Studijní text Janošová, P. Základy sociální psychologie

3. SOCIÁLNÍ A INTERPERSONÁLNÍ PERCEPCE

3.4. Kauzální atribuce

definice Kauzální atribuce znamená připisování příčin. Tato tendence vychází z lidské potřeby orientovat se v sociálním světě tím, že jedinec "vidí" za tím, jak se druzí projevují, určité příčiny.

Kauzální autoatribuce - tendence připisovat příčiny určitého dění se týká i toho, co se děje nám.

I zde platí, že to, jak si vysvětlujeme své projevy nebo jak si naše projevy vysvětlují druzí, často ovlivňuje naše další chování a výkon. Některé atribuce mají účinek inhibiční, demoralizující, frustrující, stresový, účinek jiných atribucí je aktivizující, facilitační a podporující.

Připisované příčiny výkonu mohou být:

  • vnitřní, osobnostní (nálada, nedostatek schopností, nízká motivace)
  • a vnější, situační (špatné pracovní podmínky, nesrozumitelně zadaný úkol, apod.).

Dělí se také na:

  • dlouhodobé (nedostatek schopností, vzájemné nesympatie s nadřízeným)
  • nebo krátkodobé, proměnlivé (zdravotní indispozice, náhlý výpadek výpočetní techniky)

Existují jedinci se šťastným, ofenzivním atribučním (přesněji řečeno autoatribučním) stylem, kteří připisují svůj úspěch osobním činitelům - dobrým schopnostem a přiměřenému úsilí, zatímco neúspěch příčinám proměnlivým - smůle nebo nedostatku úsilí. Tito lidé mají pocit, že úspěch je v jejich moci.

Naopak lidé s nešťastným, defenzivním atribučním stylem připisují své úspěchy situačním faktorům (výjimečné štěstí, jednoduchost úkolu), kdežto neúspěchy připisují činitelům dlouhodobým (nedostatku schopností či intelektu). Jejich neúspěch je někdy vede k rezignaci, k potvrzení fatálnosti vlastní nedostačivosti, protože nemají pocit, že by svou úspěšnost mohli nějak kladně ovlivnit (naučená bezmocnost).

Tyto autoatribuční styly významně korelují se sebevědomím, s výkonem i se vztahem k pracovní instituci nebo ke škole. U dětí mohou ovlivnit i jejich budoucí vztah k povolání. Autoatribuční styly jsou produktem socializace - často je přejímáme (introjikujeme) v dětství z komentářů našich rodičů a učitelů. V menší míře jsme podobně ovlivňováni i později v životě (například určitým studijním zaměřením).

Roli v tom, zda chování druhých připisujeme spíše situační, anebo osobnostní příčiny, hrají také další okolnosti:

  • Má-li určitá činnost důsledky i pro nás osobně (relevantní hédonismus, personalismus), máme tendenci považovat jednání dotyčného za záměrné (příklad: Zklamaní lidé mají tendenci najít někoho, koho by mohli z frustrace obvinit. Pokud toto zklamání souvisí s něčí činností, bývá tento člověk zpravidla obviněn ze schválnosti).

  • Roli hraje i společenská žádoucnost: pokud se někdo chová v rozporu s tím, co lidé běžně schvalují a oč usilují, většinou ho nepodezíráme, že tak činí schválně.