Vybrané problémy veřejné správy

1. Úvod

Veřejná správa je poskytování správních činností souvisejících s poskytováním veřejných služeb na ústřední i místní úrovni a to v určitém rozsahu, považovaném za nezbytný a účelný. Veřejná správa patří neodmyslitelně k základním funkcím moderního státu a chápe se především jako služba občanům (v širokém smyslu, zahrnujícím i její funkce ochranné, výchovné, zásahové a donucovací). Takové chápání má naprosto zásadní význam pro vymezení všech funkcí, forem, principů a metod činnosti veřejné správy jako celku i jejích jednotlivých orgánů a pracovníků.

2. Zákon o úřednících samosprávných celků

Cílem zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků je jednak přiblížit výkon veřejné správy občanům a jednak zvýšit kvalitu veřejné správy posílením profesionalizace úředníků veřejné správy.

Zákon o úřednících se vztahuje na zaměstnance územního samosprávného celku, kteří jsou zařazeni k výkonu práce do úřadu územního samosprávného celku. Nevztahuje se tedy ani na členy volených orgánů územního samosprávného celku, ani na zaměstnance zařazené v organizačních složkách územního samosprávného celku. Nevztahuje se ani na strážníky obecní policie. Zákon se nevztahuje ani na zaměstnance, kteří pro územní samosprávný celek konají práci na základě dohod mimo pracovní poměr. Osobní působnost zákona je dále omezena i tím, že se nevztahuje na všechny zaměstnance zařazené v úřadu územního samosprávného celku, ale pouze na ty z nich, kteří se podílejí na výkonu správních činnosti a nevykonávají výhradně pomocné, servisní nebo manuální práce nebo kteří výkon takových prací neřídí („úředníci“).

Zákon o úřednících obsahuje obecné vymezení jejich osobní působnosti. V konkrétních případech musí vedoucí úřadu určit, zda se na již obsazeném nebo volném pracovním místě vymezeném druhem práce vykonávají správní činnosti, které odůvodňují zařazení zaměstnance tyto činnosti vykonávajícího do kategorie úředníků. To lze určovat pro každé pracovní místo samostatně.

Zákon o úřednících stanovuje základní předpoklady pro vznik pracovního poměru úředníka, kterými jsou: státní občanství České republiky, případně, u cizích státních občanů, trvalý pobyt v České republice, věk 18 let, způsobilost k právním úkonům, trestní bezúhonnost a ovládání jednacího jazyka. Vedle těchto předpokladů musí úředník splňovat i další předpoklady stanovené právními předpisy.

Zvláštní předpoklady se vztahují na vedoucí úředníky a vedoucí úřadu, kteří jsou do svých funkcí jmenováni. Ti musí vedle základních předpokladů splňovat i předpoklady stanovené zákonem č. 451/1991 Sb. Lustrační zákon se nevztahuje na osoby narozené po 1. prosinci 1971.

 Doplňující informace

Základní povinnosti úředníka

• dodržovat ústavní pořádek České republiky,
• dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen,
• hájit při výkonu správních činností veřejný zájem,
• plnit pokyny vedoucích úředníků, nejsou-li v rozporu s právními předpisy,
• prohlubovat si kvalifikaci v rozsahu stanovené zákonem,
• jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování,
• zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku,
• zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch vlastní nebo někoho jiného,
• v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních předpisů a kolektivních smluv,
• v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu zaměstnání a v souvislosti s ním; to neplatí, pokud byl povinnosti mlčenlivosti zproštěn; povinnosti zachovávat mlčenlivost může úředníka zprostit vedoucí úřadu, jím pověřený vedoucí úředník nebo příslušný správní úřad podle zvláštních právních předpisů, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak,
• poskytovat informace o činnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů v rozsahu, v jakém to vyplývá z jeho pracovního zařazení,
• při ústním nebo písemném jednání s fyzickými nebo právnickými osobami sdělit své jméno, příjmení, úřad, ve kterém je zařazen k výkonu práce, zařazení v útvaru úřadu; územní samosprávný celek v organizačním řádu může stanovit, pro které funkce a činnosti lze nahradit toto označení uvedením identifikačního čísla úředníka,
• oznámit územnímu samosprávnému celku, že nastaly skutečnosti, které odůvodňují převedení na jinou práci nebo odvolání z funkce. Iniciativa je zde dávána za povinnost úředníkovi, nikoli zaměstnavateli.

Úředník je dále povinen

• pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností,
• plně využívat pracovní doby a pracovních prostředků k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně, hospodárně a včas pracovní úkoly,
• řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu územním samosprávným celkem a střežit a ochraňovat jeho majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy územního samosprávného celku,
• zachovávat pravidla slušnosti při úředním jednání a vůči ostatním zaměstnancům působícím ve veřejné správě.

Úředník nesmí být členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby, jejímž předmětem činnosti je podnikání. To neplatí, pokud do takového orgánu byl vyslán územním samosprávným celkem, jehož je zaměstnancem. Úředníkovi, který byl do takového orgánu vyslán tímto územně samosprávným celkem, nenáleží odměna za výkon funkce podle věty první. Tato odměna nesmí být poskytnuta ani po skončení pracovního poměru.

Úředník může vykonávat jinou výdělečnou činnost jen s předchozím písemným souhlasem územního samosprávného celku, u něhož je zaměstnán.

Toto omezení se nevztahuje na činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou, na činnost znalce nebo tlumočníka vykonávanou podle zvláštního právního předpisu pro soud nebo správní úřad, na činnost v poradních orgánech vlády a na správu vlastního majetku.

Doplňující informace

3. Korupce ve veřejné správě

Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Transaprency International považují za jeden z indikátorů neefektivního fungování institucí korupci.

Korupci lze charakterizovat jako zneužití postavení nebo funkce k osobnímu prospěchu – v politice, veřejné správě a hospodářství spojené s porušením principu nestrannosti při rozhodování, motivované snahou po zisku. Je projevem chyby v rozhodovacím (řídícím) procesu. Součástmi korupčního vztahu je vždy ten, kdo rozhoduje, jeho moc odchylovat se od stanovených pravidel, výměna takto vychýleného rozhodnutí za výhodu, a nesprávnost (protiprávnost, amorálnost) tohoto vztahu výměny. V širším smyslu je třeba chápat korupci jako projev přirozené lidské vlastnosti obcházet oficiální pravidla.

Formy korupce:

• drobná každodenní korupce (protekcionářství a úplatkářství), související s výkonem státní správy a samosprávy na úrovni měst, obcí, okresů, krajů i celostátních orgánů a dalších úřadů a institucí spojených s rozhodováním a výkonnou mocí (poplatky, daně, cla, pokuty, posudky, rozhodnutí, vyjádření apod.), v oblasti obchodu a služeb (zajištění nadstandardních služeb) a zvláštní samostatné oblasti - zdravotnictví,
• velká hospodářská korupce-korupční jednání v souvislosti s privatizací a restrukturalizací velkých průmyslových společností v jednotlivých regionech, v místech soustředění velkého, zahraničního kapitálu a v místech, kde dochází k rozhodování o přidělování státních zakázek nebo státních dotací a subvencí, tj. u institucí s touto rozhodovací pravomocí.

Index vnímání korupce (Corruption Perception Index, CPI) se zaměřuje na názory expertů. Odráží názory informovaných pozorovatelů a jejich vnímání existence korupce mezi vysokými vládními představiteli a politiky.

3.1. Korupce v České republice

Nízká úroveň korupce je jednou z charakteristik „civilizované ekonomiky“. Česká republika se proto za plně civilizovanou považovat nemůže. U většiny vyspělých zemí totiž dosahuje index CPI téměř dvojnásobně lepší úrovně v porovnání s ČR.

Korupce je celosvětovým jevem a jejímu potírání v ČR se věnuje celá řada institucí, a to ať již na mezinárodní úrovní či na národní úrovni.

České právní normy pojem korupce neznají. V české legislativě není zákon, který by definoval korupci jako trestný čin. Ministerstvo vnitra ČR uvádí statistiky, ve kterých se snaží zachytit korupci na principu tzv. tvrdých dat zaznamenáváním řešených nebo odhalených korupčních trestných činů.

Mezinárodní nevládní organizace Transparency International (TI), celosvětově bojující s korupcí, přisoudila České republice pro rok 2010 53. místo ze 178 zemí světa na žebříčku indexu vnímání korupce. Hodnoty tohoto indexu se pohybují v intervalu od 0 do 10 a nejvyšší hodnoty značí minimální míru korupce v dané zemi. České republice je přisuzována hodnota indexu 4,6.

Globální barometr korupce - Global corruption barometr (GCB) sleduje názory veřejnosti a její zkušenost s tzv. „drobnou“ korupcí a s jejím dopadem na každodenní život. Otázky v průzkumu zkoumají, které instituce veřejnost považuje za nejvíce zkorumpované, které oblasti života jsou nejvíce postižené korupčními praktikami. Průzkum odráží názor veřejnosti na možný vývoj korupce v budoucnu a na účinnost opatření příslušných vlád v boji proti korupci. Barometr rovněž poskytuje poznatky o zkušenostech občanů s úplatkářstvím.

Index plátců úplatků – Bribe Payers Index (BPI) byl zaveden v roce 1999 a hodnotí přední exportující země světa podle toho, jak jsou jejich domácí firmy náchylné k placení úplatků v zahraničí. BPI je výsledkem mezinárodního průzkumu prováděného pro Transparency International agenturou Gallup International Associations ve vybraných zemích světa. Česká republika nebyla zatím mezi tyto země zařazena.

Mezi projevy korupce v České republice patří především zneužívání pravomoci veřejného činitele, maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti, příjímání úplatku, podplácení, nepřímé úplatkářství, porušování závazných pravidel hospodářského styku, podplácení a podvod.

V ČR se setkáváme jak s drobnou, tak i velkou hospodářskou korupcí. Ve vztahu k mezinárodním subjektům, které podnikají v ČR je to v rámci drobné korupce např. vydávání vstupních víz, územní – stavební rozhodnutí, zápis do Obchodního rejstříku, celní jednání atd.

Podnikatelé uvádí, že ročně vynakládají na administrativní korupci 4,5 % ze svých celkových ročních příjmů. [1]

V oblasti velké hospodářské korupce, se v ČR setkáváme s řadou projevů. Mezi ně patří např. to, že velké firmy platí veřejným činitelům za prosazení takové legislativy, která vyhovuje jejich zájmům. Oficiální statistiky uvádí, že více než 65 % firem v ČR dalo alespoň jednou úplatek. Za získání vládní zakázky vynaložily podniky za získání kontraktu 7–9 % jeho hodnoty. [2]

Česká republika spolupracuje na mezinárodní úrovni v boji proti korupci s Evropskou unií, Radou Evropy, Organizací spojených národů, Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světovou bankou, Mezinárodním měnovým fondem nebo Interpolem.

V České republice je kladen velký důraz na spolupráci státních institucí s nevládním sektorem a veřejností. Ministerstvo vnitra spolupracuje s mezinárodní organizací Transparency International, která pravidelně zveřejňuje výsledky svých průzkumů z oblasti korupce.

Transaprency International zorganizovala průzkum, pod názvem „Globální barometr korupce“ již celkem čtyřikrát. V roce 2007 zahrnoval téměř 63 000 respondentů ze 60 zemí. V České republice byl zkoumán reprezentativní vzorek veřejnosti, přičemž respondenty bylo 492 ženy a 508 mužů starších 15 let.

V následující tabulce je uvedena hodnota bodů, které získaly jednotlivé instituce v České republice v otázce „Do jaké míry vnímáte, že jsou v této zemi korupcí ovlivněny následující sektory?“ 1 znamená zcela bez korupce, 5 znamená extrémně zkorumpovaný sektor.

Tabulka 1 Průzkum mínění o zkorumpování institucí v České republice v roce 2007

Zdroj: Voice of the People Survey, Gallup International, 2007

Neformální sdružení společností Donath-Burson-Marsteller a Factum Invenio, publikace Fleet Sheet’s Final Word a Sociologického ústavu Akademie věd ČR provedlo průzkum vnímání korupce v České republice, které se zúčastnilo 548 aktivních politiků a 646 manažerů, kteří působí v českých podnikatelských subjektech.

Podle těchto respondentů je korupce rozšířena rovnoměrně po celém území ČR. Nejčastěji nabízejí úplatky velké české firmy a nejčastěji o ně žádají úředníci centrální správy a úředníci statutárních měst a Prahy. A tak je korupce důsledkem vysoké míry byrokracie a neetického chování úředníků, kteří žádají o úplatky. Korupce je nejrozšířenější ve stavebnictví a veřejných zakázkách. Podle manažerů firma, která uplácí, odvede horší práci než firma, která neuplácí. [3]

---

[1] Světová banka a Evropská banka pro obnovu a rozvoj. Studie o zemích střední a východní Evropy. 2000.
[2] Tamtéž.
[3] Donath-Burson-Marsteller, Factum Invenio, Sociologický ústav Akademie věd a The Fleet Sheet’s Final Word.

4. Etika ve veřejné správě

Kodex etiky pracovníků ve veřejné správě byl schválen usnesením vlády č. 272 ze dne 21. 3. 2001. Účelem tohoto Kodexu je podporovat žádoucí standardy chování zaměstnanců ve veřejné správě a informovat veřejnost o chování, jež je oprávněna od zaměstnanců ve veřejné správě očekávat.

Kodex je doporučením pro zaměstnance správních úřadů a pro zaměstnance územních samosprávných celků. Zaměstnanec vykonává svou práci ve shodě s Ústavou České republiky, zákony a dalšími právními předpisy a zároveň činí vše nezbytné pro to, aby jednal v souladu s ustanoveními Kodexu.

Základními hodnotami, které má každý zaměstnanec veřejné správy ctít a vytvářet tak základ pro vybudování a udržení důvěry veřejnosti, jsou zákonnost při rozhodování a rovný přístup ke všem fyzickým i právnickým osobám. Zaměstnanec veřejné správy má zájem na efektivním výkonu veřejné správy, a proto si dalším vzděláváním prohlubuje svoji odbornost.

Výkon veřejné správy je službou veřejnosti, zaměstnanec ji vykonává na vysoké odborné úrovni, kterou si studiem průběžně prohlubuje, s nejvyšší mírou slušnosti, porozumění a ochoty a bez jakýchkoli předsudků. Zaměstnanec jedná korektně s ostatními zaměstnanci úřadu i se zaměstnanci jiných úřadů veřejné správy.

Zaměstnanec činí rozhodnutí a řeší záležitosti objektivně na základě jejich skutkové podstaty, přihlížeje pouze k právně relevantním skutečnostem, a bez zbytečných průtahů. Nejedná svévolně k újmě jakékoliv osoby, skupiny osob nebo orgánu či složky právnické osoby, ale naopak prosazuje práva a oprávněné zájmy občanů.

Střet zájmů
Zaměstnanec nepřipustí, aby došlo ke střetu jeho soukromého zájmu s jeho postavením jako zaměstnance ve veřejné správě. Soukromý zájem zahrnuje jakoukoliv výhodu pro něj, jeho rodinu, blízké a příbuzné osoby a právnické nebo fyzické osoby, se kterými měl nebo má obchodní nebo politické vztahy.

Zaměstnanec se neúčastní žádné činnosti, která se neslučuje s řádným výkonem jeho pracovních povinností nebo tento výkon omezuje.

Pokud si není zaměstnanec jist, zda jde o činnost slučitelnou s jeho podílem na výkonu veřejné správy, projedná záležitost se svým nadřízeným.

Politická nebo veřejná činnost
Zaměstnanec jedná při výkonu veřejné správy politicky nestranným způsobem.

Zaměstnanec nebude vykonávat takovou politickou nebo veřejnou činnost, která by mohla narušit důvěru občanů v jeho schopnost nestranně vykonávat své služební povinnosti.

Dary a jiné nabídky
Zaměstnanec nevyžaduje ani nepřijímá dary, úsluhy, laskavosti, ani žádná jiná zvýhodnění, která by mohla ovlivnit nebo zdánlivě ovlivnit rozhodování ve věci, narušit profesionální přístup k věci, nebo která by bylo možno považovat za odměnu za práci, která je jeho povinností.

Zaměstnanec nedovolí, aby se v souvislosti se svým zaměstnáním ve veřejné správě dostal do postavení, ve kterém je zavázán oplatit prokázanou laskavost, nebo které jej činí přístupným nepatřičnému vlivu jiných osob.

Pokud je zaměstnanci v souvislosti s jeho zaměstnáním ve veřejné správě nabídnuta jakákoli výhoda, odmítne ji a o nabídnuté výhodě informuje svého nadřízeného.

Zaměstnanec se v soukromém životě vyhýbá takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo snížit důvěru ve veřejnou správu v očích veřejnosti, nebo dokonce zavdat příčinu k vydírání zaměstnance v důsledku jeho jednání v rozporu s právními předpisy nebo etickými normami.

Zneužití úředního postavení
Zaměstnanec nevyužívá výhody vyplývající z jeho postavení, ani informace získané při výkonu veřejné správy pro svůj soukromý zájem. Je jeho povinností vyhnout se konfliktům zájmů i předcházet takovým situacím, které mohou podezření z konfliktu zájmů vyvolat.

Zaměstnanec nenabízí ani neposkytuje žádnou výhodu jakýmkoliv způsobem spojenou s jeho postavením ve veřejné správě, pokud to zákon neumožňuje.

Zaměstnanec neuvádí vědomě v omyl ani veřejnost ani ostatní zaměstnance v úřadu.

S informacemi získanými při výkonu veřejné správy zaměstnanec nakládá s potřebnou důvěrností a poskytuje jim příslušnou ochranu. Přihlíží přitom náležitě k právu veřejnosti na přístup k informacím v rozsahu daném příslušnými zákony.

Oznámení nepřípustné činnosti
Zaměstnanec vynakládá veškeré úsilí, aby zajistil maximálně efektivní a ekonomické spravování a využívání finančních zdrojů, zařízení a služeb, které mu byly svěřeny. V případě, že zjistí ztrátu nebo újmu na majetku ve státním vlastnictví nebo na majetku ve vlastnictví územních samosprávných celků, podvodné či korupční jednání, oznámí tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, popřípadě příslušnému orgánu činnému v trestním řízení.

V případě, že je zaměstnanec požádán, aby jednal v rozporu s právní úpravou, nebo způsobem, který představuje možnost zneužití úřední moci, odmítne takové jednání a oznámí tuto skutečnost svému nadřízenému.

Etické kodexy ve státní správě
Státní úředníci jsou s etickými kodexy, které v rámci jednotlivých institucí jsou přijaty, seznamování v rámci přijímacího řízení, vstupního vzdělávání nebo vstupního školení, případně svým nadřízeným. Etické kodexy byly postupně přijímány od roku 1999 na jednotlivých státních úřadech, např. Český statistický úřad má kodex od roku 2001, Ministerstvo financí od roku 1999, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže od roku 2006.

5. Zákon o svobodném přístupu k informacím

Zákon o svobodě informací je legislativní nařízení, které garantuje přístup k informacím držených státem. Ustanovuje proces, ve kterém mohou být vznášeny požadavky na vládou držené informace. Všechny tyto požadavky pak musejí být přijaty a za minimální náklady, kromě standardních výjimek. Vláda je typicky vázána povinností vydat a podpořit otevřenost k takto vyžádaným informacím (tato skutečnost získala různé přezdívky, např. ve Spojených státech „sunshine law“ – doslova zákon slunečního světla). V mnoha zemích jsou ústavní záruky na právo na přístup k informacím, ale většinou jsou nevyužity, pokud neexistuje specifická legislativa.

Zákon o svobodě informací nějakou formu dosud implementovalo přes 85 zemí světa. Nejstarším zákonem tohoto druhu z roku 1766 je zákon ve Švédsku. Souvisejícím konceptem jsou veřejná zasedání, ke kterým má veřejnost ze zákona přístup (nikoli pouze k výsledkům těchto jednání). V mnoha zemích se svobodný přístup k informacím pojí se zákony na ochranu informací, resp. jsou součástí jednoho legislativního celku.

Další informace

Právní dokument Regulace 1049/2001 Evropského parlamentu a Sněmu z 30. května 2001 o veřejném přístupu k dokumentům Evropského parlamentu, Sněmu a Komise (Regulation 1049/2001 of the European Parliament and the Council of 30 May 2001 regarding public access to European Parliament, Council and Commission documents) garantuje právo přístupu k dokumentům těchto tří institucí každému občanu Unie a každé fyzické a právnické osobě pobývající nebo mající registrované sídlo v členském státě EU. Pojem „dokument“ je definován široce a předpokládá se, že všechny dokumenty, i kdyby byly tajné, mohou být předmětné tomuto právu, pokud nespadnou pod jednu z výjimek. Je-li přístup odepřen, žadatel může podat stížnost evropskému ombudsmanovi nebo se odvolat před Evropský soud.

České republice zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím , ukládá státním orgánům, orgánům územní samosprávy a veřejným institucím (například státní podniky nebo akciové společnosti obcí a krajů) povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Informace úřady poskytují buď aktivně zveřejněním (obvykle na webu) anebo na žádost. Zákon tak realizuje právo občanů na přístup k informacím podle čl. 17 a 35 Listiny základních práv a svobod a zavádí do celé oblasti veřejné správy princip publicity.

Žadatelem o informaci na obci může být právnická nebo fyzická osoba. Obce zveřejňují informace, buď z vlastní iniciativy zveřejněním na své úřední desce, na internetových stránkách obce a případně ve svém informačním středisku. Na základě žádosti se poskytují informace ústně (bez práva na odvolání a soudní přezkum, žádost se neeviduje), písemně nebo telekomunikačním zařízením za podmínek, že platí lhůty k vyřízení a právo žadatele na stížnost nebo odvolání. Obce neposkytují informace, jejichž poskytnutí vylučuje zákon. V zákoně jsou stanovené lhůty pro vyřízení žádostí o podání informací. Informace žadatelům poskytují jednotliví zaměstnanci úřadu a volení zástupci obce v rámci své funkční příslušnosti stanovené organizačním řádem. Pokud není žadatel s ústní odpovědí nebo s odkazem na zveřejněnou informaci spokojen musí podle zákona uplatnit písemnou žádost.

Obdrženou písemnou žádost o informaci lze vyřídit tímto způsobem: poskytnutím informace – tj. poskytnutím písemného dokladu, ústní odpovědí nebo nahlédnutím do písemností, odložením žádosti je-li žádost neúplná, žadatel ji přes výzvu nedoplnil nebo se žádost nevztahuje k působnosti města, odmítnutím žádost i - pokud žadateli nevyhovíme rozhodnutím s náležitostmi dle § 15 odst. 2 zákona 106/1999 Sb., nečinností - pokud úřad obce neodpoví na písemnou žádost do lhůty stanovené zákonem je to považováno za zamítnutí žádostí s právem na odvolání. O odvolání proti rozhodnutí řeší v Libereckém kraji Krajský úřad Libereckého kraje.

Sazebník úhrad
Obec stanoví sazebník úhrad za poskytování informací.

Např. za pořízení černobílé kopie, za náklady na opatření technických nosičů dat, za poštovné na odesílání informací žadateli, za náklady na mimořádné rozsáhlé vyhledávání informací.

Výroční zpráva
Obec musí vždy do 1. března zveřejnit výroční zprávu za předcházející kalendářní rok o své činnosti v oblasti poskytování informací podle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, obsahující následující údaje:

• počet podaných žádostí o informace a počet vydaných rozhodnutí o odmítnutí žádosti,
• počet podaných odvolání proti rozhodnutí,
• opis podstatných částí každého rozsudku soudu ve věci přezkoumání zákonnosti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace a přehled všech výdajů, které povinný subjekt vynaložil v souvislosti se soudními řízeními o právech a povinnostech podle tohoto zákona, a to včetně nákladů na své vlastní zaměstnance a nákladů na právní zastoupení,
• výčet poskytnutých výhradních licencí, včetně odůvodnění nezbytnosti poskytnutí výhradní licence,
• počet stížností podaných podle § 16a, důvody jejich podání a stručný popis způsobu jejich vyřízení,
• další informace vztahující se k uplatňování tohoto zákona.

6. Zákon o místních poplatcích

Na základě zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, který byl do dnešní doby 11 krát novelizován, mohou obce vybírat následující místní poplatky

• poplatek ze psů,
• poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt,
• poplatek za užívání veřejného prostranství,
• poplatek ze vstupného,
• poplatek z ubytovací kapacity,
• poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst,
• poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení,
  
• poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů,
• poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace.

6.1. Poplatek ze psů

Poplatek platí držitel psa, kterým je buď fyzická nebo právnická osoba, která má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky.

Poplatek ze psů se platí ze psů starších 3 měsíců. Od poplatku ze psů je osvobozen držitel psa, kterým je osoba nevidomá, bezmocná a osoba s těžkým zdravotním postižením, které byl přiznán III. stupeň mimořádných výhod podle zvláštního právního předpisu, osoba provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob, osoba provozující útulek zřízený obcí pro ztracené nebo opuštěné psy nebo osoba, které stanoví povinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis.

Sazba poplatku ze psů činí až 1 500 Kč za kalendářní rok a jednoho psa. Sazba poplatku ze psa, jehož držitelem je poživatel invalidního, starobního, vdovského nebo vdoveckého důchodu, který je jeho jediným zdrojem příjmů, anebo poživatel sirotčího důchodu, činí až 200 Kč za kalendářní rok. U druhého a každého dalšího psa může obec horní hranici sazby zvýšit až o 50 %. V případě držení psa po dobu kratší než jeden rok se platí poplatek v poměrné výši, která odpovídá počtu i započatých kalendářních měsíců.

Poplatek ze psů platí držitel obci příslušné podle místa trvalého pobytu nebo sídla. Při změně místa trvalého pobytu nebo sídla platí držitel psa poplatek od počátku kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém změna nastala, nově příslušné obci.

6.2. Poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt

Poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt platí fyzické osoby, které přechodně a za úplatu pobývají v lázeňských místech a v místech soustředěného turistického ruchu za účelem léčení nebo rekreace, pokud tyto osoby neprokáží jiný důvod svého pobytu.

Poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt nepodléhají

• osoby nevidomé, bezmocné a osoby s těžkým zdravotním postižením, kterým byl přiznán III. stupeň mimořádných výhod podle zvláštního právního předpisu a jejich průvodci,
• osoby mladší 18 let a starší 70 let nebo osoby, na které náležejí přídavky na děti (výchovné).

Poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt ve stanovené výši vybírá pro obec ubytovatel, kterým je fyzická nebo právnická osoba, která přechodné ubytování poskytla; tato osoba je plátcem poplatku a za poplatek ručí.

Ubytovatel je povinen vést v písemné podobě evidenční knihu, do které zapisuje dobu ubytování, účel pobytu, jméno, příjmení, adresu místa trvalého pobytu nebo místa trvalého bydliště v zahraničí a číslo občanského průkazu nebo cestovního dokladu fyzické osoby, které ubytování poskytl. Zápisy do evidenční knihy musí být vedeny přehledně a srozumitelně. Tyto zápisy musí být uspořádány postupně z časového hlediska. Evidenční knihu ubytovatel uchovává po dobu 6 let od provedení posledního zápisu.

Sazba poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt činí až 15,- Kč za osobu a za každý i započatý den pobytu, není-li tento dnem příchodu. Obec může stanovit poplatek týdenní, měsíční nebo roční paušální částkou.

6.3. Poplatek za užívání veřejného prostranství

Poplatek se vybírá za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl. Z akcí pořádaných na veřejném prostranství, jejichž výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek neplatí.

Poplatek za užívání veřejného prostranství platí fyzické a právnické osoby, které užívají veřejné prostranství způsobem uvedeným v předchozím odstavci.

Poplatku za užívání veřejného prostranství spočívajícího ve vyhrazení trvalého parkovacího místa nepodléhají osoby zdravotně postižené.

Sazba poplatku za užívání veřejného prostranství činí až 10,- Kč na 1 m² za každý i započatý m² užívaného veřejného prostranství a každý i započatý den. Za užívání veřejného prostranství k umístění prodejních nebo reklamních zařízení, lunaparků a jiných atrakcí může obec zvýšit sazbu až na její desetinásobek. Obec může stanovit poplatek týdenní, měsíční nebo roční paušální částkou.

6.4. Poplatek ze vstupného

Poplatek se vybírá ze vstupného na kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akce, sníženého o daň z přidané hodnoty, je-li v ceně vstupného obsažena. Vstupným se pro účely tohoto zákona rozumí peněžitá částka, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může zúčastnit. Z akcí, jejichž celý výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek neplatí.

Poplatek ze vstupného platí fyzické i právnické osoby, které akci pořádají.

Sazba poplatku ze vstupného činí až 20 % z úhrnné částky vybraného vstupného. Obec může po dohodě s poplatníkem stanovit paušální částkou.

6.5. Poplatek z ubytovací kapacity

Poplatek z ubytovací kapacity se vybírá v obcích a městech v zařízeních určených k přechodnému ubytování za úplatu.

Poplatku z ubytovací kapacity nepodléhá

• ubytovací kapacita v zařízeních sloužících pro přechodné ubytování studentů a žáků,
• ubytovací kapacita ve zdravotnických nebo lázeňských zařízeních, pokud nejsou užívána jako hotelová zařízení,
• ubytovací kapacita v zařízeních sloužících sociálním a charitativním účelům.

Poplatek platí ubytovatel, kterým je fyzická nebo právnická osoba, která přechodné ubytování poskytla. Ubytovatel je povinen vést evidenční knihu obdobně jako u poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt s výjimkou údaje o účelu pobytu.

Sazba poplatku z ubytovací kapacity činí až 6 Kč za každé využité lůžko a den. Obec může po dohodě s poplatníkem stanovit poplatek roční paušální částkou.

6.6. Poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí

Poplatek platí fyzická nebo právnická osoba, které bylo vydáno povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst. Poplatek neplatí fyzické osoby mající trvalý pobyt nebo vlastníci nemovitosti ve vybraném místě, osoby jim blízké, manželé těchto osob a jejich děti. Dále osoby, které ve vybraném místě užívají nemovitost ke své hospodářské činnosti nebo osoby, které jsou držiteli průkazu ZTP a jejich průvodci.

Poplatek se vybírá za vydání povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst, do kterých je jinak vjezd zakázán příslušnou dopravní značkou.

Sazba poplatku za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst činí až 20 Kč za den. Obec může po dohodě s poplatníkem stanovit poplatek také paušální částkou.

6.7. Poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj

Poplatku podléhá každý povolený hrací přístroj. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku.

Poplatek za výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení platí jeho provozovatel.

Sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení na tři měsíce činí od 1 000 Kč do 5 000 Kč.

6.8. Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů

Poplatek platí fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt; za domácnost může být poplatek odváděn společným zástupcem, za rodinný nebo bytový dům vlastníkem nebo správcem; tyto osoby jsou povinny obci oznámit jména a data narození osob, za které poplatek odvádějí a fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba; má-li k této stavbě vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu.

Poplatek se platí obci, na jejímž území má fyzická osoba trvalý pobyt nebo se na jejím území nachází stavba určená nebo sloužící k individuální rekreaci.

Sazbu poplatku tvoří částka až 250 Kč za osobu a kalendářní rok a částka stanovená na základě skutečných nákladů obce předchozího roku na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu až 250 Kč za osobu a kalendářní rok; obec v obecně závazné vyhlášce stanoví rozúčtování nákladů na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu na osobu.

6.9. Poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu

Poplatek platí vlastník stavebního pozemku zhodnoceného možností připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace po nabytí účinnosti zákona o vodovodech a kanalizacích. Má-li k tomuto stavebnímu pozemku vlastnické právo více subjektů, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně.

Poplatek se platí obci, na jejímž území se nachází stavební pozemek, který byl zhodnocen.

Sazba poplatku nesmí přesáhnout rozdíl ceny stavebního pozemku bez možnosti připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace a ceny stavebního pozemku s touto možností. Cena stavebního pozemku v obci se stanoví podle zvláštního právního předpisu v kalendářním roce, ve kterém nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí pro stavbu vodovodu nebo kanalizace obcí vybudované. Výše sazby na 1 m² zhodnoceného stavebního pozemku stanoví obec v obecně závazné vyhlášce.

7. Zákon o shromažďování

Jedním ze základních práv a svobod je i právo shromažďovací. Podle zákona č. 84/1990
Sb., o právu shromažďovacím shromáždění občanů většinou slouží k výměně informací a názorů, případně vyjadřuje postoje a stanoviska. Veřejným shromážděním se rozumí zejména schůze, pouliční průvody, demonstrace či happeningy přístupné každému a konané na veřejném prostranství.

K veřejnému shromáždění není třeba povolení státního orgánu, podléhá však oznamovací povinnosti. Shromáždění se nesmí konat v okruhu do sta metrů od budov zákonodárného sboru a Ústavního soudu nebo od míst, kde tyto sbory nebo tento soud jednají. Oznámení o konání veřejného shromáždění občanů může podat fyzická osoba (svolavatel), která je starší 18 let a má české státní občanství, nebo právnická osoba se sídlem na území České republiky nebo skupina osob. Správní poplatek se za podání oznámení o konání shromáždění neplatí.

Lhůty pro oznámení

Konání shromáždění oznámí svolavatel alespoň 5 dní předem (v odůvodněných případech může úřad přijmout oznámení i v kratší lhůtě). K oznámení, které svolavatel podá dříve než 6 měsíců přede dnem konání shromáždění, se nepřihlíží.

Úřad, kam se shromáždění oznamuje:

• obecní úřad, v jehož územním obvodu se má shromáždění konat,
• pověřený obecní úřad, přesahuje-li místo konání shromáždění územní obvod obecního úřadu,
• krajský úřad, pokud místo konání shromáždění přesahuje správní obvod pověřeného obecního úřadu,
• ministerstvo vnitra, pokud místo konání shromáždění přesahuje hranice kraje.

Pro písemné oznámení neexistuje jednotný formulář. Jednotlivé obce mají často vypracovaný vlastní formulář. Písemné oznámení musí vždy obsahovat:

• účel shromáždění, den a místo jeho konání a dobu zahájení,
• předpokládanou dobu ukončení,
• předpokládaný počet účastníků,
• opatření, která svolavatel provede, aby se shromáždění konalo v souladu se zákonem (zejména potřebný počet pořadatelů starších 18 let a způsob jejich označení),
• jde-li o pouliční průvod, uvádí se výchozí místo, trasa a místo ukončení,
• jméno, příjmení, rodné číslo a trvalý pobyt svolavatele (u právnické osoby její název, sídlo a také jména, příjmení a trvalý pobyt toho, kdo je zmocněn v této věci jednat jejím jménem),
• jméno, příjmení a trvalý pobyt toho, kdo je zmocněn jednat v zastoupení svolavatele,
• má-li se shromáždění konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství, je svolavatel povinen k oznámení přiložit souhlas toho, kdo je vlastníkem, případně uživatelem pozemku.

Příslušný orgán může

• Zakázat shromáždění (ještě před zahájením) - přesné podmínky stanoví zákon (například rasový podtext, ohrožení zdraví, nepřiměřené omezení dopravy, porušování zákonů, omezování práv občanů). O zákazu rozhodne příslušný orgán nejpozději do tří dnů ode dne, kdy obdržel platné oznámení o konání shromáždění.
• Rozpustit shromáždění - přesné podmínky stanoví zákon (například shromáždění se koná bez předchozího oznámení, odchýlilo se od oznámeného účelu, účastníci páchají trestné činy). Sdělení o rozpuštění shromáždění musí obsahovat důvody rozpuštění, upozornění na neuposlechnutí výzvy a musí být učiněno tak, aby se s ním všichni účastníci mohli seznámit.
• Sankce - svolavateli anebo pořadateli může být při porušení podmínek stanovených zákonem udělena peněžitá pokuta stejně tak jako účastníku shromáždění.

Povinnosti účastníků shromáždění

• Účastníci shromáždění jsou povinni dbát pokynů svolavatele a pořadatelů a zdržet se všeho, co by narušilo řádný a pokojný průběh shromáždění.
• Po ukončení shromáždění jsou účastníci povinni se pokojně rozejít. Je-li shromáždění rozpuštěno, jsou povinni neprodleně opustit místo shromáždění. V rozchodu jim nesmí být žádným způsobem bráněno.
• Účastníci shromáždění nesmějí mít u sebe střelné zbraně, výbušniny ani jiné předměty, jimiž lze ublížit na zdraví.
• Provádí-li policie proti shromáždění zákrok, nesmí mít účastníci obličej zakrytý způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jejich identifikaci.

Palackého náměstí v Praze - místo, kde lze konat shromáždění bez oznámení

Od roku 2004 existuje v Praze místo, kde lze konat shromáždění bez oznámení. Podrobnosti stanoví Nařízení hl. m. Prahy č. 19/2004. Jde o první takové místo v kontinentální Evropě, obdobu Speakers Corner v Londýně. Místo je vymezeno na Palackého náměstí na východě pomníkem Františka Palackého, na severu výstupem z podchodu od stanice metra Karlovo náměstí, na západní straně pásem zeleně a na jižní straně kamenným zábradlím zvýšeného parteru. Shromáždění se zde smějí konat v době od 10,00 hod. do 20,00 hod.

Zjišťování totožnosti – policista může požadovat prokázání vaší totožnosti jen z důvodů, které stanoví zákon o policii. Mezi takové důvody patří:

• přistižení při spáchání trestného činu či přestupku,
• od vás bude požadovat "vysvětlení",
• budete odpovídat popisu hledané nebo pohřešované osoby,
• budete mít na místě veřejně přístupném zbraň a je důvodné podezření, že zbraně můžete užít k násilí,
• zdržujete-li se v blízkosti místa spáchání trestného činu, dopravní nehody, požáru apod.,
• jste-li oznamovatelem trestného činu či přestupku,
• na žádost jiné osoby, ta musí mít na prokázání totožnosti právní zájem a musí také prokázat svoji totožnost.

8. Petiční zákon

Podle zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním má každý právo sám, nebo společně s jinými, se obracet na státní orgány se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společního zájmu, které patří do působnosti těchto orgánů.

Ze zkušeností vyplývá, že přestože je to správním orgánům v zákoně uloženo, úřad na petici často ani neodpoví, popř. velmi neurčitě a vyhýbavě. Úsilí, které bývá na petici vynaloženo, je obvykle v nepoměru k výsledkům, které přináší.

Petice se doporučuje využít pouze podpůrně k jiným způsobům řešení daných problémů a vzhledem k času a energii, které sbírání podpisů pod petici vyžaduje, je dobré pečlivě zvážit, zda je v daném případě v silách toho, kdo petici zamýšlí, nasbírat tolik podpisů, aby petice měla určitou (politickou) váhu. Nelze však spoléhat na to, že by se daný problém vyřešil pouze peticí.

Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. Petice nesmí vyzývat k porušování ústavy a zákonů, popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodu, anebo k násilí nebo hrubé neslušnosti. V České republice upravuje zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním podmínky, kterými se řídí podávání petic.

Petiční výbor
K sestavení petice, opatření podpisů občanů pod ni, doručení petice státnímu orgánu a jednání s ním mohou občané vytvořit petiční výbor, který není právnickou osobou. Členové petičního výboru jsou povinni určit osobu starší 18 let, která je bude zastupovat ve styku se státními orgány.

Shromažďování podpisů pod petici
Občan nebo petiční výbor může každým způsobem, který neodporuje zákonu, vyzývat občany, aby petici svým podpisem podpořili. K podpisu pod petici občan uvede své jméno, příjmení a bydliště. Petici může podepsat i cizinec. Listina základních práv a svobod v čl. 18 stanoví, že petiční právo má každý, tedy i cizinec, který pokud nemůže uvést trvalý pobyt, uvede adresu svého faktického pobytu.

Musí být umožněno, aby se občan před svým podpisem řádně seznámil s textem petice. K podpisu nesmí být nucen.

Podpisové archy mohou obsahovat text petice. Pokud ho neobsahují, musí být označeny tak, aby bylo zřejmé, jaká petice má být podpisy podpořena a dále na nich musí být uvedeno jméno, příjmení a bydliště toho, kdo petici sestavil, nebo jméno, příjmení a bydliště toho, kdo je oprávněn členy petičního výboru v této záležitosti zastupovat. Petice a podpisové archy mohou být vystaveny na místech přístupných veřejnosti. Shromažďováním podpisu na místě přístupném veřejnosti může být pověřena osoba, která dosáhla věku 16 let.

Podání a vyřízení petice
Petice musí být písemná a musí být pod ní uvedeno jméno, příjmení a bydliště toho, kdo ji podává. Podává-li petice petiční výbor, uvedou se jména, příjmení a bydliště všech členů výboru a jméno, příjmení a bydliště toho, kdo je oprávněn členy výboruj v této věci zastupovat.

Státní orgán, kterému je petice adresována, je povinen ji přijmout. Nepatří-li věc do jeho působnosti, petici do 5 dnů postoupí příslušnému státnímu orgánu a uvědomí o tom toho, kdo petici podal.

Státní orgán je povinen posoudit obsah petice a do 30 dnů písemně odpovědět tomu, kdo ji podal anebo tomu, kdo zastupuje členy petičního výboru. V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení.

Pokud petice vzešla ze shromáždění musí být na ní uvedeno, z jakého shromáždění vzešla a jak byla shromážděním schválena. Petičním výborem se rozumí svolavatel shromáždění.

Petice a podpisové archy mohou být vystaveny též na místech přístupných veřejnosti. Při shromažďování podpisů však nesmí dojít k omezení provozu motorových a jiných vozidel a k rušení veřejného pořádku.

Proti odpovědi úřadu nebo jeho nečinnosti se nelze v zásadě bránit žádnými účinnými právními prostředky, se může ale podat stížnost, vystoupit na jednání zastupitelstva, věc medializovat apod.

Rada obce a kraje může podle zákona o obcích a zákona o krajích stanovit vlastní pravidla pro přijímání a vyřizování petic a také stížností.

Petice a ochrana osobních údajů
Vzhledem k tomu, že při výkonu práva petičního je zacházeno s osobními údaji (jméno a příjmení a adresa signatářů petice), je nutno v souvislosti s peticemi upozornit na vztah zákona o právu petičním a zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

Organizátor petice je povinen shromažďovat a zpracovávat pouze osobní údaje odpovídající stanovenému účelu a uchovávat je pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování. Získané údaje nesmí předávat jiným osobám a subjektům než správnímu orgánu, jemuž je petice určena.

Zákon o ochraně osobních údajů však nezavazuje pouze toho, kdo petici podává, ale i úřad, jemuž byla předána. Ten např. nesmí osobní údaje signatářů bez jejich souhlasu předat třetí osobě.

Petice na internetu
V současné době se petiční akce začínají čím dál častěji objevovat i na internetu. Internetová prezentace může napomoci propagaci petice a tedy získání většího počtu signatářů, podpisy získané přes internet však mají pouze symbolickou platnost, neboť zákon zatím možnost podpisu petice přes internet nezná.

9. Volby do zastupitelstva obce

V České republice se konají volby do Poslanecké sněmovny, Senátu, krajských zastupitelstev, obecní samosprávy, Evropského parlamentu a prezidenta. Území ČR je rozděleno do 14 volebních krajů, které jsou shodné s vyššími územními samosprávními celky ČR. Volební kraje se dále člení na volební okrsky.

Volby probíhají na základě příslušných zákonů a vyhlášek (zvláštní zákon a vyhláška existuje ke každému typu voleb).

Za dodržování pravidel při jednotlivých volbách je zodpovědná Státní volební komise. Jejím předsedou je ministr vnitra. Státní volební komise koordinuje přípravu, organizaci, průběh a provedení voleb. Je povinna zajistit, aby občané, kterých se volby týkají, byli vždy o těchto pravidlech informováni. Státní volební komise je také povinna zajistit, aby byli všichni občané, kteří na to mají nárok, zapsáni v seznamech voličů.

Volební právo je v ČR přímé, rovné a všeobecné a vykonává se tajným hlasováním.

Přímé právo znamená, že volí přímo občané bez svých zástupců (na rozdíl např. od amerických prezidentských voleb, kde prezidenta volí volitelé jednotlivých států).

Rovné právo znamená, že každý volič disponuje stejným počtem hlasů a každý hlas má stejnou váhu.

Všeobecné právo zaručuje právo volit všem občanům ČR bez ohledu na pohlaví, společenské postavení, barvu pleti, náboženské přesvědčení atd.

Volby jsou nepovinné. Voleb se může zúčastnit každý státní občan České republiky, který dosáhl 18 let (alespoň druhý den voleb) a u kterého nenastala zákonem uvedená překážka ve výkonu volebního práva - volit nemůže ten, komu bylo zákonem stanoveno omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu, a ten, kdo byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Aby se volič mohl konkrétních voleb účastnit, musí být přihlášeni k trvalému pobytu na území (obce, kraje, státu), kterého se volby týkají, resp. byl zapsán na seznam voličů.

Občané ČR jsou zapsáni na stálém seznamu voličů v obci dle místa svého trvalého pobytu. V případě voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se mohou také nechat zapsat do zvláštního seznamu voličů a chce-li občan volit jinde, než ve svém volebním okrsku podle místa trvalého bydliště, či chce-li volit v zahraničí, je možné si zařídit voličský průkaz.

V obecních a krajských volbách mohou za stejných podmínek jako občané ČR volit i občané jiného státu. Termín voleb vyhlašuje prezident republiky.

Obecní volby (volby do obecních zastupitelstev a zastupitelstev městských částí) probíhají na základě zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a vyhlášky č. 59/2002 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Zastupitelstvo obce je složeno z členů, jejichž počet je stanoven s přihlédnutím k počtu obyvatel a velikosti územního obvodu. Jakmile je zastupitelstvo zvoleno, volí jeho členové ze svého středu starostu, místostarostu/y a obecní, resp. městskou radu.

9.1. Průběh voleb

Jak se hlasuje ve volební místnosti

Pro volby se zřizují ve volebních okrscích volební místnosti. Volič po příchodu do volební místnosti prokáže okrskové volební komisi svou totožnost a státní občanství platným občanským průkazem nebo platným cestovním, diplomatickým nebo služebním pasem České republiky. Neprokáže-li volič svou totožnost a státní občanství České republiky nebo jiného státu nebude moci volit.

Po záznamu ve výpisu ze stálého seznamu voličů (pokud jde o voliče, který je občanem České republiky), nebo v dodatku stálého seznamu voličů (pokud jde o občana jiného státu) vedeného jen pro volby do zastupitelstev obcí, nebo ve zvláštním seznamu voličů (užívaný pro volby do Parlamentu, do kterého jsou zapisováni voliči volící na voličský průkaz, voliči v zahraničí, voliči kteří nemohou volit v místě svého trvalého pobytu z důvodu vojenské služby, výkonu trestu odnětí svobody, pobytu v nemocnici, porodnici, sanatoriu, ústavu sociální péče apod.) obdrží volič od okrskové volební komise prázdnou úřední obálku, tj. obálku opatřenou razítkem obecního nebo městského úřadu, úřadu městského obvodu nebo městské části. Volí-li volič na voličský průkaz, je povinen tento průkaz odevzdat okrskové volební komisi (může na něj volit jen jednou). V případě, že volič ztratí, zapomene či poškodí hlasovací lístky, které mu byly doručeny, může požádat okrskovou volební komisi o nové.

S úřední obálkou volič musí vstoupit do prostoru určeného pro úpravu hlasovacích lístků. Pokud se volič neodebere do prostoru určeného k úpravě hlasovacího lístku, nebude mu hlasování umožněno. Zde do obálky vloží (jeden vybraný) hlasovací lístek. Tento lístek může také v některých volbách upravit - označit vybrané kandidáty a dát jim tak "preferenční hlasy". Po opuštění prostoru určeného pro úpravu lístků vloží volič úřední obálku s hlasovacím lístkem před okrskovou volební komisí do volební schránky.

Hlasování do přenosné volební schránky

Volič může požádat ze závažných, zejména zdravotních důvodů obecní úřad a ve dnech voleb okrskovou volební komisi o to, aby mohl hlasovat mimo volební místnost, a to pouze v územním obvodu stálého volebního okrsku, pro který byla okrsková volební komise zřízena. V takovém případě vyšle okrsková volební komise k voliči 2 své členy s přenosnou volební schránkou, úřední obálkou a hlasovacími lístky. Při hlasování postupují členové okrskové volební komise tak, aby byla zachována tajnost hlasování.

9.2. Volby do zastupitelstva obce

Jak volit do zastupitelstva obce

Voličem je ten, komu je 18 let a má obecní občanství = má trvalý pobyt na území obce. Jde-li o cizince, právo volit mu musí přiznávat také mezinárodní úmluva, kterou je ČR vázána - v současné době je takovou mezinárodní smlouvou Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii.

Při každých volbách volič obdrží spolu s hlasovacím lístkem také podrobný popis, jak volit a jak a co přesně vyplnit či zaškrtnout. Určitě se vyplatí si pokyny podrobně přečíst!

Volič hlasuje ve volební místnosti na území obce, u jejíhož obecního úřadu je zapsán ve stálém seznamu voličů případně dodatku stálého seznamu voličů. Bylo-li na území obce zřízeno více volebních okrsků, hlasuje volič ve volební místnosti v tom volebním okrsku, kam podle místa svého bydliště patří.

Stálý seznam voličů vede obecní úřad, městský úřad, magistrát statutárního města, které není územně členěno, úřad městské části nebo městského obvodu pro voliče - občany ČR, kteří jsou v této obci přihlášeni k trvalému pobytu.

Občané členských států EU, kteří chtějí volit v obecních volbách, musí také požádat o zápis do dodatku stálého seznamu voličů pro danou obec. Pravidla se řídí vnitrostátními předpisy země pobytu. Žádost je možno podat osobně i písemně, a to nejpozději 2 dny přede dnem voleb. Formulář k tomu není vytvořen. Spolu s žádostí musí žadatel o zápis do dodatku stálého seznamu voličů prokázat: státní občanství jiného členského státu EU; trvalý pobyt v obci.

Občan členského státu EU může být zapsán pouze v jednom dodatku stálého seznamu voličů a v úředních hodinách si může na obecním úřadě ověřit, zda je v dodatku zapsán; může požadovat doplnění údajů nebo provedení oprav. Obecní úřad je povinen do 48 hodin žadateli vyhovět nebo mu v této lhůtě písemně sdělit důvody, proč žádosti vyhovět nelze. Z dodatku stálého seznamu voličů lze voliče vyškrtnout na jeho vlastní žádost nebo z důvodu pozbytí práva volit.

Hlasovací lístek pro volby do zastupitelstva obce

Pro volby je jeden společný hlasovací lístek pro všechny volební strany. Může být vytištěn oboustranně. Je opatřen razítkem obecního úřadu, který plní pro danou obec funkci registračního úřadu. V záhlaví hlasovacího lístku je uveden název obce a počet členů zastupitelstva obce, které má být zvoleno.

Kandidáti všech volebních stran jsou uvedeni na společném hlasovacím lístku v pořadí určeném volební stranou, a to v samostatných zarámovaných sloupcích umístěných vedle sebe; není-li to pro počet volebních stran možné, pokračují sloupce v následující řadě. Pro informaci voličů o členství jednotlivých kandidátů v politických stranách nebo politických hnutích jsou na zadní straně uvedeny jejich názvy.

Hlasovací lístky musí voliči dostat nejpozději 3 dny přede dnem voleb.

9.3. Kandidatury do obecního zastupitelstva

Kandidátní listinu pro volby do zastupitelstva obce mohou podávat volební strany. Volební stranou mohou být:

• registrované politické strany a politická hnutí, jejichž činnost nebyla pozastavena,
  koalice politických stran a politických hnutí,
• nezávislí kandidáti,
• sdružení nezávislých kandidátů,
• sdružení politických stran a nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů.

Politická strana a politické hnutí může být součástí pouze jedné volební strany či jedné koalice pro volby do téhož zastupitelstva obce, politická strana, politické hnutí a koalice může podat pouze jednu kandidátní listinu.

Kandidát

Může kandidovat pouze na jedné kandidátní listině volební strany pro volby do téhož zastupitelstva obce, a jsou-li vytvořeny volební obvody, pouze v jednom volebním obvodu.

Může kandidovat pouze v obci (obvodu), kde má trvalé bydliště.

Na kandidátní listině se u každého kandidáta uvádí:

• věk,
• povolání,
• část obce, kde je přihlášen k trvalému pobytu - nečlení-li se obec na části pak jen obec,
• název politické strany nebo politického hnutí, jehož je členem, nebo údaj, že není členem žádné politické strany nebo politického hnutí.

Ke kandidátní listině je potřeba přiložit Prohlášení kandidáta. Toto prohlášení obsahuje:

• že souhlasí se svou kandidaturou,
• že mu nejsou známy překážky volitelnosti, popřípadě tyto překážky pominou ke dni voleb do zastupitelstva obce,
• že nedal souhlas k tomu, aby byl uveden na jiné kandidátní listině pro volby do téhož zastupitelstva obce,
• místo trvalého pobytu,
• datum narození,
• vlastnoruční podpis.

Pokud kandiduje jako nezávislý kandidát, musí přiložit také petici s příslušným počtem podpisů voličů, kteří jej podporují.

Kandidáti - občané EU musí předložit stejné doklady jako kandidáti - státní příslušníci. Mohou být také požádáni o předložení formálního prohlášení, že ve své vlasti nebyli zbaveni práva být voleni, popřípadě s příslušným potvrzením, a že ve své vlasti nezastávají žádnou veřejnou funkci, která je neslučitelná s výkonem volené funkce v zemi pobytu.

Kandidát se může písemným prohlášením doručeným registračnímu úřadu do 48 hodin před zahájením voleb vzdát své kandidatury. Stejným způsobem může zmocněnec volební strany jeho kandidaturu odvolat. Tato prohlášení nelze vzít zpět.

Kandidátní listiny

Se podávají nejpozději 66 dní přede dnem voleb do 16.00 hodin registračnímu úřadu, kterým je pro účely voleb do zastupitelstev obcí obecní úřad v obcích, kde jsou zřízeny alespoň 2 odbory; pro ostatní obce je registračním úřadem pověřený obecní úřad. Registrační úřad potvrdí podání kandidátní listiny zmocněnci volební strany nebo nezávislému kandidátu.

Z důvodu přepočítacích koeficientů se doporučuje, aby kandidátní listina byla obsazena v plném počtu, neboť jinak lze při rozdělování získaných mandátů získat nižší počet hlasů.

Doplňující informace

9.4. Volební kampaň

Pro volební kampaň starosta může vyhradit plochu pro vylepení volebních plakátů, a to nejméně 10 dnů přede dnem voleb. Možnost jejího využívání musí odpovídat zásadě rovnosti kandidujících volebních stran.

V době počínající třetím dnem přede dnem voleb a končící ukončením hlasování nesmějí být žádným způsobem zveřejňovány výsledky předvolebních a volebních průzkumů.

Ve dny voleb je zakázána volební agitace a propagace pro volební strany i nezávislé kandidáty v objektu, v němž je umístěna volební místnost, a v jeho bezprostředním okolí.

9.5. Volební obvody

Obec tvoří obvykle jeden volební obvod. Zastupitelstvo obce může nejpozději 85 dnů přede dnem konání voleb vytvořit více volebních obvodů. Platí však vždy následující pravidla:

1. v obcích s počtem obyvatel do 10 000 tak, aby se v každém volebním obvodu volilo nejméně 5 členů zastupitelstva obce (= zastupitelstvo takové obce má mít nejméně 5 členů),
2. v obcích s počtem obyvatel od 10 001 do 50 000 obyvatel tak, aby se v každém volebním obvodu volilo nejméně 7 členů zastupitelstva obce,
3. v obcích s počtem obyvatel nad 50 000 tak, aby se v každém volebním obvodu volilo nejméně 9 členů zastupitelstva obce.

Je zřejmé, že zastupitelstvo má pravomoc modifikovat volební systém tím, že může vytvořit na území, které spravuje, volební obvody. Volební obvod jako záležitost tzv. volebního inženýrství lze považovat za jeden z hlavních nástrojů modifikace volebního systému tak, aby bylo možné např. vyjít vstříc poptávce místních politických elit po přijatelném většinovém účinku volebního systému nebo omezit nepřehlednost, kterou způsobuje tzv. plachta (jednotný volební lístek v důsledku panašování) tím, že se na hlasovacím lístku vyskytuje příliš velké množství jmen (u měst s více než 20 člennými zastupitelstvy to zpravidla bývá přes jedno sto jmen kandidátů za předpokladu, že se zde uchází o hlasy voličů patřičné množství politických subjektů).

9.6. Volební systém

Volby do zastupitelstev obcí probíhají podle systému poměrného zastoupení, přičemž obec tvoří jeden vícemandátový obvod. Od roku 2001 se využívá tzv. čistý D´Hondtovův model volebního dělitele, pomocí kterého se zde přepočítávají hlasy na mandáty, zároveň s tím je však umožněno voličům panašování. Závazná je pro všechny obce a politická uskupení v nich působící také 5 % klausule, kterou musí kandidátka splnit, aby se jí přerozdělování mandátů týkalo. V jednotlivých obcích se však může volební systém chovat jinak, podle toho kolik a jak velké volební obvody obsahují. Pravdou ale je, že v drtivé většině obcí platí, že území obce se rovná jednomu volebnímu obvodu, nicméně najdou se v Čechách příklady, kdy tomu tak není. Poslanci jsou do svých mandátů voleni na čtyřleté volební období.

Komise umožní občanovi volit
Volič, který přijde do volební místnosti je povinen prokázat komisi svoji totožnost a státní občanství České republiky. Musí k tomu použít platný občanský průkaz nebo cestovní pas.

Volební orgány
Na zabezpečení voleb se podílí řada volebních orgánů. Patří mezi ně např. starosta města, městský úřad nebo okrskové volební komise. Do těchto komisí budou přednostně ze zákona zařazeni delegáti jednotlivých volebních stran. Do potřebného počtu členů komise dojmenuje starosta města z řad dobrovolníků.

Výsledky voleb
Volební výsledky zpracovávají z podkladů okrskových volebních komisí orgány Českého statistického úřadu. Občan se o výsledcích voleb může dozvědět několika způsoby: na úřední desce obce, na internetových stránkách obce.

Soudní přezkum
Podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu mimo jiné každý občan zapsaný v seznamu voličů ve volebním okrsku. Návrh je nutno podat nejpozději do 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb

Panašování
Panašování je hlasování, kdy volič může hlasovat pro jednu volební stranu nebo pro jednotlivé kandidáty (i z více volebních stran) nebo i kombinovat hlasování pro stranu a pro kandidáty z různých volebních stran.

10. Strategické dokumenty obce

Strategické plánování je nezbytné všude, kde se jedná o činnost trvající delší dobu - tedy ne o jednorázový výkon, a kde je s touto činností spojen příjem a výdej peněz.

Strategické plánování je proces umožňující efektivní řízení rozvoje všech prvků hierarchického uspořádání společnosti (obec, kraj, stát, Evropská unie) i jakékoliv ziskové či neziskové organizace. Směr dalšího rozvoje je přitom dán celkovou vizí, prioritami a konkrétními střednědobými i dlouhodobými strategickými cíli.

Strategický plán zjednodušeně stanoví cíle, termíny a případně cesty, jak cílů dosáhnout. Dále definuje vnější prostředí, ve kterém se plán realizuje, a také vlastní schopnosti a motivace k uskutečnění zamýšleného plánu. Strategický plán může mít jeden či více cílů. Větší rozvojové plány se obvykle skládají z dílčích politik - akčních plánů.

Strategický plán by tedy měl obsahovat:

• podrobnou a přesnou analýza stavu, včetně vývojových trendů,
• SWOT analýzu, popř. problémovou analýzu (tj. vážené priority vyplývající ze slabých stránek SWOT analýzy),
• soubor priorit a konkrétních, kvantifikovaných střednědobých a dlouhodobých strategických cílů, které řeší problémy projevující se ve slabých stránkách SWOT analýzy; cíle mají respektovat principy udržitelného rozvoje a limitní kapacitu únosnosti prostředí,
• soubor konkrétních opatření, včetně subjektů odpovědných za jejich realizaci,
• odborný odhad předpokládaných nákladů na realizaci jednotlivých opatření,
• přehled reálných zdrojů finančních prostředků na realizaci jednotlivých opatření,
• soubor indikátorů, které jsou určeny managementu i veřejnosti a slouží k objektivní kontrole plnění strategických cílů.

Náklady musí odpovídat skutečnosti a využití finančních zdrojů musí být reálné. Výdaje z veřejných rozpočtů pak musí odpovídat zvoleným prioritám, definovaným strategickým cílům i opatřením navrhovaným k jejich splnění. Přehlednější toky finančních prostředků v rámci veřejných rozpočtů podstatným způsobem omezí prostor pro lobbying úzkých zájmových skupin i pro korupci.

Plnění jednotlivých strategických cílů musí především vycházet z možností rozpočtu obce. Veřejné rozpočty ani finanční nástroje strukturální politiky EU zde v žádném případě nejsou od toho, aby uspokojovaly přehnané ambice managementu obcí a pomáhaly uskutečňovat mnohdy velmi kuriózní a nesmyslné projekty některých zástupců samosprávy a podnikatelského sektoru.

10.1. Strategické plánování na úrovni obcí

Strategické plánování obcí může být v celé hierarchii koncepčních rozvojových dokumentů potenciálně nejúčinnější z hlediska prosazování principů udržitelného rozvoje v běžné praxi a také z hlediska zapojování veřejnosti.

Je to dáno podstatně jednoduššími vazbami a úzkými vztahy mezi fyzickými osobami (jednotlivými obyvateli dané obce), právnickými osobami (firmami sídlícími na administrativním území dané obce) a orgány veřejné správy, než jaké existují na mezinárodní úrovni, na úrovni státu a i na úrovni kraje.

Strategické dokumenty obce
Základními strategickými dokumenty obce jsou Strategický plán rozvoje (ať už je nazýván jakkoli) a územní plán (název je definován zákonem). Oba dokumenty řeší komplexně budoucí vývoj a rozvoj obce, přičemž primárním dokumentem by měl být strategický plán a navazujícím (doplňujícím) územní plán.

Existenci strategického plánu rozvoje předurčuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích a existenci územního plánu stanovuje zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.

Strategický plán obce (program rozvoje)

Podle zákona o obcích je strategický plán „obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.“ Naplnění této obecné proklamace je pak dále svěřeno do kompetence zastupitelstva v ustanovení § 84 v odstavci (2): „ Zastupitelstvu obce je vyhrazeno a) schvalovat program rozvoje obce, b) schvalovat rozpočet obce a závěrečný účet obce,...“.

Protože obce pro velké investice často potřebují dotační zdroje, přizpůsobují své dokumenty dotačním podmínkám a podle nich je i nazývají. Města proto tvoří Strategický plán rozvoje města (soulad se základní dlouhodobou koncepcí rozvoje, který je fakticky ověřitelný jedině v komplexně zpracovaném strategickém plánu, je základem hodnocení evropských dotací), malé obce sestavují Program obnovy obce či Program obnovy venkova obce, neboť tak zněl požadavek státního dotačního programu Program obnovy venkova a ve své podstatě jde o velmi zjednodušenou verzi strategického plánu. V současnosti se i v menších obcích zpracovává Strategický plán obce, a to v souvislosti s dotacemi svazků obcí – mikroregionů či MAS (místní akční skupiny) a MA 21 (Místní agendou 21), jejímž základem je kvalitní plánování.

Územní plán obce

Ve stavebním zákoně je strategický plán předurčen požadavkem na zpracování územního plánu a základními premisami jeho tvorby, zejména v § 18 Cíle územního plánování, odstavci (1): „Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích.“

Pojem udržitelný rozvoj (definovaný atributy pro „trvale udržitelný rozvoj“ – tedy dlouhodobý) a ostatní specifika, jako např. povinné vyhodnocování územního plánu ve čtyřletém cyklu jednoznačně předurčují územní plán jako součást strategického plánování. Územní plán ve své podstatě definuje v prostoru a i v čase využití území na celém území obce, tedy definuje k jakému účelu smí být použit každý metr čtvereční země na území obce (je vymezeno katastrálními územími dle katastrálních map a katastru nemovitostí). Velmi obecně lze říci, že strategický plán a územní plán jsou dvě strany téže mince. Oba stanovují základní koncepce budoucího dlouhodobého vývoje obce. Strategický plán stanoví CO, uzemní plán pak KDE a za jakých podmínek.

11. Evropská charta místní samosprávy

Nejvýznamnějším smluvním počinem Rady Evropy v oblasti místní demokracie je Evropská charta místní samosprávy. Tato mnohostranná smlouva byla předložena k podpisu 15. října 1985 ve Štrasburku, vstoupila v platnost 1. září 1988 a pro Českou republiku dne 1. září 1999. Jde o mezinárodní úmluvu, která vytváří společný evropský standard pro zajištění a ochranu práv místní samosprávy a zavazuje smluvní strany, aby aplikovaly její základní pravidla zaručující politickou, správní a finanční nezávislost územní samosprávy.

Přijetím této úmluvy vyvrcholilo dlouholeté úsilí formulovat a právně zakotvit základní principy, na nichž spočívá místní samospráva v moderních demokratických státech. Již v preambuli jsou vyzdviženy její základní teze, totiž že místní společenství jsou jedním ze základů jakéhokoli demokratického systému a že právo občanů podílet se na řízení veřejných záležitostí je jedním z demokratických principů uznávaných všemi členskými státy Rady Evropy. Dále se uvádí, že právě na místní úrovni může být toto právo nejsnáze vykonáváno, přičemž místní orgány, vybavené skutečnými pravomocemi, mohou zajistit výkon správy, který by byl efektivní a blízký občanům.

Vzhledem k právním a ústavním odlišnostem v různých členských státech Rady Evropy je stranám dovoleno vyhradit si některá ustanovení Charty, kterými se necítí být vázány. Naopak umožňuje kdykoliv závazky stran rozšířit, jakmile dojde k odstranění stávajících překážek. Je ovšem možné i vypovědět další ustanovení, avšak jestliže počet závazných ustanovení klesne pod stanovenou hranici, je to považováno za vypovězení Charty jako celku.

Každý členský stát, který má v úmyslu k Chartě přistoupit, musí plnit následující povinnosti:

• zavázat se k dodržování nejméně dvaceti ustanovení, přičemž alespoň deset z nich musí být vybráno ze čtrnácti nejdůležitějších odstavců,
• informovat generálního tajemníka Rady Evropy o legislativních a jiných opatřeních ke splnění podmínek Charty.

Charta nespadá pod takový mezinárodní režim, který by umožňoval přezkoumávat nebo sankcionovat její neplnění. Dodržování závazků, plynoucích z její ratifikace, je dosahováno tak, že signatáři povinně notifikují legislativní změny a příslušná opatření, zatímco orgány Rady Evropy zajišťují expertní analýzy a monitorují stav a vývoj v příslušných státech. Chartu dosud z různých důvodů nepodepsalo jen 3 ze 46 členských států RE (Andora, San Marino a Monako).

Vláda ČR na své schůzi 11. května 1998 (tedy s relativně dlouhou prodlevou po otevření Charty k podpisu) vyslovila svým usnesením souhlas s podpisem a ratifikací Charty s tím, že se necítí být vázána ustanoveními 6 odstavců. Učiněné výhrady vlády k některým ustanovením se týkaly závazků mezinárodní úmluvy, které nebylo možné plnit z důvodů neodpovídající vnitrostátní právní úpravy a nereálnosti provedení potřebných legislativních změn do vstoupení mezinárodní úmluvy v platnost. Zavázala se k 24 odstavcům I. části Charty (požadavek alespoň 20 odstavců) a k 13 odstavcům z jmenovitě obligatorně vymezených 14 odstavců uvedených v článku 12 (požadavek alespoň 10 odstavců). Ustanovení Charty ještě před její platností pro Českou republiku byly promítnuty do zákonů upravujících postavení a působnost obcí a po přijetí Charty do zákonů připravovaných v rámci I.a II. fáze reformy územní veřejné správy. Česká republika se přijetím Charty zařadila mezi demokratické státy Evropy, které se zavázaly vytvořit podmínky pro fungování územní samosprávy a pro její rozvoj.

Charta, obsahuje pravidla, na nichž má býti postavena místní samospráva. Jedná se o rámcovou mezinárodní smlouvu, ke které, za podmínek v ní stanovených, mohou přistupovat jednotlivé státy Rady Evropy.

Další informace

12. Kvalita ve veřejné správě

Je klíčovým faktorem stability a rozvoje společnosti, neboť veřejná správa je nástrojem uplatňování (implementace) veřejných politik a zajišťuje tak naplňování celospolečenských konsezů. Sebelepší politiky bez účinného implementačního nástroje nemůžou pozitivně ovlivnit kvalitu jedinců, tvořících v souhrnu celou společnost. Čím vyšší je předpokládaná kvalita společnosti, tím vyšší musí být kvalita (efektivnost) veřejné správy.

To že kvalita veřejné správy v současnosti není v souladu s předpokládanou (vysokou) úrovní společnosti u nás (i ve světě) je zřejmé. Proto byla na vládní úrovni vyhlášena Strategie realizace Smart Administration v období 2007-2015, uveřejněná v dokumentu Efektivní veřejná správa a přátelské veřejné služby.

Vize rok 2015:

• Veřejná správa v ČR je primárně pojata jako služba občanovi, naplňuje principy dobrého vládnutí, funguje efektivně a výkonně.
• Veřejné služby jsou klientsky orientovány, naplňují očekávání občanů, flexibilně reagují na jejich potřeby a fungují hospodárně.
• Veřejná správa a veřejné služby přispívají ke zvyšování konkurenceschopnosti české ekonomiky a zvyšování kvality života obyvatel ČR.

Globální cíl:

• Prostřednictvím zefektivnění fungování veřejné správy a veřejných služeb podpořit socioekonomický růst ČR a zvýšit kvalitu života občanů.

Strategie si klade za cíl řešit problémy kvality komplexně a systematicky, nikoliv z pohledu dílčích aspektů veřejné správy, což bylo identifikováno jako logický důvod neúspěchu minulých reformních a modernizačních aktivit ve veřejné správě. Tento přístup byl formulován jako hexagon veřejné správy (viz obr.1). Jedná se o náhled na veřejnou správu, která je tvořena vzájemnou interakcí subjektů a prvků, tvořící vrcholy šestiúhelníku. Těmito vrcholy jsou legislativa, organizace, technologie, finance, úředník a občan.

Kvalitní legislativa je základem kvalitní veřejné správy, má být přehledná a srozumitelná a nemá nadbytečně zatěžovat. Jsou to vlastně „pravidla hry“, která mají zajistit rovnocenné postavení všech „hráčů“ – členů společnosti.

Obrázek 1 Hexagon veřejné správy

Zdroj: www. smartadministration.cz/file/9 dokument StrategieSmartAdministration2007-2001.pdf, str. 56

Poznámky:

• Zefektivnění veřejné správy je podporováno z evropských strukturálních fondů – operační program zaměstnanost a lidské zdroje, v proiritní ose 4 – veřejná správa a veřejné služby
• Smart administration – Dosud není jednotný názor na český ekvivalent tohoto anglického výrazu, proto je možný a používaný i prostý překlad Chytrá veřejná správa.
• Pod pojmem úředník se skrývají státní zaměstnanci, kteří jsou na hony vzdáleni představám o byrokratech a pro výkon své funkce potřebují vysoce odborné a specializované vzdělání. Například pro úřad územního plánování je vyžadována kvalifikace vysokoškolsky vzdělaného architekta s praxí a úřednickými zkouškami odborné způsobilosti.

Kvalita organizace veřejné správy a jejího výkonu ovlivňuje efektivitu vynaložených prostředků v poměru k požadované úrovni poskytovaných služeb občanovi.

Kvalitní technologie umožňuje zjednodušení a zrychlení styku ve veřejné správě (e-Government) a pomáhá zefektivnit neproduktivní náklady veřejné správy (odstranit “zbytečné papírování”).

Finance jsou vždy “až na prvím místě”. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že je třeba neustále vyhodnocovat přiměřenost nákladů a zahrnovat je do úvah o požadované kvalitě veřejné správy.

Kvalitní úředník je pak základním stavebním kamenem veřejné správy. Musí být vybaven potřebným vzděláním³⁾ a znalostmi legislativy. Je to základní lidský zdroj a proto musí mít zajištěnu patřičnou péči a rozvoj.

Občan je logický vrchol, pro něj je celý systém tvořen – je to zákazník.

Je nutné si uvědomit, že teto hexagon není dogma, ale pomůcka. Jedná se o model, který se jako často používané modely v ekonomii s předpokladem “ceteris paribus” v reálném životě a v čisté podobě nevyskytuje.

12.1. Mapa kvality

Posuzování kvality je u veřejných služeb mnohem obtížnější a komplexnější než v soukromém sektoru. Zatímco v soukromém sektoru uspokojení potřeby a přání zákazníka vede k růstu prodejů a tím i zisků, u veřejných služeb se toto může stát kontraproduktivním: Růst jejich kvality může vést k rostoucí poptávce po službě, což zvyšuje výdaje na službu oproti limitovaným zdrojům. Kvalita služby lze jen obtížně zjistit a kontrolovat před poskytnutím služby. Navíc veřejné služby jsou velmi často poskytovány monopolně, takže v dané oblasti pro uživatele existují limitované možnosti vybrat si "jinde na trhu". U veřejných služeb proto nelze vždy aplikovat stejná kritéria jako v sektoru soukromém.

Čtyři základní oblasti
Základem dosažení kvalitně poskytované služby je hospodárné a efektivní využívání zdrojů (peněžní prostředky, personál, budovy nebo zařízení).
Vzhledem k tomu, že veřejná služba má zmíněné odlišné charakteristiky od soukromého statku, je vhodné, aby se obec při jejich posuzování zaměřila na následující čtyři oblasti:

• Kvalita komunikace - kvalitní služba předpokládá efektivní komunikaci s uživatelem, odráží jeho potřeby a požadavky a snaží se je dát do souladu.
• Kvalita specifikace a vymezení služby - kvalita služby je založena na standardu a definovaných prioritách, které by měly být jasné službu poskytujícímu personálu i veřejnosti.
• Kvalita poskytování - kvalita služby zohledňuje i způsob poskytování služby a je důležitá, jestliže není plněn standard služby.
• Kvalita personálu a systému - kvalita je věcí přístupu zaměstnanců a personálu. Kvalitní služba by měla být poskytnuta vyškoleným a příjemným personálem, který je zapojen do výběru standardů a tím je i motivován k jejich dodržování.

Tyto čtyři oblasti lze společně zformovat do diagramu "mapy kvality" (viz obrázek 2). Ke každé uvedené položce "mapy kvality" lze přiřadit dotazník se souborem otázek, na které by si obec měla odpovědět a tak zjistit, ve které fázi je na "mapě" nyní a jaké jsou její priority a další kroky, které budou následovat. Je třeba, aby zamýšlené kroky byly zaměřeny na oblasti a faktory, které obec může kontrolovat nebo ovlivňovat.

Obrázek 2

 Komentář k mapě kvality

12.2. Podpora zavádění kvality ve veřejné správě

Ministerstvo vnitra podporuje zavádění nástrojů řízení kvality ve veřejné správě prostřednictvím metodického vedení a koordinace, oceňováním těch, kteří s kvalitou začali, nebo se jí již systematicky věnují, anebo tím, že gesčně zaštiťuje nejrůznější projekty a konference týkající se kvality ve veřejné správě.

Národní konference kvality ve veřejné správě
Národní konference kvality ve veřejné správě se koná pravidelně každý rok v gesci Ministerstva vnitra a ve spolupráci s Radou kvality ČR a příslušným krajem. Cílem národní konference je setkávání odborníků z oblasti kvality a předávání zkušeností a dobrých praxí při zavádění kvality ve veřejné správě. Součástí národní konference kvality je předávání cen Ministerstva vnitra za kvalitu a inovaci ve veřejné správě, které probíhá v rámci slavnostního večera.

Ceny Ministerstva vnitra za kvalitu a inovaci ve veřejné správě
Ministerstvo vnitra každoročně organizuje soutěž o získání cen Ministerstva vnitra za kvalitu a inovaci ve veřejné správě. Cílem je podpořit ty úřady, které si význam kvality ve své práci nejen uvědomují, ale také hledají a nacházejí cesty jejího dosahování.

Základní principy soutěže:

• ocenit každé významné úsilí o zlepšování kvality s akceptací i dalších metod než je EFQM či CAF,
• vyšší ocenění pro organizace VS, které prokazatelně dosáhly dobré kvality,
• zvláštní ocenění pro dobré nápady, které nemusí splňovat kritéria pro některou z cen za kvalitu, ale jejich nápad může být přenositelný a využitelný v řadě dalších organizací,
• vytvořit transparentní proces hodnocení, kdy udělení odpovídající ceny bude nezpochybnitelné.

Stanovení typů a úrovní cen:

• Ceny za kvalitu ve veřejné správě
• Nejnižší „bronzový“ stupeň ocenění je pro organizace. které se zaměřily na zlepšování kvality a dosáhly prvních úspěchů zvyšující kvalitu veřejné služby" je pro organizace, které se zaměřily na zlepšování kvality a dosáhly prvních úspěchů.
• Střední „stříbrný“ stupeň ocenění je za dosažení stanovených parametrů, dokládajících potřebnou kvalitu.
• Nejvyšším „zlatým“ stupněm je od roku 2008 Národní cena kvality ČR
• Cena za inovaci
  Cena Ministerstva vnitra za inovaci ve veřejné správě oceňuje nové netradiční nápady, sloužící jako příklady dobré praxe.

13. Zákon o sdružování

Podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů se mají občané právo svobodně sdružovat v politických stranách a politických hnutích, k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání a v církvích a náboženských společnostech.

Občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby, jiná občanská sdružení a odborové organizace. Nikdo nesmí být nucen ke sdružování, k členství ve sdruženích ani k účasti na jejich činnosti. Nikomu nesmí být občansky na újmu, že se sdružuje, že je členem sdružení, že se účastní jeho činnosti nebo jej podporuje, anebo že stojí mimo ně. Práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení. Členy sdružení mohou být i právnické osoby.

Sdružení jsou právnickými osobami. Do jejich postavení a činnosti mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona. Vojáci v činné službě nemohou vytvářet odborové organizace a sdružovat se v nich.

Nejsou dovolena sdružení:

• jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů, jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony,
• která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony,
• ozbrojená nebo s ozbrojenými složkami.

Registrace sdružení

Sdružení vzniká registrací. Návrh na registraci mohou podávat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 18 let. Tito občané vytvářejí tzv. přípravný výbor, který celý podepíše návrh na registraci. Členové přípravného výboru uvedou svá jména a příjmení, rodná čísla a bydliště. Zmocněnec (musí být starší 18 let) je oprávněným jednat jejich jménem.

K návrhu připojí stanovy ve dvojím vyhotovení, ve kterých musí být uvedeno:

• název sdružení (musí se lišit od názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnosti na území České republiky,
• sídlo sdružení,
• cíl činnosti sdružení,
• orgány sdružení, způsob jejich ustanovování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení,
• ustanovení o organizačních jednotkách sdružení,
• zásady hospodaření.

Zpravidla jedná jménem sdružení do doby vytvoření orgánů sdružení přípravný výbor.