Volební systém v České republice
Abschlussbedingungen
VOLEBNÍ SYSTÉM V ČESKÉ REPUBLICE
Volební systém je jasně definovaný způsob řízení průběhu voleb, tj. na jeho základě je určeno jak mají voliči volit, jak jsou zjištěny volební výsledky a jak jsou jednotlivé hlasy přiděleny k voleným funkcím. Ve světě se vyskytují dvě podoby volebních systémů – většinový a poměrný, přičemž některé státy využívají jejich kombinované formy. Každý z těchto systémů má své výhody i nevýhody. Výběr proto vychází z rozhodnutí státních správ jednotlivých zemí, které jsou podmíněny jejich vlastními právními, organizačními, politickými a také etickými (morálními) pravidly.
Samotný volební systém však nezaručuje automaticky spravedlivé roztřídění volebních hlasů a tím dosažení věrohodných volebních výsledků. To totiž záleží na mnohem „vyšším“ systému – na systému moci. Protože čím více vládní systém podporuje svobodu slova, volby, ochranu menšin či lidských práv, tím více utváří spravedlivější volební systém.
Česká republika je v současnosti jednou z těch zemí, pro kterou je spravedlivý volební systém prioritou.
1 VÝVOJ VOLEBNÍHO SYSTÉMU V ČR
Od roku 1948 probíhaly na českém území veškeré volby dle sovětského způsobu, tedy pod dohledem jedné politické strany. Po politickém převratu v listopadu 1989, kdy se Česká republika přihlásila k respektování demokratických hodnot, bylo nutné změnit jak komunistický volební systém, tak samotnou organizaci voleb.
1.1 Rok 1990
První svobodné volby se uskutečnily v roce 1990 do Federálního shromáždění a do České národní rady. Pro tyto účely byly vypracovány dva nové zákony, první z nich byl volební zákon (č. 47/1990 Sb.) a druhým byl téměř identický zákon ČNR (č. 54/1990 Sb.) Mezi nejvýznamnější změny, které tyto zákony obsahovaly patřilo především zavedení poměrného systému pro rozdělení mandátů ve volebních krajích (do této doby volby probíhaly na základě většinového systému), umožnění volné soutěže politických subjektů ve volbách a právo kandidujících stran delegovat svého zástupce do základního stupně volebních komisí. Těmito změnami se volební systém navrátil k původním principům uplatňovaných za období první republiky. Bylo tak zajištěno, že volby budou probíhat na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Navíc tyto nové zákony přinesly některé novinky. Jednalo se například o zavedení 5% hranice, které musel kandidující subjekt dosáhnout, aby se tak mohl zúčastnit procesu rozdělovaní mandátů. Upraven byl také konečný počet mandátů přidělovaný stranám na základě celkového počtu odevzdaných hlasů, takže již nebyl stanoven podle počtu obyvatel. Opět byla zavedena tzv. Hagenbach-Bishoffova metoda, která přepočítává vlasy voličů dle mandátového čísla. Volebních krajů bylo celkem 12.
1.2 Rok 1992
V roce 1992 byla vyhlášena Listina základní práv a Svobod jako součást ústavního pořádku České republiky. Zároveň se stala nejvyšší normou, která vymezovala volební právo. Tentýž rok Česká národní rada schválila novou Ústavu České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), která určila za nový orgán zákonodárné moci dvoukomorový Parlament sestávající z Poslanecké sněmovny a Senátu. Funkce členů České národní rady byly automaticky pozměněna na funkci poslanců Poslanecké sněmovny.
Rok 1992 byl volebním pouze pro dolní komoru Parlamentu, jejíchž 200 členů bylo voleno na principu poměrného zastoupení. Pro Senát stanovila nová Ústava volby dle většinového systému, ty první se však konaly až v roce 1996.
V tomto roce neproběhly výrazné změny volebního zákona, takže volby proběhly téměř na stejném principu jako v roce 1990.
1.3 Období 1995 - 1996
V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna nový zákon č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu ČR, který upravuje průběh voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu. Tento zákon nepřinesl výrazné modifikace ve volebním systému, proto volby v roce 1996 proběhly beze změny oproti předešlým volebním obdobím.
Jak už bylo zmíněno výše, poprvé bylo voleno do svých funkcí 81 senátorů. Třetina senátorů byla zvolena na 2 roky, třetina na 4 roky a třetina na 6 let
1.4 Období 1998 - 2006
Rok 1998 přinesl na politickou scénu zcela novou situaci. Vláda vzniklá po volbách v roce 1996 se zhroutila a musela ji nahradit úřednická menšinová vláda. Její funkční období bylo stanoveno na šest měsíců, přičemž během této doby musel prezident vyhlásit nové tzv. předčasné volby.
Výsledkem těchto předčasných voleb byla menšinová vláda, jež fungovala na základě podepsání tzv. Opoziční smlouvy s druhou nejsilnější stranou.
Toto období bylo znamením volební reformy. V letech 2000 a 2002 byl volební zákon znovelizován (zákony č. 204/2000 Sb. a č. 37/2002). Změna spočívala ve snížení kauce politických subjektů, úprav příspěvků na volební kampaň a snížení preferenčních hlasů ze čtyř na dva. Dále doplňovala soustavu volebních orgánů, např. o zastupitelské úřady vzhledem k umožnění hlasování v zahraničí. Zásadní změnu zaznamenal algoritmus přepočtu hlasů na mandáty. Byla přijata metoda d΄Hondtova s řadou volebních dělitelů, tvořenou přirozenými celými čísly počínaje číslem 1 (d’Hondtův dělitel).Volebních krajů bylo navrhnuto 14, tak že byly identické s nově vytvořenými vyššími územně samosprávnými celky.
Reformu zákona však odsoudily a podaly k posouzení Ústavním soudu některé politické strany, protože podle nich posilovaly roli velkých stran na úkor těch menších. Ústavní soud nakonec nesouhlasil s modifikovanou verzí d´Hondtovy metody a se změnou volebních obvodů a část navrhované novely volebního zákona tak zrušil.
Poslední volby do Poslanecké sněmovny se konaly v roce 2006, nadcházející volby jsou naplánovány na květen 2010.
2 CHARAKTERISTIKA SOUČASNÉHO VOLEBNÍHO SYSTÉMU V ČR
Jak již bylo zmíněno výše, zákonodárnou moc vykonává v ČR dvoukomorový Parlament ČR. Volby do Poslanecké sněmovny jsou založeny na systému poměrného zastoupení, volby do senátu na většinovém principu a to podle zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky.
2.1 Organizace voleb
Volby do Parlamentu ČR vyhlašuje prezident republiky nejpozději 90 dnů před jejich konáním. Volit může každý občan ČR, který nejpozději druhý den voleb dosáhl 18 let věku. Voliči obdrží tři dny před volbami hlasovací lístky a hlasují ve stálých volebních okrscích vytvořených dle zákona o volbách do zastupitelstev obcí. Hlasování je řízeno okrskovými volebními komisemi. Volby jsou pod kontrolou Státní volební komise. Zpracování výsledků voleb je vykonáváno Českým statistickým úřadem.
2.2 Volby do Poslanecké sněmovny ČR
Poslanecká sněmovna se skládá z 200 poslanců, přičemž každý z nich je volen na čtyřleté období tajným hlasováním. Každý zvolený poslanec zastupuje svou politickou stranu.
Volby probíhají ve 14 volebních krajích (tj. vyšší územně samosprávné celky). Podmínkou pro vstup politické strany do Poslanecké sněmovny je překročení hranice pěti procent z celkového počtu platných odevzdaných hlasů. Pro koalice politických stran platí následující pravidlo: Koalice dvou stran musí získat nejméně 10% hlasů, koalice tří stran musí získat nejméně 15% hlasů, koalice čtyř a více stran musí získat nejméně 20% hlasů. Mandáty jsou ve volebních krajích stranám a koalicím, které překročily stanovenou uzavírací klauzuli, rozdělovány na základě d´Hondtova systému. Počty získaných hlasů každé strany jsou postupně děleny čísly, 1;2;3;4……n, kde n je o jednu větší, než je počet přidělovaných mandátů ve volebním kraji. Výsledky dělení všech stran a koalic jsou potom seřazeny podle velikosti až do počtu přidělovaných mandátů ve volebním kraji. Jednotlivým subjektům je potom přiděleno tolik mandátů, kolikrát se jejich výsledek objevil v porovnávané řadě. Na základě výsledků těchto voleb je ustavena nová Vláda ČR
Do sněmovny může být zvolen občan, jehož věk dosáhl min. 21 let. Poslanecká sněmovna může být rozpuštěna. Stane-li se tak, vyhlašují se mimořádné volby.
2.2.1 Volby v roce 2006
Poslední volby do dolní komory Parlamentu se konaly v červnu 2006 a skončily neuspokojivým čistým volebním patem – sto mandátů pro pravicovou Občanskou demokratickou stranu (ODS) a její spojence, Křesťanskou a demokratickou unii - čs. stranu lidovou (KDU-ČSL) a Stranu zelených, a zároveň sto mandátů pro Sociálně demokratickou stranu (ČSSD) a Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČ). Tabulka č. 1 ukazuje počet hlasů, které jednotlivé strany získaly a graf č. 1. podává přehled o jim přidělených mandátech.
Tento volební výsledek sice umožnil vstup první neparlamentní strany do Poslanecké sněmovny během existence samostatné České republiky, avšak zablokoval na několik měsíců vládnutí. Vláda sestavená Mirkem Topolánkem nezískala důvěru Poslanecké sněmovny a byla tak v demisi. Až v lednu 2009 získala pozměněná vláda - koalice tvořená ODS (9 zástupců), KDU-ČSL (5 zástupců) a Strany zelených (4 zástupci) nutnou důvěru. Funkci však nevykonávala dlouho, protože v březnu 2009 byla opozicí (ČSSD, KSČ a čtyřmi členy z ODS a Strany zelených) svržena. Od této doby má výkonnou funkci státu na starosti úřednická vláda v čele s premiérem Janem Fischerem.
.
Tab. 1 Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006
Zdroj: Volby.cz [online]. 2010.Český statistický úřad, 2010 [cit. 2010-03-27].
Dostupné z WWW: <http://www.volby.cz/>
2.2 Volby do Senátu ČR
Členové Senátu jsou voleni přímou volbou podle zásad většinového systému. Ten je založen na zvolení takového kandidáta, který získal většinu hlasů v daném volebním odvodu. Volebních obvodů je celkem 81, přičemž každý obvod je zastupován pouze jednou osobou. Volba může být buď jednokolová či dvoukolová. Pokud kandidát získává nadpoloviční počet hlasů, stává se vítězem a volba je ukončena. Pokud však vítěz v prvním kole nezíská tento stanovený počet hlasů, probíhá šestý den druhé kolo, do kterého postupují dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola. Ve druhém kole stačí kandidátovi ke zvolení prostá většina hlasů. Funkční období senátorů je šest let, každé dva roky se konají volby v 1/3 obvodů. Zvolen může být občan, jehož věk dosáhl min. 40 let.
Jestliže se senátor vzdá svého mandátu nebo jeho mandát zanikne, konají se v obvodě, ve kterém byl zvolen, doplňující volby.
Poslední volby do Senátu se uskutečnily v roce 2008, nadcházející volby se uskuteční v roce 2010.
3 REFORMA VOLEBNÍHO SYSTÉMU V ČR
Od posledních voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006, jež skončily nepříznivým patovým výsledkem, se objevilo mnoho názorů na nutnou proměnu volebního systému do této dolní komory Parlamentu tak, aby se již podobná situace neopakovala. Tyto požadavky zde byly již dříve, ale po červnu 2006 se začalo o této možnosti diskutovat a přemýšlet více. Přejít od poměrného systému k většinovému? To byla nejčastější otázka.
Výhodou poměrného systému je to, že je na rozdíl od většinového více reprezentativní. Což znamená, že spravedlivěji reprezentuje rozložení hlasů voličů a dává větší šanci dostat se do Parlamentu menším stranám, které zastupují zájmy různých názorových a ideových proudů tak, jak se vyskytují ve společnosti. Většinový systém naproti tomu představuje především efektivnost, protože umožňuje sestavit téměř jednobarevný (jednostranný) zastupitelský orgán, čímž lze snadněji dosáhnout relativní politické stability.
Poměrný systém v ČR omezený pětiprocentní hranicí je zhruba středem obou zmiňovaných systému, protože přebírá výhody od obou. Zabraňuje tomu, aby v Poslanecké sněmovně zasedlo 20 různých politických stran, které nedojdou nikdy k jednohlasnému výsledku a zároveň se snaží zohledňovat názory ve společnosti.
Skutečností však je, že na české politické scéně dochází jen zřídka k politické stabilitě. Nepočítají-li se čtyři roky opoziční smlouvy, kdy spolu dvě nejsilnější strany uzavřely nestandardní mocenský pat, vládnou od poloviny 90.let slabé vlády tolerované opozicí nebo opřené o „většinu“ jednoho či dvou hlasů lidí, kteří po volbách převlékli dres. Vlády tak vznikaly na základě minimální většiny hlasů v Poslanecké sněmovny a jsou závislé na hlasech přeběhlíků. Takový stav samozřejmě může velmi lehce vést k jejímu pádu, čehož jsme byli svědkem v březnu 2009 během českého předsednictví v EU. Souvisejícím problémem je i snadná vydíratelnost vlád, klientelismus a korupce.
Hlavním argumentem zastánců změny poměrného systému na většinový je zachování silné vlády a politické stability. Příliš však neupozorňují, že ve vládě by se snadno střídaly dvě nejsilnější strany a malé strany by prakticky zanikly.
Naskýtá se tak důležitá otázka k zamyšlení: Lze dávat přednost jistotě stabilní vlády (resp.efektivitě) před co nejvěrnějším obrazem názorů společnosti (resp. reprezentativností)?
První významný krok ke změně volebního zákona přišel v roce 2009. Ve sněmovně se objevil návrh, který snižuje počet volebních odvodů. To by znamenalo, že by přistupoval spravedlivěji k menším stranám, protože by získaly větší počet křesel na každý obvod. Zároveň tento návrh přiznával vítězi voleb mandátový bonus, který mu zaručuje zřetelný náskok před stranou v popředí a zmenšuje tak pravděpodobnost volebního patu. Problémem však bylo, že vítězi voleb by mohl poskytnout až dvacet křesel ve sněmovně navíc, což by bylo v rozporu s Ústavou. Proto byl připojen pozměňovací návrh stanovující pevnou hranici bonusu mezi sedmi až devíti křesly. Tento návrh však byl vládou nepřijat.
Reforma by vlastně vůbec nemusela být nutná, kdyby čeští politici disponovali jistými schopnostmi, konkrétně uměním vyjednávat s opozicí a uzavírat kompromisy. Příkladem budiž skandidavské země, které jsou i s menšinovým vládnutím schopny se umisťovat v celoevropských průzkumech zkoumajících kvalitu života, boj s korupcí či občanskou spokojeností pravidelně na předních příčkách díky svým „diplomatickým“ vládním představitelům.
ZÁVĚR
Smyslem účinného volebního systému je zajištění organizace voleb, resp. svobodného vyjádření lidu ve způsobu jeho reprezentace. Česká republika si za dobu své dosavadní, ať už federativní, či samotné existence neprožila volby vždy v této formě. Během zhruba čtyřiceti let byla ovládána autoritativní vládou, která veškerou svobodu potlačovala a neumožňovala tak obyvatelům nezávisle volit. Až posledních dvacet let má konečně možnost hlásit se hrdě k naplnění demokratických hodnot.
V České republice je orgánem zákonodárné moci Parlament. Skládá se ze dvou komor, přičemž volby do každé z nich probíhají na základě jiného systému. Pro potřeby senátní volby je využíván většinový systém, avšak v případě dolní komory Parlamentu – Poslanecké sněmovny je stanovená volba dle poměrného zastoupení. Z jejích výsledků pak vzniká vláda. Od poloviny 90. let jsou však vlády ustanovené z voleb velmi nestabilní a dochází tak ke utváření polemik, zda-li je tento systém opravdu vhodný. Jestli je změna nutná a pokud ano, v jak velkém rozsahu by měla být, to je na rozhodnutí politiků, ale nezapomínejme, že to jsou obyvatelé, kteří rozhodují o politicích.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Monografie
[1] KOHOUTKOVÁ, Klára. Problematika volebního systému v ČR. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2008. 63 s. Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci. V 383/08 P
[2] ŠŮRA, Adam. Až povládnou Pat a Mat: Česko opět spěje k volební remíze. Respekt. 2009, XX, 17, s. 22-23.
Internetové zdroje
[3] BICAN, Jaroslav. Český rozhlas [online]. 2009.Český rozhlas, 2009/12/02 [cit. 2010-03-27]. Fejetony a komentáře. Dostupné z WWW: <http://www.rozhlas.cz/komentare/portal/_zprava/665475?hodnoceni=3http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-co-s-demokracii-zkusme-vetsinovy-system-fva-/p_politika.asp?c=A100223_213634_p_politika_wag>
[4] KÁBELOVÁ, Andrea. Czech Republic [online]. 2010. 25.01.2010 [cit. 2010-03-27]. Politický systém České republiky. Dostupné z WWW: <http://www.czech.cz/cz/88070-politicky-system-ceske-republiky>
[5] Parlament ČR Poslanecká sněmovna [online]. 2006 [cit. 2010-03-27]. Volby do Parlamentu České republiky. Dostupné z WWW: <http://www.psp.cz/docs/texts/elections.html>
[6] Senát Parlamentu České republiky [online]. 2010. Praha 1 : Senát PČR, 2010 [cit. 2010-03-27]. Zákon o volbách do Parlamentu ČR. Dostupné z WWW: <http://www.senat.cz/volby/zak247_1995.php>
[7] Volby.cz [online]. 2010.Český statistický úřad, 2010 [cit. 2010-03-27]. Dostupné z WWW: <http://www.volby.cz/>
[8] Volební zákonodárství České republiky v letech 1990 – 1992 a po roce 1993. In Volby do zákonodárných orgánů Československa a České republiky 1920 - 2006. 2008. Plzeň: Český statistický úřad, 2008/09/02, 2008/11/5 [cit. 2010-03-27]. Dostupné z WWW: <http://www.plzen.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/CD00409550/$File/422008k023.pdf>
Volební systém je jasně definovaný způsob řízení průběhu voleb, tj. na jeho základě je určeno jak mají voliči volit, jak jsou zjištěny volební výsledky a jak jsou jednotlivé hlasy přiděleny k voleným funkcím. Ve světě se vyskytují dvě podoby volebních systémů – většinový a poměrný, přičemž některé státy využívají jejich kombinované formy. Každý z těchto systémů má své výhody i nevýhody. Výběr proto vychází z rozhodnutí státních správ jednotlivých zemí, které jsou podmíněny jejich vlastními právními, organizačními, politickými a také etickými (morálními) pravidly.
Samotný volební systém však nezaručuje automaticky spravedlivé roztřídění volebních hlasů a tím dosažení věrohodných volebních výsledků. To totiž záleží na mnohem „vyšším“ systému – na systému moci. Protože čím více vládní systém podporuje svobodu slova, volby, ochranu menšin či lidských práv, tím více utváří spravedlivější volební systém.
Česká republika je v současnosti jednou z těch zemí, pro kterou je spravedlivý volební systém prioritou.
1 VÝVOJ VOLEBNÍHO SYSTÉMU V ČR
Od roku 1948 probíhaly na českém území veškeré volby dle sovětského způsobu, tedy pod dohledem jedné politické strany. Po politickém převratu v listopadu 1989, kdy se Česká republika přihlásila k respektování demokratických hodnot, bylo nutné změnit jak komunistický volební systém, tak samotnou organizaci voleb.
1.1 Rok 1990
První svobodné volby se uskutečnily v roce 1990 do Federálního shromáždění a do České národní rady. Pro tyto účely byly vypracovány dva nové zákony, první z nich byl volební zákon (č. 47/1990 Sb.) a druhým byl téměř identický zákon ČNR (č. 54/1990 Sb.) Mezi nejvýznamnější změny, které tyto zákony obsahovaly patřilo především zavedení poměrného systému pro rozdělení mandátů ve volebních krajích (do této doby volby probíhaly na základě většinového systému), umožnění volné soutěže politických subjektů ve volbách a právo kandidujících stran delegovat svého zástupce do základního stupně volebních komisí. Těmito změnami se volební systém navrátil k původním principům uplatňovaných za období první republiky. Bylo tak zajištěno, že volby budou probíhat na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Navíc tyto nové zákony přinesly některé novinky. Jednalo se například o zavedení 5% hranice, které musel kandidující subjekt dosáhnout, aby se tak mohl zúčastnit procesu rozdělovaní mandátů. Upraven byl také konečný počet mandátů přidělovaný stranám na základě celkového počtu odevzdaných hlasů, takže již nebyl stanoven podle počtu obyvatel. Opět byla zavedena tzv. Hagenbach-Bishoffova metoda, která přepočítává vlasy voličů dle mandátového čísla. Volebních krajů bylo celkem 12.
1.2 Rok 1992
V roce 1992 byla vyhlášena Listina základní práv a Svobod jako součást ústavního pořádku České republiky. Zároveň se stala nejvyšší normou, která vymezovala volební právo. Tentýž rok Česká národní rada schválila novou Ústavu České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), která určila za nový orgán zákonodárné moci dvoukomorový Parlament sestávající z Poslanecké sněmovny a Senátu. Funkce členů České národní rady byly automaticky pozměněna na funkci poslanců Poslanecké sněmovny.
Rok 1992 byl volebním pouze pro dolní komoru Parlamentu, jejíchž 200 členů bylo voleno na principu poměrného zastoupení. Pro Senát stanovila nová Ústava volby dle většinového systému, ty první se však konaly až v roce 1996.
V tomto roce neproběhly výrazné změny volebního zákona, takže volby proběhly téměř na stejném principu jako v roce 1990.
1.3 Období 1995 - 1996
V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna nový zákon č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu ČR, který upravuje průběh voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu. Tento zákon nepřinesl výrazné modifikace ve volebním systému, proto volby v roce 1996 proběhly beze změny oproti předešlým volebním obdobím.
Jak už bylo zmíněno výše, poprvé bylo voleno do svých funkcí 81 senátorů. Třetina senátorů byla zvolena na 2 roky, třetina na 4 roky a třetina na 6 let
1.4 Období 1998 - 2006
Rok 1998 přinesl na politickou scénu zcela novou situaci. Vláda vzniklá po volbách v roce 1996 se zhroutila a musela ji nahradit úřednická menšinová vláda. Její funkční období bylo stanoveno na šest měsíců, přičemž během této doby musel prezident vyhlásit nové tzv. předčasné volby.
Výsledkem těchto předčasných voleb byla menšinová vláda, jež fungovala na základě podepsání tzv. Opoziční smlouvy s druhou nejsilnější stranou.
Toto období bylo znamením volební reformy. V letech 2000 a 2002 byl volební zákon znovelizován (zákony č. 204/2000 Sb. a č. 37/2002). Změna spočívala ve snížení kauce politických subjektů, úprav příspěvků na volební kampaň a snížení preferenčních hlasů ze čtyř na dva. Dále doplňovala soustavu volebních orgánů, např. o zastupitelské úřady vzhledem k umožnění hlasování v zahraničí. Zásadní změnu zaznamenal algoritmus přepočtu hlasů na mandáty. Byla přijata metoda d΄Hondtova s řadou volebních dělitelů, tvořenou přirozenými celými čísly počínaje číslem 1 (d’Hondtův dělitel).Volebních krajů bylo navrhnuto 14, tak že byly identické s nově vytvořenými vyššími územně samosprávnými celky.
Reformu zákona však odsoudily a podaly k posouzení Ústavním soudu některé politické strany, protože podle nich posilovaly roli velkých stran na úkor těch menších. Ústavní soud nakonec nesouhlasil s modifikovanou verzí d´Hondtovy metody a se změnou volebních obvodů a část navrhované novely volebního zákona tak zrušil.
Poslední volby do Poslanecké sněmovny se konaly v roce 2006, nadcházející volby jsou naplánovány na květen 2010.
2 CHARAKTERISTIKA SOUČASNÉHO VOLEBNÍHO SYSTÉMU V ČR
Jak již bylo zmíněno výše, zákonodárnou moc vykonává v ČR dvoukomorový Parlament ČR. Volby do Poslanecké sněmovny jsou založeny na systému poměrného zastoupení, volby do senátu na většinovém principu a to podle zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky.
2.1 Organizace voleb
Volby do Parlamentu ČR vyhlašuje prezident republiky nejpozději 90 dnů před jejich konáním. Volit může každý občan ČR, který nejpozději druhý den voleb dosáhl 18 let věku. Voliči obdrží tři dny před volbami hlasovací lístky a hlasují ve stálých volebních okrscích vytvořených dle zákona o volbách do zastupitelstev obcí. Hlasování je řízeno okrskovými volebními komisemi. Volby jsou pod kontrolou Státní volební komise. Zpracování výsledků voleb je vykonáváno Českým statistickým úřadem.
2.2 Volby do Poslanecké sněmovny ČR
Poslanecká sněmovna se skládá z 200 poslanců, přičemž každý z nich je volen na čtyřleté období tajným hlasováním. Každý zvolený poslanec zastupuje svou politickou stranu.
Volby probíhají ve 14 volebních krajích (tj. vyšší územně samosprávné celky). Podmínkou pro vstup politické strany do Poslanecké sněmovny je překročení hranice pěti procent z celkového počtu platných odevzdaných hlasů. Pro koalice politických stran platí následující pravidlo: Koalice dvou stran musí získat nejméně 10% hlasů, koalice tří stran musí získat nejméně 15% hlasů, koalice čtyř a více stran musí získat nejméně 20% hlasů. Mandáty jsou ve volebních krajích stranám a koalicím, které překročily stanovenou uzavírací klauzuli, rozdělovány na základě d´Hondtova systému. Počty získaných hlasů každé strany jsou postupně děleny čísly, 1;2;3;4……n, kde n je o jednu větší, než je počet přidělovaných mandátů ve volebním kraji. Výsledky dělení všech stran a koalic jsou potom seřazeny podle velikosti až do počtu přidělovaných mandátů ve volebním kraji. Jednotlivým subjektům je potom přiděleno tolik mandátů, kolikrát se jejich výsledek objevil v porovnávané řadě. Na základě výsledků těchto voleb je ustavena nová Vláda ČR
Do sněmovny může být zvolen občan, jehož věk dosáhl min. 21 let. Poslanecká sněmovna může být rozpuštěna. Stane-li se tak, vyhlašují se mimořádné volby.
2.2.1 Volby v roce 2006
Poslední volby do dolní komory Parlamentu se konaly v červnu 2006 a skončily neuspokojivým čistým volebním patem – sto mandátů pro pravicovou Občanskou demokratickou stranu (ODS) a její spojence, Křesťanskou a demokratickou unii - čs. stranu lidovou (KDU-ČSL) a Stranu zelených, a zároveň sto mandátů pro Sociálně demokratickou stranu (ČSSD) a Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČ). Tabulka č. 1 ukazuje počet hlasů, které jednotlivé strany získaly a graf č. 1. podává přehled o jim přidělených mandátech.
Tento volební výsledek sice umožnil vstup první neparlamentní strany do Poslanecké sněmovny během existence samostatné České republiky, avšak zablokoval na několik měsíců vládnutí. Vláda sestavená Mirkem Topolánkem nezískala důvěru Poslanecké sněmovny a byla tak v demisi. Až v lednu 2009 získala pozměněná vláda - koalice tvořená ODS (9 zástupců), KDU-ČSL (5 zástupců) a Strany zelených (4 zástupci) nutnou důvěru. Funkci však nevykonávala dlouho, protože v březnu 2009 byla opozicí (ČSSD, KSČ a čtyřmi členy z ODS a Strany zelených) svržena. Od této doby má výkonnou funkci státu na starosti úřednická vláda v čele s premiérem Janem Fischerem.
.
Tab. 1 Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006
Zdroj: Volby.cz [online]. 2010.Český statistický úřad, 2010 [cit. 2010-03-27].
Dostupné z WWW: <http://www.volby.cz/>
2.2 Volby do Senátu ČR
Členové Senátu jsou voleni přímou volbou podle zásad většinového systému. Ten je založen na zvolení takového kandidáta, který získal většinu hlasů v daném volebním odvodu. Volebních obvodů je celkem 81, přičemž každý obvod je zastupován pouze jednou osobou. Volba může být buď jednokolová či dvoukolová. Pokud kandidát získává nadpoloviční počet hlasů, stává se vítězem a volba je ukončena. Pokud však vítěz v prvním kole nezíská tento stanovený počet hlasů, probíhá šestý den druhé kolo, do kterého postupují dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola. Ve druhém kole stačí kandidátovi ke zvolení prostá většina hlasů. Funkční období senátorů je šest let, každé dva roky se konají volby v 1/3 obvodů. Zvolen může být občan, jehož věk dosáhl min. 40 let.
Jestliže se senátor vzdá svého mandátu nebo jeho mandát zanikne, konají se v obvodě, ve kterém byl zvolen, doplňující volby.
Poslední volby do Senátu se uskutečnily v roce 2008, nadcházející volby se uskuteční v roce 2010.
3 REFORMA VOLEBNÍHO SYSTÉMU V ČR
Od posledních voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006, jež skončily nepříznivým patovým výsledkem, se objevilo mnoho názorů na nutnou proměnu volebního systému do této dolní komory Parlamentu tak, aby se již podobná situace neopakovala. Tyto požadavky zde byly již dříve, ale po červnu 2006 se začalo o této možnosti diskutovat a přemýšlet více. Přejít od poměrného systému k většinovému? To byla nejčastější otázka.
Výhodou poměrného systému je to, že je na rozdíl od většinového více reprezentativní. Což znamená, že spravedlivěji reprezentuje rozložení hlasů voličů a dává větší šanci dostat se do Parlamentu menším stranám, které zastupují zájmy různých názorových a ideových proudů tak, jak se vyskytují ve společnosti. Většinový systém naproti tomu představuje především efektivnost, protože umožňuje sestavit téměř jednobarevný (jednostranný) zastupitelský orgán, čímž lze snadněji dosáhnout relativní politické stability.
Poměrný systém v ČR omezený pětiprocentní hranicí je zhruba středem obou zmiňovaných systému, protože přebírá výhody od obou. Zabraňuje tomu, aby v Poslanecké sněmovně zasedlo 20 různých politických stran, které nedojdou nikdy k jednohlasnému výsledku a zároveň se snaží zohledňovat názory ve společnosti.
Skutečností však je, že na české politické scéně dochází jen zřídka k politické stabilitě. Nepočítají-li se čtyři roky opoziční smlouvy, kdy spolu dvě nejsilnější strany uzavřely nestandardní mocenský pat, vládnou od poloviny 90.let slabé vlády tolerované opozicí nebo opřené o „většinu“ jednoho či dvou hlasů lidí, kteří po volbách převlékli dres. Vlády tak vznikaly na základě minimální většiny hlasů v Poslanecké sněmovny a jsou závislé na hlasech přeběhlíků. Takový stav samozřejmě může velmi lehce vést k jejímu pádu, čehož jsme byli svědkem v březnu 2009 během českého předsednictví v EU. Souvisejícím problémem je i snadná vydíratelnost vlád, klientelismus a korupce.
Hlavním argumentem zastánců změny poměrného systému na většinový je zachování silné vlády a politické stability. Příliš však neupozorňují, že ve vládě by se snadno střídaly dvě nejsilnější strany a malé strany by prakticky zanikly.
Naskýtá se tak důležitá otázka k zamyšlení: Lze dávat přednost jistotě stabilní vlády (resp.efektivitě) před co nejvěrnějším obrazem názorů společnosti (resp. reprezentativností)?
První významný krok ke změně volebního zákona přišel v roce 2009. Ve sněmovně se objevil návrh, který snižuje počet volebních odvodů. To by znamenalo, že by přistupoval spravedlivěji k menším stranám, protože by získaly větší počet křesel na každý obvod. Zároveň tento návrh přiznával vítězi voleb mandátový bonus, který mu zaručuje zřetelný náskok před stranou v popředí a zmenšuje tak pravděpodobnost volebního patu. Problémem však bylo, že vítězi voleb by mohl poskytnout až dvacet křesel ve sněmovně navíc, což by bylo v rozporu s Ústavou. Proto byl připojen pozměňovací návrh stanovující pevnou hranici bonusu mezi sedmi až devíti křesly. Tento návrh však byl vládou nepřijat.
Reforma by vlastně vůbec nemusela být nutná, kdyby čeští politici disponovali jistými schopnostmi, konkrétně uměním vyjednávat s opozicí a uzavírat kompromisy. Příkladem budiž skandidavské země, které jsou i s menšinovým vládnutím schopny se umisťovat v celoevropských průzkumech zkoumajících kvalitu života, boj s korupcí či občanskou spokojeností pravidelně na předních příčkách díky svým „diplomatickým“ vládním představitelům.
ZÁVĚR
Smyslem účinného volebního systému je zajištění organizace voleb, resp. svobodného vyjádření lidu ve způsobu jeho reprezentace. Česká republika si za dobu své dosavadní, ať už federativní, či samotné existence neprožila volby vždy v této formě. Během zhruba čtyřiceti let byla ovládána autoritativní vládou, která veškerou svobodu potlačovala a neumožňovala tak obyvatelům nezávisle volit. Až posledních dvacet let má konečně možnost hlásit se hrdě k naplnění demokratických hodnot.
V České republice je orgánem zákonodárné moci Parlament. Skládá se ze dvou komor, přičemž volby do každé z nich probíhají na základě jiného systému. Pro potřeby senátní volby je využíván většinový systém, avšak v případě dolní komory Parlamentu – Poslanecké sněmovny je stanovená volba dle poměrného zastoupení. Z jejích výsledků pak vzniká vláda. Od poloviny 90. let jsou však vlády ustanovené z voleb velmi nestabilní a dochází tak ke utváření polemik, zda-li je tento systém opravdu vhodný. Jestli je změna nutná a pokud ano, v jak velkém rozsahu by měla být, to je na rozhodnutí politiků, ale nezapomínejme, že to jsou obyvatelé, kteří rozhodují o politicích.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Monografie
[1] KOHOUTKOVÁ, Klára. Problematika volebního systému v ČR. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2008. 63 s. Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci. V 383/08 P
[2] ŠŮRA, Adam. Až povládnou Pat a Mat: Česko opět spěje k volební remíze. Respekt. 2009, XX, 17, s. 22-23.
Internetové zdroje
[3] BICAN, Jaroslav. Český rozhlas [online]. 2009.Český rozhlas, 2009/12/02 [cit. 2010-03-27]. Fejetony a komentáře. Dostupné z WWW: <http://www.rozhlas.cz/komentare/portal/_zprava/665475?hodnoceni=3http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-co-s-demokracii-zkusme-vetsinovy-system-fva-/p_politika.asp?c=A100223_213634_p_politika_wag>
[4] KÁBELOVÁ, Andrea. Czech Republic [online]. 2010. 25.01.2010 [cit. 2010-03-27]. Politický systém České republiky. Dostupné z WWW: <http://www.czech.cz/cz/88070-politicky-system-ceske-republiky>
[5] Parlament ČR Poslanecká sněmovna [online]. 2006 [cit. 2010-03-27]. Volby do Parlamentu České republiky. Dostupné z WWW: <http://www.psp.cz/docs/texts/elections.html>
[6] Senát Parlamentu České republiky [online]. 2010. Praha 1 : Senát PČR, 2010 [cit. 2010-03-27]. Zákon o volbách do Parlamentu ČR. Dostupné z WWW: <http://www.senat.cz/volby/zak247_1995.php>
[7] Volby.cz [online]. 2010.Český statistický úřad, 2010 [cit. 2010-03-27]. Dostupné z WWW: <http://www.volby.cz/>
[8] Volební zákonodárství České republiky v letech 1990 – 1992 a po roce 1993. In Volby do zákonodárných orgánů Československa a České republiky 1920 - 2006. 2008. Plzeň: Český statistický úřad, 2008/09/02, 2008/11/5 [cit. 2010-03-27]. Dostupné z WWW: <http://www.plzen.czso.cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/CD00409550/$File/422008k023.pdf>
Zuletzt geändert: Montag, 27. Januar 2014, 11:57