Ústavní soud
Požiadavky na absolvovanie
ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
1. Úvod
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky.
Ústavní soud České republiky sídlí v Brně na Joštově třídě. Na tomto místě se nachází již od samotného začátku svého působení (1921). Předsedou Ústavního soudu je od 6.8.2003 Judr. Pavel Rychecký.
2. Historie ústavního soudnictví
2.1 Počátky ústavního soudnictví
Všechny moderní ústavy vznikající na konci 18. a na počátku 19. století obsahovaly v různé míře a v různé podobě dva základní principy – princip suverenity lidu a princip dělby moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Při převažujícím chápání ústavy jako společenské smlouvy, závazné pro každého ve státě (především pak pro ty, kdo skutečně mocí disponují), nebylo sporu o tom, že každá smlouva předpokládá nejen shodu na jejím počátku, ale obsahuje v sobě i budoucí konflikty. Musí proto nezbytně existovat někdo, kdo je oprávněn takové neshody v případě potřeby řešit a s konečnou platností o nich rozhodovat.
Za teoretického otce koncepce, která za takového strážce ústavy určila moc soudní, je většinou označován jeden z autorů Ústavy Spojených států amerických Alexander Hamilton. Ten své přesvědčení o tom, že ústava musí být jako základní zákon chráněna před zákony vytvářenými mocí zákonodárnou, vyjádřil jednoznačně:„Žádný legislativní akt, který by byl v rozporu s ústavou, nemůže být ústavní. Odmítnutí tohoto principu by znamenalo, že zástupce je více nežli ten, koho zastupuje, že sloužící je více než jeho pán, že reprezentant lidu je více než lid sám.“
Soudní moc, jako mocensky relativně nejslabší ze tří existujících mocí a neschopnou mocenskými prostředky moc uchvátit, pak považoval za nejlépe způsobilou být zprostředkujícím článkem mezi občany a zákonodárnou mocí (legislativou). K názoru, že je to právě moc soudní, která by měla působit jako brzda legislativy, vedlo mimo jiné i přesvědčení, že neshody mezi mocí soudní a mocí zákonodárnou, které se mohou vyskytnout, nikdy nemohou být tak rozsáhlé, aby mohly vážněji ohrozit celý politický systém.
2.2 Počátky Ústavního soudnictví v České republice
Historie ústavního soudnictví na našem území začíná již krátce po vzniku Československé republiky, kdy byl v roce 1921, na základě ústavní listiny z roku 1920, zřízen zvláštní Ústavní soud. Jeho sedmičlenný sbor byl vytvářen tak, že tři soudce, včetně předsedy, jmenoval prezident republiky, další čtyři byli do svých funkcí delegováni, a to dva Nejvyšším soudem a dva Nejvyšším soudem správním. Jejich funkční období bylo desetileté. Poprvé byl Ústavní soud Československé republiky ustaven 7. listopadu 1921, a to tak, že jeho předsedou se stal Karel Baxa a soudci Antonín Bílý, Petrovič Mačik, Josef Bohuslav, Václav Vlasák, František Vážný a Bedřich Bobek.
2.3 Současné složení Ústavního soudu
6. srpna 2003 byl prezidentem republiky jmenován do funkce současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, spolu se znovu jmenovanými Vojenem Güttlerem a Pavlem Holländerem. Další odcházející soudci byli postupně v druhém pololetí roku 2003 nahrazeni Dagmar Lastoveckou (29. srpna 2003), Janem Musilem (27. listopadu 2003) a Jiřím Nykodýmem (17. prosince 2003), následující rok pak byli jmenováni Stanislav Balík (26. května 2004), Michaela Židlická (16. června 2004) a opětovně i Ivana Janů (16. září 2004).
Soudcovský sbor však stále nebyl naplněn, nadto ho postihly další odchody. V plném počtu tak Ústavní soud zasedl až v prosinci roku 2005, kdy po soudkyni Vlastě Formánkové jmenované 5. srpna 2005 byl jmenován i patnáctý ústavní soudce Vladimír Kůrka (15. prosince 2005).
3. Postavení Ústavního soudu
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. Sídlem Ústavního soudu je Brno.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci. Přísluší mu i další kompetence, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich ratifikací.
Ústavní soud je tvořen patnácti soudci, kteří rozhodují ve čtyřech tříčlenných senátech nebo v plénu. Soudce Ústavního soudu jmenuje se souhlasem Senátu Parlamentu prezident republiky na dobu deseti let, přičemž opakování mandátu Ústava nezakazuje. Předsedu a dva místopředsedy Ústavního soudu jmenuje prezident republiky samostatně z řad soudců Ústavního soudu.
3.1 Soudce Ústavního soudu
Soudcem Ústavního soudu se může stát bezúhonný občan České republiky, který je volitelný do Senátu Parlamentu (tzn. má nejméně 40 let), získal vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání; nemusí jít tedy o kariérního soudce obecného soudu. Stejně tak jako v případě soudců obecných soudů není funkce soudce Ústavního soudu slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu či s jinou funkcí ve veřejné správě ani s jakoukoliv jinou placenou funkcí nebo výdělečnou činností. Kromě toho soudce Ústavního soudu nesmí být členem žádné politické strany nebo hnutí. Funkce se soudce ujímá složením slibu do rukou prezidenta republiky.
Soudci Ústavního soudu jsou k zajištění své nezávislosti na moci výkonné vybaveni imunitou: soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu a zadržet jej lze jen v případě, že byl dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. O zadržení soudce Ústavního soudu musí být ihned informován předseda Senátu, a nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudce Ústavního soudu příslušnému soudu, musí být soudce Ústavního soudu propuštěn na svobodu. Odepře-li Senát souhlas s trestním stíháním soudce Ústavního soudu, je jeho trestní stíhání navždy vyloučeno.
Soudce Ústavního soudu nemůže nikdo odvolat z jeho funkce; pouze v případě závažného kárného provinění nebo v situaci, kdy soudce vykonává funkci nebo činnost, která není slučitelná s funkcí soudce Ústavního soudu, nebo když poruší zákaz členství v politické straně nebo hnutí anebo se po dobu delší než jeden rok neúčastní jednání Ústavního soudu, může o zániku jeho funkce rozhodnout ve zvláštním kárném řízení plénum Ústavního soudu, a to kvalifikovanou většinou devíti hlasů. Funkce soudci Ústavního soudu zanikne automaticky v případě, že byl pravomocně odsouzen za úmyslně spáchaný trestný čin. Soudce se samozřejmě může své funkce sám vzdát, a to prohlášením učiněným osobně do rukou prezidenta republiky, případně ve formě notářského zápisu jemu adresovaného.
3.2 Předseda ústavního soudu
Předseda Ústavního soudu zastupuje Ústavní soud navenek, vykonává správu Ústavního soudu a svolává a řídí jednání pléna Ústavního soudu. K výkonu správy Ústavního soudu ustanovuje generálního sekretáře Ústavního soudu, který odpovídá za chod soudního odboru, analytického odboru, knihovny a zahraničního a protokolárního referátu. Vedle generálního sekretáře jmenuje předseda Ústavního soudu ředitele soudní správy, který řídí ekonomický a provozní odbor.
3.3 Místopředsedové Ústavního soudu
Místopředsedové Ústavního soudu zastupují předsedu Ústavního soudu v případě jeho nepřítomnosti a trvale plní úkoly, jimiž je předseda Ústavního soudu se souhlasem pléna pověřil.
3.4 Asistenti soudců
Každému ze soudců Ústavního soudu jsou na jeho návrh předsedou Ústavního soudu jmenováni tři právníci jako asistenti. Funkce asistenta je vázána na funkci soudce, k němuž byl jmenován. Asistent soudce připravuje podle jeho pokynů podklady pro rozhodování, včetně konceptů rozhodnutí, a může být svým soudcem pověřen vykonáváním některých procesních úkonů, např. odkládáním podání, která nejsou návrhem na zahájení řízení, či vyzýváním účastníků a vedlejších účastníků řízení, aby se k té či oné otázce v řízení vyjádřili.
4. Pravomoci Ústavního soudu
ÚSTAVNÍ SOUD PODLE ČL. 87 ÚSTAVY ROZHODUJE:
1. o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
2. o zrušení jiných právních předpisů (např. nařízení vlády, ministerských vyhlášek, obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí a krajů) nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem,
3. o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
4. o ústavní stížnosti právnických nebo fyzických osob proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do jim ústavně zaručených základních práv a svobod,
5. o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
6. v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy České republiky,
7. o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy České republiky,
8. o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy České republiky,
9. o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
10. o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
11. spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,
12. o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a 49 Ústavy České republiky s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací.
5. Závěr
Kompenzace a pravomoci Ústavního soudu jsou zakotveny v ústavě České republiky. Úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci.
6. Zdroje dat
Oficiální stránky Ústavního soudu České republiky, [online] [cit. 2010-04-23] dostupné z www: <http://www.concourt.cz/clanek/internetcs>
1. Úvod
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky.
Ústavní soud České republiky sídlí v Brně na Joštově třídě. Na tomto místě se nachází již od samotného začátku svého působení (1921). Předsedou Ústavního soudu je od 6.8.2003 Judr. Pavel Rychecký.
2. Historie ústavního soudnictví
2.1 Počátky ústavního soudnictví
Všechny moderní ústavy vznikající na konci 18. a na počátku 19. století obsahovaly v různé míře a v různé podobě dva základní principy – princip suverenity lidu a princip dělby moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Při převažujícím chápání ústavy jako společenské smlouvy, závazné pro každého ve státě (především pak pro ty, kdo skutečně mocí disponují), nebylo sporu o tom, že každá smlouva předpokládá nejen shodu na jejím počátku, ale obsahuje v sobě i budoucí konflikty. Musí proto nezbytně existovat někdo, kdo je oprávněn takové neshody v případě potřeby řešit a s konečnou platností o nich rozhodovat.
Za teoretického otce koncepce, která za takového strážce ústavy určila moc soudní, je většinou označován jeden z autorů Ústavy Spojených států amerických Alexander Hamilton. Ten své přesvědčení o tom, že ústava musí být jako základní zákon chráněna před zákony vytvářenými mocí zákonodárnou, vyjádřil jednoznačně:„Žádný legislativní akt, který by byl v rozporu s ústavou, nemůže být ústavní. Odmítnutí tohoto principu by znamenalo, že zástupce je více nežli ten, koho zastupuje, že sloužící je více než jeho pán, že reprezentant lidu je více než lid sám.“
Soudní moc, jako mocensky relativně nejslabší ze tří existujících mocí a neschopnou mocenskými prostředky moc uchvátit, pak považoval za nejlépe způsobilou být zprostředkujícím článkem mezi občany a zákonodárnou mocí (legislativou). K názoru, že je to právě moc soudní, která by měla působit jako brzda legislativy, vedlo mimo jiné i přesvědčení, že neshody mezi mocí soudní a mocí zákonodárnou, které se mohou vyskytnout, nikdy nemohou být tak rozsáhlé, aby mohly vážněji ohrozit celý politický systém.
2.2 Počátky Ústavního soudnictví v České republice
Historie ústavního soudnictví na našem území začíná již krátce po vzniku Československé republiky, kdy byl v roce 1921, na základě ústavní listiny z roku 1920, zřízen zvláštní Ústavní soud. Jeho sedmičlenný sbor byl vytvářen tak, že tři soudce, včetně předsedy, jmenoval prezident republiky, další čtyři byli do svých funkcí delegováni, a to dva Nejvyšším soudem a dva Nejvyšším soudem správním. Jejich funkční období bylo desetileté. Poprvé byl Ústavní soud Československé republiky ustaven 7. listopadu 1921, a to tak, že jeho předsedou se stal Karel Baxa a soudci Antonín Bílý, Petrovič Mačik, Josef Bohuslav, Václav Vlasák, František Vážný a Bedřich Bobek.
2.3 Současné složení Ústavního soudu
6. srpna 2003 byl prezidentem republiky jmenován do funkce současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, spolu se znovu jmenovanými Vojenem Güttlerem a Pavlem Holländerem. Další odcházející soudci byli postupně v druhém pololetí roku 2003 nahrazeni Dagmar Lastoveckou (29. srpna 2003), Janem Musilem (27. listopadu 2003) a Jiřím Nykodýmem (17. prosince 2003), následující rok pak byli jmenováni Stanislav Balík (26. května 2004), Michaela Židlická (16. června 2004) a opětovně i Ivana Janů (16. září 2004).
Soudcovský sbor však stále nebyl naplněn, nadto ho postihly další odchody. V plném počtu tak Ústavní soud zasedl až v prosinci roku 2005, kdy po soudkyni Vlastě Formánkové jmenované 5. srpna 2005 byl jmenován i patnáctý ústavní soudce Vladimír Kůrka (15. prosince 2005).
3. Postavení Ústavního soudu
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. Sídlem Ústavního soudu je Brno.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci. Přísluší mu i další kompetence, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich ratifikací.
Ústavní soud je tvořen patnácti soudci, kteří rozhodují ve čtyřech tříčlenných senátech nebo v plénu. Soudce Ústavního soudu jmenuje se souhlasem Senátu Parlamentu prezident republiky na dobu deseti let, přičemž opakování mandátu Ústava nezakazuje. Předsedu a dva místopředsedy Ústavního soudu jmenuje prezident republiky samostatně z řad soudců Ústavního soudu.
3.1 Soudce Ústavního soudu
Soudcem Ústavního soudu se může stát bezúhonný občan České republiky, který je volitelný do Senátu Parlamentu (tzn. má nejméně 40 let), získal vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání; nemusí jít tedy o kariérního soudce obecného soudu. Stejně tak jako v případě soudců obecných soudů není funkce soudce Ústavního soudu slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu či s jinou funkcí ve veřejné správě ani s jakoukoliv jinou placenou funkcí nebo výdělečnou činností. Kromě toho soudce Ústavního soudu nesmí být členem žádné politické strany nebo hnutí. Funkce se soudce ujímá složením slibu do rukou prezidenta republiky.
Soudci Ústavního soudu jsou k zajištění své nezávislosti na moci výkonné vybaveni imunitou: soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu a zadržet jej lze jen v případě, že byl dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. O zadržení soudce Ústavního soudu musí být ihned informován předseda Senátu, a nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudce Ústavního soudu příslušnému soudu, musí být soudce Ústavního soudu propuštěn na svobodu. Odepře-li Senát souhlas s trestním stíháním soudce Ústavního soudu, je jeho trestní stíhání navždy vyloučeno.
Soudce Ústavního soudu nemůže nikdo odvolat z jeho funkce; pouze v případě závažného kárného provinění nebo v situaci, kdy soudce vykonává funkci nebo činnost, která není slučitelná s funkcí soudce Ústavního soudu, nebo když poruší zákaz členství v politické straně nebo hnutí anebo se po dobu delší než jeden rok neúčastní jednání Ústavního soudu, může o zániku jeho funkce rozhodnout ve zvláštním kárném řízení plénum Ústavního soudu, a to kvalifikovanou většinou devíti hlasů. Funkce soudci Ústavního soudu zanikne automaticky v případě, že byl pravomocně odsouzen za úmyslně spáchaný trestný čin. Soudce se samozřejmě může své funkce sám vzdát, a to prohlášením učiněným osobně do rukou prezidenta republiky, případně ve formě notářského zápisu jemu adresovaného.
3.2 Předseda ústavního soudu
Předseda Ústavního soudu zastupuje Ústavní soud navenek, vykonává správu Ústavního soudu a svolává a řídí jednání pléna Ústavního soudu. K výkonu správy Ústavního soudu ustanovuje generálního sekretáře Ústavního soudu, který odpovídá za chod soudního odboru, analytického odboru, knihovny a zahraničního a protokolárního referátu. Vedle generálního sekretáře jmenuje předseda Ústavního soudu ředitele soudní správy, který řídí ekonomický a provozní odbor.
3.3 Místopředsedové Ústavního soudu
Místopředsedové Ústavního soudu zastupují předsedu Ústavního soudu v případě jeho nepřítomnosti a trvale plní úkoly, jimiž je předseda Ústavního soudu se souhlasem pléna pověřil.
3.4 Asistenti soudců
Každému ze soudců Ústavního soudu jsou na jeho návrh předsedou Ústavního soudu jmenováni tři právníci jako asistenti. Funkce asistenta je vázána na funkci soudce, k němuž byl jmenován. Asistent soudce připravuje podle jeho pokynů podklady pro rozhodování, včetně konceptů rozhodnutí, a může být svým soudcem pověřen vykonáváním některých procesních úkonů, např. odkládáním podání, která nejsou návrhem na zahájení řízení, či vyzýváním účastníků a vedlejších účastníků řízení, aby se k té či oné otázce v řízení vyjádřili.
4. Pravomoci Ústavního soudu
ÚSTAVNÍ SOUD PODLE ČL. 87 ÚSTAVY ROZHODUJE:
1. o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
2. o zrušení jiných právních předpisů (např. nařízení vlády, ministerských vyhlášek, obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí a krajů) nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem,
3. o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
4. o ústavní stížnosti právnických nebo fyzických osob proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do jim ústavně zaručených základních práv a svobod,
5. o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
6. v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy České republiky,
7. o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy České republiky,
8. o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy České republiky,
9. o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
10. o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
11. spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,
12. o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a 49 Ústavy České republiky s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací.
5. Závěr
Kompenzace a pravomoci Ústavního soudu jsou zakotveny v ústavě České republiky. Úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci.
6. Zdroje dat
Oficiální stránky Ústavního soudu České republiky, [online] [cit. 2010-04-23] dostupné z www: <http://www.concourt.cz/clanek/internetcs>
Posledná zmena: pondelok, 27 januára 2014, 11:57