavel Rychetský (říjen 2000  únor 2001 a od července 2002 do srpna 2003). Nejdéle vykonával post ministra spravedlnosti Jan Němec (od září 1969 do června 1981), naopak nejkratší dobu setrval          ve funkci Vladimír Fajnor (od září 1938 do října 1938).

Tři ministři spravedlnosti vykonávali zároveň  funkci místopředsedy vlády – Jan Kalvoda, Pavel Rychetský a Pavel Němec. Vladimír Špidla byl předsedou vlády pověřeným řízením ministerstva spravedlnosti.


4. Kompetence Ministerstva spravedlnosti

(1) Ministerstvo  spravedlnosti je  ústředním orgánem  státní správy pro soudy a státní zastupitelství.

(2) Ministerstvo  spravedlnosti  vystavuje  právní  posudky k úvěrovým  a garančním  dohodám, v  nichž je  smluvní stranou Česká republika.

(3) Ministerstvo  spravedlnosti je  ústředním orgánem  státní správy  pro  vězeňství;  je  mu  podřízena  Vězeňská  služba České republiky.  Ministerstvo  spravedlnosti  zajišťuje telekomunikační síť Vězeňské služby České republiky.

(4)  Ministerstvo spravedlnosti  je ústředním  orgánem státní správy pro probaci a mediaci.

(5) Ministerstvo spravedlnosti zastupuje Českou republiku při vyřizování stížností  na porušení Úmluvy  o ochraně lidských  práv a základních  svobod  a  jejích  Protokolů  a  Mezinárodního paktu o občanských  a  politických  právech  a  koordinuje  provádění rozhodnutí příslušných mezinárodních orgánů.

4.1. Legislativa

Ministerstvo spravedlnosti připravuje právní předpisy v oblastech práva občanského, obchodního, trestního a procesního. Vydává také právní úpravy předpisů, jimiž se řídí soudci, advokáti, notáři či exekutoři.

Rosáhlou reformu justice nastartoval ihned po svém nástupu do funkce ministra spravedlnosti v roce 2006 Jiří Pospíšil, v níž je pokračováno i pod vedením současné ministryně Daniely Kovářové. V jejím rámci byla přijata a vyhlášena ve Sbírce zákonů řada nových průlomových právních předpisů. Cílem je celkové zlepšení a zefektivnění činnosti justice. Mezi nejdůležitější legislativní úkoly v tomto volebním období patří zejména kompletní rekodifikace soukromého a trestního práva. Dalším ze stěžejních projektů je elektronizace justice, jejíž hlavním cílem je zrychlit a zefektivnit činnost soudnictví pro veřejnost i rezort jako takový.
Na přípravě zákonů spolupracují s ministerstvem spravedlnosti experti z praxe. V rámci maximální otevřenosti justice občanům je veřejnosti umožněno ovlivnit podobu zákonů prostřednictvím veřejného připomínkového řízení.

4.2. Analýzy a koncepce

Prioritním cílem ministerstva spravedlnosti je trvalý rozvoj rezortu justice. Za tímto účelem jsou realizovány dlouhodobé projekty s cílem zlepšení a zrychlení činnosti soudnictví.  Ministerstvo spravedlnosti rozvíjí projekty v oblasti elektronizace justice. Jedním z nich je  například již realizovaný insolvenční rejstřík a elektronický platební rozkaz. Dále připravuje projekty v oblasti organizace justice, jsou jimi například vymáhání justičních pohledávek či sledování trestu domácího vězení.

Mezi projekty, které svým významem přesahují dopady do resortu justice, patří především projekt změny systému voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (usnesení vlády).

Ministerstvo spravedlnosti rovněž zajišťuje analýzy právního a skutkového stavu připravovaných právních úprav, především zhodnocení nezbytnosti rozšíření právní regulace, včetně zhodnocení dopadů předpokládané změny právního stavu; při tomto hodnocení postupuje podle Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA). Závěrečná zpráva hodnocení dopadů regulace (RIA) je nedílnou součástí obecné části důvodové zprávy připravované právní úpravy.

4.3. Civilní legislativa

Civilní legislativa se zabývá přípravou návrhů právních předpisů z oblasti práva občanského a obchodního, mezinárodního práva soukromého, občanského soudního řízení, správního soudnictví a mediace v netrestních věcech. Mezi nejdůležitější úkoly momentálně patří příprava nového občanského zákoníku.

Významným úspěchem v této oblasti bylo přijetí zákona o přeměnách obchodních společností a družstev (zákon č. 125/2008 Sb.) a zákona o nabídkách převzetí (zákon č. 104/2008 Sb.). Dále byl několikrát novelizován občanský soudní řád. Novelizací zde byl zaveden institut elektronického platebního rozkazu (zákon č. 123/2008 Sb.), dále byl nově upraven výkon rozhodnutí týkající se výchovy nezletilých dětí (zákon č. 295/2008 Sb.) a naposledy byla přijata a vyhlášena ve Sbírce zákonů  tzv. souhrnná novela občanského soudního řádu (zákon č. 7/2009).

Cílem zákonů o přeměnách obchodních společností a zákona o nabídkách převzetí je zpřehlednit právní úpravu v dané oblasti, která byla dříve obsažena v obchodním zákoníku a transponovat příslušné směrnice Evropských společenství. Prvně uvedený zákon má mimo jiné umožnit přeshraniční fúze, druhý zákon upravuje povinné a dobrovolné nabídky převzetí.
Cílem novely institutu elektronického platebního rozkazu je možnost podávat návrh na vydání platebního rozkazu elektronicky prostřednictvím formuláře.

Mezi základní oblasti, které upravuje novela občanského soudního řádu týkající se výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, patří zvýšení transparentnosti nařizování předběžných opatření, možnost nařídit mimosoudní jednání ve formě smírčího jednání, mediace či rodinné terapie. Zavádí se nový typ řízení o navrácení dítěte při mezinárodních únosech dětí, koncepčně se mění výkon rozhodnutí odnětím dítěte a zavádí se definice vhodného prostředí.

Smyslem novely občanského soudního řádu týkající se institutu domácího násilí je především doplnit a zpřesnit ustanovení týkající se ochrany před domácím násilím, tj. zejména blíže specifikovat jednotlivé instituty domácího násilí a odstranit interpretační potíže jednotlivých ustanovení, které vznikly v souvislosti s aplikací tohoto institutu v praxi. Právo každého člověka na život, zdraví, svobodu a lidskou důstojnost je zakotveno jak v ústavních zákonech ČR, tak v mezinárodních dokumentech a rovněž v závazných předpisech evropských společenství. Domácí násilí je zásahem do základních práv člověka (např. právo na život, zdraví, sovobu, …), a to často s nedozírnými následky na jeho účastnících, ale i na dětech, které jsou jeho častými svědky. Počty případů i intenzita projevů rok od roku stoupá, a proto je nutné instituty směřující k ochraně jeho obětí neustále rozšiřovat a zlepšovat. Právě to je hlavním účelem této novely.

Tzv. souhrnná novela občanského soudního řádu přináší do našeho právního řádu novou úpravu systému doručování, zjednodušení systému protokolace (pořizování zvukového či zvukově obrazového záznamu o jednání v občanském soudním řízení), možnost  efektivní obrany proti průtahům v řízení, omezení rozsahu odůvodnění rozhodnutí soudů, posílení notáře jako soudního komisaře v dědickém řízení a jiné další rozsáhlé změny a zlepšení a vůbec celkové zpřehlednění civilního procesu a odstranění nedostatků vycházejících z poznatků praxe.

5. Soudy

Soudní moc v ČR vykonávají nezávislé soudy. Podle ústavy ČR tvoří  soustavu Nejvyšší soud (v Brně), Nejvyšší správní soud, vrchní soudy (pro Čechy v Praze, pro Moravu a Slezsko      v Olomouci), krajské soudy a okresní soudy. Samostatné postavení má Ústavní soud, který dohlíží na dodržování ústavnosti, posuzuje soulad zákonů a všech mocenských rozhodnutí s ústavou.

Spory o pravomoc mezi soudy rozhodují vrchní soudy.
5.1. Nejvyšší soud ČR
Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud ČR a Nejvyšší správní soud ČR. Základními právními předpisy, které upravují jeho postavení, je Ústava České republiky (zákon č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů), Zákon o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a podrobněji pak Jednací řád a Rozvrh práce Nejvyššího soudu České republiky a dále zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Náplní jeho činnosti je především rozhodování o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím odvolacích soudů, rozhodování o stížnostech pro porušení zákona, rozhodování o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů na území České republiky, vyžaduje-li to zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva. Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Nejvyšší soud přispívá k sjednocování rozhodovací činnosti soudů rovněž tak, že uveřejňuje stanoviska a vybraná nejzávažnější rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Soudci Nejvyššího soudu též spolu se soudci Nejvyššího správního soudu rozhodují              o kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí, jehož stranami jsou soudy konající v občanském soudním řízení a správní soudy anebo soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy. O kompetenčním sporu rozhoduje zvláštní senát složený ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu, který jedná a rozhoduje v sídle Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší soud České republiky je členem Sítě předsedů nejvyšších soudů členských států Evropské unie a také je členem Asociace kasačních soudů frankofonní oblasti.

5.2. Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud sídlí stejně jako Nejvyšší soud v Brně. Je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Ve správním soudnictví poskytují krajské soudy a Nejvyšší správní soud ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. V rámci této ochrany především dbá o zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech, které směřující proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí. Tato ochrana proti nezákonným rozhodnutím správního orgánu je dále nově doplněna o ochranu před jeho nečinností a před nezákonnými zásahy správního orgánu.
Nejvyšší správní soud dále rozhoduje ve věcech volebních, ve věcech rozpuštění politických stran a politických hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti a o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem. Do pravomoci Nejvyššího správního soudu patří rovněž rozhodování některých kladných nebo záporných kompetenčních sporů mezi orgány veřejné správy. Nejvyšší správní soud je také kárným soudem pro řízení ve věcech soudců a státních zástupců.

5.3. Vrchní soud
Další částí hierarchie soudního systému České republiky je vrchní soud. Existují dva, Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci.
Vrchní soudy se skládají z předsedy soudu, místopředsedy a dalších soudců. Rozhodují          v senátech složených z předsedy soudu, místopředsedy a dalších soudců.
Vrchní soudy rozhodují o řádných a mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím krajských soudů tam, kde tyto soudy rozhodují v I. stupni, např. ve věcech ochrany osobnosti nebo o nejzávažnějších trestných činech. Dále zaujímají stanoviska k výkladům zákonů a jiných právních předpisů. Přezkoumávají zákonnost rozhodnutí jiných orgánů a rozhodují o dalších zákonem určených případech.
Existence vrchních soudů je však mnohými kritizována jako nadbytečná. Je poukazováno na nízkou kvalitu a malou relevanci jejich rozhodovací činnosti, podmíněnou i tím, že tyto soudy na rozdíl od Nejvyššího soudu nezveřejňují svou judikaturu.

5.4 Krajské soudy
Krajské soudy jsou jedním z článků obecných soudů České republiky. Tvoří druhý stupeň naší soudní soustavy.
Existuje je jich celkem osm, z toho 2 mají sídlo v Praze. Jeden z nich je krajským soudem pro Středočeská kraj, druhý pak pro samotnou Prahu. Dále se nachází v Brně, v Hradci Králové, v Plzni, v Českých Budějovicích, v Ostravě a v Ústí nad Labem.
Krajské soudy se skládají z předsedy a místopředsedů, dalších soudců a přísedících. Krajské soudy rozhodují v senátech. Samosoudci rozhodují jen v případech stanovených precesními předpisy.
Krajské soudy rozhodují o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím okresních soudů. Dále je jim svěřena rozsáhlá specializovaná prvoinstanční agenda, např. rozhodování v některých obchodních věcech, ve sporech o ochranu osobnosti nebo o nejzávažnějších trestných činech.

5.5 Okresní soudy
Nejnižším a nejzákladnějším článkem českého soudnictví tvoří okresní soudy. V České republice existuje celkem 85 okresních soudů. V Praze a v Brně mají tyto soudy odlišné názvy (Obvodní soud pro Prahu 1 až 10, resp. Městský soud v Brně) a existují i tři pobočky okresních soudů, v Krnově, v Havířově a Valašském Meziříčí.
Okresní soud se skládá z předsedy soudu, místopředsedy nebo místopředsedů, dalších soudců a přísedících. Okresní soud rozhoduje v senátech nebo samosoudcem. Senáty okresního soudu se skládají ze soudce a dvou přísedících.
Okresní soudy vykonávají prvostupňové řízení jak ve věcech trestních, tak civilních. Zákon rovněž stanovuje, že okresní soudy v občanském soudním řízení také mohou přezkoumávat rozhodnutí jiných orgánů.





6. Zdroje
Justice [online]. [cit.20.4.2010]. Dostupné z: <http://portal.justice.cz/>
Krajský soud [online]. [cit.20.4.2010]. Dostupné z: <http://www.krajskysoud.cz/>
Nejvyšší soud [online]. [cit.20.4.2010]. Dostupné z: <http://www.nsoud.cz/>
Nejvyšší správní soud [online]. [cit.20.4.2010]. Dostupné z: <http://www.nssoud.cz>
Okresní soud [online]. [cit.20.4.2010]. Dostupné z: <http://www.okresnisoud.cz>
Státní správa [online]. [cit.20.4.2010]. Dostupné z: <http://www.statnisprava.cz/>
Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. [cit.20.4.2010].
Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org>





Příloha č. 1


Představitelé Ministerstva spravedlnosti ČR:
JUDr. Daniela Kovářová - ministryně spravedlnosti, jmenována do funkce dne 8. 5. 2009
JUDr. Marek Görges - 1. náměstek ministryně
JUDr. Pavel Staněk - náměstek ministryně, sekce kabinetu ministra
PhDr. Jaroslav Gacka - náměstek ministryně, sekce ekonomická
PhDr. Marek Ženíšek, Ph.D. - sekce mezinárodních vztahů
Mgr. Zdeněk Zajíček - náměstek pro projekty


Adresa Ministerstva spravedlnosti ČR:
Vyšehradská 16   
128 10 Praha 2
Telefon  221 997 111
Fax  224 919 927
e-mail  posta@msp.justice.cz
IČO:  00 02 54 29

Zuletzt geändert: Monday, 27. January 2014, 11:57