Peníze, peněžní prostředky, banky

Site: Testovací server CDV
Course: Aktugram - veřejnost
Book: Peníze, peněžní prostředky, banky
Printed by: Guest user
Date: Sunday, June 23, 2024, 8:14 PM

Description

Syrovátková, J. Peníze, peněžní  banky

1. Hodnota peněz

Za peníze lze teoreticky považovat jakékoli aktivum, které je všeobecně přijímané při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhu. Aby se jednalo o peníze, musí ho přijímat všechny subjekty dané společnosti.

definice Peníze představují prostředek placení. Je to univerzální zboží (všeobecný ekvivalent, zvláštní zboží, statek), které slouží především k vyjadřování cen ostatního zboží, k jeho koupi a prodeji a k provádění různých plateb.

1.1. Historie peněz

Zbožové peníze

Jsou spojeny s rozvojem směny zboží, která byla nejdříve naturální. Pro usnadnění obchodování se vyčlenilo zvláštní zboží, které byl každý ochoten akceptovat. Hovoříme o tzv. všeobecném ekvivalentu (zbožových penězích). Peníze se latinsky nazývají PECUNIA. Odvozují svůj název od PECUS tj. dobytek. Zpočátku totiž plnily funkci zbožových peněz např. dobytek, kožešiny, plátno, čaj, kovy, ale také obilí, sůl, kakaové boby, sukno, sýr, kameny, peří kolibříků a psí zuby.

Zlato

Postupně funkci peněz převzalo zlato, neboť mělo řadu příhodných vlastností jako např. je snadno dělitelné a zpět směnitelné, nekazí se, je odolné proti přírodním vlivům, poptávka po něm má stálý charakter atd. Zlato se však v oběhu opotřebovávalo, a proto bylo postupně nahrazováno slitky a papírovými penězi.

Papírové peníze

Zpočátku byly papírové peníze kryty zlatem (byly kdykoliv za zlato vyměnitelné). Té době říkáme zlatý standard.

Zlatý standard byl však po 1. světové válce (kdy bylo dáno do oběhu více peněz, než na kolik byly kryty zlatem) nejdříve nahrazen slitkovým standardem, který však existoval pouze do 2. světové války. Ukázalo se, že není nutné, aby peníze v oběhu byly kryty zlatem, mohou být kryty zbožím, službami apod. Po pádu zlatého standardu ztratily peníze svoji autoregulační schopnost a množství peněz nutných v oběhu proto musí regulovat stát resp. emisní banka.

1.2. Peněžní směna

Má následující výhody:

  • umožňuje časové oddělení koupě a prodeje, zboží a služby mohou být prodávány na úvěr,
  • časové oddělení koupě a prodeje vede ke vzniku samostatného pohybu peněz nezávisle na pohybu zboží. U některých subjektů vznikají dočasné volné peněžní prostředky – peněžní úspory, jiné subjekty mají zájem a často i potřebu tyto peněžní úspory použít – vzniká peněžní úvěr,
  • s penězi se začíná obchodovat, vznikají specializované instituce – banky, které za úplatu v podobě placeného úroku shromažďují volné peněžní prostředky (peněžní úspory) a za ještě vyšší úplatu – inkasovaný úrok – tyto úspory dočasně půjčují,
  • peněžní úvěr se přetváří na úvěr bankovní.

1.3. Emise a oběh mincí z drahých kovů

Historicky prvními penězi se staly komoditní peníze – zlaté a stříbrné mince. Pokud funkci peněz plní pouze jeden kov, hovoříme o zlatém resp. stříbrném monometalismu. Pokud ve funkci peněz vystupovaly zlato i stříbro, hovoříme o bimetalismu.

Na jednotlivých územích si panovníci přivlastnili vysoce výnosný emisní monopol – výsadní právo k vydávání peněz do oběhu na daném území. Emise byla spojena především s ražbou mincí a určováním obsahu drahého kovu v nich. Buď zajišťoval emisi sám panovník, nebo emisní monopol odprodal nebo pronajal jiné osobě. Emise se staly vítaným zdrojem státní pokladny a to i dnes – jde o tzv. ražebné.

Peníze v podobě zlatých a stříbrných mincí zajišťovaly, že se do oběhu dostávalo pouze ekonomicky potřebné množství peněz. Pokud totiž se dostalo do oběhu větší množství, než bylo potřeba – mince se stahovaly do tzv. pokladu.

To fungovalo pouze za těchto předpokladů:

  • musí jít o plnohodnotné peníze z drahých kovů,
  • náklady na jejich získání musí být relativně vysoké.

S rozvojem výroby se však začínalo nedostávat mincí z drahých kovů a tak

  1. musely být mince vyjmuty z pokladu,
  2. část transakcí se uskutečňovala znovu v naturální podobě,
  3. dochází k poklesu cenové hladiny,
  4. dochází k postupnému zlehčování mincí,
  5. do oběhu se dostávají nekomoditní peníze – papírové státovky a bankovky.

1.4. Emise a oběh papírových státovek

Nedostatečná nabídka zlata a stříbra nutila panovníky nebo stát k hledání možností, jak nedostatek nahradit. Vznikly tak papírové peníze v podobě státovek. K emisi státovek dochází v době, kdy státní pokladna je prázdná, nebo její příjmy jsou nízké – tj. především v době válek.

Státovky – nahradily zlaté a stříbrné mince, přičemž jejich emitent (panovník, stát) dával slib, že později státovky vymění za mince z drahých kovů. Panovník nebo stát musel použít tzv. nucený kurs. Každý subjekt musel, často pod hrozbou hrdelního trestu, státovky přijímat.

Stát také např. nařídil, že část daní bude přijímat ve státovkách.

Permanentní schodky státního rozpočtu však nedovolovaly výměnu státovek za mince z drahých kovů a vedly až ke státním bankrotům. Např. Rakousko – uherský bankrot v roce 1811. V současné době se státní bankroty nazývají peněžní reformy.

Ve většině zemní je nyní zakázané krýt státní schodky státovkami. V ČR byly poslední státovky staženy z oběhu v první polovině 70. let – papírové tříkoruny a pětikoruny.

V současné době jsou např. státovky 1 USD – tradice.

1.5. Emise a oběh klasických bankovek

Vznik papírových peněz – bankovek je spojen s rozvojem kapitalismu volné soutěže. Stále častěji docházelo k tomu, že realizace zboží časově předcházela jeho zaplacení – mnozí kupující podnikatelé neměli dočasně na zaplacení zboží, vystavovali tedy obchodní směnky.

Směnky byly písemným osvědčením závazku uhradit uvedenou částku v budoucím stanoveném čase. Směnky se staly velmi oblíbenými a začaly plnit funkci peněz jako prostředku směny. Směnkou mohly podnikatelé zaplatit jiným podnikatelům. Právě proto se obchodní směnky nazývají první peníze podnikatelského světa.

Podnikatelé se začali obracet na banky se žádostí o odkup (eskont) směnek:

  1. banky odkupovaly směnky za své vlastní bankovky, které tak ve své podstatě představovaly směnky znějící na bankéře,
  2. majitel směnky získal při jejím odprodeji ihned hotovostní bankovky a nemusel čekat na dobu dospělosti,
  3. bankovky bylo možné získat v požadované nominální struktuře.

Pro banky byly odkupy směnek výhodné, neboť si strhávaly diskont. Banky také dokupovaly zlato a stříbro, čímž opět docházelo k emisi klasických bankovek. Banky nemohly vydat více bankovek, než kolik odkoupily směnek nebo drahých kovů. Klasické bankovky byly plně kryty buď odkoupenými směnkami nebo drahými kovy.

Hovoříme o směnečném krytí (směnkami) – obchodní krytí a hovoříme o kovovém – zlatém krytí. Kovové krytí znamenalo také pro banku povinnost vyměnit vlastní bankovky za drahý kov.

Původně musely být vydané bankovky kryty 100 %. Později v souvislosti s vyšší potřebou bankovek v oběhu a s poskytováním úvěrů bankami a přijímáním vkladů v bankách nad rámec plného krytí bylo oficiálně povoleno, aby emise bankovek byla kryta kovem v procentech z objemu emitovaných vlastních bankovek, přičemž banky musely držet zásobu drahých kovů fyzicky.

Každá banka mohla emitovat své vlastní bankovky a tak na daném území souběžně obíhala celá řada bankovek různých bank. Ty měly často omezenou platnost a územní omezení. Proto z důvodu nepřehlednosti dosavadního systému byla postupně emise bankovek téměř ve všech zemích centralizována.

1.6. Centralizace emise bankovek

Zpočátku obíhaly klasické bankovky souběžně s mincemi z drahých kovů a státovkami. Později však začínají klasické bankovky již dominovat. Státovky jsou zakázány a drobné neplnohodnotné mince mají jen nízké hodnoty.

V oběhu je však velké množství různých bankovek. Proto je emise postupně omezována pouze na několik vybraných bank a nakonec je svěřena pouze jedné bance na daném území.

Říkáme jí centrální (cedulová, emisní) banka. První bankou s časově neomezeným výhradním právem emitovat na daném území bankovky se stává v rámci tzv. Peeloých zákonů z let 1844 – 1845 anglická banka Banko of England.

Převedení práva emise hotovostních peněz v jedinou banku a rušení povinného kovového krytí jednak znamenají konec oběhu klasických bankovek a jednak vedou k narůstání významu měnové polity.

V oběhu jsou bankovky centrální banky, které jsou za drahé kovy jen částečně směnitelné. Tato směnitelnost je ve všech vyspělých zemích postupně zrušena. Definitivní konec přímé vazby bankovek na drahý kov (ukončení procesu tzv. demonetizace) v zásadě představují:

  • zrušení směnitelnosti amerického dolaru 15. 8. 1971,
  • zákaz stanovování zlatých obsahů národních měn v členských zemích Mezinárodního měnového fondu v březnu 1978,
  • v ČR bylo zlaté krytí koruny na úrovni O,123426 gramů ryzího zlata, bylo odvozeno od zlatého obsahu v sovětském rublu, v roce 1990 bylo krytí zrušeno.

2. Funkce peněz

1. míra hodnoty, nebo-li měřítko cen

podstatou této funkce je schopnost peněz vyjádřit relativní vztahy zboží, poměřit obsažené náklady a zisk, umožnit orientaci na trhu. Míra hodnoty vyjádřená v konkrétní měně je označována jako měřítko cen. Cena představuje množství peněz, za které je možné koupit směňované zboží.

Peníze umožňují placení za zboží a služby a úhradu dluhu. Používání peněz tj. mincí a bankovek snížilo tzv. transakční náklady. Tj. náklady na čas strávený úsilím realizovat směnu jednotlivých zboží nebo služeb.

2. peníze jako oběživo

při této funkci peníze zprostředkovávají směnu zboží, tedy akt koupě a prodej zároveň

3. peníze jako platidlo

pohybu zboží (koupi) bezprostředně neodpovídá pohyb peněz (prodej), peníze jsou schopny zprostředkovat i takto časově posunutou směnu (např. prodej na úvěr)

4. peníze jako uchovatel hodnot

peníze mohou být zdrojem investování

Peníze je možno doma uchovávat v podobě peněžních úspor – v případě mincí z drahých kovů hovoříme o tzv. TEZAURACI. Peníze však můžeme ukládat v podobě hotovostních úspor nebo vkladů do peněžních ústavů.

5. peníze jako světové peníze

tuto funkci plní peníze v souvislosti s rozvojem obchodu za hranice jedné země a s rozvojem internacionalizace hospodářského života.

Tuto funkci však nemůže plnit každá měna, ale pouze:

  • prominentní konvertibilní národní měny např. USD, DEM, YEN,
  • nadnárodní měny, např. EUR,
  • zlato.

Česká koruna je schopná plnit uvedené funkce, ne však bez problémů:

  • uchovatel hodnoty – inflace v ČR působí na ni negativně,
  • platidlo – riziko věřitelů roste v závislosti na inflaci,
  • oběživo – bez problémů.

Význam peněz pro ekonomiku

  • peníze umožňují prohlubování dělby práce, specializaci,
  • specializace vede ke zvyšování produktivity práce a tím ke snižování průměrných výrobních nákladů na jednotku produkce,
  • toto hromadění produkce a snížení průměrných nákladů vede k možnosti snížení ceny, zvýšení odbytu a vytvoření většího bohatství,
  • peníze vystupují jako zdroj investování, kapitalizují se. Vzniká kapitál, tj. peníze, které se zhodnocují, které přinášejí zisk.

3. Formy peněz

Formy peněz

  • hotovostní – mince, bankovky,
  • depozita na požádání - bezhotovostní – platby na účtech a šekovatelná depozita,
  • termínované vklady – termínované účty a depozitní certifikáty.

Peněžní zásoba (M)

je množství peněz v ekonomice k určitému okamžiku. Tato veličina je tvořena rozmanitými peněžními agregáty, utvářenými zejména rozčlením depozitních peněz.

  • užší agregát – oběživo, tj. hotovostní peníze v oběhu (tedy mimo bankovní soustavu) plus depozita na požádání a jiná šekovatelná depozita
  • širší agregáty jsou tvořeny užším agregátem plus úsporová a termínová depozita.

Měna

Je národní forma peněz.

Každá měna má následující základní znaky.

  • název měny
  • základní hotovostní druhy
  • nominální strukturu
  • výlučnost měny jako zákonného platidla na daném území
  • zákonem upravená pravidla emise, ochrany a nabývání a používání v domácím a zahraničním platebním styku
  • způsob stanovení měnového kursu

Některé měny mají mezinárodní charakter jako např. americký dolar.

Česká měna

Název měny – česká koruna, Kč

Základní hotovostní druhy – mince a bankovky

Nominální struktura

  • Mince: 50,-, 20,-, 10,-, 5,-, 2,-, 1,-,
  • Bankovky: 5 000,-, 2 000,-, 1 000,-, 500,-, 200,-, 100,-, 50,-
  • Koruna se dělí na 100 haléřů.

Výlučnost měny jako zákonného platidla na daném území

Česká koruna je od 8. 2. 1993 jediným platidlem při všech platbách na území České republiky

Zákonem upravená pravidla emise, ochrany a nabývání a používání v domácím a zahraničním platebním styku

  • jediným emitentem hotovostních peněz na našem území je ČNB, která rovněž určuje nominální strukturu a další náležitosti bankovek a mincí
  • padělání bankovek a mincí se trestá podle zákona
  • rovněž je trestné pozměňování a poškozování bankovek a mincí a používání jejich reprodukcí v tisku, televizi, reklamách apod. bez svolení ČNB
  • Kč je vnitřně směnitelná tj. domácí subjekty fyzické a právnické osoby mohou za české koruny nabývat směnitelné zahraniční měny (rozsah nákupu byl v letech 1993 – 1995 pro fyzické osoby omezen)
  • Vývoz hotovosti v Kč je limitován pro fyzické i právnické osoby, domácí i zahraniční subjekty
  • Zahraniční subjekty mohou nabývat naší měnu v neomezeném množství
  • V říjnu 1995 v souvislosti s novým devizovým zákonem se koruna stává externě směnitelnou měnou – zahraniční subjekty s ní mohou volně disponovat, používat k úhradě plateb v zahraničí, ukládat u zahraničních bank apod.

Měna v České republice

Zavedení samostatné měny na území Československé republiky bylo schváleno 25. 2. 1919. Zároveň se rozběhla první měnová reforma, neboť byly ve dnech 3. – 12. 3. 1919 staženy všechny obíhající bankovky. Ty byly okolkovány a ve výši 50 % vráceny do oběhu. Dalších 50 % bylo zadrženo a pokryto 1 % vydaných dluhopisů, kterými bylo možno splácet mimořádnou dávku z majetku. Do července 1920 byly okolkované bankovky postupně vyměněny za nové československé státovky.

Druhá měnová reforma proběhla 1. 11. 1945.

Třetí měnová reforma proběhla 1. 6. 1953.

Měnová odluka se uskutečnila 8. 2. 1993 a navazovala na rozdělení České a Slovenské federativní republiky na dva samostatné státy k 1. 1. 1993.

4. Platební styk

Platební styk v České republice metodicky řídí Česká národní banka. Nezastupitelný a zvláštní význam v něm mají dvě instituce a sice banky a pošty.

Platební styk můžeme posuzovat jednak z hlediska formy použitých platebních prostředků, a jednak z hlediska určení teritoria, ve kterém platební styk probíhá. Na základě uvedených hledisek rozlišujeme platební styk:

  • hotovostní
  • bezhotovostní
  • tuzemský
  • zahraniční.

4.1. Hotovostní platební styk

Podstata a význam

Hotovostní platební styk se uskutečňuje mezi podniky nebo mezi podniky a obyvatelstvem s použitím peněz. Běžnější je bezhotovostní platební styk, některé subjekty však prodávají převážně za hotové (obchod, osobní doprava, služby provozované individuálními podnikateli), takže je u nich hotovostní platební styk rozšířenější.

V hotovosti platí podniky v případech, kdy je bezhotovostní platba neproveditelná (výplata mezd, dávek nemocenského pojištění, cestovné) nebo neúčelná (drobné nákupy zboží v obchodě, platby za neinvestiční dodávky v nižší částce).

Pro výběr hotovosti z bankovního účtu se používá šek.

Šeky jsou klasickým nástrojem platebního styku. Využívají se při hotovostních i bezhotovostních platbách. Lze se s nimi setkat v obchodním styku i při neobchodních platbách soukromých osob.

V České republice je používání šeků upraveno směnečným a šekovým zákonem, který je v souladu s tzv. Ženevskými konvencemi, což je mezinárodně platná dohoda, podle níž je šekové právo upraveno v řadě zemí.

Šek je cenný papír, který obsahuje bezpodmínečný příkaz výstavce šeku bance (šekovníkovi), aby vyplatila z jeho účtu oprávněnému majiteli šeku peněžitou částku uvedenou na šeku.

Podle zákona musí mít šek tyto podstatné náležitosti:

formální: celá listina – šek musí být sepsána v jednom jazyce

obsahové:

  1. Označení, že jde o šek v souvislém textu.
  2. Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžní sumu.
  3. Jméno toho, kdo má platit (šekovník – banka).
  4. Údaj místa, kde má být placeno (není-li uvedeno, je to sídlo šekovníka).¨
  5. Datum a místo vystavení šeku.¨
  6. Podpis výstavce (musí být v souladu s podpisovým vzorem, který vyhotovil majitel účtu u peněžního ústavu při uzavírání smlouvy o vedení běžného účtu).

Pokud některá z uvedených náležitostí chybí, není daná listina platná jako šek. Dále naše banky požadují, aby na šeku bylo: bankovní spojení plátce, konstantní symbol, číslo šeku.

Druhy šeků:

a) podle výstavce:

  1. bankovní šeky - vystavují je banky na žádost svých klientů a jsou kryty zablokováním peněz na BÚ klienta. Jedná se o velmi kvalitní druh šeků.
  2. soukromé šeky - výstavcem je osoba, která má v bance účet.

b) podle způsobu převoditelnosti:

  1. šek na řad - tento je vystaven na určitou osobu a lze ho převádět indosamentem (rubopisem, žirem) na další osoby.
  2. šek na jméno (rektašek) - zde je výslovně uvedeno jméno oprávněné osoby a nelze jej indosovat.
  3. šek na majitele, držitele - zde není uveden žádný konkrétní majitel nebo je zde uvedeno konkrétní jméno s doložkou „nebo majiteli“. Oprávněným majitelem šeku je v tomto případě osoba, v jejíž rukou se šek momentálně nachází. Pro převedení tohoto šeku na nového majitele postačí jeho fyzické předání.

c) podle způsobu použití:

  1. šek pokladní - slouží k výběrům hotovosti z banky.
  2. šek k zúčtování - zde je proplacení v hotovosti vyloučeno, šekovník ho může vyrovnat pouze bezhotovostně (na šeku je uvedeno „jen k zúčtování“).

Základními šekovými úkony je křižování šeku (všeobecné nebo zvláštní), kterým se omezí okruh subjektů, kterým může být šek proplacen. Křižování se provádí tak, že výstavce nebo majitel opatří šek na líci dvěma rovnoběžnými čarami a ochrání výstavce proti proplacení šeku neoprávněné osobě.

Ještě poznámka k zaručenému šeku a cestovním šekům. Zaručený šek je druhem soukromého šeku, u kterého při dodržení stanovených podmínek garantuje banka, která vydala tiskopisy tohoto šeku, jeho proplacení, aniž by požadovala ověřování jeho krytí. V ČR je možné se setkat se dvěma formami zaručených šeků a sice eurošeky a šeky zaručeného šekového systému (je to korunová alternativa eurošeků). Na rozdíl od většiny platebních karet je lze použít i v momentě, kdy na účtu není dostatek finančních prostředků. Jednoznačnou výhodou těchto šeků je jistota pro majitele i příjemce, že bude vždy proplacen. Předpokládá se však, že v konkurenci s platebními kartami časem ztratí atraktivnost. Cestovní šeky jsou speciálním druhem šeku vytvořeným pro potřeby cestovního ruchu. Nejsou opravdovými šeky podle šekového práva a jejich právní úprava je obsažena v obchodním zákoníku. Instituce, která šek vydala, je povinna jej proplatit nebo zajistit jeho proplacení.

Platební karty

Platební karta je plastiková karta, odpovídající (z hlediska materiálu, rozměrů,…) mezinárodním normám, pomocí které může její majitel provádět bezhotovostní platby a výběry hotovostí z běžného účtu, ke kterému je karta vystavena.

Platební karta musí obsahovat tyto náležitosti:

1. označení vydavatele karty. Nejvýznamnější vydavatele platebních karet lze v současnosti rozdělit do tří skupin:

  • banky a bankovní asociace (VISA, Europany/Master Card, JCB)
  • finanční společnosti (American Expres, Diners Club)
  • obchodní domy, letecké, telekomunikační, olejářské společnosti apod.

2. jméno držitele platební karty, popř. jinou formu identifikace (rodné číslo, podpis….)

  • číslo platební karty
  • platnost karty
  • záznam dat (ve formě magnetického proužku, mikročipu, laserového záznamu)

V současné době jsou nejrozšířenější karty s magnetickým proužkem. Jejich výhodou je jednoduchost a tudíž i nízké náklady na výrobu, naopak nevýhodou je omezená kapacita magnetického proužku i nedostatečná ochrana proti zneužití. Proto se připravuje přechod na čipové karty (označované Smart Cards – chytré karty), které mají uloženy potřebné údaje v mikročipu. Karty s laserovým záznamem se pro svou vysokou cenu zatím v peněžnictví nevyužívají.

Platební karty se staly běžnou součástí života moderní společnosti a přitom svůj další rozvoj mají, díky novým technologiím, stále ještě před sebou.

Situace v ČR se vyvíjela následovně. V polovině roku 1989 vydala Česká a Slovenská státní spořitelna jako první bankomatové karty ke sporožirovým účtům. V roce 1990 se Živnobanka stala členem EuroCard/MasterCard a VISA a začala vydávat VISA karty k devizovým účtům svých klientů. V roce 1991 bylo založeno Mezibankovní sdružení pro platební karty. Zakládajícími členy byly Agrobanka, Investiční banka, Komerční banka, Poštovní banka, Tatrabanka a Všeobecná úvěrová banka a jeho cílem bylo vybudovat společný systém platebních karet v rámci systému EuroCard/MasterCard. V létě 1992 byl systém přejmenován na Sdružení pro bankovní karty. V roce 1994 se stala jejím členem i Česká spořitelna. Přestože se do hovorového jazyka mnoha držitelů platebních karet dostalo tvrzení, že v obchodě zaplatí „kreditkou“, ve skutečnosti se tímto instrumentem může pochlubit jen velmi malý okruh lidí. Nejrozšířenějším platebním instrumentem jsou totiž v naší zemi tzv. debetní karty. Kreditní /úvěrové/ karty začínají však dnes kromě Komerční banky nabízet i Česká spořitelna, Bank Austria Creditanstalt a ČSOB.

Jaké jsou rozdíly jednotlivých typů karet?

Mezi úvěrové platební karty patří kreditní a tzv. charge karty. V obou případech je základní odlišností od debetních karet především systém zúčtování provedené transakce. Zatímco u debetní je každá transakce bezprostředně zúčtována na vrub účtu jejího držitele, u úvěrových je situace odlišná. U kreditní i charge karty vždy platí, že se nejdříve utrácí, a to na dluh, a teprve potom se tato půjčka splácí. Jednoznačnou výhodou je, že její majitel může snadno nakupovat, aniž by měl na bankovním účtu nějaké peníze. Negativní stránkou úvěrových karet je vybíraný úrok (i když byl na účtu dostatek peněz – celá suma je považována za další čerpání úvěru). Úroky se pohybují okolo 15 % p.a., někdy i 20 % p.a. Tuto kartu by si neměli pořizovat klienti, kteří se snaží co nejvíce ušetřit a utrácet co nejméně. S kreditní kartou je na rozdíl od charge karty spojen nekonečný revolvingový úvěr, kdy majitel karty může být nekonečně dlouhou dobu v mínusu. Jedinou podmínkou je pouze každý měsíc splatit určitou část z vyčerpaného úvěru (včetně úroků). U všech peněžních ústavů v tomto směru panuje jednota a od majitelů kreditních karet vyžadují splátku minimálně 10 % měsíčně. Poté může majitel opět čerpat úvěr až do výše sjednaného úvěrového rámce. Lákadlem u kreditních karet je tzv. bezúročné období. Jedná se o určitou lhůtu (od provedení transakce či obdržení výpisu plateb za minulý měsíc), během níž je možné bez jakýchkoliv úroků dlužnou částku uhradit. Odlišným úvěrovým platebním instrumentem je tzv. charge karta. Zde je nutné celou vyčerpanou částku za uplynulý měsíc uhradit (obvykle nejpozději v průběhu následujícího měsíce). Specifické postavení na poli úvěrových karet mají karty Diners Club, které jsou typu charge. Jedná se o nejprestižnější platební karty na světě, což také odpovídá její ceně, která je minimálně na úrovni zlatých karet. V ČR lze tento instrument pořídit za částku 5 000,00 Kč ročně.

Úvěrové karty jsou vhodné pro určitý typ lidí, kteří mají vyšší příjmy a nečiní jim problémy vzniklé úvěry splácet. Každopádně i tito držitelé by si měli do svého portfolia pořídit některou z debetních karet a kreditku používat jako doplněk.

Elektronická peněženka – měla by se stát novým platebním nástrojem, který ještě více omezí manipulace s hotovostmi. Jedná se o čipovou kartu obsahující záznam finanční částky, kterou může držitel použít. Tato částka může být průběžně doplňována pomocí speciálních terminálů nebo z jiné elektronické peněženky. Oproti platební kartě může být i přenosná. Vývoj elektronické peněženky je v centru pozornosti centrálních bank, neboť jejich zavedení může v dlouhodobé perspektivě ovlivnit možnosti centrální banky kontrolovat peněžní nabídku a oběh.

4.2. Bezhotovostní platební styk

Banka zde vystupuje v roli zprostředkovatele.

Klienti mohou předávat bance příkazy k provedení plateb třemi způsoby:

  • písemně (tradiční způsob, který převládá a je předkládán na formulářích)
  • na magnetických médiích (používají je klienti, kteří realizují tak velké počty plateb, že jejich zadávání písemnou formou by bylo neefektivní pro obě strany)
  • pomocí dálkového přenosu dat – homebanking, officebanking (prostřednictvím osobního počítače a modemu, který je napojen na počítačovou síť banky), nově také pomocí mobilního telefonu.

Aby byly příkazy k platbám proveditelné, musí na nich být vyplněny všechny podstatné náležitosti:

  • bankovní spojení plátce a příjemce (čísla účtů a směrové kódy bank),
  • částka a měna,
  • konstantní (pokud ho banka vyžaduje) a variabilní symbol,
  • podpis oprávněné osoby,
  • datum splatnosti.

Pokud klient dodržel všechny lhůty a postupy, je banka právně i hmotně zodpovědná za včasné a řádné provedení platby.

Konstantní symboly

Konstantní symboly jsou čísla sloužící k identifikaci charakteru a způsobu platby (prováděné prostřednictvím banky, či jiné finanční instituce). S účinností od 1. března 2004 již nejsou konstantní symboly povinnou náležitostí všech příkazů k zúčtování, ale pouze těch, které jsou příjmem nebo výdajem státního rozpočtu a těch, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis (vyhláška č. 514/2002 Sb., kterou se stanoví podmínky pro označování účelu peněžních úhrad, potřebných pro sestavování platební bilance České republiky).

Banky by tedy od 1. března 2004 neměly uvedení konstantního symbolu vyžadovat, některé starší bankovní systémy (homebanking, atp.) však zadání konstantních symbolů stále vyžadují.

Běžný účet jako základní bankovní produkt

Nejčastějším produktem, který poskytují banky svým klientům, je u podnikatelských subjektů tzv. běžný účet. Hovoříme o něm jako o základním stavebním prvku bankovních služeb, na které pak navazují další služby, jako např. platební styk a zúčtování, depozitní produkty, poskytování úvěrů, obchody v oblasti investičního bankovnictví, zabezpečování komplexního financování firmy a v neposlední řadě služby s vazbou do zahraničí. Je nutné si uvědomit, že výše uvedené služby a produkty jsou vždy vázány na existenci běžného účtu klienta.

Ve vztahu k obyvatelstvu – občan se může setkat se s pojmem žirový účet, který má v různých bankách různé názvy (sporožiro v České spořitelně, B-konto v Komerční bance, …). Vždy však jde o formu běžného účtu ve smyslu současné právní úpravy.

Běžný účet je chronologicky vedený záznam o vzájemných peněžních pohledávkách a závazcích mezi klientem a bankou. Peníze, které jsou ukládány na účet, nemají sloužit k vytváření úspor, ale mají být kdykoliv pohotově k dispozici k placení (proto vklad na viděnou).

Vklady na viděnou

Nazývají se rovněž vklady na požádání, vista vklady a běžné vklady. Jsou to vklady klientů u bank mající různé formy běžných, resp. kontokorentních účtů, které slouží především k provádění bezhotovostního platebního styku.

Vzhledem k možnosti každodenního výběru z účtu, bývá úroková sazba nízká, a proto klienti nechávají na účtu pouze částky potřebné pro bezhotovostní platební styk

Z hlediska bank představují tyto vklady důležitý zdroj refinancování, který se vyznačuje následujícími rysy:

  • výše úrokových nákladů je relativně nízká, na druhé straně jsou s prováděním platebního styku spojeny velké náklady,
  • výhodnost těchto vkladů pro banku vyplývá z existence tzv. sedliny. Podstata sedliny vyplývá z toho, že jistá část těchto vkladů zůstává bance trvale k dispozici, přestože se jejich celkový stav denně mění. To je způsobeno tím, že klienti obvykle nevyčerpávají zůstatky na svých účtech (vždy tam něco nechají) a rovněž proto, že platby z účtů odcházející z banky a naopak příjmy přicházející na účty do banky se částečně vyrovnají. Převody mezi účty klientů v rámci jedné banky není nutné komentovat.

Výše a stabilita sedliny roste s velikostí banky.

Co se týká nevýrazných změn úrokových sazeb z těchto vkladů, je nutno dodat, že nepovedou k významnějším změnám výše vkladů na viděnou.

Úročení

Zůstatek BÚ je úročen ročními úrokovými sazbami, které je banka oprávněna vyhlašovat a měnit. Není-li smlouvou stanoveno jinak, probíhá zúčtování úroků ve prospěch nebo na vrub účtu čtvrtletně.

Úroky ze zůstatků BÚ jsou zdaňovány podle platných právních předpisů.

Peněžní úvěry

Dělíme na:

  • Kontokorentní úvěr
  • Eskontní úvěr
  • Hypoteční úvěr
  • Spotřební úvěr

Akreditivy

Dokumentární akreditiv

  • dokumentární platební a zajišťovací instrument,
  • písemný závazek banky, vystavený na základě žádosti jejího klienta (příkazce, kupujícího) zaplatit určenou peněžní částku podle podmínek stanovených v akreditivu,
  • podmínkou pro splnění akreditivního závazku bankou je předložení předepsaných dokumentů ze strany prodávajícího,
  • zúčastněné banky kontrolují pouze dokumenty, nikoliv zboží nebo služby, akreditivní platby jsou zcela oddělené od kupních smluv.

Výhody pro příjemce akreditivu (prodávajícího)

  • prodávajícímu vzniká pohledávka za bankou místo za kupujícím,
  • má jistotu zaplacení po splnění akreditivních podmínek,
  • může použít akreditiv jako ručení vůči svým dodavatelům,
  • může získat okamžitě finanční prostředky, pokud svoji pohledávku za bankou odprodá,
  • na základě kvalitního exportního akreditivu může získat od své banky úvěr.

Výhody pro příkazce akreditivu (kupujícího)

  • může získat výhodnější cenové podmínky díky kvalitnímu platebnímu zajištění,
  • akreditiv vytváří značný tlak na prodávajícího, aby dodávka byla uskutečněna v předepsanou dobu a v požadované kvalitě,
  • má jistotu, že bude platit až po splnění předepsaných podmínek.

Druhy dokumentárních akreditivů

Z hlediska právní závaznosti:

  1. potvrzený akreditiv – na základě žádosti vystavující banky může banka beneficienta (prodávajícího) akreditiv potvrdit a sama převzít závazek ve vztahu k příjemci.
  2. avizovaný akreditiv – u tohoto typu akreditivu nevstupuje banka příjemce do závazku vůči příjemci. Pouze mu oznamuje podmínky akreditivu a zprostředkovává jeho realizaci.

Podle doby placení:

  1. hotovostní, kdy výplata je provedena proti předložení dokumentů a splnění akreditivních podmínek.
  2. úvěrové, kdy výplata se provádí až po určité době stanovené v podmínkách akreditivu.
  3. kombinované, které mohou být částečně placeny hotově, část proti dokumentům a část např. Proti akceptu směnek.

Z hlediska použití a manipulace s akreditivem:

  1. akreditiv revolvingový, jehož výše se při každém čerpání nebo ve stanovených obdobích automaticky obnovuje. Obvykle bývá uvedena celková částka, do jejíž výše může být akreditiv čerpán, eventuelně do jakého data či kolikrát se akreditiv obnovuje. Tento typ umožňuje opakované použití akreditivní částky, aniž by bylo nutno opakovaně provádět změnu podmínek jako je tomu u jednorázových akreditivů.
  2. akreditiv převoditelný, který může být původním příjemcem převeden na jinou osobu při dodržení všech původních podmínek akreditivu, případně kromě ceny (která může být snížena) a doby platnosti (ta může být zkrácena). Převoditelný akreditiv lze převést pouze jednou na dalšího beneficienta, ale pokud jsou původním akreditivem povoleny dílčí dodávky, může se převést částečně na více beneficientů. Tito pak již další možnost převedení nemají.
  3. Stand-by-akreditiv – plní vlastně funkci bankovní záruky, nebo-li je to bankovní záruka ve formě dokumentárního akreditivu. Od dokumentárního akreditivu se stand-by akreditiv odlišuje tím, že plnění je vázáno na předložení dokumentů s tzv. negativním charakterem (takových, které dokazují, že se něco neuskutečnilo).

Aby akreditiv vůbec splňoval svůj účel, musí být otevřen jako neodvolatelný (pokud toto text akreditivu výslovně neuvádí, dle Pravidel je považován za neodvolatelný).

Dokumentární inkaso

  • bezzávazkový, dokumentární platební instrument,
  • forma platebního styku, při které je vydání dokumentů a tedy i zboží podmíněno zaplacením nebo akceptací směnky či splněním jiných podmínek,
  • je mimořádně výhodnou platební podmínkou při dovozu,
  • výhodou pro kupujícího je, že neváže platební prostředky a jeho relativně nízká cena,
  • vývozce/prodávající má sice zajištěno, že kupující neobdrží dokumenty jinak než oproti plnění (dispoziční dokumenty jsou pod kontrolou bankovního systému), ale jistotu zaplacení dodávky nemá,
  • pro vývozce/prodávajícího je použití dokumentárního inkasa jako platební podmínky zajímavé pouze tehdy, jestliže nemá pochybnosti o ochotě kupujícího zboží odebrat.

Druhy dokumentárního inkasa:

  • Dokumentární inkaso s podmínkou D/P (Documents against payment/ Dokumenty proti zaplacení)
    Tato podmínka vydat dokumenty proti placení znamená, že dokumenty nebudou předkládající bankou vydány kupujícímu, dokud nebude zaplacena částka inkasa.
  • Dokumentární inkaso s podmínkou D/A (Documents against acceptance/ Dokumenty proti akceptaci)

Na základě této instrukce vydává banka doklady proti akceptaci směnky, event. proti vystavení směnky vlastní. Jde o směnečný dodavatelský úvěr. Prodávající může žádat, aby směnka byla avalována prvotřídní bankou nebo zajištěna bankovní zárukou. Kupující tak dostává k dispozici dokumenty a tím i zboží dříve, než zaplatí.

Typy inkas

  • Dokumentární inkaso – prodávající předkládá finanční a obchodní dokumenty (faktura, dopravní doklad apod.).
  • Nedokumentrání inkaso – prodávající předkládá pouze finanční dokumenty (platba proti směnce, šeku, na dobírku, proti stvrzence nebo jinému dokladu potvrzujícím převzetí finanční částky) bez dokumentů obchodních.


Bankovní záruka

Bankovní záruka je písemné prohlášení banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou-li splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Záruka je vystavována jako neodvolatelná a bez souhlasu příjemce ji nelze jednostranně zrušit nebo změnit. Bankovní záruka musí mít vždy písemnou formu, je sjednána na určitou dobu a její plnění je vždy v peněžité formě. Doklady požadované při plnění ze záruk jsou nazývány „negativními“, protože vždy prokazují nesplnění podmínek třetí stranou.

Záruky jsou vystavovány obvykle s podmínkou platby „na první požádání a bez námitek“, což v praxi znamená, že banka je povinna zaplatit okamžitě, aniž by zkoumala další okolnosti, samozřejmě za předpokladu splnění podmínek záruky. Případné nesrovnalosti musí být řešeny vždy přímo mezi prodávajícím a kupujícím.

Základní typy bankovních záruk

  • nepřímé – banka vystaví svou protizáruku a požádá o vystavení záruky další banku
  • akcesorické – jsou obvykle vázány na splnění podmínek kontraktu
  • abstraktní – jsou nezávislé na podmínkách kontraktu

Typy záruk dle charakteru zajištěného závazku:

1. platební
zajišťuje závazek dlužníka za peněžité plnění
plnění: prodávající dodá zboží/služby dle smlouvy, ale kupující řádně a včas nezaplatí

2. neplatební

záruka za nabídku (Bid bond, tzv. Záruka za vadium)
plnění: uchazeč v rozporu se zákonem o zadávání veřejných zakázek nebo s podmínkami soutěže zrušil nebo změnil nabídku nebo nesplnil povinnost uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku v zadávací lhůtě, popřípadě prodloužené zadávací lhůtě

3. akontační záruka (Advance payment guarantee)

plnění: po zaplacení zálohy kupujícím prodávajícímu prodávající nedodá zboží/služby dle smlouvy a odmítne kupujícímu vrátit poskytnutou zálohu

4. záruka za řádné provedení kontraktu (Performance bond)

plnění: dodavatel porušil nebo nesplnil podmínky smlouvy tím, že neprovedl dílo/nesplnil podmínky dodávky

Elektronické peníze mohou mít několik podob

  1. mají podobu plastikových platebních karet s magnetickým záznamem údajů, kterými lze zaplatit vložením do speciálních čtecích zařízení instalovaných v obchodech a spojených s bankovním systémem. Některé z těchto karet mají podobu elektronických peněženek, které lze naplnit přes banky tzv. tankomaty nebo přes speciální telefonní čísla z domova.
  2. mají podobu home bankingu (domácí bankovnictví), kdy majitel účtu může prostřednictvím domácího terminálu (někdy také PC banking) nebo telefono (phone banking) provádět některé peněžní transakce. Např. převod peněz ve prospěch jiného účtu. V podnikatelském sektoru se nazývá tento způsob firm banking.
  3. placení virtuálními penězi prostřednictvím elektronických bank (cyberbanks) na síti Internet.

Bezhotovostní (žirální) peníze se začínají objevovat na přelomu 19. a 20. století ve vyspělých kapitalistických ekonomikách. Obě formy peněz – hotovostní i bezhotovostní může vzájemně konvertovat. Obě tyto formy jsou emitovány stejnými způsoby – především úvěrem. U hotovostních peněz připsáním příslušné částky na účet klienta u hotovostních peněz přímých vyplacením hotovosti.

Hotovostní peníze může emitovat pouze centrální banka, bezhotovostní peníze mohou kromě centrální banky emitovat všechny další banky, které poskytují bezhotovostní úvěry. To znamená, že obchodní banka, která poskytne klientovi úvěr – emituje bezhotovostní peníze. Pokud dojde k jejich vyzvednutí v hotovosti, přeměňují bezhotovostní peníze svou formu na hotovostní peníze.

Význam peněz pro ekonomiku

  • peníze umožňují prohlubování dělby práce, specializaci,
  • specializace vede ke zvyšování produktivity práce a tím ke snižování průměrných výrobních nákladů na jednotku produkce,
  • toto hromadění produkce a snížení průměrných nákladů vede k možnosti snížení ceny, zvýšení odbytu a vytvoření většího bohatství,
  • peníze vystupují jako zdroj investování, kapitalizují se. Vzniká kapitál, tj. peníze, které se zhodnocují, které přinášejí zisk.

5. Členění subjektů působících v oblasti peněžních prostředků

Banka vystupuje jako hlavní finanční zprostředkovatel, jehož hlavní činností je zprostředkování pohybu finančních prostředků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty.

Podle Evropské unie je banka úvěrová instituce, jejíž obchodní činností je přijímat vklady nebo jiné splatné fondy od veřejnosti a poskytovat úvěry na vlastní účet.

Podle zákona č. 21/1992 Sb. O bankách, ve znění pozdějších úprav je banka instituce, která od veřejnosti nakupuje peníze ve formě vkladů (stává se dlužníkem) a takto získané peníze investuje formou půjček (vystupuje jako věřitel). Je to právnická osoba se sídlem v ČR založená jako a.s. nebo státní peněžní ústav, která k výkonu definovaných činností získala povolení (licenci) České národní banky.

V bankovní teorii jsou za funkce banky považovány:

  • nabídka přístupu k platebnímu a zúčtovacímu mechanizmu;
  • transformace (alokace) zdrojů resp. přeměna úspor v investice;
  • řízení rizika;
  • zpracování informací a monitorování dlužníků.

V praxi je chápání funkcí banky následující:

1. Finanční zprostředkování

banky provádějí zprostředkování na ziskovém principu – snaží se umísťovat (alokovat) získaný kapitál tam, kde přináší nejvyšší zhodnocení (prostředky se přelévají do oborů a podniků, kde je jejich zhodnocení nejvyšší).

Jedinou institucí ve státě, která může emitovat hotovostní peníze je centrální banka. Bezhotovostní peníze, tj. peníze v podobě zápisů na bankovních účtech, však mohou vytvářet i banky obchodní.

3. Provádění bezhotovostního platebního styku (transakční funkce)

platební styk realizují i nebankovní instituce;

banky tím, že vedou účty pro velký počet svých klientů, mohou provádět jejich vzájemné platby pouhým účetním převodem nebo prostřednictvím různých platebních instrumentů bez potřeby převodu hotovostních peněz – k tomu slouží vytvořený systém platebního zúčtování.

2. Emise bezhotovostních peněz

5.1. Bankovní systém

Bankovní systém může být uspořádán na různých principech, obvykle se bankovní systémy rozdělují na:

  • jednostupňové a dvoustupňové (dle toho, zda je či není institucionálně oddělena centrální banka svými makroekonomickými funkcemi od ostatních bank).
  • univerzální a oddělené (dle toho, zda je či není institucionálně odděleno obchodní a investiční bankovnictví)

Současné bankovní systémy ve vyspělých zemích jsou založeny na dvoustupňovém principu

Dvoustupňový bankovní systém

  • založen na institucionálním oddělení makroekonomické funkce, kterou zabezpečuje centrální banka, a mikroekonomické funkce, která je doménou sítě komerčních bank.
  • za hlavní cíl centrální banky se obvykle považuje zabezpečování měnové stability, komerční banky naopak provádějí svou činnost na ziskovém principu.
  • centrální banka je pověřena emisí bankovek a regulací ostatních bank, které podnikají nebo obchodují s penězi,

a) v netržních ekonomikách
banky nejsou zcela samostatné a nejsou prioritně zaměřeny na hospodářský výsledek

b) v tržních ekonomikách
jsou samostatnými podnikatelskými subjekty.

Jednostupňový bankovní systém

  • historicky předcházel dvoustupňovým;
  • v jejich rámci neexistovala centrální banka, veškeré bankovní činnosti byly prováděny komerčními bankami resp. jednou pověřenou bankou (např. i emise hotovostního oběživa);
  • např. v centrálně plánovaných ekonomikách byly všechny funkce spojeny do jedné banky (v ČSR Státní banka československá).
  • veškeré bankovní operace provádí jediná centrální banka, vedle ní jsou sice další specializované banky, které se zabývají specializovaným okruhem (zahraniční obchod, zemědělství, investiční výstavba apod.).

Model univerzálního bankovnictví
banky mohou poskytovat celou paletu bankovních produktů, tedy jak klasické produkty komerčního bankovnictví (přijímání vkladů, poskytování úvěrů), tak i produkty investičního bankovnictví (obchody s cennými papíry atp.);

Model odděleného bankovnictví
založen na institucionálním oddělení komerčního a investičního bankovnictví (dříve v USA).

5.2. Bankovní soustava

Bankovní soustava přestavuje souhrn všech bankovních institucí v daném státě a uspořádání vztahů mezi nimi.

Bankovní institucí se rozumí instituce, která má pověření provádět bankovní operace a poskytovat bankovní služby především shromažďovat depozita a poskytovat úvěry. Banky jsou vlastně instituce specializované na obchodování s penězi. Banky však poskytují i další služby, jako např. zprostředkovatelské a poradenské služby, informativní služby, pojišťovací služby apod. Bankovní operace však někdy provádějí i instituce, které nemají právně uznaný statut banky.

Bankovní systém v různých zemích se vyznačuje některými společnými rysy, ale i značnými rozdíly.

1. společné rysy:

  • centrální banka – v ČR je to Česká národní banka,
  • právo emise bankovek,
  • depozitní a úvěrové obchody obchodních bank,

2. rozdílné rysy

  • je jich celá řada např. kolik stupňů má bankovní systém v dané zemi.

5.3. Bankovní instituce

Bankovnictví vzniklo v Itálii v období renesance (2. pol. 13. století) – rozvoj souvisel s obchodem.

Bankovní instituce se člení na centrální banku a komerční banky.

Centrální banka

Její hlavní úkoly:

1. uskutečňovat měnovou politiku - operacemi na volném trhu

2. udržovat stabilitu komerčního bankovního systému

  • CB reguluje činnost komerčních bank. Komerční banky podléhají bankovnímu dohledu.
  • KB musí získat speciální povolení tj. bankovní licenci,
  • Základní kapitál musí být minimálně 0,5 mld. Kč,
  • KB musí vytvářet povinné minimální rezervy, které se vypočítávají z úložek u banky a fyzicky jsou uloženy na účtech CB to neúročené,
  • CB poskytuje KB úvěry, které jsou kryty cen. papíry, např. pokladničními poukázkami,
  • KB musí přispívat povinně do pojistného fondu.

3. ostatní aktivity CB

  • spravuje oficiální devizové a zlaté rezervy státu,
  • provádí emise bankovek,
  • reguluje měnový kurs,
  • vede účty státního rozpočtu.

Komerční banky

  • jsou to bankovní instituce, jejichž hlavní náplní je sběr vkladů od obyvatelstva a poskytování úvěrů,
  • nad činností bank dozírá Česká národní banka a její bankovní dohled,
  • činnost bank je regulována.

5.4. Bankovnictví na území Československa

Na území ČR začaly působit první banky na počátku 19. stol.

  • v roce 1824 Česká spořitelna, 1847 rakouská National Bank, 1868 Živnostenská banka,
  • další formování bankovního sektoru ovlivněno vznikem ČSR v roce 1918,
  • od dubna 1926 začala působit Národní banka Československá – emise bankovek a udržování směnného kurzu,
  • v r. 1938 existovalo kolem 120 bank a bankovních domů,
  • rozvinutost bankovního sektoru odpovídala úrovni vyspělých zemí,
  • za 2.sv. války docházelo k přesunu vlastnictví ve prospěch německého kapitálu a k redukci počtu bank,
  • po roce 1945 redukce pokračovala – zrušení Národní banky ČS v roce 1950, vznikla Státní banka československá,
  • význam SBČS ještě více sílí v roce 1958, kdy tato banka převzala financování a úvěrování investiční výstavy (od Investiční banky),
  • v roce 1965 je založena Československá obchodní banka, na kterou jsou převedeny některé pravomoci na úseku zahraničně obchodních operací,
  • na konci 90. let působilo 5 bank: SBČS, ČSOB, St.spořitelna, Živnostenská banka, Investiční banka.

V příloze 1 jsou uvedeny banky, které byly založeny v okrese Jablonec nad Nisou na podporu podnikatelských aktivit v 19. století.

Současná bankovní soustava v České republice

Přelomem bylo přijetí zákona o bankách a spořitelnách (zákon č. 158/89 Sb.), kterým bylo zřízeno prvních sedm obchodních bank.

Došlo k oddělení emisní a úvěrově-obchodní činnosti v SBČS, která byla rozdělena na tři subjekty: novou SBČS; dvě obchodní banky: Komerční banku Praha a Všeobecnou úvěrovou banku Bratislava (úvěrově-obchodní činnost).

Státní banka československá byla ponechána jako výhradně emisní banka státu – vytvořené předpoklady pro fungování dvoustupňového bankovního systému. Rozdělením ČSFR v roce 1993 došlo k oddělení měn a rozdělení bankovních soustav – Státní banka československá se rozdělila na Českou národní banku a Národní banku Slovenska.

Funkce a způsob fungování bankovního sektoru jsou determinovány zejména existujícím ekonomickým prostředím v dané zemi, ale i tradicí, zapojením země do mezinárodní spolupráce aj.

Český bankovní systém je založen na principu dvoustupňového univerzálního bankovnictví s existencí určitých specializovaných bank a nebankovních institucí (Bankovní asociace, vzdělávací instituce).

5.5. Univerzální banky

Základní složkou českého bankovního systému jsou univerzální banky. Tento systém je dotvářen spořitelnami, speciálními bankami, úvěrovými družstvy.

Univerzální banky jsou převažujícím typem bank, které poskytují veškeré produkty komerčního a investičního bankovnictví;

Člení se podle několika hledisek:

1. Podle bilanční sumy se člení na velké, malé a střední banky

  • Velké banky (bilanční suma nad 150 mld. Kč)
    Jsou to ČS, ČSOB, HVB Bank, KB
  • Střední banky (bilanční suma 50 až 150 mld. Kč)
    Jsou to Citibank, ČMZRB, GE Money Bank, Hypotéční banka, Raiffeisenbank, Živnostenská banka/Unicredito
  • Malé banky (bilanční suma pod 50 mld. Kč)
    Jsou to BAWAG Bank CZ, ČEB, eBanka, IC banka, J&T banka, PPF banka, Volksbank, Wüstenrot hypotéční banka

2. podle zaměření na určitou klientelu

  • na retailové banky
  • na velké podniky resp. investice (např. švýcarská UBC).

3. podle své majetkové účasti na domácí a zahraniční

Spořitelny

  • představují podniky, které provozují všechny druhy bankovních obchodů s tím, že se zaměřují na služby obyvatelstvu - soustřeďování úspor od obyvatelstva (vkladní knížky, vkladové listy) a poskytování dlouhodobých půjček obyvatelstvu, samosprávným celkům a státu.
  • mohou se vyskytovat ve formě komunální, státní, poštovní nebo zaměstnanecké spořitelny, které zastřešuje spořitelní žirocentrála.
  • samostatný typ spořitelny představuje stavební spořitelna -vznik na základě udělení bankovní licence,činnost je omezena výhradně na tzv. stavební spoření → přijímají účelové vklady a poskytují účelové stavební úvěry.

Úvěrová družstva

  • neuzavřený počet členů;
  • předmětem jejich činnosti je přijímání vkladů od svých členů, poskytování úvěrů svým členům, případně další peněžní a jiné služby, jako např. vedení účtů, poskytování záruk, provádění plateb, poradenství;
  • vlastní kapitál družstev tvoří podíly družstevníků a kumulované zisky z přebytku hospodaření;
  • pro vznik družstva je stanoven minimální počet členů a výše zapisovaného kapitálu (v ČR nejméně 30 občanů a minimální základní kapitál 500 000 Kč).

Hypoteční banky

  • patří mezi specializované banky, jejichž hlavním úvěrovým obchodem je poskytování dlouhodobých půjček proti zajištění nemovitým majetkem (budovy, stavby, byty, domy apod.);
  • jako hypoteční banka může působit univerzální nebo specializovaná banka, která pro výkon těchto obchodů získá licenci od centrální banky.

5.6. Speciální banky

Speciální banky – exportní banky, clearingové, splátkové, podpora MSP…

Struktura bankovní soustavy ČR je v současnosti (k 31.1.2011) tvořena 37 bankami, z toho 6 stavebními spořitelnami. Tvoří jej 8 bank s převážně českou majetkovou účastní, 14 bank s převážně zahraniční majetkovou účastní a 15 poboček zahraničních bank.

Speciální banky
Jsou zakládány, aby zabezpečovaly speciální činnosti, především činnosti podporované státem

Českomoravská záruční a rozvojová banka (1992):

  • jejím hlavním posláním je podpora malých a středních podniků, kterou provádí zejména prostřednictvím poskytování cenově zvýhodněných záruk za úvěry poskytované komerčními bankami;
  • je zprostředkovatelem i řady státních programů na podporu MSP.

Česká exportní banka (od r. 1995):

  • základním posláním je podpora vývozu prostřednictvím poskytování státem zvýhodněného úvěru (doba splatnosti a výše úrokových sazeb).

6. Bankovní produkty

Banka poskytuje zákonem přesně vymezené služby, které se člení podle její rozvahy na:

  • aktivní,
  • pasivní,
  • neutrální (mimobilanční).

Z hlediska funkce, jakou plní produkt pro klienta banky:

  • bankovní finančně úvěrové produkty,
  • depozitní (vkladové) bankovní produkty,
  • platebně zúčtovací bankovní produkty.

Aktivní bankovní produkty

  • mají přímou vazbu na stranu aktiv bankovní bilance;
  • k jejich provádění banka používá vlastní kapitál, ale zejména cizí zdroje, které soustředila;
  • v těchto obchodech je banka v postavení věřitele;
  • prodává při nich své dluhy, resp. směňuje je za různé pohledávky, které jí vznikají poskytováním úvěrů klientům - nakupuje nároky na plnění závazků klientů;
  • v aktivních obchodech jsou nejvýznamnější úvěry klientům, úvěry jiným bankám a rovněž investice do cenných papírů;

Pasivní bankovní produkty

  • souvisejí bezprostředně s položkami pasiv bankovní rozvahy;
  • jejich obsahem je soustřeďování peněžních prostředků, které se uvolňují v důsledku časového nesouladu přílivu a odlivu peněžních příjmů ekonomických subjektů;
  • prostřednictvím pasivních obchodů banka shromažďuje peněžní fondy potřebné k aktivním obchodům;
  • banka je v postavení dlužníka, přijímá jejich vklady, směňuje za ně své vlastní závazky (např. vydáváním svých dluhopisů apod.);
  • objemově a významově nejvíce závažné jsou vklady nebankovních klientů, ale i vklady a úvěry od jiných bank;

Neutrální bankovní produkty

  • nemají přímou vazbu na bankovní bilanci, banka při nich není ve věřitelském ani v dlužnickém postavení;
  • zprostředkovaně však zpravidla mají určitý odvozený vliv na jednu či druhou stranu bankovní bilance:
  • zahrnují různé komisionářské služby (např. obstarání platebního příkazu, provedení inkasa pro klienty, koupě a prodej cenných papírů, úschova a správa CP, leasing a faktoring apod.);
  • mohou být spojeny s bilančními bankovními obchody (např. provedení platby z příkazu klienta předpokládá předchozí vklad příkazce na jeho bankovním účtu nebo čerpání úvěru);
  • bez vazby na bilanci je např. poradenství či úschova cenností;