Studijní text Janošová, P. Základy sociální psychologie

7.3. Autoritářství a poslušnost

Bez autorit, ať již přirozených, anebo formálních, se lidské společnosti nemohou obejít. S formální autoritou, zvláště trvá-li delší dobu, však vzniká nebezpečí jejího zneužití. Podle E. Fromma je autoritářství nevědomou snahou kompenzovat úzkost jedince tím, že ovládá jiné. Pocit moci nad jinými mu dává zapomenout na vlastní nedostatečnost a bezmocnost. Touha po moci je však výrazem slabosti, nikoliv síly. Vládce i ovládaný většinou žijí ve zvláštní symbióze, kdy je ten navenek dominantní ve skutečnosti ten slabší, protože nezbytně potřebuje někoho, koho by mohl ovládat. Naproti tomu pro ovládaného je mnohem snazší vztah opustit, i když i on dává přednost „jistotě" poddanství.

Autoritářství potřebuje svého protihráče – dostatečně poddajnou, oddanou a disciplinovanou osobnost. Americký psycholog Milgram ve slavném pokusu dokázal, jak silný je sklon moderního člověka poslechnout formální autoritu, i když nařizuje něco, co se příčí vlastnímu svědomí. Pokusné osoby byly „vědcem“ pobízeny, aby udílely postupně se zesilující elektrické šoky osobě jako trest za její chybné odpovědi při zkoušení. Do konce experimentu, kdy zkoušeného „trestali“ dávkou 420 voltů, na niž již nebyl schopen bolestí ani reagovat, poslušně pokračovalo 62,5 % probandů. Autorita „vědce“ který jim nevyhrožoval žádnými sankcemi za odmítnutí spolupracovat, stačila k přebití jejich vnitřních, morálních, i vnějších sil (křik obětí), které by je mohly vést k neposlušnosti.

Bezmezná poslušnost tohoto typu je obecně podceňována.  Jedná se však i o to, že lidé mají od dětství opakovanou zkušenost, že za poslušnost autoritě budou odměněni. Naučili se považovat autoritu za důvěryhodnou, spolehlivou a zákonnou instanci. Podvolování se vůli autoritě bývá navíc provázeno představou změny původce děje, představou přenosu odpovědnosti na autoritu. Tento mechanismus demonstrovali nacističtí pohlaváři v norimberském procesu, když se obhajovali „poslušností autoritě“. Je také známo, že někteří jedinci jsou zlem silně přitahováni.

Chceme-li pochopit, proč mravně odpovědní lidé někdy páchají zlé skutky, je nutné mít na mysli, že se obvykle jedná o postupný proces páchání stále závažnějších trestných činů, který je provázen pozvolným „obrušováním“ vnitřních psychologických zábran.